Ballady (Quis)/Švandovy dudy

Ballady Ladislav Quis
Švanda dudák	Švandovy dudy	Ballada o nebohém ďáblu

Údaje o textu
Titulek:	Švandovy dudy
Autor:	Ladislav Quis
Zdroj:	Quis, Ladislav. Ballady. Praha: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1883 Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Švandovy dudy.

Nedotknul se Švanda svojich dud,
co jej ďábel zaved’ jimi v blud.

V Strakonicích — lid by neděsil —
za oltář měch ve chrám pověsil.

Dávno Švanda v zemi spočívá,
stoletý prach dudy pokrývá.

Druhdy však přec hučí starý měch,
jak by žil v něm ještě mistrův dech.

Tesknější čím dále však ten hlas,
smutnější čím na Čechy jde čas.

S druhy na noc hejtman popijí,
žoldák zatím domy vybijí.

V městě pláč a nářek v okolí,
v síni smích a písně hlaholí.

„Řežte jen tu bujnou chasu tam
ad majorem dei gloriam.

Více vína! Pějte! U ďasa!
Kde je hudba? ptám se primasa.“

„O tu, pane, zle jest jedině,
šumaře tu není v dědině.

Leda dudák.“ — „Sem s tím dudákem!“
A již strkají v síň chudákem.

„Kde máš dudy? U všech všudy hrej!“ —
„Slitování, pane, se mnou měj!

Vojáci mi dudy rozdrali,
o svou kořist když se poprali.“

„Tu jest snadná pomoc, hejtmane,
poruč jen a dudy dostane.

Za oltářem visí v kostele.“ —
„Pro měch již a dívky veselé!“

Už tisk’ dudák dudy do boku,
slza se mu třpytla ve oku.

Darmo dul však tváře do ruda,
darmo mačká měch — on nedudá!

„Ha, to vzpoura! Do věže s tím psem!
Připijme si: Čert to plémě vem!“

Ryčně zvučí třeskot pohárů,
oknem rdí se záře požárů.

Temně planou světla po stolech,
síní zní cos’ jako těžký vzdech.

Tu se dvéře otevřely v ráz.
„Vzácní páni, pozdravuju vás.

Slyšel jsem, že schází dudák vám.
Dejte dudy, já vám zadudám.“ —

„Hejsa dudák! Jak kdy zavolá!
Přihni si a zahrej do kola.“

Netknul vína. Dudy v náruč jal
a jak milou hoch je zulíbal.

„Tak mi přáno ještě jedenkrát,
dudy drahé, přece na vás hrát.

Pod čekanem v posled zněl váš hlas
ďáblům k reji — dnes jim hrajte zas.“

Dudák spustil. Zda to dud je hlas?
Vichru sten to, vřava boje zas.

„Dost té hry, tu píseň příliš znám.
Křepčit chceme, k tanci zahrej nám.“

Dudy kvikly. — Mráz vše obchází;
píseň zní, jež mrtvé provází.

Číše klesly. — Dávno smích už stich’,
zaklel hejtman, skočil, mečem švih’.

Ve dví zbraň. Host zdá se v obra růst,
děsný úsměv hraje mu kol úst.

„Nuže, páni, ruče do kola,
zvukům dud mých, kdo jim odolá?“

A jak bouř to z měchu burácí.
Ku dveřům se všecko obrací.

Světla zhasla a jak běsy štván
s chasou svojí v dáli prchá pán.

Za ním zní však hromem v lůně skal:
„To vám Švanda českou zadudal.“