Údaje o textu
Titulek: Část třetí
Podtitulek: Emigrace
Autor: Josef Pekař
Zdroj: PEKAŘ, Josef. Postavy a problémy českých dějin. Praha : Vyšehrad, 1990. S. 202–231.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1921
ISBN: 80-7021-057-5
Licence: PD old 70

Výklad o díle Bílé Hory v našich dějinách byl by neúplný, kdyby se nekončil kapitolou o úsilí staré Čechie, vyvrátit je z kořene hned v samých počátcích a připoutat znovu vítězství k poraženým praporům. Bude to v podstato kapitola o historii české emigrace. Je to thema veliké: veliké teritoriální i časovou šíří scény, veliké bohatstvím politického, kulturního i mravního úsilí v něm nahromaděného, veliké i smutkem své tragiky. V krátkém nástinu, bojím se, nebude mi lze ani zdaleka stačiti požadavkům jeho.

POČETNÝ, POLITICKÝ I KULTURNÍ VÝZNAM EMIGRACE. CELÝ MALÝ NÁROD VE VYHNANSTVÍ. PŘÍZNIVÁ POLITICKÁ SITUACE EVROPSKÁ. ROZPTÝLENÍ EMIGRACE PO SEVERNÍ EVROPĚ A POKUSY JI SOUSTŘEDIT. PLÁNY A PODNIKY THURNOVY. NADĚJE V BETHLENA. NADĚJE VE ŠVÉDSKO.

Můžeme-li říci, že celkem asi jedna pětina až jedna čtvrtina (Čechy i Moravu počítaje) politického, tj. svobodného národa českého vyšla za hranice — odešla nejen proto, že odepřela skloniti hlavu pod nesnesitelný zákon vítěze, jenž chtěl oběť jejího svědomí, ale i proto, že doufala, že obrat štěstí válečného dá jí radostný návrat do vlasti — musíme si také představiti, že tím vstupovala na půdu ciziny značná moc politická i kulturní, celý malý národ, jehož mravní síly byly zmnohonásobeny slibem a nadějí odvety. Opakuji: celý národ v malém — a v jeho čele stála řada mužů nemalého rozhledu a vzdělání, kteří na poli kulturním (jmenujme z mnohých jen Komenského), politickém i vojenském byli s to, aby vykonali dílo, jehož nemohou přehlédnouti dějiny.

Příležitost k zdaru akce odvetné byla neobyčejná. Neboť celá takřka Evropa byla velkým vítězstvím císařovým nad Čechy a Falci vyrušena z rovnováhy, a velký díl jejích mocí vojenských nakloněn byl rozličně myšlence přispěti k ponížení moci a pýchy domu Rakouského. Jedni z obavy před imperialismem, čili, jak se tenkrát říkalo, před světovou monarchií jeho, druzí z důvodů náboženských, s nimiž ovšem se cíle materielní rozličně spojovaly. Tak myšlenkou velké aliance proticísařské obíraly se nejen katolické státy Francie, Savojsko a republika benátská, ale i moci protestantské Anglie, Holandsko. Dánsko, Švédsko a sedmihradsko-uherský kníže Bethlen (za nímž po případě mohla stanouti velmoc turecká), nemluvě o většině protestantských knížat říše. Vědomí, že větší díl kulturní Evropy lze shromážditi k boji proti Vídni, přispělo asi nemálo i k nadějím českého odboje r. 1618. Ale porážka jeho naznačila zároveň tragiku situace budoucí, jež tkvěla v tom, že se nikdy nepodařilo, aby tato strašná koalice protihabsburská vstoupila v akci včas a na jediný ráz. Jedni odkládali vstoupení do boje, nebo zdráhali se účastniti se ho přímo a odkrytě, u jiných vadily vzájemné žárlivosti nebo rozdíly zájmové, u jiných vnitřní poměry. Tak vstupovaly do boje jen částečné, menší koalice, a sice jedna po druhé — a to především bylo to, co zachránilo císařství, a také to, co válce dalo tak dlouhé trvání.

Je na snadě, že za takové situace měla emigrace příležitost mnohonásobnou, aby zasáhla do vývoje věcí politicky i vojensky a neklesala ve svých nadějích. Uznávala za českého krále, rozumí se, exulanta nejpřednějšího, Fridricha z Falce, jenž ode dvora svého v Haagu v Holandsku (náleželo k němu vždy několik Čechů ze šlechty s dámami svými) byl stále ve spojení s náčelníky jejími, pracujícími proň na všech stranách Evropy. Fridrich (dodejme mimochodem) by snad byl vykonal daleko víc pro odčiněni Bílé Hory, kdyby tchán jeho, anglický král Jakub, nebyl stálo zdržoval ruku jeho a kdyby, dodejme, byl býval tak zdatným králem, jako byl otcem a manželem. Největší díl české emigrace usídlil se ve státě nábožensky i geograficky jí nejbližším, v zemích kurfiřta saského (možno říci hned, že bylo zvláštní hrou osudu, že tak velký díl Čechů hledal útočiště v zemi hlavního zrádce a protivníka českých nadějí), ale ostatek byl rozptýlen po celé proticísařsky smýšlející Evropě. Jen čeští bratři našli, ku podivu, většinou útulek v státu s Habsburky spřízněném, v Polsku, nebo jim přímo poddaném, na Slovensku; ostatek emigrace rozešel se do protestantských států německých, nebo do Holandska, ale i do Francie, Anglie nebo Švédska. „Rozházels nás po krajinách, o nichž naši otcové neslýchali,“ ten stesk Jeremiášův, vracející se u Komenského, vystihuje dobře zlobu situace. Vskutku není země v severní Evropě, v níž by nebyly rozptýleny hroby českých exulantův — od švédského Livonska (kde odpočívá hr. Thurn) až ke „končinám země“, jak zval Komenský pobřeží Atlantského oceánu. Livonský statek hr. Thurna byl asi zbytkem plánu, soustřediti české emigranty v zemích koruny švédské na pruské nebo ruské půdě, plánu, k jehož uskutečnění nedošlo. Podobně pomýšlelo se v okolí krále Fridricha na hromadné osazení exulantů v Holandsku, později, v Anglii Cromwellově, setkáváme se se záměrem, povolati je do Irska. Kdyby naděje návratu do vlasti nebyla emigraci naplnila neochotou k návrhům takovým, kdo ví, zda by někde na břehu severních moří nebyla vznikla malá česká země, nová vlast…

Hlavní masa emigrace z měst počala plniti cizinu od r. 1624 počínaje, emigrace ze šlechty od r. 1627 až 1628. Do té doby tedy bychom české práce protihabsburské v cizině neočekávali. Ale byli tu vůdci českého odboje, kteří prchli již r. 1620 s králem Fridrichem ze země; v čele jejich především hr. Jindřich Matyáš z Thurnu. Obětovný, nadšený, neúnavný (to jsou ctnosti jeho, jejich stíny jsou: ukvapený, lehkověrný a fantastický) vrhá se v boj na prvou frontu, která se ještě držela a která jeho obrazivosti politické zdála se nejslibnější. Byla to uherská fronta Bethlenova na hranici uherskomoravské. Thurn, provázen svým synem i přáteli a spojenci ze Slez i Rakous, snaží se tu během r. 1621 vojensky i diplomaticky podepříti kolísající vůli Bethlenovu, a po jeho míru s císařem (Mikulov, leden 1622) pohnouti Bethlena k obnovení války. Velké plány tu byly osnovány: republika benátská poskytne peníze, ze západu pomohou straníci Fridrichovi v říši a z Uher zaplaví země císařské Bethlen se svými Turky a Tatary. To je chvíle, kdy i Bůh Komenského slibuje pomoc určitě, kdy jeho Kristus přísahá: Potru toho pyšného a odejmu jho jeho s šíje národů…

K získání pomoci turecké vydal se Thurn sám s vyslancem Bethlenovým v létě 1622 na dalekou — tenkrát předalekou — cestu do Cařihradu. Odtud sliboval králi do Haagu (zveličuje vše po svém způsobu) pomoc neslýchanou, neobyčejnou — a vskutku nevracel se beze všeho úspěchu: v září 1623 vedl Bethlen dosti velikou armádu svých Uhrů, Rumunů, Tatarů a Turků na západní Slovensko a na Moravu, aby — ve chvíli největší tísně císařských učinil s nimi příměří a potom mír! Zklamání bylo Thurnovi a jeho spolupracovníkům z emigrace rakouské (Hofkirchen) a slezské (markrabí Krňovský) a ovšem i dvoru krále Fridricha v Haagu jenom popudem, aby své úsilí zdvojnásobili: Thurn vstupuje na podzim 1624 do služeb republiky benátské jako vrchní vojenský správce jejích branných sil, jistě jen v naději, že ji získá k účinné pomoci v nové velké válce odvetné, v níž vedle Bethlena a jeho orientálních spojenců měly míti účast i západní a severní proticísařské mocnosti, ba i Rusové. Z té doby máme jeho list Bethlenovi, podávající zas svůdný obraz velké evropské koalice, jež zabezpečuje konec habsburské tyranie, obraz doplněný novinami, jak proti Španělům povstala Kuba a Portoriko a jak Holanďané míří do Peru… Tak a podobně podařilo se Bethlena, jenž byl od r. 1626 sešvakřen jak s králem Fridrichem, tak s Gustavem Adolfem (bezprostředně před tím ovšem ucházel se o dceru Ferdinanda II.!), přemluviti k novému boji s císařstvím. A také myšlenka podpory jeho útoku soudobým vpádem spojenců do Slezska (myšlenka, jež byla basí všech dřívějších podniků jeho), stala se konečně skutkem, když po vstupu krále dánského do boje proti císaři probil si Mansfeld cestu Slezskem do Uher (1626) — ovšem spíš jak vůdce vojska, hledajícího záchrany, než přinášejícího vítězství. Thurnovi, prodlévajícímu ještě v Benátkách, bylo zažíti (na podzim r. 1626) zarmucující zmar i tohoto široce založeného plánu a opětovný smír Bethlena s císařem. Po tomto třetím zklamání nezbylo než s nadějemi uherskými se prozatím rozejíti; rozchod potvrdila brzo smrt Bethlenova (1629). Na jeho místě stanul Jiří Rákoczy.

