Břeněk Švihovský/1.

Břeněk Švihovský Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 229–234. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na počátku března léta Páně 1420 vzešlo chmurné jitro nad starou, věrnou Plzní.

V starobylém radním domě, jehož průčelí na velké náměstí hledělo, seděl u okna v prostranné komnatě zasmušilý stařec, a chvilkami hlavu na prsa skloněnou zvedaje, žádostivě na ulici pohlédal, jakoby někoho odtamtud očekával. Dosaváde tam ale nadarmo pohlížel a nadarmo silné obočí stahoval. Opět hlavu sklonil a lokty po obou stranách o velikou pohodlnou sesli se podepřev, do hlubokých myšlének zabloudil.

Byla to nevelká sice, ale složitá, ramenatá postava. Šedesáte a několik let bylo jí týl již poněkud sehnulo, čelo dvěma dlouhými vráskami potáhlo a tváře do sněda osmáhlo. S lebky byly již ovšem vlasy slezly, a co jich zbývalo, zkrátka ostříhané se vyskytovaly; avšak i těch nyní hrubě viděti nebylo, jelikož na lebku kožená čepice podobou nízké přílbice přiléhala, na nížto z předu i vzadu na kostěném knoflíčku ze stejné kůže páska upevněna byla, uprostřed jako jazýček vystřihnutá, by pravé, slepé oko zakryla. Pod silným, nakřiveným nosem visely s obou stran na vypnutém rtu dlouhé, husté, přičervenalé kníry, brada byla obrostlá, krk obnažen a ostatek těla přioděn pohodlným šatem slovanským, kterýž ale za tehdejší doby v Čechách jenom ještě u nižší třídy panoval. Osoby stavu urozeného byly od Jana Lucemburského přijaly strakatý, úzký kroj francouzský.

A jakž tu stařec, týl maje poněkud sehnutý seděl, zdálo se, jakoby tíže celého království a péče veškerého národu na ramenou jeho se pokoušely. Neslť stařec nesmírné břemeno bez pohnutí a bez poklesnutí.

V tom zadrnčely na předsíni ostruhy.

„Ha, to jest on!“ zvolal stařec a rychle se vzchopiv, ke dveřím pokročil.

Ty se otevřely, a přes práh vešel muž asi třicetiletý, vysoký, silný a ušlechtilý v úpravném odění rytířském.

„Vítej mi, Břeňku!“ zvolal stařec, obě ruce po příchozím vztahuje. „Duše má se již bolestně po tobě roztoužila. Co mi neseš?“

„Bůh tě posilň, otče Jene!“ odpověděl příchozí. „Dva listy přináším. Jeden z Kutné Hory —“

„Z Hory?“ podivil se stařec, a oko jeho začalo se jiskřiti. „Věčné blesky! — co pak chce ta zeměryvá čeládka? Oznamuje mi snad počet grošův, kterýž by ráda za mou starou lebku dala? Čili nám chce pověděti, kolik šachet ještě prázdných má, nežli je přetlučenými hnáty bratří svých naplní? Bůh je zatrať! — Jaký to máš druhý list?“

„Z Tábora — od Chvala Řepického.“

„Aj, vítán mi budiž, posle žádoucí! Honem, co nám oznamuje Chval?“

A na to vlastníma rukama list rozvinuv, začal jej hlasitě čísti:

„Milost Boha všemohoucího račiž býti s námi se všemi! Slovutnému a statečnému správci obce České země, Janovi Žižkovi z Trocnova, Chval Řepický, plnící sluha zákona božího v naději boží.

