Běda lhářům/IX.

Běda lhářům Josef Kajetán Tyl
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 226–229. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Oštěp nesa na rameně, meč maje opásaný, lesní roh na bedrách, hledal Ďúla k zemi sehnutý stopu uprchlých.

„Tu, tu —“ mluvil přitom, ztěžka si oddychuje — „ne, ne! Ach, moje nohy! A ta mdloba! Tamhle je stín — odpočiň si — potom dále!“

Přitom sundal přilbici, odložil oštěp a chopil se rohu, chtěje zatroubiti. V tom k němu přiskočila Margita.

„Ticho — dej pokoj!“ promluvila k němu.

„Ah, ah!“ podivil se Ďúla. „Chytnu, chytnu!“ Volal přitom a natahoval po ní ruku.

„K čemu mě chceš chytati, ježto mě již máš? Sedni dál — já se posadím vedle tebe.“

„Pojď, pojď! — Ale tatík —“

„Ten se bude trochu hněvati; až s ním ale promluvím, bude všecko v pořádku.“

„Nebude — nebude!“

„Tys můj ženich — já nevěsta — ty mě musíš brániti. Ale poslechni! Vyšel jsi, abys ony dva muže polapil?“

„Tebe, tebe!“

„A kam pak by se poděla tvá zmužilost? Nikoli — nikoli! Ty musíš uprchlé lapnouti. Nejsou daleko!“

„Kde? kde?“

„Zůstaň seděti! Jsou bez zbraně — tys ale ozbrojen. Tuhle tvůj oštěp a tvůj udatný meč. Jest ale beze vší okrasy — co mi dáš? já ti naň přiváži tkaničku — tuhle tu, co mám na krku.“

„Ah, ah!“ ušklebil se Ďúla a sáhl jí po bradě.

„Jen zvolna!“ uhnula se mu dívka. „Vytáhni meč z pošvy a postav jej mezi nás, jako se při zasnoubení konává! — Tak!“ mluvila dále, a pásku vinouc okolo těžkého jilce, několikkráte zakašlala.

„Co pak? — co pak?“ tázal se Ďúla.

„I — trochu kvapně jsem běžela! Nu — není-liž pravda — to je hezky?“

Přitom jako radostně rukama zatleskala. Byloť pak zakašlání i potlesknutí znamením pro skryté mladíky, jenžto nyní zvolna a pozorně po prstech blížiti se začali.

„Ouvej!“ zkřikla dívka, meč porazivši, že se na drn zkácel. „Meč upadl.“

„Meč, meč!“ zajektal Dula, nemotorně po něm sahaje.

„No — jen ho zvedni!“ zvolala Margita, vyskočíc ale od země, nohou naň šlápla, potom pak na Stojmíra zkřikla: „Honem! Tuhle je oštěp — chop se ho! — Aj, proč pak váháš, pane Ďúlo?“

„Tvoje noha —“ pachtil se tento na zemi, nevšímaje si, co se kolem děje.

„Je pravda —“ smála se dívka, pokynouc na Milotu, aby za ni přistoupil — „moje noha! Ona ti překáží. Aj, tedy vstaň! já ho zvednu sama.“

I vzchopil se Ďúla, ale zděsil se; neboť hlavu pozvedna, spatřil Stojmíra, an před ním stoje, oštěpem zrovna k srdci mu mířil. I vyrazil z prsou divné zkřiknutí a pozpátku zase na drn sklesl.

„Líto jest mi,“ řekl přitom mladík — „že musím takto s tebou mluviti. Stalo se však — nouze jest tady, a já musím svobody své hleděti. Nehýbej se — neuklouzneš nám!“

I neokazoval také Ďúla odporu, a takž jej Stojmír brzy koženým pásem svým k stromu přivázal, an zatím Milota vedle nich s mečem stál, kterýž mu byla Margita podala.

„Dlouho sic tato vazba proti tvé síle nevydrží,“ mluvil přitom; „leč není toho také potřeba. Až budeme na jistu, navrať se mírně ku svým přátelům.“

„Uvaž ho pevně — on má sílu velikou.“

„Prozatím toho dost. Hned se neutrhne. A nyní pojď, pane Miloto — mámť o tebe péči vésti.“

„A o mne nic?“ tázala se dívka. „Dobře; tedy ji povedu sama o sebe. Měj se dobře, Ďúlo — a sice na dlouhý čas.“

„Až pak se k otci této dívky navrátíš,“ řekl Stojmír, „pověz mu, že se nestalo mou vinou, že dcera jeho na outěk se dala —“

„Nýbrž mou vlastní — je-liž pravda?“ promluvila dívka. „Že zvláštní vůle utíkám — viď? Nu, mějž díky za svou péči o mou dobrou pověst! Vímť ale, že pouze pravdu mluvíváš; protož i nyní jinak nemůžeš. Mlčme raději, potom budeme nejpravdivější — a nohy nás dobře ponesou. Pojď, Miloto!“

„Já již jdu! Leč podívejte se, jak sebou ženich trhá! Což abych ho jednou ranou —“

Takto byl řekl Milota, i povznesl meč Ďúlův, kterýž posavad v rukou držel. Ale Stojmír padl mu hněvivě do řeči, řka: „Dej si pokoj, nemoudrý panáčku!“ — a chopiv jej za ruku, vlekl ho za sebou i za Margitou do lesní hustiny.

Ďúla zůstal samoten. I začal sebou vztekle trhati, až pak se mu poštěstilo ruku vazby sprostiti. „Zlořečení šelmové!“ mumlal přitom mezi zuby — „ach — ouvej! Počkej ale, Ďúlo — půjde to — tak — a teď si zahouknu.“

Při těch slovech sáhl po rohu, kterého si uprchlí byli nevšimli, a začal z plných prsou na vše strany troubiti.

„Ještě nic?“ divil se, an ucho sem tam nakloniv, žádné odpovědi neslyšel. „Pryč do lesa — ach, ach — žádný meč!“

Zlostně udeřil přitom na prázdnou pošvu a rozběhna se trochu hlouběji do lesa, začal zase troubiti.

„Aha!“ zkřikl pak, an se v dálce odpověď ozvala — „muži naši — hou, hou! — sem, sem!“ I vyrážel opět silné a táhlé zvuky z krouceného rohu, až k němu Abafiho nádvorník s několika pacholky přirazil.

„Jsi-liž pak ty to, pane Dulo?“ divili se všickni zbraně zbavenému ženichu.

„Jsem, jsem!“ kýval hlavou upachtěný Maďar.

„Neviděl jsi uprchlých?“

„Tam, tam!“ dosvědčoval Ďúla, okazuje v tu stranu, kam byla nevěsta jeho odešla.

„Aj, my touto stranou musíme — “ odpověděl nádvorník, drže se cesty, po které byl s čeledí přišel — „jak pán rozkázal.“

„Nic — nic!“ dupal Ďúla zlostně nohama. „Tam, tam! Já viděl —“ Přitom vytrhnul pacholku oštěp a takto poznovu ozbrojen, hnal se za uprchlými divou hustinou.

„Nu, jak se ti, pane, líbí!“ doložil nádvorník. „Řekne-li něco starý pán, budeš odpovídati. My jdeme za tebou!“