Od jara 1627 stojí Thurn ve službách krále dánského. Byla to Anglie, jež vyjednala jeho vstup do služeb spojeného s ní království, a to ve chvíli, kdy Dánsko mělo brániti se přemoci vojsk Tillyho a Valdštejnových. I tu byl mu osud nepřízniv — ještě během r. 1627 bylo o porážce Dánska rozhodnuto. R. 1628 nalézáme Thurna již v službách Gustava Adolfa. Svazek, v nějž vstoupil k novému pánu, měl poutati jej až do hrobu; posvěcen byl hned na počátku smrtí nejstaršího syna jeho Františka Bernarda, téhož, jenž tak statečně se držel na Bílé Hoře (i v létech potomních) a jenž od roku 1626 sloužil s jinými Čechy Gustavu Adolfovi jako plukovník ve válce jeho s Poláky. Zemřel, smrtelně raněn, v Západních Prusích v náručí otcově právě roku 1628. Stanul jsem před léty náhodou před nádherným náhrobkem jeho v hlavním kostele v Elbingu. Na mramorové desce náhrobní ležela kytice čerstvých růží…

VYSTOUPENÍ GUSTAVA ADOLFA. PŘÍLIV EMIGRANTŮ DO ŠVÉDSKÝCH SLUŽEB. ALBRECHT Z VALDŠTEJNA. KRUH TRČKŮ A KINSKÝCH. JEDNÁNÍ VALDŠTEJNOVO SE ŠVÉDY O POMOC V POVSTÁNÍ PROTI CÍSAŘI (1631). NADĚJE V SASKO A SASKÁ ZRADA. ZÁHADY OTÁZKY. VPÁD SASKÝ, EMIGRACE A ARNIM. SCHŮZE V KOUNICÍCH. CÍLE ARNIMOVY A VALDŠTEJNOVY. ZMĚNA SITUACE PO LÜTZENU. ZRÁDNÉ PLÁNY VALDŠTEJNOVY Z JARA 1633. OXENSTIERNA, VALDŠTEJN A ČESKÁ OTÁZKA. SITUACE Z LÉTA 1633. ÚSTUP VALDŠTEJNŮV. STÍNAVA A POHROMA THURNOVA. POSLEDNÍ ODHODLÁNÍ V PLZNI. NEDŮVĚRA SPOJENCŮ. VÝZNAM CHEBSKÉ KATASTROFY.

Když konečně vystoupil proti císaři i mladý švédský král a v červenci 1630 stanul se svou armádou na pomořanské půdě, vítán jako Mesiáš evangelickým světem německým (poděšeným rostoucími úspěchy a hrozbami moci císařské), byli to především čeští emigranti, kteří upjali k němu své naděje. Česká mládež šlechtická hrnula se ve velikém počtu do jeho služeb, a hr. Thurn hodil se ovšem zvlášť k úkolu, aby toto shromáždění exilující Čechie pod švédské prapory organisoval. Během dob prostoupení důstojnického sboru švédského šlechtou českou vzrůstalo; nevěřím sice tvrzením Břetislava Jelínka (v knize z r. 1916 Die Böhmen im Kampfe um ihre Selbständigkeit, jejíž velká píle a pieta smiřuje s leckterým nedostatkem jejím), že v něm měli Češi většinu, ale je jisto, že byli zastoupeni hojně nejen v nižším důstojnictvu, ale i mezi plukovníky a generály a nepochybně že i v mužstvu byl jisty díl českých měšťanů a sedláků-emigrantů. Tyto skutečnosti dodávaly postavení Thurnovu u krále Gustava Adolfa významu zvláštního a spoluzakládaly mravní závazek Švédska k politickým nadějím emigrace. V ní zajisté nezískala koruna švédská pouhé žoldnéře, hledajíc, ve vojně živobytí (ačkoli většině emigrantů i o to jíti musilo), ale oddané a oběti schopné stoupence svého osvobozovacího ideálu.

Vítězný postup švédských pluků vnesl do českého smutku po prvé po desíti letech úsměv naděje. A naděje vzrostla brzo v jistotu brzkého, ohromujícího triumfu, když se přihlásil nečekaný spojenec — vévoda fridlandský, Albrecht z Valdštejna, generalissimus vojsk císařských.

Je nesmírně nesnadno shrnout v krátký akt tuto temnou tragedii. Hlavní osobou její je ovšem Valdštejn, nezdravý plod společnosti, vyšinuté revolučními převraty z normálních kolejí, povýšenec opilý svým štěstím a svou mocí, jenž v sesazení svém s generalátu, vynuceném katolickou ligou a schváleném císařem (1630), spatřoval smrtelnou urážku své kavalírské velebnosti (v to, co znamenala románské společnosti té doby urážka kavalíra, dovedeme se dnes nesnadno vmysliti). Bezohledný kariérista, nepoznal zanícení ani náboženského ani národnostního, ale v jádře byl Čech, český pán, připoutaný mnohonásobnými svazky k českému prostředí, jež ovšem byl hotov pro svůj prospěch osobní kdykoliv zraditi. Ale nyní jej jeho žádost pomsty nad císařem a Bavorem, nad vítězi bělohorskými, táhla zpět k přirozenému češství jeho. V tom pak nalezl účinnou podporu ve svém okolí: švakr jeho hr. Adam Trčka (ženami obou byly sestry z rodu Harrachova), byl jaksi typickým zástupcem té části české, na venek pokatoličené šlechty, jež cítila silně národně a jež hrůzu vládního útisku pobělohorského nesla těžce jak po stránce ústavní, tak náboženské. On a otec jeho byli po Valdštejnovi největší boháči v Čechách (z hlavních panství jejich jmenujme jen Opočno, Náchod, Smiřice, Světlou); matka jeho (rozená Lobkovicová) byla „chytrá žena a velká praktikantka, jíž není rovné,“ smýšlející nepřátelsky o Vídni a císaři. Bratr Adamův Vilém nestal se katolíkem; žil proto v cizině a nabídl konečně své služby Gustavu Adolfovi; sestra jeho Běta, vychovaná v témž duchu, byla provdána za hr. Viléma Kinského, luterána, jenž účastnil se horlivě s bratřími svými povstání proti císaři, byl z počátku dokonce jedním z direktorů, ale na přímluvu Lobkoviců a Valdštejna nejen ušel trestu, nýbrž dosáhl i hraběcího titulu. Ale protože zůstal věren své víře, musil zdržovati se mimo Čechy, u dvora kurfiřta saského v Drážďanech. Bratr jeho Racek stál od české porážky ve vojenských službách holandských (bratr nejstarší, Václav, byl ovšem předním agentem Habsburků). S hr. Thurnem byli všichni od let dobře známi; Thurn svou dobou ucházel se o sestru Adamovu, jež však před sňatkem zemřela.

V této společnosti, v tomto prostředí, v němž choroba uraženého velikášství pojila se s národní i náboženskou touhou po osvobození (a snad i obavou, že setrvání na straně císařské, ohrožené porážkou, mohlo by strhnouti i ji v záhubu hmotnou), zrodil se plán, aby Valdštejn, spoje se s Gustavem Adolfem, postavil se v celo povstání proti císaři. Dohoda s Thurnem, jenž byl na jaře 1631 vyslancem švédským u dvora braniborského v Berlíně, a králem, byla brzo docílena (prostředníkem mezi Trčkovými a Švédy byl emigrant z drobné šlechty, rodině Trčkově ode dávna zavázaný, Jaroslav Sezima Rašín z Ryzmburka); čekalo se jen na příhodnou chvíli. Ta nastala, když král švédský, donutiv kurfiřty braniborského a saského k alianci, porazil na hlavu poslední velkou armádu císařskou u Lipska (17. září 1631). Tenkrát došlo k oné romantické schůzi mezi Valdštejnem, Trčkou a Rašínem ve valdštejnské zahradě u Bubenče, v níž Valdštejn velkými slovy rozvíjel plán své nastávající pomsty a velikosti — jak zmocní se zemí českých i Rakous a císaře vyžene až do země vlašské… Ze schůze vyslán Rašín ke králi švédskému, aby slíbených Valdštejnovi 12.000 mužů a 18 děl rychle poslal. Podle úmluvy měl Valdštejn vésti válku jménem krále švédského. Král mu sic nabídl hodnost místokrále (Gustav Adolf uznával za krále českého vyhnaného Fridricha, jenž zemřel teprve r. 1632), ale Valdštejn vzkázal zpět, že o odměně bude lze se dohodnout až po vykonaném skutku.

Thurn a s ním ostatní vůdci emigrace ve švédské armádě (Jan Varlajch z Bubna, Ladislav Velen z Žerotína, hr. Zdenko z Hodic, kteří všichni zaujímali důležitá místa v českém vojště před Bílou Horou) věřili pevně, že den triumfu nemůže jim uniknouti. Ale brzo jako rány hromu dopadalo na ně zklamání za zklamáním. Král, spěchající s vojskem svým za poraženým Tillym do jižního Německa, prohlásil, že slíbenou pomoc poslati nemůže; jen tři slabé pluky že může dáti. A zplnomocnil Thurna jako mimořádného vyslance svého v Drážďanech, aby vymohl nějakou pomoc u kurfiřta saského; dal mu také verbovací patenty, aby na saské půdě postavil vlastní armádu emigrace a s ní vnesl do Čech heslo povstání. Saská armáda měla z Lužice vpadnout do Slez, kde stál slabý císařský sbor Tiefenbachův; země česká, prostá takřka všeho vojska, měla jako bezpečná kořist zůstati otevřena odvetnému vpádu emigrace. Ale tu přišla druhá rána: Sasové verbování Thurnovi zakázali, a aby plán emigrace vůbec zmařili, vpadli, vedeni svým generálem Arnimem, 1. listopadu sami do Čech. Thurn k zděšení svému se o tom dověděl teprv, když Arnim byl již ve Šluknově! Ničeho netušil také Valdštejn — a Rašínovi, referujícímu mu o proměně plánu, líčil ještě 28. října po opětovných výbuších mstivé naděje, jak se chce na té bestii (tj. císaři) a jiných hundsfutech pomstíti, jak císař prosí, aby ráčil znovu býti generálem, jak všechno utíká z Prahy, jak ten hudsfut, don Marradas (velitel pražské posádky) uteče také atd… A o deset dní později naznačil ve Vídni, že by byl ochoten vyjíti vstříc prosbám císařovým a přijmouti znovu velení vojsk císařských…

V dramatických proměnách této situace najde pátravé oko nejeden výhled do záhad otázky. Není pochyby, že odmítnutí Gustava Adolfa nebylo podmíněno jen důvody technickými, ale i nedůvěrou k muži, jenž se přihlásil jako podílník a snad i sok vítězného snu jeho o konečném triumfu nad domem Rakouským. A zrada saská byla diktována politikou, která vskutku rozmachu sil švédských a spojených s nimi Francouzů na půdě německé nepřála, a která neobávala se ničeho více, než aby snad v Čechách nebylo obnoveno kalvínské království Fridricha Falckého nebo vůbec nevznikla situace, v níž by obnovený evangelický stát český spolu se Švédskem a Francií vedl prvé slovo v říši. Bylo v tom mnoho luteránské nenávisti ke kalvínům, provinciálně saské žárlivosti na Falc a Čechy, ale i něco německého říšského patriotismu, jenž bránil se neštěstí, aby německá říše stala se kořistí cizích národů. To bylo zejména stanovisko Arnimovo. A okolnost, že Valdštejn vzal si ze zmaru plánu se Švédy smluveného záminku, aby přijal generalát, ukazuje, že myšlenka povstání netkvěla příliš hluboko v srdci jeho. Kdyby byl opravdu, kdyby byl vášnivě chtěl to, co tvrdil, mohl postaviti se v čelo odboje i za vpádu saského. Můžeme mu věřiti, že se plánu na odboj nevzdal, ale nové pojetí jeho, tj. pokusit se oň ve vhodné chvíli jako neobmezený vládce vojsk císařských znamenalo po každé stránce tak ohromné stížení úkolu, že můžeme pochopit, proč naň nestačila odvaha jeho později, nestačila-li v okolnostech příznivějších nyní.

