Bílá paní sicilská/Zjevení
Bílá paní sicilská Alfons Bohumil Šťastný | ||
Poručník na hradě | Zjevení | O bílé paní |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zjevení |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Bílá paní sicilská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 15–21. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Bílá paní |
Uplynulo několik měsíců.
Šlechtic Benvenuto byl s pobytem svým na hradě Millesimů nevalně spokojen.
Sice Margherita každého měsíce vyplácela mu jistou část zlaťáků; ale to marnotratnému muži nikterak nestačilo. Nemaje na hradě pražádné zábavy, dojížděl často do Catanie, kdež brzy seznámil se s veselými jinochy z rodin zámožných, s nimiž účastnil se rozpustilých kvasů a všelikých vyražení.
Radovánky tyto mnohdy způsobily mezi počestným obyvatelstvem veliké pohoršení; ale bujná cháska nedbala hlasů veřejnosti a bavila se dále po své chuti.
Benvenuto často vrátil se z města na hrad ve stavu úplně nepříčetném; a zbožná Margherita křižovala se, když slyšela z jeho komnaty bohopusté klení a rozpustilé popěvky.
Když poručník Antoniův vystřízlivěl, vždy laskavě domlouvala mu, aby zřekl se nepěkných těch toulek, které jistě nejsou mu ke cti.
Benvenuto z počátku prosíval jí za odpuštění a sliboval, že se již nikdy neprohřeší. Později však znechutily se mu ty časté domluvy, a mnohdy Margheritě příkře odpověděl, že nedá si nikým předpisovati.
„Nejsem řeholníkem a proto mohu si dopřáti nějaké zábavy. Zde na hradě člověk se neobveselí a tedy jsem nucen zajížděti do města. Snad nemyslíš, signoro, že budu seděti doma a s tebou se modliti? Jsem muž svobodný a chci si život zpříjemniti. Já nepřekážím tobě a ty zase nepřekážej mně; tak zachováme spolu dobrou vůli.“
S povzdechem odvrátila se Margherita od lehkomyslného člověka. Ó, že zesnulý bratr nevyhledal Antoniovi jiného poručníka!
Ještě byla ráda, že Benvenuto nezabýval se mnoho Antoniem; mohl snadno nevinné to dítě pokaziti svými špatnými mravy.
Věru šlechtic Benvenuto zastával svůj poručenský úřad velmi povrchně. Mnohdy s hochem kolik dní nepromluvil. Vychování jeho ponechal zcela Margheritě — což ovšem bylo nejlépe.
Jen někdy vyzval hošíka, aby mu ukázal, kterak už dovede zacházeti se zbraní, anebo jak umí seděti na malém koníku. Byl vždy spokojen; neboť učitel Antoniův — hradní Luigi — byl v šermu i v jízdě mistrem.
Antonio nemiloval svého poručníka; bál se ho a všemožně se mu vyhýbal. Také Pietra, oděnce Benvenutova, se stranil. Na tohoto člověka dobře hodilo se pořekadlo: Jaký pán, taký sluha.
Pietro byl nestřídmý, řeči jeho byly neslušné, chování hrubé; s hradní čeledí žil v ustavičné nevůli a mnohdy bylo by došlo ke krvavé srážce, kdyby obezřelý kastelán nebyl v čas zakročil.
A když Margherita stěžovala si na Pietra a žádala Benvenuta, aby svého sluhu odstranil, šlechtic vždy se ho ujímal, a tvrdil rozhodně, že se od něho nikdy neodloučí.
Peníze, které dávala Margherita Benvenutovi, tomuto některou dobu jakž takž stačily; ale později bylo mu to málo, neboť prohrával značně ve hře. Žádal tedy od Margherity, aby důchod jeho zvětšila.
Však teta Antoniova rozhodně žádosť jeho odepřela.
„Na hradě máš celé zaopatření, a částka, které ti za tvé poručenství poskytuji, jest zajisté velmi slušná. Kroť trochu, signore, nezřízené žádosti svého těla, a jistě dobře vystačíš. Neztenčím jmění svého synovce k vůli tvým vyražením!“
Benvenuto prosil a posléze i vyhrožoval; ale Margherita nepovolila.
Skřípaje zuby opustil Benvenuto komnatu. Potom dal si osedlali koně a několik hodin projížděl se divoce okolím hradu.
Byl již večer, když ubohé zvíře mohlo si konečně ve stáji oddechnouti.
Benvenuto zasedl ve své komnatě a dal si přivolati Pietra, se kterým často se bavíval při dobrém víně, jehož opatřil si zásobu ve městě.
„Sedni si, Pietro, a pij!“ vybídnul šlechtic sluhu a přistrčil k němu naplněný pohár.
