Bajrama/I.

Bajrama Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 3–9. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1857
Licence:	PD old 70

Slunce zašlo. — Za vesnicí K— se rozkládají široké lesy, rozrývané pěknými, všelijak se splýtajícími údolími, na jejichžto stráních strmí vysoké sem tam bílou břízou poseté skály. Skály tyto mají něco divokého do sebe; ale usadivší se na nich břízy vypadají jako bílé ovečky, jež si zde hledají pastvy a zmírňují poněkud pocit udivení, který mimovolně se v pozorovatele těchto skal vkrádá. Ostatně sem málokdy noha blízkých vesničanů zabloudí; dravci a noční ptáci zde mají své sídlo, ba i černý havran tu leckdys zakrákorá, a na okolí se vypravují rozličné pověsti, jichžto jevištěm jsou hlavně tato údolí.

Jak pravím, slunce zašlo. Těmto údolím ovšem už před hodnou chvílí, ale nyní již ani na nejvyšších sosnách nebylo pozorovati zlaté stopy slunečního paprsku; jenom putující po nebi šedé mráčky se červenaly, jako panenským studem. V lese samém již jest silné šero; ale bílé puntíky hvězd, oku sotva ještě dohledné, ukazují, že se večer teprv začíná.

U jedné skály sedí tlupa cikánů v zajímavém skupení. Šedý stařec přikládá k ohni, odklopuje časem pokličky od hrnců, nahlíží do klokotající se vody, a když poznal, že večeře ještě není vařena, přiklopí pokličku, zašťourá prstem v dýmce, a když viděl, že mu v ní oheň uhasl, béře uhlíčko z ohně, dá ho do dýmky, a již se mu zase valí dým jakoby o závod s kouřem, jenž kotoučem vystupuje z ohně do výšky. Stařec si založil ruce na klín, svěsil hlavu, a dívá se do ohně. Nač právě myslí, těžko uhodnout; staří lidé mají beztoho divné myšlénky.

Však oheň rozlévá svou záři ještě dále. Na druhé straně proti starci leží, o loket podepřen, mladík a vedle něho harfa. Mladík má vlasy černější nežli noc a v očích jiskry, že jimi možná každé chvíle uhranout. Dýmku právě odhodil, harfy si nevšímá, prsa se divě zdvihají a čelo se zmračilo tak, že se až obočí sebe dotkly. U jeho nohou sedí na špalku jiný mladík a vyřezává něco nožem; zdá se, že píšťalu pro malé dítě, jež si za jeho zády ještě s dvěma jinými dětmi hraje. Opodál jsou tři vozy, urovnány do tříhranu, a stará žena po nich rozvěšuje plíny; mladá žena chodí kolem vozů, hejčkajíc na rukou plačící nemluvně, chvílemi ukolébavku prozpěvujíc. Za vozy se pase několik koňů. Mladé hříbě právě přiskákalo k své matce — tato pozdvihla hlavu, zařičela, zase se shýbla a pásla se, jakoby svému dítěti ukazovala, jak i ono si bude muset hledat pastvu, až odroste jejímu prsu.

Oheň praská, starý kouří, z mladých žádný nic nemluví — jen ten jeden, zdá se, že mnoho myslí — tráva chrupá, a hřibátko obskakuje svou matku. — Ještě bychom byli zapomněli na psa; starý Kuráž leží stočený pod vozem mezi zadními koly a chrápe. Časem, štípne-li ho moucha, aneb-li se mu zdá, že se někdo nebezpečně blíží k pánu, otevře oči a tu vypadají jako dvě svatojanské mušky. Pak ale zas zatřese hlavou, stočí se do kolečka a spí dál.

Dlouhá chvíle odplynula zase v tichu. Starý se přiklonil k hrnci, vyndal dýmku z úst, odplivnul si, odklopil pokličku, vzal vařečku do ruky, šťoural do hrnce, odložil vařečku a dýmku, vstal a pravil:

„Večeře je vařena!“

Nezdálo se, že z přítomných si kdo všímá jeho slov. Černobrvý mladík ani se nevytrhl ze svých myšlének, jeho soused řezal dále, stará ještě rovnala plíny a mladá pořád hejčkala, šeptajíc „všš! všš!“ Jenom Kuráž se líně protáh’, zakňučel, vyskočil, sekal ohonem a pokorně se blížil k pánu.

Starý se rozhlédl, jakoby počítal, jsou-li všichni pohromadě; odstavil hrnec od ohně a ptal se: „Kde je Bajrama?“

Mladík, jenž ležel podepřen na pravém loktě, vyskočil se země, jako když prach zapálí. „Přivedu ji, přivedu!“ mluvil temně, sotva srozumitelně, a dřív než bysi se po něm mohl ohlédnout, byl ten tam.

„Kam pak šel Salem?“ ptal se starý.

Žádný neodpovídal; Kuráž poskočil a zaštěkl v tu stranu, kam Salem odešel.

Salem zatočil do vedlejšího údolí, kradl se tiše, povážlivě k severní straně, pátraje kolem sebe jako slídič.

Kroky jeho byly čím dále tím kratší; oči se mu samým pátráním div z důlků svých nevyvalily.

Hvězdy ponenáhlu se všecky prospaly, obrážely se v blízkém potůčku; na pokraji potůčku stály olše, a lehký větřík jednu k druhé klonil.