Vpád saský, při němž Arnim zmocnil se bez boje dolního Polabí, Poohří a středu země s hlavním městem Prahou (15. listopadu 1631), uvedl nemalý díl emigrace zpět do vlasti. Přicházela se saskými pluky nebo připojila se k hr. Thurnovi, jenž, provázen hrstkou vlastního vojska, pospíšil za Arnimem do Čech — nejen jako vůdce emigrace, která chtěla organisovati v Čechách znovu vládu tří evangelických stavů z doby direktoria, ale zároveň v hodnosti generálního komisaře krále švédského. Bylo-li cílem jeho povzbuditi zemi k povstání a restaurovat Čechii předbělohorskou, bylo snahou Arnimovou spíše tomu zabrániti (náhradou za tu službu, prokázanou císaři, pokládali se Sašové za oprávněny vyloupiti obsazenou část země úplně a neušetřiti ani uměleckých pokladů královských na Hradčanech) — z toho vznikaly stálé třenice a zápasy obou stran a z toho si také vysvětlíme, proč naděje emigrace vyzněly na prázdno. Ale vysvětlíme si to přece jen částečně: i později nejednou vstoupila vojska švédská do země, aby ovládla menší či větší část její, ale stalo se jen výjimkou, že tu a tam přihlásilo se k nim okázale obyvatelstvo jako k osvoboditelům — ostatek země ležel nehybně jako mrtvá hmota, čekaje netrpělivě, až se bouře přežene. Ať jakkoli uvažujeme o příčinách toho — sotva z nich budeme moci vyloučiti předpoklad, že většině národa byl již cizím duch činu schopné nenávisti k utiskovatelům, který živil energie emigrace.

Praha v době panství saského zažila přece den velké demonstrace proti ponížení Bílé Hory — to bylo v neděli dne 30. listopadu, když snímány byly slavnostně se staroměstské věže mostecké hlavy náčelníků odboje, od poprav z r. 1621 tam v klecích vystavené, aby byly pochovány s pietou v kostele týnském. Bylo to náhodou v týž den, co na trčkovském zámku v Kounicích měl Valdštejn dlouhé tajemné porady jednak s Arnimem, jednak s generálem z Bubna jako zástupcem hr. Thurna a emigrace. Tam v Kounicích (nescházel tu ovšem ani Trčka ani Rašín) zapřisahal se Valdštejn oběma stranám, že přijme generalát jen k tomu konci, aby snáze provedl, co dosud zamýšlel… Okolnost, že nejen vůdci emigrace, ale i saský maršálek Arnim, nepřítel Thurnův, byl mužem jeho důvěry a podílníkem jeho plánu zrady, ukazuje, na jak nejednotném základě stavěl kníže fridlandský své naděje. Arnim, jenž zahájil svou kariéru vojenskou ve službách švédských (rodem byl Braniborec) a pobyl v ní po léta (od r. 1613) a jenž pak v létech 1625—1629 sloužil ve valdštejnské armádě (v tom také jako vůdce pomocného sboru poslaného Polákům proti Gustavu Adolfovi), byl vzděláním i povahou mužem vynikajícím vysoko nad průměr; Valdštejnovi imponoval ode dávna neobyčejně. A je to hlavně jeho spolupůsobení v plánu konspirace, jež jednoduchou situaci tak komplikuje a má spolu zásluhu o její temné podivnosti a z velké části i o nezdar konečný.

Plán, že svou pomstu provede pod záminkou míru, „jímž by všem utištěným bylo pomoženo“, míru, o nějž dohodnou se armády samy a do něhož „císaři nebude nic mluviti“, pojal Valdštejn pevně, ale ku podivu kolísal mezi možností, má-li to býti mír s armádou švédskou, či pouze s armádou Arnimovou či s oběma. Vlivy emigrace a kruhu Trčkova na jedné a vlivy Arnimovy na druhé straně zápasily o jeho myšlenku: prvá skupina chtěla ovšem vyvrácení moci domu Rakouského s pomocí Švédska a Francie (Thurn, jenž miloval veliká slova, napsal jednou výrazně: Má instrukce, mé srdce i má mysl chtějí jen jedno — připravit císaře o všechno!) — Arnim však viděl ve Švédsku i Francii nepřátele německé říše a německé svobody. V Kounicích, jak víme bezpečně, varoval knížete před nadějemi ve Švédy a před králem jejich, který v lakomosti své není s to, aby prokázané služby odměnil! A taktika Valdštejnova během celého následujícího roku dá se vysvětliti jakž takž jen ve světle rad Arnimových — jde tu o šetrné vytlačení Sasů z Čech (na jaře 1632), spojené se stálým nabízením míru pro císaře ovšem nepřijatelného (jejž Sasy, když svou armádu dostaly v bezpečí, konečně odmítají) a potom o změření sil s Gustavem Adolfem. V bitvě u Lützenu (16. listopadu 1632) Gustav Adolf umírá, ale vojsko jeho vítězí.

Úporný zápas mezi Valdštejnem a Švédy z léta a podzimu 1632, končící se smrtí Gustava Adolfa, neohrozil podle přesvědčení Valdštejnova jeho plánů odvetných, nýbrž jim prospěl. Nepřítel se jednak přesvědčil, že vlastní silou sotva dobude cílů svých a smrtí Gustava Adolfa odpadla překážka, již Valdštejn naznačil slovy: Dva kohouti se nesnesou na jednom smetišti! Patrně již od samého počátku roku 1633 rozhodil Valdštejn své nitky po proticísařské Evropě, Francii i Holland v to počítaje. Je možno, že signál k akci dalo shromáždění celého trčkovského kruhu v polovici ledna 1633 při pohřbu staré paní Trčkové v Opočně. Vilém hrabě Kinský měl připravit spojení s Francií, hr. Thurn se Švédy. Nový plnomocný správce švédské vojny i politiky v říši, kancléř Oxenstierna, usnadnil zdar osnovaných plánů i vojensky, poslav hr. Thurna v čele menší švédské armády jako politického i vojenského zástupce Švédska do Slez. Tam na jaře mělo býti patrně hlavní bojiště a tam stanul vedle Thurna v čele vojska saského a braniborského i Arnim.

Prvé přímé styky mezi Valdštejnem a emigrací prostředkoval zase Rašín; na žádost Valdštejnovu vyslal k němu hr. Thurn jako svého zástupce opětovně pana z Bubna, starého známého Valdštejnova z bojů v Uhrách za Rudolfa II. Bubna byl přijat vévodou v noci 15. května na sámku jičínském v přítomnosti Trčky a Rašína. Přinášel od Thurna ohromnou nabídku (jíž ostatně tento osudový muž nevládl po prvé): nabídku české koruny. Král Fridrich Falcký, dosud Thurnův český král, byl zajisté již mrtev. „To by bylo velké darebáctví!“ odpověděl Valdštejn. A jal se rozvíjeti svůj plán spravedlivého míru, jenž by byl k prospěchu jednomu každému a jejž by musili přijmouti všichni, třebas by nechtěli… A když Bubna namítl: Jaký to má cíl, má-li císař i nadále zůstati?, opakoval Valdštejn znovu a znovu (vyhýbaje se přece slovu, jež chtěl Bubna slyšeti): císař s tím nemá nic činiti; co my sami smluvíme a provedeme, při tom by musilo zůstati! O den dříve navštívil hr. Vilém Kinský v Drážďanech tamějšího švédského diplomatického zástupce Nicolaiho a tázal se ho v největší tajnosti, zda by koruna švédská a její spojenci byli srozuměni, aby se obnovilo jednání s Valdštejnem o povstání jeho proti císaři, a — kdyby byl ochoten — jak by jej chtěli zabezpečiti? Při tom šířil se o plánech pomsty jeho v duchu líčení, známých nám z roku 1631. Mezi jiným pravil, že ví, že Valdštejn je tak ctižádostivý, že by neodmítl, kdyby věděl, že již dnes nebo zítra bude s korunou pochován do hrobu! Asi o deset dní později předložil Kinský tutéž otázku a tytéž návrhy vyslanci krále francouzského, markýzi Feuquièrovi, přibyvšímu právě do Drážďan.