Posílám k tobě, otče, list tento, abych ti vědomo učinil k radosti, že Tábor náš dle vůle tvé hradí a příkopy obhání, a věrných že tu denně přibývá. Pevnou mám naději, že nám tady stálé útočiště zroste pro všecky, ježto se dosaváde v protivenstvích kolácejí. To jediné přání nám zbývá, bys i ty, otče, mezi námi byl, jakož bych i mnohé slovo tobě svěřiti měl, kdybys buď sám přijeti, aneb Švihovského k nám vyslati mohl. Mikuláš Husinecký působí mně strachy. Začaloť se minulou středu zase o volení krále jednati, a jen žes ty přijeti nemohl, věc odložena jest, z čehož ovšem Mikuláš nemalé kyselosti okusil. Ale nerad bych, aby se o touž věc po třetí jednalo; milý Pán Bůh sám ví, zdali by v dobré se obrátila, jako před dvěma lety poctivým Korandou, když tady královských práv nebožtíka Václava proti Mikuláši hájil, aneb jako nyní, an tě Pán Bůh sám churavostí na lůžko porazil, aby se tvůj lepší úmysl s královstvím naším nezmařil, kdyby Husinecký byl povýšen. Učiň, cokoli za dobré uznáš, a tak bude Pán Bůh s námi a svatá jeho milost.“

List v rukou drže, stál Žižka ještě dlouhou chvíli na jednom místě a bez přetrže na písmo hleděl, ačkoliv je byl přečetl.

Břeněk čekal tiše na promluvení.

„Tedy ještě rozumu nenabývá ten pán z Husince?“ jal se konečně stařec, plný myšlének, pozvolna a jako pro sebe mluviti. „Ještě za bludičkou se honí, kterouž pošetilci královskou korunou nazývají? — Ta by tedy palma vítězná zrostla z krve mučenické? — Ten chtivý Mikuláš! — A moje sny — moje krásné, blahé sny!?“

Hluboké vzdechnutí vydralo se mu při těch slovech z prsou. V zápasu s důležitým rozhodnutím učinil stařec několik kroků po komnatě a potom se opět zastavil.

„S jakou těží nám jest v Plzni se udržeti, víš jako já,“ promluvil k Břeňkovi. „Té zdejší čeledi úsvit pravdy působí bolení očí, a Bohuslav Švamberský — Trojice svatá naň nedopusť, abych se s ním na soudě sešel! — ten zástupů svých okolo města napořád rozmnožuje, a v šesti dnech je příměří naše u konce.“

„A kdyby nás i tíseň okolo hradeb neumačkala —“ prohodil Švihovský, „jeť se nám zrady mezi hradbami co strachovati.“

„Dobře jsi pověděl!“ dosvědčil Žižka. „Podobá se tedy, že bychom s prospěchem učinili, na Tábor se uchýlivše — ačkoliv zprávy Chvalovy tak radostně nezní, jak jsme snad očekávali. — Avšak na Plzni, jako na všech velikých městech, nám přece mnoho záleží. Jinak bychom ústa otevříti mohli, majíce jich ve svém přátelství! Tak jen aby aspoň Horu Bůh osvítiti ráčil — jen ta Zikmundova pokladnice aby k nám připadla: hned poletí menší města za ní a věc dobrá zroste.“

„Nuže, tedy přečtěme list, kterýž nám Hora poslala —“

„Nouze nás ovšem věhlasnosti učívá; ale ti pravověrní rudotepci sedí proti nám dosavad v tak velikém prospěchu, že těžko jest se nadíti, aby se dali naší vůlí říditi. Musíme ale přece nahlédnouti, jaké noviny nám poslali.“

I rozvinul Břeněk druhý list a začal čísti:

„Insigni ac celeberrimo —“

„Cože?“ zkřikl Žižka, okem divoce po papíru mrštiv. „Insigni ac — latina? Trojice svatá! — tropí se mnou žerty? Nevědí to celé Čechy, že nenávidím, co latinou sluje?“

„Snad za příčinou, kdyby list do nepravých rukou přišel —“

„Já nemám žádné tajnosti! Skutkové moji vycházejí a rostou před očima všech věrných, a cokoliv se mnou jednati chce strana odporná, díti se musí zjevně, beze všech záclonek. K čemu se mnou mluviti jazykem nepřirozeným? Já nechci nic míti s latinou!“

Prchlivě po těch slovech po komnatě přecházel, až pak se po chvíli opět k Břeňkovi obrátil.

