Bílá paní sicilská/Smrt spravedlivého
Bílá paní sicilská Alfons Bohumil Šťastný | ||
Úvod | Smrt spravedlivého | Poručník na hradě |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Smrt spravedlivého |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Bílá paní sicilská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 4–8. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Bílá paní |
Asi před tisíci lety vypínal se na příkré skále v okolí Catanie pevný hrad, obehnaný mocnými hradbami.
Budova ta náležela šlechtické rodině Millesimů, jejíž členové vyznamenávali se nejen rekovností, nýbrž i myslí šlechetnou, milující svou vlast nade vše.
Panství jejich bylo velice rozlehlé, neboť patřily k němu četné vesnice s úrodnými lány polí, na nichž dařilo se hojně krásné pšenice; v zahradách uzrávaly plody jižních rostlin: datle, mandle, pomoranče, citrony a jiné.
Millesimové neutiskovali svých poddaných, byli jim pány laskavými a ochotně jim pomáhali, když stihla je živelní pohroma. Lid ctil je za to, vážil si jich a byl by za ně i život nasadil.
Zvláště veliké oblibě těšil se Francesco Millesimo, jenž po veliké bouři, která nesmírných nadělala škod na polích i v zahradách, poddaným snížil dávky, jimiž byli povinni své vrchnosti.
Francesco měl hezkého synáčka, jménem Antonio. Matky své ubohý hošík ani nepoznal; zemřela krátce potom, když poprvé uzřel světlo Boží.
Šlechtic neoženil se již podruhé, ač přátelé radili mu k tomu; Antonia vychovával s pomocí své sestry Margherity.
Margherita byla starší svého bratra, a snad ještě šlechetnější. Chodila vždy černě oblečena a žila skoro jako řeholnice. Vyhýbala se všem světským rozkoším, nemilovala hlučných společností, strava její byla velice prostá. Peněz, jež dostávala od svého bratra, užívala k účelům šlechetným: podporovala kláštery, starala se o nuzné a trpící. Navštěvovala stavení chudých vesničanů, poskytujíc pomoci potřebným; choré těšila slovy laskavými a přinášela jim pokrmy sílící.
často brala s sebou malého Antonia, aby naučil se milovati své bližní; jejím působením zdárně rozvíjely se vrozené dobré vlastnosti hošíkovy.
Lid svou dobrodějku téměř zbožňoval a nazýval ji světicí; pověst o jejích dobrých činech roznesla se brzy po dalekém okolí, a na mnohých panstvích přáli si poddaní, aby také oni měli Margheritu.
Stalo se, že Bůh ve své nevyzpytatelné moudrosti povolal šlechtice na věčnost. Na smrtelném loži loučil se Francesco s Margheritou, děkuje jí za všechnu lásku a péči, kterou jej a synáčka jeho povždy zahrnovala.
„Buď i budoucně Antoniovi matkou,“ prosil dále těžce dýchaje. „Rád opouštím tento svět, věda, že ty mého synáčka nikdy neopustíš.“
„Jak bych mohla dítěte tvého nemilovati!“ zvolala Margherita se slzami v očích.
„Vím, že jsi ta nejšlechetnější bytost na světě,“ šeptal Francesco, s námahou tiskna sestře pravici. „Bůh ti vše odplať!“
„Šlechtic Benvenuto bude poručníkem Antoniovým?“ zeptala se Margherita po chvíli.
„Ano, prokáže mi tu službu,“ namáhavě mluvil umírající. „Požádal jsem jej o to již před rokem, a on ochotně uvolil se bydleti na hradě mých předkův a starati se o Antonia. Je s naším rodem spříbuzněn; nemá však mnoho jmění a proto rád ujme se úřadu poručenského, neboť pojistil jsem mu za jeho starost slušný důchod. Však myslím, že i bez té odměny dbal by náležitě o výchovu sirotečka.“
„Nebude míti mnoho práce,“ prohodila Margherita, „neboť Antonio jest dítě dobře zvedené. Rci mi však, bratře, je-li Benvenuto řádným mužem?“
„Neslyšel jsem o něm nic nechvalného,“ tvrdil Francesco. „Sice má některé malé vady; ale který muž je bez chyby? To však nebude zdárnému vychování Antoniovu nijak na újmu, zvláště když ty, Margherito, budeš blahodárně při tom působiti.“
Margherita nebyla příliš uspokojena volbou Antoniova poručníka, neboť kdysi doslechla, že Benvenuto rád se napije a že miluje hlučné společnosti; také prý neumí hospodařiti. Nechtěla však umírajícímu odporovati a proto již ani slovem neozvala se proti Benvenutovi. Doufala, že Bůh nedopustí, aby snad nový poručník neblaze působil na Antonia.
Unaven jsa hovorem, Francesco na chvíli zdřiml. Sestra bděla u jeho lože a tichým pláčem ulevovala svému zármutku.
Když den chýlil se ku konci, přitížilo se nemocnému tak, že cítil již, kterak blíží se jeho poslední chvíle. S Bohem smířil se již ráno a pokojně opouštěl svět.
„Zavolej sem Antonia,“ prosil naposledy, a Margherita hned šla pro synáčka.
Uzřev otce, jenž byl hrozně bledý a přepadlý, tušil rozumný hošík, že tatíčka už dlouho míti nebude.
S hlasitým pláčem přiběhl k loži a líbaje chladnoucí pravici otcovu, volal: „Tatíčku milý neumírej mi! Zůstaň tu ještě se mnou, drahý tatínku!“
Obličej umírajícího stáhl se křečovitě a zpod přivřených víček vyhrklo několik slz.
„Upokoj se, Antonio, a nepřitěžuj tatínkovi!“ napomínala Margherita tiše hošíka.
Ten však nedal se upokojiti.
„Neplač, synáčku,“ ozval se Francesco a vztáhnuv pravici, položil ji hošíkovi na hlavu. „Vždyť neloučíme se navždy! Jdu ke tvé matince a shledáme se spolu opět, zůstaneš-li vždy hodným. Dítě drahé — tvůj umírající otec prosí tě — nedej se svésti nikdy ke hříchu — boj se Pána Boha — miluj svou vlast a své bližní — poslouchej tetičky a svého poručníka — — Žehnám ti, můj milý synáčku — — s Bohem, s Bohem!“
Pravice umírajícího svezla se na postel a dech se mu krátil.
Ještě jednou obrátil se pohledem k sestře, a zsinalé rty zašeptaly: „S Bohem, Margherito!“ — —
„Dokonal!“ zalkala Margherita. „Bůh budiž duši jeho milostiv!“
A objavši naříkajícího Antonia vyzvala jej chvějícím se hlasem: „Klekněme a pomodleme se za něho!“
Hošík uposlechl, a dlouhou chvíli ozývala se komnatou slova vroucí modlitby, přerušovaná častým vzlykotem a povzdechy…