Zatím co Valdštejn vytrhl s hlavní armádou svou do Slezska (položil se mezi Kladskem a Svídnicí), aby s nepřítelem tam stojícím, početně víc než dvojnásob slabším, uzavřel a obnovoval — příměří, ubíral se Bubna ke kancléři Oxenstiernovi do Frankfurtu nad Mohanem, referovat osobně o schůzi jičínské. Jak vysoko tenkrát pnuly se naděje emigrace, vyčteme z listu Bubnová z těch dní, „aby se exulanti pilně modlili k Bohu, aby propůjčil své požehnání věcem, o něž se jedná a kterými by všem utištěným bylo pomoženo.“ Vrátil se k vévodovi 19. června — a přinášel vlastnoruční resoluci kancléřovu, v níž s mistrovstvím neobyčejným byly vévodovi vytýčeny jak politické, tak taktické důsledky jeho myšlenky. Je významno, že v nich osvobození Čech a mravně politický závazek Švédska k emigraci (k emigraci české i německo-rakouské) stojí na předním místě: „A protože bez restituce exilujících kavalírů z koruny České a z císařských zemí dědičných a bez obnoveni starodávné české svobody jak ve věcech náboženských, tak politických není možná smlouvy učiniti, protože však toho nelze nikdy od císaře a domu Rakouského očekávati“ — bylo by nutno, aby pan císařský generalissimus, srovnaje se s námi à part, bez odkladu se zmocnil české koruny a dal se od stavů jejích korunovati. V tom případě jsem ochoten s Jeho kn. Mtí vejíti v spolek a její úmysl podporovati, s jedinou podmínkou, že J. kn. Mt se mé mladé královně a mé vlasti zaváže podobnou pomocí…

Ještě není čas! Až bude čas, chci všechno učiniti!“ zněla tenkrát odpověď Valdštejnova. Tedy zas odklad, zase zklamání, jehož vinu sváděl Trčka na Valdštejnovy astrology. Kolísání jeho vyplnilo bezmála dva měsíce — v polovici srpna se Valdštejn k starým svým plánům vrátil, a to tentokráte s tak okázalým důrazem, že zdálo se, že nemůže býti již nejmenší pochybnosti. Nevíme, přispěly-li k tomu ohromné nabídky francouzské státní rady, o nichž jej právě v té době zpravil skrze Kinského Feuquières. Francie nabízela nejen českou korunu, ale i milion livrů roční subvence, postaví-li kníže armádu 35.000 mužů proti domu Rakouskému. Tenkrát psal zas Thurn listy jásavé naděje: „Vaše Excellence, nepochybujte v nejmenším“ (psal kancléři), „jest rozhodnuto císaře zahnati do Španěl!“ Nepřekáželo mu ani, že ve velké tajemství je pojat i Arnim, a že Arnim sám má nyní, druhý posel Valdštejnovy zrady po Bubnovi, kancléři osobně tlumočiti dalekosáhlé resoluce, smluvené ve slezských kvartýrech. Resoluce ty neznamenaly nic menšího, než záměr obecného útoku vojsk evangelických a fridlandské armády na dům Rakouský a ligu katolickou. A Arnim, protišvédský Arnim, byl nositelem tohoto poselství!

Nemohu, jakkoli by to bylo lákavé, vcházeti v podrobnosti. Nemohu vykládati, jak studeně nebo obmyslně chovali se k velkému plánu Sasové, jak kolísali švédští diplomaté mezi nedůvěrou a nadějí, jak velké tajemství stalo se veřejným tajemstvím v celém snad protestantském Německu (švédská zpráva z Hamburka z počátku října dí např.: Ten pokřik je zde a v Hamburce na burse tak silný, že v těchto dvou dnech byly tu velké sumy na to prosázeny, a radují se všichni vyhnaní Čechové nesmírně, doufajíce v nepochybnou restituci), nemohu líčiti, jak vzrůstala v okolí císařově trapná nejistota, co se vlastně v Slezsku děje, a s ní nespokojenost, že velká armáda valdštejnská je od jara odsouzena ve všech kvartýrech k nepochopitelné nečinnosti, nemohu líčiti, jak vévodovou taktikou byl týrán až k zoufalství kurfiřt Bavorský. Je takřka vyloučeno, aby zvěsti o tom, co se v Slezsku chystá, nedostaly se i do kruhů vídeňských, ano je pravděpodobné, že např. starý praktikant Thurn, aby knížeti ústup znemožnil, nevyhýbal se neopatrnostem, které měly známost plánů Valdštejnových přenésti i do katolického tábora.

Ale Valdštejn se, k neštěstí svému, spoutati nedal! Ještě jednou shromáždil svou energii — nikoli, aby osudovému rozhodnutí konečně uvolnil dráhu, ale aby ji zatarasil! On, jenž byl vskutku nevolným služebníkem svých rozpaků a bázní, domníval se, že může světu ukázat, že je ještě pánem svých plánů a vládcem své budoucnosti. Ve dnech 12.—14. září rozhodl se zraditi své přísahy evangelickým znovu, polekán tentokráte, jak se zdá, hlavně zprávami svých důvěrníků vídeňských, o jejichž obsahu však nejsme zpraveni. Co vskutku počíti, dlouho nevěděl; konečně se rozhodl obnoviti nějakým vojenským činem klesající důvěru dvora k sobě. Dne 12. října vrhl se na hynoucí malý sbor švédský, stojící pod hr. Thurnem u Stínavy (měl jen asi 4000—5000 mužů) a donutil jej zdrcující svou přesilou ke kapitulaci. Arnim mu toto vítězství usnadnil, ustoupiv včas ze Slezska k západu a ponechav Thurna (možná že nikoliv bez srozumění s Valdštejnem) jeho osudu. Tak dostal se „hauptrebel“ proti domu Rakouskému i se svým důstojnictvem, jež jistě ze dvou třetin skládalo se z českých a rakouských exulantů, do rukou Valdštejnových. Rozumí se, že Valdštejn vzácnou kořist neposlal císaři, ale učinil s Thurnem akord (kterého vojensky naprosto třeba nebylo), jímž propustil jej i jeho důstojníky ve vší poctivosti, ano i s peněžitým darem, na svobodu. Ale donutil Thurna — a Thurn dal se donutiti! — k vydání rozkazu, podle něhož všechny pevnosti švédské ve Slezsku měly býti vydány císařským.

Tento rozkaz, s vojenskou ctí těžko slučitelný, zabil v očích švédské společnosti důvěru v Thurna jako člověka i jenerála. Co se stalo, musilo ho znehodnotit i jako politika — neboli nebyl-li to Thurn sám, který byl hlavním agentem valdštejnské zrady u Švédů, který důvěřoval v sliby její nejpevněji a který sám stal se její nejubožší obětí? A ponížení Thurnovo bylo spolu i ponížením emigrace, tím bolestnějším, že Stínava znamenala pustý výsměch naději, která od dvou let přímila ji v jejím utrpení.

Ale i tentokráte můžeme býti přesvědčeni, že Valdštejn v srdci svém se svých starých záměrů nevzdal. Netajil se tím také v nejmenším; po návratu Arnimově od kancléře (24. září) pravil např. „Jsem ještě toho mínění — ale to si chci nechati naposled!“ A kol 10. listopadu mluvil v témže smyslu s vyslaným kancléře Oxenstierny, sváděje vinu zmaru všeho na — Arnima. Francie i Švédsko byly před Stínavou ochotny nabídky své ještě zvýšiti (Valdštejn měl podle nich podržeti vše, čeho na císaři dobude); po Stínavě bylo již sotva možno nabýti důvěry k záhadnému muži, jenž sic zrazoval jistě císaře, ale také jeho protivníky. Tak pochopíme, že když Švédové vyrovnali neúspěch stínavský dobytím důležitého Řezna (15. listopadu), jež jim otvíralo cestu přímo k Vídni, a když Valdštejn se na svém tažení k znovudobytí jeho na hranicích bavorských zastavil (1. prosince), odmítaje přes všechny prosby císaře a kurfiřta bavorského, konečně i přes „vážný a kategorický“ rozkaz císařův z 9. prosince, táhnouti dále, když z otevřeného konfliktu mezi vévodou a Vídní zrodil se o vánocích v hlavním stanu vévodově v Plzni úmysl „odložiti maškaru zcela a s pomocí boží dáti dílu gruntovní počátek“ (list Trčkův Kinskému z 26. prosince) — že Švédové již věřiti nechtěli. Marně povolal Valdštejn k sobě do Plzně hraběte Viléma Kinského, jehož vtipu a důmyslu mnoho důvěřoval, marně poslán z Plzně Rašín k Bubnoví a Oxenstiernovi a jiný český emigrant Romhap ze Suché k Feuquièrovi s přísahami, že tentokráte jde to doopravdy. Romhap zastihl Feuquièra pozdě a Bubnoví a Rašínovi odpověděl Oxenstierna, že již neuvěří, dokud Fridladský od císaře veřejně neodpadne. Valdštejn ztrácel zatím drahocenný čas prosbami, aby do Plzně dostavil se k dojednání tajných traktátů Arnim — týž Arnim, který nemyslil na nic jiného, než na to, jak by proticísařské plány vévodovy v niveč obrátil!

Tak přišla katastrofa. Ne již umožniti povstání, ale přece zachrániti Valdštejna se zbytkem věrných vojsk a důstojnictva mohl (v polovici února 1634) vévoda Bernard Výmarský, jenž stál v čele hlavní švédské armády v blízkém Řezně. Ale i ten rozhodně odmítl. Marně žádali o pomoc z Plzně, marně i hr. Thurn psal z Norimberka „prosebný a nanejvýš pohnutlivý“, jak sám dí, dopis Bernardovi, aby rychle pospíšil k Plzni, že Valdštejn je veřejně prohlášen za arcirebela a zrádce a dán do achtu, že je periculum in mora… Dostal v odpověď, že Bůh má asi jiné prostředky k záchraně obecnosti, než knížete z Fridlandu. „Ten pán nevěří v Boha a proto mu není možná důvěřovati! Neuvěřím — a nedám ani psa sedlati!“

Dne 25. února 1634 byli v Chebu krátkým procesem hlavní strůjci spiknutí odstraněni s cesty. Zahynuli, protože se odvážili cílů, na něž daleko nestačili. Posměšné, kdysi Valdštejnem pronesené slovo o „tölpische böhmische Janků“ vstoupilo asi nejednomu dvořanu Ferdinanda II. na mysl, vzpomněl-li dosahu a konce fridlandské konspirace. Nevěřím, že odvrácení se armády od Valdštejna bylo skutkem její věrnosti k císaři. Gallas a Piccolomini byli získáni Valdštejnem a byli by šli s ním, kdyby nebyli ztratili všechnu důvěru v rozumovou konsekvenci jeho jednání. Sebevědomí, jež zbožnilo sebe sama do té míry, že hledalo ve věčných hvězdách pokyny, jež mají určovati kroky jeho a jež při tom znevážilo nejjednodušší příkazy zdravého rozumu, nemohlo potkati se s koncem jiným.

