Bílá paní (Pečírka)/Úvod

Údaje o textu
Titulek: Úvod
Autor: Dr. Josef Pečírka
Zdroj: PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 5–6.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bílá paní

Více než před čtyrmi sty lety žil na hradě Krumlově pan Oldřich z Rosenberka, jeden z nejmocnějších pánů českých toho času.

Na hradě tom narodila se mu roku 1424 dceruška, kterouž nazvali při křtu svatém Perchta. Matka její vychovávala ji v bázni Boží a lásce k bližnímu, a kdykoli s dceruškou skrze vesnice svých panství chodila, ozývalo se všude „zaplať Pán Bůh!“ — udělovalatě štědrou rukou kmetům, vdovám, sirotkům a nešťastným potřebným hojné almužny.

Žehnání celé krajiny snášelo se jako milostná rosa nebeská na malou Perchtu a rodiče její, zlaté klasy pokrývaly v hojnosti jejich pole, bujná stáda pásla se po rozsáhlých pastvinách jejich, a kdykoli krupobití hradu jejich se blížilo, zdálo se, jakoby je odháněl nadpozemský dech a zahnal je vždy na polnosti a lesy nějakého zlého rytíře.

Kdož ale odehnal černá mračna od statků pána z Rosenberka a kdo zachránil statky jeho před krupobitím? Povím vám to.

Byli to skřítkové hradní. Toho času totiž bylo v naší vlasti mnoho šotečků, škoda že jich už teď není! Byli to trpaslíčkové jen asi na píď velcí, a proto jim říkali pídimužíčkové.

Nejraději se zdržovali ve starých hradech, jejichž pánové byli dobří, bohabojní lidé. Zlých se štítili a trestali je malými nehodami, hodné však chránili před neštěstím a pomáhali jim kde jen mohli.

Z té příčiny drželi se také na hradě pána z Rosenberka, a když matka mladé, sotva dvanáctileté Perchty zemřela, neopustili sídla svá, a zůstávali při tom dobrém a útrpném sirotečku.

Slečna Perchta, když jí bylo dvacetpět let, vdala se dle vůle otcovské do Moravy za jednoho tamního barona. Ten však byl velmi surový člověk, tak že se jí u něho velmi zle vedlo; bylať tam držena jako žebračka, tak že neměla ani řádné peřiny, aby se jí v noci přikryla, a prosila o ni svého bratra v Čechách. I psala jednou otci svému: „Drahý otče, tys mě provdal; kdybys mě byl raději pochoval!“

Za několik let utrpení svého dostala se šťastně zas do Čech, vzala na se poručnictví nad nezletilým strýčkem svým, a vládla pak po delší čas na jeho statcích dobře a spravedlivě.

Již od dětinství svého nosívala samé bílé šaty, a tak se nosila i tohoto času za svého vladaření, z té příčiny říkali jí tam: „Bílá paní“.