Ballady (Quis)/Pekelný žaltář

Ballady Ladislav Quis
Ballada o nebohém ďáblu	Pekelný žaltář	Kostlivec

Údaje o textu
Titulek:	Pekelný žaltář
Autor:	Ladislav Quis
Zdroj:	Quis, Ladislav. Ballady. Praha: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1883 Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Pekelný žaltář.

„Hoši, hoši, vesele,
dnes je boží neděle.
Po chorých se otec shání
matka šla už na kázání;
hoši, jenom vesele,
dnes je boží neděle!“ —
„„Co to ukrýváš? —
Ukaž, bratře, jen,
pověz, co to máš,
odkud klíček ten?““ —
„Zůstal otci ve stole,
když byl volán přes pole,
já to zřel a šup
do kapsy mně hup’! —
Děti, jednou jako skokem
mrsknul jsem tam kradmo okem,
tam vám toho div a div!
nevíš, po čem hledět dřív.
Po chorých se otec shání,
matka šla už na kázání;
hoši, hoši! pospolu,
koukněme se do stolu.“ —

„„To tu toho! Pane bože!
klíšťky, pilky, divné nože.““ —
„Nehraj si s tím zavírákem,
hoň se radš tam za čtverákem,
láhvičku by vrátil zas;
kdo ví, jaký jed v ní as.“ —
„„Co’s to našel? — V sviňské kůži,
v každém rohu zlatou růži.
na hřbetě ten divný znak,
těžké spony z předu pak;
kniha jako celý svět,
kdo by tak v té knize čet’!““ —
„Což je o to, znám to taky. —
Aj, aj, hoši, to jsou háky! —
Ba, ty nejsou v slabikáři.“ —
„„Ani v bibli, ve žaltáři.““ —
„Vždyť to žaltář. Ano, ano,
zde to stojí zřejmě psáno,
každý tah mi zřetelný,
čti jen: „Žaltář pekelný.“ —
Bych jej zavřel? — Kam se děje? —
teď mi teprv štěstí přeje!
To jest ona černá kniha,
o níž se mi v hlavě mihá
babiččino povídání,
že prý duchy pekel shání,
opustit jim káže noc,
v čtoucího je dává moc.
Po chorých se otec shání,
matka šla už na kázání —
Hoši! to vám bude švanda,
až sem přijde pekel banda
a já, jako mocný vládce
k své je nechám skákat krátce;
lavice ze školy brát,
kantorovi metlou dát,
hlídačovi hrušky střásti,
na hodinách rafij zmásti,
hospodyni na faře
z hrnců hnát vše u vaře! —
Bojíte se? — Ale děti,
mou jen vůlí vše se sletí,
mou vše vůlí zmizí zas,
nezkřiví vám ani vlas.
Hoši, jenom vesele,
dnes, ba dnes je neděle;
po chorých se otec shání,
matka šla už na kázání
a my sami na cele;
vesele jen, vesele! —
— — — — — — — — —

Hoch už chtivě chýlí hlavu
ku pestrému písmen davu —
divná slova skládá z nich;
i ten červ tam v trámu ztich’.
„Vidíš? — myš a ptáka spola —
šedý to pan netopýr —
jak se motá v divná kola!“ —
„„Na bidle-li zříš jej tkvěti?
zříš, jak jemu ve zápětí
oknem tiše šumí výr?““ —
„„„Pěkně vítám, pane sejčku,
vítám, kmotře kulichu!
Nebude vám horko, strejčku,
na peci v tom kožichu? —“““
„„A ty myšky, ještěřice,
hoši, hoši, to je shon!
Tu zas hmyzu na tisíce
ze všech skulin do světnice! —““

Což je po tom, já chci více,
chci a chci, by stál tu on! —“

Jak to praská pod pekelcem!
kamna div se nezboří,
světlo tam a nehoří —
kachel klesá před vetřelcem,
za hlavou se pakozelcem
černý pes z nich vynoří.
Žhavé oči z hlavy svítí,
s hrdla visí řetěz žhavý. —
Venku vše se v slunci třpytí,
zde pak náhlé noci děs. —

Vypukly v pláč usedavý
a pak tiše v koutek tmavý
schoulily se děti kdes,
k jejich nohoum uleh’ pes. —

Noc a děsné ticho vládne. — —

Přede dveřmi kroky pádné
a už stěžej zasténá.
„Tatínku!“ —
Dál ticho vládne,
v dveřích socha kamenná.