Ale pro českou emigraci a pro všechny, kteří s ní stejně cítili v staré vlasti, byl den 25. února druhou Bílou Horou. On obrátil nejen v niveč nejsilnější naději, která během dlouhé války se Čechii poražené naskytla, ale co bylo horšího, on učil beznaději do budoucnosti. Nikdy již, znělo slovo jeho, nebude příležitosti takové, nikoho nebude silnějšího a smělejšího, kdo by chopil se myšlenky, jež tak okázale ztroskotala! A co znamenal den chebský pro národní i hospodářské oslabení české šlechty, pro zesílení pobělohorské cizoty — to vše jsme již výše rozličně vyložili. Není možná, aby vše to, celý dosah neštěstí se všemi důsledky rodinné i národní zkázy, nezmnohonásobilo utrpení paní Běty Kinské, když v té noci stála vzlykajíc nad mrtvolami chotě i bratra.

OSTATEK VÁLKY A EMIGRANTSKÉ NADĚJE. NADĚJE A OBAVY V JEDNÁNÍCH MÍROVÝCH. BOJ O PRAHU A MÍR VESTFÁLSKÝ. ZOUFALSTVÍ KOMENSKÉHO.

V nejpohnutějších chvílích svých valdštejnských nadějí věřila emigrace, že „dům Rakouský, proti němuž celý svět byl marně bojoval, bude nyní zruinován takřka za hodinu“. Nyní, po největší prohře v nejvyšší sázce, nezbylo než doufati, že vítězství v otevřené bitvě poskytne přece to, co krátkou cestou slibovala dáti zrada. V tom směru je takřka symbolické, že vdova po zavražděném hr. Kinském, paní Běta, stává se chotí nejváženějšího českého generála v službách švédských, hr. Zdeňka z Hodic (Bubna zemřel již r. 1635), jako je pro těsné společenství švédské a české šlechty, stojící v poli, příznačné, že třetí chotí švédského maršálka Banéra byla Češka z emigrace, rozená Haugvicová. Starý hr. Thurn odstupuje po nezdaru stínavském z čela emigrace, zdá se, úplně — neúčastní se ani nového vpádu švédského (spolu se Sasy) do Čech r. 1634, ani vpádu Banérova r. 1639 — jen r. 1637 slyšíme ještě vášnivé slovo žaloby jeho, když se k své radosti dovídá, že na rozkaz Oxenstiernův byl zatčen Jan Jiří z Arnimů jako opovědný nepřítel švédského jména. Starý arcirebel zemřel r. 1641 v Pernově v Livonsku; i druhý jeho syn i vnuk, kteří jej v smrti následovali, položili životy v boji za vítězství zbraní švédských.

Oba vpády Banérovy do Čech (1634 i 1639) přivedly ovšem zase díl emigrace zpět do vlasti, ale zklamání její bylo nemenší než r. 1631; Praha se uhájila a pokus o stavovskou vládu v Litoměřicích r. 1634, jako proklamace Banérovy z r. 1639 nedovedly přemoci mdloby země, která nečekala již osvoboditele, ale bála se jen násilí a loupeže zdivočilé soldatesky. Bylo vidno, že Čechy možná osvoboditi jen mocí, takřka proti vůli jejich, a to jen konečnou porážkou císařovou. I tu usmála se na českou emigraci ještě jednou velká naděje — po vítězství Torstensonově nad císařskými u Jankova (březen 1645), když Švédové stáli již na rakouském Dunaji v Kremži a Steinu a jízda jejich zajížděla až k vídeňskému mostu, když konečně (po dvouletém jednání) spojil se se Švédy u Hodonína a Břeclavi se svým uherským vojskem Rákóczy — zdálo se, že nastává po léta čekaný den triumfu. Ale dopadlo to jako s Bethlenem a jako dosud vždy s maďarskými nadějemi — v rozhodné chvíli Rákóczy, odvolávaje se na rozkaz sultánův, učinil obvyklý mír s císařem! Švédové sic měli v moci nemalý počet pevných míst v Čechách a na Moravě (zde zejména Olomouc), r. 1647 zmocnili se i důležitého Chebu, v červenci 1648 dobyli překvapením Hradčan a Malé Strany, potom i Tábora a Krumlova a činili vše možné, aby zmocnili se i ostatku hlavního města… Ale v tom zarazil vítězný postup jejich a české emigraci brány vlasti navždy uzavřel — vestfálský mír.

Kterak mohla býti emigrace v míru konečném od Švédů zhola opuštěna, táž emigrace, které přece byla koruna švédská za bezmála 20leté oběti životů i statků vysoce zavázána, není dosud jasně vyloženo. Již r. 1645, kdy česká otázka ve vlekoucím se jednání mírovém stala se naléhavou, a kdy emigranti sami (míním lékaře v Haagu Ondřeje z Habernfeldu) čelili polemickými výklady stanovisku mírových delegátů císařových, že prý totiž Ferdinand II. právem potrestal české rebely a právem omezil české svobody, šířily se mezi emigranty pochybnosti, zda Švédové Čechy na konec neopustí. Tenkrát ještě Habernfeld pochleboval Oxenstiernovi, že on, kancléř, je nástrojem spravedlnosti boží a vojska švédská, jež jsou i vojsky českými, že jsou štítem ochranným, pod nímž dýchají oběti tyranského útisku. Když pak na jaře 1648 se protestantským Německem roznesla novina (šířil ji sám císařský vyslaný při jednáních mírových Crane), že Švédsko dalo si v tajném článku slíbiti císařem 600.000 říš. tolarů jako zvláštní náhradu za opuštění českých vyhnanců, protestovali Švédové sami proti podezření, že by takového „pactum turpe“ byli schopni. Ale skutečnost nebyla přece, zdá se, daleko pověsti: instrukce ze Štokholmu (z jara 1648) zněly v tom smyslu, že švédští zástupci mají sic požadavek o amnestii pro české a rakouské exulanty (návrat k jejich statkům a svobodu vyznání v to počítaje) zastávati co nejhorlivěji, ale, bude-li vše ostatní vyřízeno k spokojenosti, že mohou povoliti. Tak. došlo ještě v červenci mezi císařem a Švédy k úplné dohodě.

Smysl její byl: čeští a rakouští emigranti mohou se vrátiti do vlasti, podrobí-li se zákonům zemským (tj. přijmou-li katolické náboženství!); skonfiškované statky dostanou zpět jen ti, kterým byly vzaty pro účast jejich v bojích Švédska nebo Francie proti císaři od r. 1630 počínajíc… To znamenalo, že 99 % českých exulantů bylo z amnestie vyloučeno! Houževnatost, s jakou Vídeň dovedla obhájiti svého stanoviska, bije tím více do očí, že ve Slezsku, k české koruně přece náležitém, byla svoboda náboženská v značné míře propuštěna a že i evangelické šlechtě dolnorakouské dostalo se pro náboženství její záruk osobních. Vítězství Vídně razil cestu nejen argument, že by úplná amnestie vyhnancům zvrátila majetkové poměry v českých zemích vzhůru nohama a vedla k nemožným důsledkům, ale i lhostejnost protestantských stavů německých, Saska především, k osudu českých vyhnanců. Němcům šlo víc o opětovné uzákonění nemravného reformačního práva panovníků, než o náboženskou svobodu — díky této politice mohl císař v zákonech míru vestfálského dosáhnouti slavnostního dodatečného potvrzení práva svého k násilnému obrácení Čechů k víře katolické. A shodě na tomto základě, tj. s obětováním Čechů, přála i část švédské veřejnosti s královnou Kristinou v čele. Švédské a francouzské kořisti územní a německá „libertät“ měly býti zachráněny za cenu české oběti…

S netajenou obavou pohlížela tato švédská a německá strana mírová k vojenským úspěchům švédských vojsk v Bavořích a v Čechách, spadajícím právě do doby, kdy konečné dohody bylo dosaženo. Nový generalissimus švédské armády, mladý falckrabí Karel Gustav, z rodu Fridricha kdysi krále českého (pozdější švédský král), vtrhl v říjnu ze Sas do Čech, aby spolu s generály Königsmarkem a Wittenberkem obnovil útok na Prahu. Mluvilo se již o tom, že koruna, jež dala před třiceti lety podnět k válce, je v rukou Švédů, že jí dosíci může falckrabí šťastnější než byl kdysi strýc jeho Fridrich, mluvilo se i o sňatku příštího českého krále s Kristinou švédskou… Byl to pokus vojenské strany švédské, horlivě fedrovaný českým živlem v armádě, pokus o zvrácení úmluv míru münstersko-osnabrückého? Nevím — ale je jisto, že zástupci Švédska v Osnabrücku mu nepřáli, a že Praha, Praha habsburská a katolická, bránící se zuřivě útoku vojsk švédských, vojsk, pod jejichž prapory stála a zápasila také Čechie Thurnova a Komenského, měla na své straně i tiché sympatie švédských zástupců při mírovém traktátu. Jak věci stály, mohl i případný zdar posledního útoku ze dne 25. října skončiti pro emigraci zklamáním nejbolestnějším — neboť právě o den dříve byl mír podepsán! Kurýr ode dvora císařova z Lince přinesl o tom 2. listopadu zprávu do Prahy — výsledek mohl býti sotva jiný, i kdyby ji přinesl do Prahy dobyté švédskou armádou. Brány vlasti zůstaly emigraci uzavřeny, Bílé Hoře dostalo se sankce Evropy!

Tak i strhující pathos prosby Komenského, povznášející se k světodějinnému pojetí české tragédie, musil udeřiti na hluchá srdce. „Jménem mnohých toto píši a jejich vzdechy pohnut jsa, opět vrhaje se ke kolenoum tvým a skrze tebe ke kolenoum nejjasnější královny a celého posvátné rady řiditelstva, prosím a zapřisahám vás skrze rány Ježíše Krista, abyste nás pro Krista utrápených tak úplně neopouštěli! Shlédněte na národ, na nějž mezi národy evropskými Kristus nejdříve ráčil shlédnouti, vyrvav jej z temnot Antikristových, který sám, dříve než jiní národové přijali osvícení, snášel zuřivost vzteku Antikristova po celé století… Slyšte nás ubohé, aby i vás vyslyšel milosrdný Bůh…“ Zoufalá slova výzvy Komenského ke kancléři Oxenstiernovi, psaná dne 11. října, psaná, jak opakuje Komenský, jménem celého v naději své opušteného národa, jakkoli často již byla citována, musí zazníti znovu, kdykoli jde o to, vmyslit se v bolest a zklamání emigrace. Komenský nepochybně věděl, že je již pozdě — věděli to exulanti podle všeho již v dubnu roku 1648, když prosili v Osnabrücku, aby se jim dostalo aspoň podobných koncesí jako Slezanům anebo v nejhorším případě, aby se jim dostalo pouze dovolení k návštěvě vlasti k urovnání svých poměrů… Ale slovo Komenského, jakkoli zaznělo pozdě, nebylo přece proneseno nadarmo — jako slavnostní protest Čechie předbělohorské, protest proti křivdě míru vestfálského, pronesený před přítomností i budoucností, bylo na svém místě a bude navždy náležeti dějinám.