„Měl jsem nepokojné spaní,“ jal se jemně mluviti; „denně zrůstající péče a kvačící na nás nesnáze mi těžké noci působí. Dnes je mysl moje popudliva — nehorši se, bratře! — Kdo pak mi to píše perem latinským?“

Břeněk přečetl podpis:

„Theobaldus, dictus Moravec, pastor fidelis.“

„Pastor perfidus!“ zabručel stařec. „Neumí se krátce a krásně podepsati: kněz? — Co pak chce ten fidelis?“

A Břeněk jal se čísti list, psaný jazykem latinským, jenž by v češtině zněl asi těmito slovy:

„Kněz Theobaldus jmenem slovutného Mikuláše z Lukova, nejvyššího mincmistra na Horách Kutných —“

„Trojice svatá!“ zkřiknul Jan z Trocnova, a velikým pohnutím vrazila se mu krev do snědých tváří. „Ten Moravský Mikuláš mincmistrem na Horách? Ta divá pijavka na tom nejsilnějším, nejkrásnějším údu České země? — Dávno-li pak tomu, co jej byli do Příbrami poslali? Čti pak dále, čti!“

„Kněz Theobaldus,“ četl na to Břeněk, „oznamuje Janu, řečenému Žižka z Trocnova, jakže mincmistr Mikuláš, pamětliv bývalého přátelství, v hodině Bohem osvícené, jej — totiž Jana z Trocnova — srdečně politoval, že v tenata ďábelská upadl, a jakže pro to jich bývalé přátelství žádal, aby se na cestu obrátil, po nížto jediné dojíti lze blaženosti na zemi i na nebi.“

Dále vyobrazoval Theobaldus náramnou zpoustu, do níž bludaři pro temnost rozumu zemi českou uvrhují, a zaklínal Jana pro odplatu nebeskou, jakož i pro trápení pekelné, aby se odřekl památky upálených kacířů, kajícný pak se uvrhnul do lůna pravověřících, kdež jej mincmistr radostně uvítá i k odpuštění všech zpáchaných hříchů před královský trůn uvede.

Rukama založenýma, s hlavou hluboce skloněnou stál stařec, i když byl Švihovský dopis již přečetl. Mlčel, a zdravé oko zamhouřiv, ani údem nepohybuje, podobal se letitému, avšak silnému dubu, nad nímžto černá bouře a sluneční jasno se přehání. Pozvolna začaly se rty jeho pohybovati, až pak myšlénky jeho v tato slova zrostly:

„Známť já tu divokou lebku Mikulášovu; nebyla ona povolnější nežli má — a mnohý boj mezi nimi povstával. V obou vznikaly a přecházely krásné sny o šťastné zemi české — a nic nám je nekalilo, nic nás nerozvádělo, nežli světlo pravdy, jemuž dávnoletou rouškou zahalené oko jeho přivyknouti nemohlo. A nyní? — Je-liž kde místa, kde by se pravice naše spojily?“

„Břeňku, synu — bratře!“ zvolal po malé přestávce, a hlavu povznesa, jiskrné oko na statného pro věc národní soubojovníka upřel. „Víš-li, co hodlám začíti? Já se před boží tváří zaslíbil věrně sloužiti zemi — ne sobě, ani náruživostem svým anebo prospěchu svému; i musímť všelikou hořkost polknouti, kteráž se mi na té cestě namítne. Ty, Břeňku, znáš i mysl mou i srdce mé; ty poznáš, jak těžko mně hněv a pomstu přemáhati jest: ale musím — i budu se o přátelství Hor Kutných ucházeti!“

„Učiň tak, Jene!“ zvolal Břeněk, s radostí pravice starcovy se uchopiv. „Ve službě a s milostí boží důstojno jest, ucházeti se i o přízeň nepřátel našich. Učiň, cokoliv ti rozum pro dobrou a spasitelnou věc podniknouti káže — nechť i pak Švihovského krev kořeny podnikání našeho zavlaží.“