Žaltář tam zde stíny noci,
děti jeho v pekel moci.
Ztraceny! tak duše kvílí.
Zachraň je! zní v srdci hlas.
Spěchej, otče, kvapí čas!
— — — —
„Moje děti!“ —
Ale tělo beze sily —
pusto v duši bez myšlénky,
hrozno v srdci bez naděje! —

Slyš! tu zvuk se s věže chvěje,
v duši bodá cinkot tenký
a co blesk to myslí letí
a co bouř to srdcem věje!
Dokud mši že svatou světí
před oltářem božím kněz,
nemá moci pekel děs;
a než dočte u oltáře,
zde-li otec ze žaltáře,
co čtly děti, přečte zpět,
aniž vázl, neb se plet’,
zachráněny děti jsou.
Vrátilo se v oudy žití;
skok — vždyť nesmí déle dlíti —
a už schýlen nad knihou.

Jak se divně písmo rojí,
každá čárka rarach sám,
brzo skáče, brzo stojí,
teď zas proti druhé v boji,
tu zas jako had se svijí —
vše se plete, smysl mijí,
vše hned tu, hned zase tam,
pekel mam vše, pekel klam.
„Pomoz, pomoz, pane, nám!“ —
A jak žehná křížem knihu,
zavíří vše v divém mihu —
mrtvé, klidné písmo zas.

Spěchej, spěchej, kvapí čas! —

První, druhá, třetí řádka.
Aj, teď počla teprv krátka.
Bzukot, hukot ze všech stran,
sykot, vykot neslýchán.
Běh to koňů dupotavý,
skok to kozlů klopotavý,
jasot to lovců a hasot to fen
a v to bouře a blesky a vichrový sten.
Otec čte klidně, beze zmatků,
slovo k slovu, k řádce řádku.

Spěchej, spěchej, kvapí čas!

Jaké nové hrůzy zas? —
Z koutu skřek a výkřik náhlý.
K duši otci hlasy sáhly,
v čelo ženou chladný pot.
„Otče, otče!“ — tak to volá,
každý výkřik v srdce hrot:
běda, jest-li neodolá!
„Otče, pomoz!“ a zvuk zesne,
jako mukou zadušen —
ještě jeden slabý sten
a pak ticho smrti děsné.
Dál čte otec bez ustání,
čte a nedbá naříkání,
ještě bůh mu děti chrání!

Spěchej, spěchej, kvapí čas! —

Nové hrůzy strojí ďas.
Temný praskot, kouř a žáry,
rudá záře požáru,
dravec lačný rozpjal spáry,
žhoucí spáry ku zmaru.
Se všech stran se plamen valí,
ohně žár už tělo pálí —
ale srdce neupálí!
Dým už v hrdle dechy dusí —
ale vůli neudusí,
spasit děti otec musí! —
Dále, dále! — řádku ještě,
již jen slůvko zří tu stát.
Běda! — v tom ze jisker deště
zahřmí stěn i krovu pád…
Otci noc už zraky kalí
v prach a žár se tělo valí.
rty však ještě zašeptaly
spásné slovo poslední!
— — — — — — — — — —
— — — — — — — — — —

Jasné slunko polední
v poklidnou se jizbu směje.
Zvonů zvuk se s věže chvěje,
kolem otce dítek shon.
Anděl páně! Anděl páně!
klidně zní to v širé pláně;
spásu hlásá lidem zvon;
spásu v stuhlé srdce hučí,
v strnulou tak duši zvučí —
a už ze rtů zazněl ston,
a už oči otevírá,
v náruč otec děti svírá,
ve smavé jim tváře zírá —
a pak ve žár uhelný
vrhá žaltář pekelný.