KOMENSKÝ POLITICKÝM VŮDCEM EMIGRACE. RESIGNACE „KŠAFTU“. NADĚJE V ZÁZRAK. KOMENSKÝ A RAKOCZYOVÉ. „ŠTĚSTÍ NÁRODA.“ HROZNÉ ZKLAMÁNÍ EMIGRACE A JEJÍ NOVÉ NADĚJE.

Je zjevem zvlášť karakteristickým, že ve chvíli, když se ukázalo, že marné byly výpočty, opřené o důraz zbraní bitevních, přejímá zápas za českou naději z rukou urozených generálů a politiků kněz a učenec, pochozí z lidu, a že vstupuje do boje, vyzbrojen především argumenty mravné dějinnými. Ryzejší a ideovější, národnější a lidovější stává se zápas, bojovaný duševním náčelníkem a biskupem Jednoty bratrské — ale cíl jeho zůstává v podstatě týž, a uvidíme, jak brzo je i methoda stejná. Komenský vstoupil také (1642) do služeb švédských, jako Thurn, Bubna a jiní, ač vlastní politické sympatie jeho náležely podle všeho rodině krále Fridricha a kalvínským, nikoliv tak luteránským politickým spojením jejím. Úkol jeho byl ovšem veskrze povahy mravně výchovné — pracoval o zdokonalení školství švédského a o propagaci svých plánů vševědných — ale Komenský se ho podjal především proto, aby prospěl české věci a rozmnožil mravní závazky, jimiž koruna švédská byla povinna českým vyhnancům. A také jemu, jako českým generálům z emigrace, zavazoval se Oxenstiern slibem pomoci: starý kancléř stál nepochybně do konce o splnění svých přípovědí, ale mladá, učená královna Kristina měla Komenského a s ním emigraci raniti bolestně nejen v jejích českých nadějích, ale i v jejím sebevědomí církevním a náboženském. Dcera Gustava Adolfa přestoupila — podobně jako magnátská rodina Leščyňských, jež byla protektorkou Jednoty v Lešně polském — k víře katolické…

Smrtící rána, která byla zasazena emigraci mírem vestfálským a snad i vědomí o katolických sklonech švédské královny, naplnily Komenského takovou silou beznaděje, že pomýšlel na rozpuštění Jednoty bratrské. V té době také — v téže době, kdy (1650) v Čechách slavnostní děkovná „Tebe, Bože, chválíme“ slavila konečnou porážku programu emigrace, kdy na nejpřednějším místě hlavního města vznesl se k výši representativní dík země v graciósní spanilé soše P. Marie Vítězné — vznikl jeho „Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské“. Je to zas dílo mohutného pathosu, vytrysklé z hloubi srdce, jež bylo naplněno tragikou chvíle, zas velké gesto proroka a básníka, myšlené na dálku staletí, zas slovo, jež bylo činem. Neboť nic nemohlo názorněji představiti světu mravní a kulturní šlechtictví jeho malé církve, a to právě ve chvíli, kdy odsouzena k zániku, loučila se s životem, než obsah jejího odkazu šťastnějším bohdá pokolením budoucím, až „vláda věcí tvých k tobě se zase vrátí, ó, lide český…“ A co teskné něhy chví se ve vracejícím se pozdravném volání loučícího se, „ó, vlasti milá!“, co věřící lásky je v jeho biblickém požehnání národu českému, co nad horizont doby vyrůstající tuchy v tom tak ku podivu novodobě znějícím proroctví o vládě věcí svých, jíž se ujme, po přejití vichřic hněvu božího, znovu lid český!

Ale objevilo se brzo, že hřbitovní nálada „Kšaftu“ nemůže ovládnouti Komenského trvale. Kdo miluje, doufá — a tak ještě r. 1650 vidíme Komenského vzpřimujícího se novým plánem naděje. Zakládaly jej ovšem ne pouze výpočty rozumu, ale spolu i živly mystické, jež tolik naplňují dobu baroka a zmocňují se i duchů tak jasných a praktických, jakým byl v jádře Komenský. Komenského hluboká víra v spravedlnost boží nemohla smířiti se s myšlenkou, že by bezbožní měli těšiti se triumfu a věrní býti vydáni v zkázu (srovnej, co v tom směru pověděno bylo výše o jeho „Truchlivém“): proto občasná jeho trpná odevzdanost do nevyzpytatelného soudu božího ustupuje znovu a znovu víře, že stane se div, že přijde zázrak, který najednou obnoví porušenou mravní rovnováhu. A proto především nakloňuje důvěřivé ucho tajemným proroctvím svého druha a krajana z mládí, bratrského kněze Drabíka, žijícího v exiliu na panství rákóczyovském na Slovensku, proroctvím visionáře, jež slibují brzké osvobození všech utištěných a zkázu domu Rakouského a jež mstitele a osvoboditele tuší hlavně v knížatech z rodu Rákóczyova. Drabíkem přemluven, odhodlává se Komenský vstoupiti do služeb Rákóczyho, k němuž je zván, a pobývá bezmála čtyři plná léta u dvora jeho v Šaryšském Potoku v Uhrách (jihovýchodně od Košic, dnes v Maďarsku), aby tam založil svou vzornou školu pansofickou, při tom však také aby jako zástupce emigrace užil vlivu svého u knížete sedmihradského k rozpoutání nové války osvobozovací proti Habsburkům. Vidíme, jak snaží se získati zejména mladšího z bratří Rákóczyů, nadaného Zikmunda (na nějž poukazovalo proroctví Drabíkovo), a jak nejsou mu prostředkem k cíli pouze vzrušené výzvy, opřené o slova a vzory Starého zákona, ale i spojení politická nemalého dosahu: na jaře 1651 oddává Zikmunda s Jindřiškou, dcerou vyhnaného kdysi krále českého Fridricha Falckého. Neuplynul ani rok a naděje, položené v rodinný svazek obou kalvínských dynastií, naděje v novou (lze říci) českomaďarskou unii k obnovení boje s Vídní rozplynuly se v niveč: oba novomanželé krátce po sobě umřeli

Nezbývalo než držeti se panujícího knížete Jiřího II. — ale bylo to teprve po třech létech, kdy shoda okolností připravila půdu k činu. Královna Kristina, přestoupivši ke katolictví, vzdala se trůnu a švédským králem stal se (1654) mladý, bojovný Karel Gustav, pochozí z rodu Falckého, syn otce, jenž byl Bílou Horou vyvržen také do exilia, týž Karel Gustav, jenž roku 1648 marně obnovoval útok na Prahu. Myšlenka spojití Karla Gustava a Rákóczyho k nové válce odvetné našla ovšem nejhorlivější podpory v emigraci — a Komenský, nepochybně také proto, aby prostředkování mezi oběma stranami bylo usnadněno, opustil Uhry a usídlil se zase v Lešně. Odtud (v létě 1654) posílány byly zetěm Komenského Petrem Figulem a jinými z bratrské šlechty emigrantské listy do republikánské Anglie Cromwellovy, snažící se i ji zaujmouti pro boj s domem Rakouským a pro spravedlivou věc českých exulantů („na tisíce“, prý, „jest čekajících a prosících Boha, aby seslal nějakého Žižku, jenž by počal boží válku za věc protestantskou“), odtud poslal pak Komenský sám Jiřímu Rákóczyovi poslední, široce motivovanou výzvu k vstupu do boje božího. Je to spis tištěný později pod titulem „Štěstí národa“, spis, jenž dává nahlédnouti hluboko v duši Komenského těchto let.

S otevřeností, jež je omluvena láskou k zemi a vůlí pomoci, líčí Komenský zlý stav maďarské vlasti: převahu nemaďarského živlu v zemi, otroctví, v němž žije poddaný lid, lenost všech tříd, primitivní stav zemědělství i řemesla, úžasnou úmrtnost, žebrotu a špínu, loupež a krádež, barbarství života, nedostatek škol, lhostejnost mravní, panství cizinců. A udává zároveň prostředky, léky, jimiž by zlu bylo pomoženo. Ale čekali-li byste, že logickým závěrem výkladu o potřebě nápravy tak dalekosáhlé bude slovo: země musí především hledati pokoje na venek i uvnitř, byli byste naprosto zklamáni. Vskutku čím dál tím více dostává se do popředí výkladu myšlenka vysvobození z cizího jha, potřeba slavného, velikého cíle a nakonec dílko Komenského stává se jedinou výmluvnou apologií hrdinství, jež by mělo podati pomocné ruky osudu, chystajícímu se ke zkáze nevěstky na šelmě jedoucí… Není pochyby, koho šelmou, koho nevěstkou míní… A konečně vyznívá spis ve přímou vášnivou apostrofu k Rákóczymu samému: Ty vyvolený a milovaný, buď lidu svému Mojžíšem, buď Konstantinem Velikým, buď Karlem Velikým… Volají také utlačovaní jhem Antikristovým sousedé, aby jim Bůh poslal spasitele. Neslyšíš? Nevěříš, že vzdechy a slzy ty k Tobě směřují? K Tobě jedinému, k Tobě samému, k Tobě, poslední naději! Ach, nech se nalézti!

Stalo se, čeho si přál Komenský a k čemu oslavnou řečí na Karla Gustava i Švédy pobízel — ale jak jinak se stalo než si představoval! Rákóczy spojil se po delším váhání (1657) s Karlem Gustavem, vítězícím na celé čáře nad Poláky a potom i nad Dány, ale vojna (vyplnila šest let, 1655—1660) nestala se počátkem nové války evropské, jež by útok svůj soustředila proti Vídni, nýbrž zůstala vojnou o panství nad mořem baltickým a vzala konečně obrat Švédsku nepříznivý. Císařské, Polákům pomáhající vojsko vniklo až na půdu švédskou do Pomořan, v Livonsku, Kuronsku i v Prusku zapotácelo se panství švédské, Karel Gustav předčasně zemřel náhlou smrtí. Rákóczy, poražen od Poláků a sesazen od sultána se svého knížectví, zemřel na ránu, již utržil v boji s Turky (1660), a Komenský sám a s ním Jednota potrestány těžce od Poláků vypálením a vyloupením hlavního sídla svého, Lešna (1656). Komenský stal se vyhnancem po druhé… Štěstí národa!