Salem poklekl na obě kolena, sklonil se hlavou až k zemi a pohlížel k potoku. Zdálo se, že mu na tom záleží, aby spočítal olše. Salem je spočítal zrakem všecky, přehlížel znova — zahlídl něco bílého blíž černého stínu, vzchopil se pozorně, kradl se k místu pozorovanému tak tiše, jako jeho vlastní stín, přiblížil se asi na deset kroků, přiklekl k blízké olši a díval se skrz řídké listí na naznačené místo. Napnul zrak i sluch tak, aby mu ani jediný pohyb, ani jediný hlásek neušel.

„Již musím pryč,“ mluvila pološeptem dívka.

„Neodnímej mi tak brzy nebe mé! Bez tebe mi teskno, nudno — není mi možná živu býti. Ještě jedno políbení!“

Dívka jej políbila. Jinoch ji tiskl k sobe tak mocně, že bylo slyšet líbání a dýchání na mnoho kroků.

„Kdy tě zase spatřím?“

„Ne-li dřív, zejtra o tomto čase jistě.“

Salemovi div se ňadra nerozskočila. Všechna krev se mu hnala k srdci a oči jenjen svítily.

„Tvá políbení jsou tak sladká!“ šeptal jinoch.

Dívka jej na to líbala, div ho nezadusila.

Salem vyskočil, jako vyštvaný pes, udělal několik skoků do zadu, a na to zahvízdal, až se to rozléhalo po celém lese a všecky skály na to odpovídaly.

Dívkou to trhlo.

„Salem je na blízku,“ šeptala. „Sbohem!“

Mladík zůstal jako zkamenělý.

Salem dělal sáhovité skoky zase ku předu a tím nadběhl dívce, která se kradla podlé olší. Salem jí šel vstříc; když k ní přišel asi na tři kroky, zachechtal se tak divoce, až se dívka zachvěla.

„Haha, Bajramo, už se vracíš z lovu? Přišla holubička čistá? Haha! nebyla jsi krotká? Či jsi se ještě neochočila? Hezké dítě jsi — on ti to také řekl — či měl zavřené oči?“

Bajrama neodpovídala.

„Nevhod přicházím, nevhod, — je-li pravda? Bylas právě milostná — rozdávalas milosti — myslím; Salemovi dost dobré jsou odpadky — viď, má štědrá holubinko? Sedni si zde vedle mne, tak — čekám na bratra tvého, až se vrátí z lovu, abych mu sejmul něco tíže — a jest-liže něco nese nedobitého, abych to dobil —“ díval se na dlouhý nůž a jakási divná myšlénka v něm vznikala.

Od onoho místa, na něž číhal prvé Salem, plížil se podle olší černý stín; Bajrama ho bázlivě provázela zrakem.

Za chvilku se objevil očekávaný lovec.

Salem vstal a táhl Bajramu za ruku do výšky.

„Jak se podařil lov?“ ptal se Salem; ale nečekaje odpovědi, sejmul lovci polovici zvěře s ramenou.

„Chtěl jsem ti zabít ještě jednu káni, Joso; tu bysi byl naložil sám,“ pravil Salem, a oko se mu při tom zakoulelo na Bajramu.

Bajrama se ale hrdě podívala Salemu do očí, a přibočila se ke straně bratra Josy.

Žádný z nich ani nepromluvil; Josa časem si přehodil zvěř s jednoho ramene na druhé, Salem šel pořád o deset kroků v předu, a Bajrama po straně bratrově.

Přišli ke svým; mimo starého spali již všickni. Kuráž zavrčel; vida ale, že jsou to dobří známí, zastrčil hlavu opět pod zadní nohu.

Oheň se rozbíhal ještě v několik plaménků, starý je udržoval, aby večeře nepřítomným nevychladla.

Salem a Josa shodili s ramenou zvěř. Starý se zdvihl, aby ji ohledal, a spokojen lovem, ani se neptal, kde Bajrama byla; ulehl si k ostatním.

Josa se chopil hrnce a dělil zbytek večeře na tři díly; zavolal Salema a Bajramu k jídlu.

Bajrama ale už si ulehla, a Salem pravil, že nemá chuti.

Salem si sedl ke své harfě, divě se díval do jejích strun, tak dive, že div tím pohledem neprocitly a nerozzvučely se.

Měsíc se objevil nad údolím v plné kráse, a maloval na skalách podivné obrazy; bělounké břízy se leskly, jakoby z měsíčných paprsků byly utkány.

Josovi večeře chutnala; bylť lovem unaven.

Salem odvrátil od harfy oči, a díval se na Bajramu, lunou ozářenou, tak upřeně, div z ní duši nevykoukal. K jakému přechodu myšlének zavdal tento přechod očí s harfy na Bajramu příčinu, těžko uhodnout; neboť Salem pranic nemluví.

V ohni dopraskávaly poslední jiskry, jako v člověku myšlénky, když je v polosnění, ale už více spí, nežli bdí; ještě se tam jedna vznítila, tam druhá — ještě, ještě — zablýskla se — zapraskala, vyšlehla, pak zhasla a nebylo jí více!

Všecko spalo vůkol — oheň, Kuráž, Josa, Bajrama — všecko, jen Salem ne.

Starý se v noci probudil, a vidě Salema seděti, ptal se: „Což Saleme, neulehneš si?“

„Hlídám psa, aby nás neokradl!“ pravil Salem.

„Odpočiň si, Saleme, zejtra je na tobě lov.“

„Zejtra? zejtra? dobrá! Jen spi, starý, já vyčkám.“

Starý se převalil na druhou stranu a spal; Bajrama vykřikla ze spaní: „Janko!“ — Kuráž zavrčel a Salem se zachvěl.

Dobrou noc! —