Pietro ochotně vyhověl jeho rozkazu, a brzy ozýval se komnatou hlučný hovor, jenž později zaměněn byl pijáckými písněmi, když víno vstoupilo oběma mužům do hlavy.
„Co tomu říkáš, Pietro?“ ozval se pojednou šlechtic. „Ta jeptiška, dnes mne odbyla, když žádal jsem ji, aby zvýšila můj důchod.“
„Aby ji rarach odnesl!“ zaláteřil Pietro. „Což pak chce vzíti s sebou peníze do hrobu?“
„Ona střádá pro to klouče,“ vysvětloval Benvenuto.
„Však by kluk nezchudl, kdyby každého měsíce přidala něco zlaťáků!“ mínil Pietro. „Věru, hanbil bych se, tak skromně odměňovati starosti poručnické!“
„Však já těmi starostmi nesešedivím!“ zachechtal se šlechtic. „Kdybych měl větší příjmy, nebylo by to poručnictví zlé!“
„Takhle kdyby Margherita zemřela!“ prohodil po chvíli oděnec a významně pohleděl na svého pána.
Benvenuto sebou trhl.
„To by mi ovšem prospělo. Pak bych spravoval sám jmění svého svěřence, a klučík by ani nezvěděl, o kolik zlaťáků zvýšil bych své příjmy.“
„A což kdyby i hoch zemřel?“ zeptal se Pietro a znovu pronikavě podíval se na šlechtice.
„Pak byl by všechen majetek mým!“ zvolal Benvenuto a oči mu zajiskřily. Než, po chvíli dodal malátně: „To jsou jen pouhé naděje. Margherita i Antonio těší se pevnému zdraví a zajisté ještě mnoho rokův uplyne, než jeden z nich uložen bude do země.“
„Což již nezemřeli náhle i nejzdravější lidé?“ ozval se Pietro, a zrak jeho potřetí spočinul s tím podivným výrazem na tváři Benvenutově.
Šlechtic již porozuměl a bezděky se zachvěl. Sice toužil po bohatství; ale zločinem, spáchaným na příbuzných, nechtěl se ho domoci.
„Však by nikdo nezvěděl příčiny náhlé smrti,“ zahovořil nešlechetný sluha, jako by četl myšlénky pánovy. „Jistí lidé dovedou připraviti kapky, které uspí člověka navždy a po nichž nezůstane v těle ani nejmenší stopy.“
Benvenuto se zamyslil. Hlas svědomí varoval jej před zamýšleným zločinem; ale touha po bohatství posléze hlas ten přehlušila.
„A víš-li o takových kapkách?“ zeptal se náhle.
„Vím, pane můj,“ přisvědčil Pietro a obličej ozářil se mu spokojeností. „Zítra přinesu ti je — ovšem bude to státi několik zlaťákův. Signora pije vždy před spaním sklenici vody. Několik krůpějí postačí, aby usnula navždy — a ty budeš zbaven největší překážky. Kloučka později nějak už se zbavíme.“
Benvenuto chtěl něco říci. V tom ozvalo se venku příšerné kvílení.
Šlechtic se otřásl.
„Vítr skučí,“ poznamenal Pietro.
Znova zakvílelo a pak ještě jednou.
Oba mužové bezděky zahleděli se k oknu a hrůzou ztrnuli.
V jasné záři měsíce bylo zříti před oknem bílou postavu, která volně vznášela se vzduchem, táhnouc za sebou dlouhé bělostné roucho.
„Co to?“ vzkřikl Benvenuto, chvěje se jako osyka.
Pietro sebral všechnu svou zmužilost a přiskočil k oknu. Zahlédl již jen část sněhobílého roucha.
„Hle, bílá paní!“ zazněl pojednou na nádvoří hlas.
Zvolal tak hradní Luigi, jenž právě konal obchůzku.
„Bílá paní, bílá paní!“ zvolal Benvenuto. „Co znamená ten přízrak? Kdo je ta bílá paní?“
Než Pietro nedovedl odpověděti.
„Mám-li zavolati hradního, aby signorovi vysvětlil ten zjev?“ nabízel se Pietro, jenž byl tak srdnatý, že ani příšerného zjevu se nebál.
„Nikoli,“ zavrtěl Benvenuto hlavou. „Dosti času až zítra. Dnes budeš spáti v předsíni.“
Pietro ušklíbl se posměšně bázlivosti pána svého.
A když byl dopil zbytek vína v poháru, přál Benvenutovi dobré noci a vyšel do přední jizby, kdež uvelebil se na silném koberci a brzy tvrdě usnul.
Pán jeho však po celou noc skoro ani nezdřimnul…