Po té ráně vyzpovídal se Komenský patetickými pasážemi nářku Jeremiášova zase ze svého zoufalství (Smutný hlas zaplašeného hněvem božím pastýře z 1660), aby po chvíli jako tonoucí stébla zachytil se nových nadějí. Proroctví Drabíkova a jiných visionářů, jejichž anonymní vydání tiskem (Lux in tenebris) byl r. 1657, především k povzbuzení Rákóczyho opatřil a jejichž dedikace připsána je synům Zimního krále — proroctví, jež tak hrozně byla od osudu odmítnuta — živí stále tajemnou silou jeho nezlomitelnou důvěru: r. 1664 posílá je do Paříže, aby upozornil na ně politické rádce královy (a snaží se i jinak povzbuditi Francii k boji s císařstvím), r. 1665 navazuje dokonce pomocí jich styky s Turky v Uhrách, styky, jež jsou (jako kdysi v době Thurnově) kryty myšlenkou, že by bylo lze získati Turka křesťanství. Bylo to po prvé velké válce turecké proti císaři, jež představila světu názorně nebezpečí nově vzkříšené bojovnosti musulmanské, bylo to v době, kdy chystali se užíti opory turecké proti Habsburkům spiklí uherští magnáti (kteří pak r. 1667 tak žalostně ztroskotali). Je vidno, že puzen živelnou silou své touhy po osvobození vlasti a po vítězství své církve byl by se Komenský spojil i s Turkem, byl-li jen ochoten tasiti meč proti Vídni, je vidno, že jemu a emigraci vůbec ani válka třicetiletá nebyla dosti dlouhou a dosti hroznou, šlo-li o to, aby ztišena byla drásavá bolest česká! Je vidno, s jakou výhradou musíme pohlížeti na jeho projevy pacifické — posílá-li r. 1667 do světa svého „Anděla míru“, píše-li potom ve své „Panegersii“ vroucí a výmluvná slova o zlu nenávisti národní a náboženské, o svobodě a rovnosti ve světoobčanství — zda tu nejde zároveň o plod poznání, že rady meče a války skončily nezdarem a zklamáním a že jen pokrokem osvícení a svobody lze dospěti k cíli? Není pochyby, že na této cestě je Komenský bližší své pravé myšlence i duchu své církve. A jen tato cesta, k jejíž vybudování přispěl sám dosti platně, vedla opravdu, jak se ukázalo, k úspěchu. Ona byla ze složek, jež daly vlasti Komenského Josefa II., ona přispěla i k svobodě politické.

PRUSKÁ DOBA EMIGRACE. BRATŘÍ FIGULOVÉ. ZÁSLUHY JEJICH O NĚMECKOU KULTURU. ČESKÁ A FRANCOUZSKÁ EMIGRACE; DÍLO LENFANTOVO. STYKY JABLONSKÉHO S UHRY A ČECHY. NOVÁ ČESKÁ EMIGRACE. PRUSKÁ AGITACE V ČECHÁCH.

Smrt Komenského neznamená ještě konec života, ale znamená, lze říci, konec myšlenky emigrace. Situace její mění se podstatně: prvá generace vymřela, druhá, vyrostlá v cizině, nepoznala již staré vlasti leč z popisu a touhy otců — proto se znenáhla odčešťuje a zapomíná. Politické akce velkého slohu ovšem ustávají cele, akční rádius činnosti exulantské se zúžuje i teritoriálně — počíná se poslední, braniborská či chcete-li pruská perioda jejího života. Braniborský stát za kurfiřta Fridricha Viléma a syna jeho Fridricha (od r. 1701 krále pruského) vzrůstal znenáhla na přední moc v severním Německu, s kalvínskou dynastií jeho měl nejeden styk již Komenský — a nyní jsou to vnukové jeho, bratří Figulové, kteří, krví i věrou dědici a nástupci Komenského, uchylují se s hrstkou věrných pod ochranu braniborského kurfiřta. Mladší z nich, Daniel Arnošt Figulus-Jablonský (starší Jan Teodor byl váženým pedagogem), stává se r. 1693, stár 33 let, dvorním kazatelem v Berlíně.

V tomto postavení setrval bezmála půl století, jsa zároveň (od r. 1699) biskupem polské větve Jednoty bratrské (ztrávil mládí většinou na Litvě a v Polsku; tři léta studoval v Anglii) — hlavní, jež vedle zbytků na Slovensku a skrytých přívrženců v českých zemích zbyla Jednotě. Byl to muž učený (proslul zejména svými studiemi jazyků semitských) — a jemu především v společném úsilí s Leibnitzem, podníceném nadanou a vzdělanou princeznou pruskou, Žofií Charlottou, vnučkou vyhnaného českého krále Fridricha Falckého (šťastnější pomocnicí Komenských než byla teta její v Šaryšském Potoku), náleží zásluha o založení berlínské akademie věd. Byl to Daniel Arnošt, jenž ji r. 1711 slavnostně otevřel, jenž později stal se presidentem jejím (bratr jeho byl jejím sekretářem) — to, o čem snil kdysi Komenský, chtěje založiti „Collegium lucis“ v Praze, uskutečnili jeho vnukové na německé půdě „ke cti a ozdobě německého národa“ — na ten účel zajisté zakládací listina akademie klade důraz výslovný. Takové jsou ironie dějin… Daniel Arnošt byl ovšem i jinak, díky svému vynikajícímu postavení v okolí kurfiřta-krále, zavázán službou braniborské státní a německé kulturní myšlence. A konečně i na poli církevně-náboženském připravil vývoj, jímž takřka na místo Jednoty bratrské měla vstoupiti do dějinného života Zinzendorfova německá Jednota herrnhutská. Daniel Arnošt sám hr. Zinzendorfa na seniora Jednoty posvěcuje (r. 1737).

Vidíme, jak vlivem okolností, jimž nebylo lze uniknouti, stává se mravní a kulturní statek emigrace, Komenského dědictví především, kořistí světa německého a jak přepodivně zachovala se skutečnost k odkazům a nadějím Komenského „Kšaftu“! K horizontu českému obrací se Jednota (lze-li ji tak ještě nazvati) už jen ve vzpomínce, tj. už ne politicky, nýbrž jen historicky (připusťme, ze snad také proto, že Berlín chtěl dobře vycházet s Vídní). Ale jakým pramenem mravního vznětu jevila se při tom její česká tradice, prozrazuje zejména velké dílo Lenfantovo. Třeba i o tom říci několik slov.

Počátky vědeckého, ano vůbec vyššího kulturního života děkuje Prusko té doby z velkého dílu osvětovému působení proudů exulantských: francouzského a poněkud i českého, jež v letech osmdesátých a devadesátých 17. století podaly si ruku na berlínské půdě. Vlna francouzská — šlo tu o kalvíny vyhnané z Francie odvoláním ediktu nanteského roku 1685 — byla tou dobou ovšem daleko silnější — a styky vzájemné mezi emigrací obou národů, žijící v Berlíně (je to jaksi prvé sbratření českofrancouzské — a to pod egidou pruskou!), mohutný dojem, jímž na Francouze působila tragická historie české církve (jejímiž dějinami se právě Daniel Arnošt pilně obíral), vzbudily nám v kazateli berlínském Jakubu Lenfantovi prvého francouzského historika české epopeje husitské, autora spisů o koncilu kostnickém, o válkách husitských a o koncilu basilejském (1714 až 1731). Goll nazval Lenfanta případně Arnoštem Denisem 18. století. V prvé chvíli svobody, již potom poskytla doba, vstupuje dílo Lenfantovo i na půdu českou: německý překlad jeho vychází za doby Josefa II. na půdě slovenské, v Bratislavě. R. 1820 opatřuje si jej mladý Palacký

Přes padesátileté služby své německé dynastii a německé obci státní neodcizil se Daniel Arnošt Figulus-Jablonský stanovisku děda svého úplně. Jako biskup Jednoty bratrské staral se pečlivě o polské obce její, byl i v stycích se zbytky bratří na Slovensku, ano postihneme jej i v dohovorech s vnukem onoho Rákóczyho, v jehož životě děd jeho hrál roli tak významnou. V politických nadějích Rákóczyovského povstání proti Vídni v l. 1703—1711, pokud obracely zření své k Prusku a k Anglii, byl nejednou prostředníkem, ale tentokrát to byla patrně politika pruská, nikoli emigrantská, jíž sloužiti musilo prostředkování jeho. Ale i nyní ku podivu hrála ve vztazích těch proroctví Drabíkova jistou úlohu a i nyní ku podivu (bylo to v tak zv. válce nordické) stanuli Švédové, vedeni králem Karlem XII., na krátko ve Slezsku a Lužici (1700—7). Tenkrát naposled naděje v Švédsko jako pavézu utištěných dotkla se srdcí tajných českých nekatolíků; z Litomyšlska poslali králi prosbu o pomoc, opatřenou prý 7000 podpisy — a císařský dvůr musil vykupovat shodu se Švédy koncesemi ve prospěch slezských protestantů. Jednou z nich bylo povolení evangelického kostela v Těšíně, jenž pro vzkříšení hynoucích trosek evangelických na Moravě, ba i v Čechách, měl nabýti jistého významu.

O stycích Daniele Arnošta s Čechy a Moravany je ku podivu málo zpráv. Ale víme, že ujímal se potřeb i postulátů nové české emigrace, jež počala se v 20. letech 18. století, a jejíž zbytky se drží v Prusku podnes, kdežto emigrace ze 17. století vymřela v českém vědomí svém dávno úplně. Šlo tu v podstatě o nové náboženské hnutí, jímž zachvácen byl na severní Moravě a v Čechách severovýchodních místy lid venkovský, dotčený vlivy německého pietismu. Ten pronikl k němu z Těšína i jiných míst v Slezsku a Lužici, podporován jsa snad i mystickou náladou barokové doby — neboť mystická zbožnost a mystická spekulace, vedoucí nezřídka k náboženskému blouznilství a nechuť k dogmatickému poutu a sváru, bída karakteristickou stránkou jeho. První z té novotné emigrace byli němečtí sedláci ze severomoravského Kravařska, vydávající se za tajné přívržence českobratrské církve; oni to byli, kteří dali hraběti Zinzendorfovi podnět (1722) k založení Herrnhutu. Agitace zahraniční, jež pracovala emissary i knihami a v neposlední řadě vycházela z Herrnhutu, ujala se brzo hlavních českých středisk náboženského neklidu, pobízejíc sedláky k emigraci — což vzbudilo ovšem v zápětí přísná, ano drakonická obranná opatření vlády Karla VI. Roku 1723 přijímá Daniel Arnošt zástupce uprchlíků z panství smiřického, kteří prosí o přímluvu při dvoře císařském, aby stavil kruté pronásledování nekatolíků, a ujišťují, že všichni tajní nekatolíci v Čechách doufají v pomoc krále pruského, a r. 1735 je to nepochybně on, jenž spolupůsobí v podání obsahově pozoruhodné stížnosti českých uprchlíků náboženských k evangelickým stavům na říšském sněmu v Řezně. Je to zas stížnost na kruté pronásledování tajných nekatolíků v zemích českých, jež je spolu žádostí o přímluvu u císaře, aby nekatolíkům aspoň vystěhovati se bylo dovoleno.

Daniel Arnošt Figulus-Jablonský zemřel stár 81 let, r. 1741 — mohl tedy pozdraviti ještě oslavnou řečí nastoupení na trůn třetího krále pruského, Fridricha Velkého, a zažíti také vznik nové české dosti početné obce emigrantské v Berlíně a okolí. Tato nová osada skládala se skoro veskrze z evangelíků českých, usadivších se v poslední době v Sasku, ale brzo potom (1732—1736) k pozvání krále pruského přesídlivších do Berlína. Většina z nich sloučila se s luterány nebo reformovanými; ti, kteří hlásili se k Jednotě, musili hledati styky s novou německou církví bratrskou (jejíž ústava i teologická povaha nekryla se se starou Jednotou), s církví herrnhutskou — české Jednoty již nebylo!

Pokud měl Jablonský účastenství v pruské agitaci v Čechách, jejímž cílem bylo sváděti náboženské nespokojence k emigraci do Pruska a po případě (jako za Fridricha II.) připravovati půdu politickým nadějím pruským na české království, není mi známo. Agitace taková počíná se teprv v posledních létech jeho, a Daniel Arnošt, pokud vím, neměl v ní účastenství. Nebylo by to také v duchu děda jeho. Neboť Fridrich Vilém I. a Fridrich II. lákali exulanty ze všech stran, ale především z důvodů vojenských a hospodářských: stáli o nové rekruty, nové řemeslníky a poplatníky! Tu hlásí se již nová doba, nová atmosféra duševní — časy, kdy panovník považoval za neslučitelné se svým svědomím, aby strpěl v státu svém poddané jiné víry, byly ty tam; místo neústupného kněze je to národní hospodář nebo finančník, jenž nabývá panství nad myslemi králů. Úvahy národohospodářské vedle zásadně osvícenských rozhodly také především u Josefa II., aby svým slavným patentem tolerančním nejen učinil konec poblouzení celých století, ale i aby agitaci pruské vyrazil z rukou zbraň nebezpečnou.

BÍLÁ HORA A PRUSKÉ NEBEZPEČÍ. DOZRÁNÍ VĚKŮ A NOVÁ ORIENTACE ČESKÉ MYSLI. SMÍR S MINULOSTÍ. OTÁZKA PROSPĚCHŮ BÍLÉ HORY.

Pověděl jsem, že je vinou Bílé Hory, že poslední pokolení českých exulantů pracuje pro pruského krále a že osvobozovací heslo emigrace stává se konečně Hohenzollerům, usilujícím za Fridricha II. o získání království Českého, jedním z mravních titulů pruské dobyvačnosti. Můžeme říci proto, že je zásluhou Bílé Hory, že dokonalé pokatoličení Čech a Moravy bylo hlavní příčinou, proč meč pruský váhal provésti program výboje do konce?

Situace českonárodní v době zápasu mezi Marií Terezií a Fridrichem II., pozorována s výšin osudu, vyčkávajícího dozrání věků (srovnej Macharovo „Vidění z r. 1648“), naplněna je zajisté podobným ironickým kontrastem jako ve visi Macharově: starý program emigrace, za nějž mluví např. prosba českých nekatolíků z Chrudimska k pruskému králi (z r. 1774), „abyste brzo přijíti ráčil — my pak s bratry svými ze žalářů osvobozenými zapějeme velebné Hossana a nepřestaneme dříve na modlitbách pozvedati rukou k nebesům, dokud Hospodin celé království České pod moc a žezlo Vaší král. důstojnosti nepřivede“ — je tou dobou již programem české pohromy, kdežto rozhořčené protesty horlivého Čecha i katolíka Vaváka proti „Berlínčanům“, proti zrádcům, dosvědčují, že v česko-katolickém odporu proti protestantskému dobyvateli zakotvena byla poměrně mnohem bezpečněji historická česká naděje. I tu by bylo lze říci: „Číš naplněna. Jesti dokonáno! Už boje netřeba…“ Podvrácení panství hlediska církevně náboženského nad duší národů a blížící se jedinovláda principu národně politického způsobila přehodnocení všech hodnot.

Jinými slovy: probuzený český nacionalismus odvrátil úplně mysli od náboženských ideálů a cílů minulosti, stvořil novou situaci, lze říci nový národ. Dal české mysli novou orientaci — novou směrnici, kterou brzo podepřelo osvícení, patřící s filosofické své výše na bolestné zápasy předků bezmála jako na poblouzení, jehož litovati slušelo. Nově budovaná cesta naděje odvracela se ovšem cílevědomě od Berlína, toužíc v snivém jakémsi zaujetí daleko k východu, k spojení s velikým světem slovanským. I tento ideál, jejž dala českému probuzení myšlenka národní, počala jako slib spásy pojímati doba protireformační: mocné kořeny jeho postihneme u Balbína a Pešiny, v jejich stopách jdou dále Fortunát Durych, Dobrovský a jejich vrstevníci i potomci.

Nesmírné zásluhy, jichž dobyla si kněžská inteligence katolická o vybudování nové národní společnosti, její kultury i jejího programu, přispěly také podstatně, aby umlčely protivy a hněvy, jimiž naplnily tradici náboženské zápasy minulosti. A když později z rukou katolických vlasteneckých mnichů a kněží přejal duševní vůdcovství národa veliký historik, jenž byl potomkem Čechie na Bílé Hoře zničené, a když počal odkrývati zasypané cesty k husitské slávě minulosti, nebyl ničeho tak dalek, jako myšlenky, aby nešetrnou rukou rozněcoval požár ve vyhaslém popeli. Poznání, jak velké neštěstí uvalily náboženské boje minulosti na národ, zapomenuvší, že v jeho osudně exponované poloze geografické ohrozí vnitřní rozvrat takové hloubky samou existenci jeho, přispělo k tomuto stanovisku neméně, jako rostoucí poznání o příčině a vývojově souvislosti názorů a cílů zápasících stran a o mravní povaze jejich. Neboť pravda historického poznání to s sebou pravidlem přináší, že osvobozuje od předsudků a vede k porozumění a smíření.

Vraťme se k otázce: tedy Bílá Hora nás zachránila? Je to Arnošt Denis, jenž na ni odpovídá kladně: „Habsburkové v letech, jichž třeba bylo, aby národ nalezl opět radost a sílu k životu, prokázali mu službu, uchránivše jej od invase německé.“ Denis má při tom na mysli přímo dobu bělohorskou — a svůj beznadějný názor podpírá nejen poukazem na neschopnost české stavovské oligarchie spravovati zemi svobodnou, ale i na nedostatek mravních sil v českém protestantismu, potřebných k povznesení národa. Opakuji, že nemohu přisvědčiti pesimistickému soudu tomuto, a to přes to, že jsem rozsah a nebezpečí německého panství nad českými dušemi v době předbělohorské vyložil a zdůraznil plněji, než to učinil kdokoliv dříve. Opakuji, že jsem přesvědčen, že by česká společnost byla nalezla z nebezpečí, dříve nebo později, cestu k nápravě.

Kombinovati, jak a kterak by k tomu došlo, nemělo by valné ceny. Spokojím se poukazem na to, že kalvínská dynastie falcká na trůně českém slibovala v tom směru novou orientaci politickou (nepřátelství se Sasy a tudy asi i s německoluterskou menšinou v zemi, pravděpodobnou alianci s kalvínskými Maďary a tudy Uhrami budoucnosti a úrodnější styky kulturní s Holandskem a Anglií). Nebezpečí by ovšem zůstávalo nemalé, zejména že by Lužice a Slezsko nás pevně pojily se světem německým a že by Praha stala se snad residencí protestantského císaře německého. Ale ani v tomto případě, soudím, nemohly poměry vyvinouti se nepříznivěji, než jak se za panství habsburského vskutku vyvinuly.

A nevěřím také (vracíme-li se od dějin dohadových k dějinám skutečným), že by Bílá Hora nás zachránila později, na příklad proti nebezpečí pruskému. Neboť nebýti Bílé Hory, nebyla by (s největší pravděpodobností) situace let 1740 až 1763 vůbec vznikla! Teprv za okolností, stvořených nebo připravených Bílou Horou — z nichž nejdůležitější se stala ztráta české samostatnosti — nabyl rozdíl v náboženství, jímž protireformace odtrhla Čechy a Moravu ode všeho duchovního společenství se severním Německem, velkého významu v ohledu národnostním a současně i politickém, a to neméně pro české Němce než pro Čechy. Z toho hlediska možno jíti dále a říci, že prospěchem Bílé Hory pro nás bylo, že rozdělila důkladně a trvale svět německý (a snad i zabránila zřízení velkého císařství německo-protestantského, v němž by Čechy byly zavřeny, již v 17. století), že znemožnila plné německé sjednocení národní, položivši nepřímo základy k pozdějšímu vzniku Rakouska atd. V dohadech tohoto směru a rázu bychom snad postihli politickonárodní prospěch Bílé Hory poměrně nejjistěji — nehledě ovšem k tomu, co jsem vyložil výše o zrození českého nacionalismu z ponížení a úpadku Bílé Hory. Ale opakuji — všechny úvahy toho druhu mají smysl jen tenkrát, tážeme-li se, zda velké neštěstí nemělo i své dobré stránky. Že to bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění.