Básnické spisy (Kalina)/Pomněnky z krátké života pouti Josefa Jaroslava Kaliny

Básnické spisy (Kalina)
Parisina	Pomněnky z krátké života pouti Josefa Jaroslava Kaliny

Údaje o textu
Titulek:	Pomněnky z krátké života pouti Josefa Jaroslava Kaliny[FZ 1]
Podtitulek:	sebrané od Fr. D. a J. V.[FZ 2]
Autor:	František Doucha a Jan Vlček, autor dodatních poznámek František Zákrejs
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 159–178. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jelikož nyní (jak vůbec bývá, že cenu věci a hodnost osoby poznáváme teprva, když jsme jí pozbyli) po smrti Jaroslava Kaliny roztoužili se mnozí, památku jakousi ducha jeho míti žádajíce: i nemohouce přátelé jeho odepříti té žádosti, prozatím sbírku pozůstalých básní vydati ustanovili, za kterouž bohdá časem svým též některé výlety v oboru filosofickém budou následovati.^{[FZ 3]}

Arciže nebyl úmysl zesnulého, aby tyto výlevy ducha tak, jak se tu prostě podávají, vydaly se na veřejno; máme však za to, že tyto malé tahy vlastního péra jeho ukáží znalcovi lépe obličej ducha jeho, nežli by který — a od kohokoliv podaný výkres života jeho stačil.

Nezdálo však se záhodno, nechati těchto paběrků tak úrodného ducha bez předmluvy a jakéž takéž zprávy o tomto velenadějném, přátelům a vlasti anobrž celé literární obci přezáhy zemřelém jinochu již pro to samo, poněvadž neužilá smrt ho dřív odtud porvala, nežli se bohaté nadání, co v něm leželo, rozvinouti mohlo, a tak leckdo podle jediných těchto pozůstatků soudě, ovšem snadno lichý a nedostatečný soud o něm by vynesl.

Jakžkoli nám důležito, aby žádné znamenitější duše, zvlášť u nás v začátcích nové literatury, nezahřebl se život v nepaměti: nicméně však při takých, kteříž vyvedše dílo kterés úplné, tudy pomník genia svého postavili, sílu ducha svého na něm osvědčivše, nezdá se tak býti potřebí životopisu, jako při těch, kteříž na velké věci zaměřivše, nevalně mnoho skutkem dovesti stačili. Toť o našem Jaroslavu platí, kterýž přebohatě jsa nadán, na vyvedení velkých zamýšlených a již předsevzatých úkolů nedospěl.

Nastiňujíce tu jakouž takouž zprávu o milém příteli našem, nemáme úmyslu ani bychom snad, i při větším dospěchu, byli sami na to dospělí, životní historii napsati, životvorně doby života jeho vyvíjeti a kde postupu nebo přítrže měly, rodně, jak tomu říkají, a věcně vyvozovati. Již ku poznání leckterého člověka potřebí více než, jak říkali naši staří, prostici soli s ním sněsti; nadtoť ku poznání takovéhoto, jenž nadání přirozené měl tak geniální, jenž vědomí a úsilí své tak rozprostranil a, jak u Němců se říká, k světasvědomství rozšířil. To říci můžeme, že po mnohá léta s ním obcujíce, úmyslů a snah jeho jsme svědomi a že bez chvalořečnictví a s mírnou úvahou, jak náleží, byť i o mrtvém příteli řeč byla, to, co jsme shledali, upřímně a věrně sdělujeme.

Josef Jaroslav Kalina narodil se 8. listopadu r. 1816 v Hajdě^{[FZ 4]} v kraji Litoměřickém, kdežto byl otec jeho cís. dozorce na silnice. Ve čtvrtém roce dostal se do Nehvizd, dvě míle od Prahy; nebo tam jest byl otec jeho přesazen. Počátkům v učení naučil ho sám otec, lehkou práci maje; nebo přesnadně naučil se hošík téměř sám čísti, psáti, počítati hned doma; až ho do tamní veské školy posláno, kdež učitel jeho, jsa rozumný pěstoun dítek, pravé z něho mělť radosti. Co se o něm hned z útlého mladictví vypravuje, svědčí o přirozené schopnosti a líčí způsob hošíka mladého dostatečně. Když ho matka k babičce jeho na posvícení byla s sebou vzala, brzo tu způsobem dětským zdomácněl a mile se zabavil, že, jakož bývá, stalo se vnouče bažátkem babiččiným tak, až je tu máti na několik týdnů ponechati musila. Dobrá stařenka, ve své upřímné starosti, aby nezvlčil i aby se mu větší chuť udělala k učení, koupila mu pěkně s kohouty malovaný abecedář a vypravila ho do školy. On pak proti tomu nic nemaje, co malý hrdina, povědom jsa sobě svých vyšších umělostí, statečně…^{[FZ 5]} se tam ubíral. A když přijde, počne se ho učitel vyptávati, slyšev již od babičky, že písmenka zná, jaké které má jméno. A když Josef uměle a hbitě všecky mu je jmenoval, doložil: „Já umím také slabikovat.“ Učitel: Nu tak slabikuj! Když i to šlo hbitě, pravil: „Já umím také číst, pane učiteli!“ — a když hbitě počteno: „Já umím také německy číst,“ a zase: „A já umím také latinsky číst.“ Tuť milý učitel pojměl své potěšení a hned, jak bylo po škole, veda si ho za ruku, dovedl k milé ochranitelce, i vypravoval jí všecko, kteráž radostí nevěděla, co si o malém tom čaroději pomysliti a jak jeho obdarovati má.

Později posílán od rodičů do Brandejsa, jenž na blízku leží, a na to chodiltě do německých škol v Mladé Boleslavi, kdežto ho nejstarší sestra matky jeho, též pravou mateřskou péčí ho pěstujíc, v opatření a v ochraně měla.

Vidouce rodiče nadobyčejné schopnosti při něm, ustanovili jsou, jakkoli sami v chatrných okolnostech postaveni byli, nezdusiti plápol ochoty, kterýž ho k učení hnal; i taktě poslán do Prahy a dán na studie gymnasiální na Nové město.^{[FZ 6]} Tuť se brzo vyznamenal a stal se všem oblíbeným, kdož ho znali, zvláště professorům i prefektovi Klapperovi, kterýžto pochvalně uznávaje neobyčejné přičinění a ctné chování jeho, císařské stipendium ročního platu 50 zl. stř. jemu zjednal, jehož také až do r. 1838 požíval. Tu zajisté nabyl ku klassickým jazykům a ke vší filologii, kteráž potom hlavním a životním studium se mu stala, zalíbení neobmezeného.

Řecké a latinské spisy klassické téměř všude s sebou nosil; tito věční jonáci, tito velikánští mužové, tito celiství člověkové, Řekové a Římané, byli jsou již tehdáž a zůstali i napotom téměř ustaviční průvodci jeho životem. Do posledního zajisté krejcaru dal antikvárům, kde jakého toho starověkého buď mudrce buď básníka u nich vyzvěděl. — Ale ovšem jinou i lepší školou, a v které nejvalněji prospěl, byl mu život sám a strast jeho.

Strast byla chlebem jeho, na kterémž hned od mladosti vychován. Přemnohoť on zkusil, ale nižádná bolest asi tak citelných jizev nepozůstavila a žádná jiná rána tak důtklivě neutkvěla v duši jeho, jako žalostný konec života vroucně milované dobré matky jeho, kterážto, jakž bývá,v domácí svízele k srdci příliš sobe berouc roku 1830 v Pražském blázinci skonala.^{[FZ 7]} Odtud i srdce našeho Jaroslava nezhojitelně zerváno; odtud a z neodbytných těch žalostných rozpomenutí počítá se ustanovitý výhost tomuto světu a všemu tomu, co v něm honosení a lahoda a hojnost sluje; slovem, odtud počítá se duch jeho právě křesťanský, toužení a snažení po věčných vědách a věcech, mysl ideální. Tužebná rozpomínka na milou matku rozléhá se co tichý, úpěnlivý žal pronikající skrze všechen život jeho, a jest spolu ticho zářící večerní hvězdou, kteráž zapadajíc mutnojemně zdá se ho těšiti, slibujíc, že na novém, věčném jitru jasnější a krásnější mu vzejde.^{[FZ 8]}

Převezmouc pásmo životopisu, poznamenati sluší, žeť byl strýc jeho, vůbec chvalitebně známý z věku křisitelů české literatury a professor mathematiky v Plzni, Vojtěch Sedláček, kterýž mezi jinými největší v Jaroslava měl působení, a zvlášť, aby v důkladného Slovana byl vzdělán: pod jeho správou a dozorem on tu v Plzni i humanitní třídy i oba roční běhy filosofické s nejskvělejším prospěchem odbyl.

Tu zajisté návodem a příkladem takového výtečníka zrostla, zkvětla anobrž i k zralosti ovocí dospěla láska k mateřskému jazyku u Jaroslava. Od překladů Kleista a Höltya, oblíbených to básníků jeho, postoupeno i k podobným původním pokusům v mateřčině. Tu s veliiou pilností a horlivostí studovaltě franštinu, ruštinu a zvláště polštinu, kterýžto jazyk pozděj za svou druhou mateřčinu sobě oblíbiv, čistě mluvil tak, že rodilí Polané jemu v tom slávu dokonalého umění přiznali, Čechové pak na jeho polonismy naříkali; ačkoliv on, nabyv později důkladné známosti všech slovanských nářečí, češtinu však samu, purismu arci přísně nešetře, nad jiné vše pokládal. Zvláštní snažnost svou v Plzni vynaložiltě na filosofii a všeobecnou historii, v kteréžto byl oblíbenec jeho Rottek, jehožto tak vroucně zamiloval, až na zpaměť se ho naučit ustanovil.^{[FZ 9]}

U svých spolužákův požíval pro svou umělost a přívětivost vážnosti, jakož i lásky pro svou způsobnost a skromnost od učitelů. Čestné zajisté a jemu samému i v napotomní čas potěšitelné bylo svědectví a nelíčená veřejná pochvala, kterouž mu dal professor filosofie, po skvěle vykonané zkoušce, praviv: „Tento jest můj největší filosof: takové bych arci rád měl všecky své žáky, ale posud jsem takového neměl, a tuším nedostanu druhého; což vám, pane Kalino, buď podnětem, abyste tak úsilně dále prospíval.“

V Plzni byltě náš Jaroslav pro svou úvětlivost a zpanilý mrav u mnoha znamenitých rodin rád vidín, a o cvičení domácích synků požádán. Tu se i ve zpěvu pocvičiti hleděl; jakož i později v Praze ne zábavou ale pravým živlem byla mu vždy hudba, kterouž a zvláště zpěv s přítelem mladosti své, šlechticem polským Laryšem, horlivě pěstoval, až s úplným přesvědčením říkával, že když ochabl celý na těle a strastmi té země je zmořen, nezná jistějšího prostředku k ozdravení a životnímu zotavení, než zakochání své v hudbě.^{[FZ 10]}

Nade vše pak jiné liboval si skládání jemnocitného Belliniho, až vše arie z Normy, z Neznámé a j. z paměti dobře zpíval. Vedle zpěvoher, ano daleko nad ně výše kladl a s pravým enthusiasmem zpíval a uměl zpaměti všecky téměř národní písně naše, kterýchžto dosti valná sbírka, ještě po všech již tiskem vyšlých, v pozůstalosti jeho se nachází a které za příhodnosti by vydány býti mohly.^{[FZ 11]}

Dokud živ byl Sedláček, otcovský ten přítel jeho, byltě úmyslu, dáti se do téhož řádu premonstrátského v Teplé; ale pro smrt onoho sešlo s toho, i podal se Jaroslav do Prahy, aby studoval práva. Vedle těchto, z kterých mu nad positivní nejvíce právo přirozené k mysli bylo, přede vším a nejvíce v slovanských nářečích, pak v angličině i v druhých germánských jazycích obeznati se a zdokonaliti se snažil, odkudž den ode dne překonávaje ohromný materiál a v ducha mluvy lidské hloub a hloubě vnikaje, za vlastní úkol života svého komparativní filologii seznal a sobě obral. „Sacrosancta philologia!“ byloť heslo jeho.^{[FZ 12]} A věřilť on úplně, že, jestli kde jinde, tuto zajisté s jasným v člověčenstvu duchem se potká, kdo prosté a zjevů božských pochopné a šetrné jest mysli. Ačkoli v této vědě nejnovějších časů, ovšem ještě ne hrubě dospělé, téměř všecko znal a vděčně uznával, co Bopp, Kaltschmied, Humboldt a druzí ti náčelníci psali: měl však za to, že nesnad jen paběrování zbývá, ale že teprva pravá práce a úsilná, jako ve žněch, nastati má. O filologiích sousedů bylo převědčení jeho,že podobně jako jich přehnané filosofie, na pravdu neuhodí; jelikož se jim prostopřímého, dětinného ducha nedostává aniž při nich povážení jest, že i tuto „litera zabijí a jediný duch oživuje“. Neboť bylo heslo jeho, že „jen pojem retuje a logika smyslná“, která nejprostěji mysliti učí, od kteréžto však vysoká učenost, v odlišeném myšlení se celá ztrácejíc, nesmírně jest daleká. Žeť Kalina nebyl jeden z obyčejných filologů, jakýmiž Mickiewicz všecky Čechy učenější nazývá, dokazují veliké svaly pozůstalých spisů jeho v tom poli, kterých kdo ohledá, nad takovou pilností a odvážností v předsevzetí úžasne jistě. Neboť osnovávánotě tu základů velikého pantheon čili henotikon všech jazykův evropejských, asiatských i amerikánských, o kterémž opravdu myslíme, že by na dostavení takovéhoto Bábele, byť i déle živ byl, sotva byl stačil. Že pak v tom ve všem náš Jaroslav ode všeho šarlatánství byl vzdálen, dokazuje se tím, že dnem i nocí v tom oboru pracuje, sotvy se komu s věcí, kterou zamýšlí, vyhradil. Překlady jeho z Byrona (Parisina, Korsár), z Johnsona (Rasselas, celý v rukopisu), pak i z Mickiewicze bylyť toliko zábavy dnů chorovitostí těla obtíženějších. Nebo jak mile volnější mysli nabyl, hned s celou vroucností světici své, filologii, se obětoval.

Nesluší zapomenouti, žeť i svatyně přírody, jmenovitě botanika, jakož i druhá odvětví lékařství neměly horlivějšího pěstovníka a ctitele.^{[FZ 13]} Byloť to zvláště r. 1837, kdyžto s pravou rozníceností, nic neváže klesajícího zdraví, třeba několikrát za den, často za největšího vedra, do botanické zahrady^{[FZ 14]} chodil, žádným předložením, ani tu, kde již krve plivání byl dostal, od úsilí svého odvrátiti se nedav; čímž zajisté, jakož i vůbec přílišnou horlivostí, s kterou, čeho se chopil, neustavně vedl, ovšem i bývalou při tom nepečlivostí o tělo, nenabytně na zdraví si uškodil. Chrkání krve povalilo jej na lože, na němžto za dva měsíce leže, bezpochyby přílišným uslabením od veliké ztráty krve tak ochuravěl, že, ačkoli zase ozdravěl a chodil, avšak od té doby plíce patrné porušení a neodbytnou náklonnost k uzlovinám vzaly. Na štěstí své požíval tehdáž opatrovné péče od paní, kteráž ho co pravá matka ošetřovala a bez nížto byl by již tehdáž za své vzal. Jak trochu pookřál, odpravil se do kraje k své nevlastní mateři, kteroužto pro zdárnost a upřímnost mysli vysoce vážil a miloval, kdežto ubohý, jako polomřivý několik měsíců pobyv, zponenáhla se zotavil. Prvějšího však jarého zdraví nenabyl více; nebo vždy pokašlávaje, chořel. Z té příčiny byl, přinucen, studiím svým navždy výhost dáti, ač k medicině, své bývalé milé, tudíž se navracel, co den navštěvuje posluchárnu, jakkoli tu chleba nehledal. On zajisté byl vůbec nepřítel chlebařství (tak říkal všednímu, pozemskému smyslu), a cokoli studoval a činil, z lásky a duše činil.

Mylně mu přátelé vytýkali nerozumné počínání, že dráhu nějakého úřadu nastoupiti nechce. V těch věcech měl zajisté svůj, a bohdá zdravý rozum; neboť filosofii netoliko úsudkem a mluvou neb písmem, ale životem provesti za náležité pokládal. Předzvídal pak, že by uvázav se v úřad, při své churavosti zastati jej dlouho nestačil; i činil co mohl, osvědčuje se, že jen tak dlouho rád by na světě pobyl, až aspoň svou filologii provede. Zatím přátelům upřímný úmysl okázal, o dosažení professury tak výbornou přednášku veda, že jeho soudcové neobyčejnou jednohlasnou pochvalou ho poctili, vzbuzujíce, aby přišel opět, a že ho nemine, čeho žádá, ujišťujíce, On však nepřišel po druhé, a zatím živobytí své při své obešlosti, dávaje soukromné učení, přechovával.^{[FZ 15]}

Tím časem dvě šlechetné duše, Poláci, stavše se jemu pojednou nejupřímnějšími přáteli, podle možnosti své neduživého mile ze svého malého jmění podporujíce, zvyklým zpaniloduším svým oň upřímně ujímali se. Tu zvláště ženské ruce a srdce byly, ježto v opětném nápadu dýchavičnosti nejšetrněji a nejvěrněji mu sloužily. Ze všech, kdo s ním zacházeli, žádný zajisté ho tak hluboce neznal a dostatečněji neocenil jako ženské, matka jeho nevlastní i milovnice jeho,^{[FZ 16]} které na pospol, jako všelikého pěkného umění, tak i tohoto básníka enthusiastické pěstitelky byly. Spisovatelé této zprávy obeznali se s ním teprva v posledních letech života jeho, kdežto, sami při své obyčejné choravosti a obsypáni jsouce neprázdněmi zaměstnání svého, ne tolik s ním mile zabaviti se mohli, jakž by milo jim bývalo, činili však spolu co mohli, po mnohé na vždy sobě památné večery o předmětech filologických, filosofských a poetických ve svorném sváru (Eris a Eros byli tu vždy pospolu) hádajíce a shovořivě shodujíce se.

V ten čas padají jeho pokusy, které napsal ve filosofii, pak i několik scén truchlohry Jiří z Lobkovic, kteráž od J. V.,^{[FZ 17]} spisovatele Jeftovny, původně navržena byvši a napotom od téhož v několika dnech sepsána, v rukopisu pozůstává. V ten čas padají také znamenitější básně Kalinovy, jako je Kšaft, jehožto v ty dni, jak vyšel, přes 10.000 bylo po Praze rozchvátáno, a třikráte tolik odbyto by bylo, kdyby povyk z toho pošlý, anoť všude na trzích a po ulicích o mrtvém otci hlásali a zpívali, nebyl od prodaje přestati kázal.^{[FZ 18]} Takéž Přástevnice, Libušina lázeň a jiné jsou z té doby. Jan Kvarin měl býti v operu vzdělán, čehož ten obzvláštní předmět jistě byl hoden, a jestli kdo, tento lyrik a hudebník byl k tomu hodilý. Hadrnici uvedl v hudbu Zikmunt Kolešovský.^{[FZ 19]} O upírech a příšerném světě, jakožto nejpřípadnějším předmětu k opeře, byl Kalina téhož myšlení jako Mickiewicz. Básnického genia uznali v Kalinovi i soudní znalci čeští, jako J. Jungmann, A. V. Svoboda, jenž Kšaft jeho do němčiny přeložil,^{[FZ 20]} taktéž i němečtí neposlední básníkové sami.^[1]

Na tak bohaté nadání příliš málo jest, co Kalina napsal; a kdo by podle toho jedině o něm soudil, snadno by mu křiv ostal. Vlastně se mu psaní protivilo, a strast jeho nejhlavnější nebyla nouze ni nedostatek osobní, — neboť tu tak utajiti a zhrýzti uměl, že druhý s těžkem o ní zvěděl, — nýbrž nouze duchovní, obecná, nedostatkové pospolného života tehdejšího věku v lidu našem, na sebe hrubě zapomnělém a úkolův cestou vzdělání nastávajících málo svědomém. Protož za nic obzvláštního nepokládal, ze své učenecké komůrky psáti lidem; a psalli, psal tím úmyslem, aby hnul srdci kamsi výše a maloduché myšlení přiváděl k věcem důstojnějším. Pro to samé, jsa výtečného vzezření, časem tvář trpkou ironií zasmušoval, aby lidem ne to samojediné, v čem se malicherně shodují, pravé býti ukázal.

O poesii pak i o filosofii měl takové mínění, že obě tím jediné prokáží, jsouli čím či nejsou, když složíce se sebe svou vzácnost i obzvláštnost, ze své školácké a sobělibé ústrannosti sestoupějí v obor obecného lidu, zaněcujíce vše hlavy a srdce, světla a plamenu chopné ku hledání toho jediného, čeho vůbec třeba jest. Byl to člověk populární, zvláštního směru.^{[FZ 21]}

Kdo bodrostí zdravého těla vládne a domnělým štěstím oplývá, o tom ne div, jestli časem nade vše drahým, nepoznávaje ceny jeho, co lehkonabytným zbožím plýtvá. Jaroslav náš, při mdlobě a pro mdlobu těla duchem silný, uměl čas vykupovati, a zdá se, jako by i předtucha blízkého doběhnutí k cíli jej, co horlivého poutníka, na náklonku života pořád k prudčejšímu chvatu byla pobádala. Jaký to byl klopot, jaké to přeháňky přímraků trapných a výblesků jasných myšlenek náměrů, křižujících se co denně na obhledu této mnohomyslící, budovou však zemskou dolů stlačované duše! Tuto tíseň o vzdělání a blaho bratří tak vřelého ducha, a při těsných obecných poměrech a hrázech, o které se všudy myšlení a přičinění jeho odbíjelo, tuto prázdeň srdce a náplň bolestí nestačí to popsati péro ani vysloviti jazyk. Takovéto duše a v takových okolnostech ujdou zřídka pohanění od mnohé strany. Jedněm nic nedělají a pra za nic nestojí, a druzí mají na pomyšlenou, jak by jich a sebe před nimi nejlépe opatřili. Aby pohanění ušel a vlastně svědomí svému se zachoval, přijal na sebe v průmyslní české škole Budči, která se tehdáž zřizovala, přednášení ve filologii, při kterémž učení že časem do oboru filosofie vystupoval, doneslo se to řádnému professoru na filosofii, že i tam kdes jakýsi Saul mezi proroky; ale donositel dostal za náhradu, jakož od filosofa: „To dobře, a já bych rád, byť celý svět filosofoval.“ Zde také část filologická při ohromném předsevzetí merkantilní encyklopédie pracována jest od Kaliny; a jím to zajisté nesešlo, že od toho velikého díla upuštěno.

Jakkoli neduživ a mdlý byl, však od dávného úmyslu svého, zříditi jakýs ústav učitelský pro jakou již koliv mládež, upustiti nemohl. Nejmilejšíť arci bylo by mu bylo učitelství slovanských nářečí. I činila se na podzim roku 1845 Kalinovi naděje, že v Bělehradě srbském mezi bratřími Slovany najde stanoviště, kde by svou myslí a snažností nejspíš a a nejjistěji prospěl. I pustil se, kam ho buď urojený ideál, buď zvědavost, buď neshladitelná a ve vlasti neukojená dychtivost k vydatnějšímu působení táhla.^{[FZ 22]} Nesnáze cesty tak daleké a chladnost, s kterou se mezi cizinci potkal, a takto zvrhlý poslední náměr života zmořily teprva nevalné zdraví i mysl jeho. Pobyv za několik týdnů ve Vídni a za delší čas pracovav u Kollára v Pešti,^{[FZ 23]} navrátil se na jaře 1846 do Prahy, naříkaje na nedostatek vzájemnosti slovanské a rád jsa, že došel tu, kde by kosti složil.^{[FZ 24]} Od té doby očihledě chřadna, nezotavil se více. Srdečný kněz Krolmus, uviděv milého zbědovaného přítele, objednal mu u lékařův Jana a Karla Špotta vše přechování, za kteráž dobrodiní, že žádnému nerad dlužen byl, vyvděčiti se chtěje, Jaroslav s doktorem přírodoléčitelstva Karlem Špottem na náuce o vychování dítek, jistě nevšedním díle, jakž nejsnažněji mohl, pracoval.

Též sepsal dosti obšírný článek o nevyhnutelné potřebnosti mateřského jazyka,^{[FZ 25]} jakožto jedině bytelného základu, na němž se cvičení mládeže nejstatečněji založiti dá. Dočkav se ještě vytištění modliteb, zpěvů a žalmů, kteréž byl prvé Izraelitům z Hebrejského do češtiny přeložil, nestačil však více buď v nejmilejší filologii buď filosofii něco valnějšího dokonati, leda stručný návrh o jazyku a filologii vůbec,^{[FZ 26]} a nákres jakési tragédie.^{[FZ 27]} S počátkem jara 1847 bídně choře, musil v březnu ulehnouti, od kteréhož času více nevstal.

Upřímnost několika dobrých duší, jmenovitě zpanilá mysl a skvělé lidumilenství vys. uroz. paní hraběnek z Daun a Kounic v pravém šlechetenství se tu na něm prokázaly, pečovavše o něj velikomyslně a tudy věčný vděk od každého přímého a přítele sobě zaslouživše.^{[FZ 28]} Zvlášť on, ležící již na smrt, dobrotivostí těchto paní často až ku vřelým slzám byl pohnut, a přede druhy svými, panem Duboisem, Moravanem Müllerem a J. Vlčkem, opětoval poslední svědectví a zvyklou zásadu svou, že, „cokoli je člověk, jest skrze lásku“, a ještě v posledních okamženích těchto svých přešlechetných milostivic slovy srdcedojemnými zpomínal.

Zemřel dne 22. června 1847 v pět hodin ráno ve všeobecné nemocnici, kamžto ho na radu lékařskou před několika málo dny donesli. Pohřeb jeho byl nad míru slavný,^{[FZ 29]} a tak

on tu neznán, jediné od strasti,
a jehožto svět byl z těžka hoden,
po smrti vždy, u věčné oblasti
přijat, objat, úplně svoboden.^{[FZ 30]}

---

1. Kšaft jeho, v německém překladu od Svobody, vytištěn jest v Klarově almanachu „Libussa“ 1846; v ročníku 1852 nachází se Jidášův peníz, přeložený od Th. Krále.

Dodatní poznámky

1. Tyto Pomněnky byly připojeny před první vydání sebraných poesií Kalinových, ježto vyšlo s titulem: Básnické spisy z pozůstalosti J. Jaroslava Kaliny. V Praze. Nákladem Vácslava Hessa 1852.

   Toto druhé vydání básnických spisů Kalinových liší se od vydání z r. 1852 jednak novým jich seřaděním a jednak některými různočteními. Pravíť Fr. D. v prvním vydání na str. 199 v této příčině:

   „Od archu 4. teprva přejavše vedení tisku knihy a protož od básně „Kšaft“ do básně „Hadrnice“ odpovídání za opravu na sebe bráti nemohouce — shledali jsme, že v některých před naším převzetím zde vytištěných básní, jmenovitě v básni „Přástevnice“, „Jeník“, „Zedník“ a „Hadrnice“, se nacházejí malé úchylky od textu, kterým tyž básně v tom onom časopisu podány byly prvé než nynější sebrání jest učiněno. Vidouce věci příčinu jednak v tom, že zvěčnělý básník některá skládání svá pozůstavil dvojnásob, a jinak za to majíce, že malé ty proměny (z nichž ledakterá, ovšem i dobrá, z redaktorského pochází péra) podstatě samého obsahu nikoliv na újmu nejsou: klademe je zde jakož pouhá různočtení čili varianty; i ponecháváme čtenářově soudnosti na tom či onom čtení se ustanoviti, zároveň připomínajíce, že některá uchýlení povstala z příčin zevnějších.“

   Měli jsme tedy za to, že radno jest, aby nejen postup básní byl dle bližší další příbuznosti látek sestrojen, nýbrž aby do textu položeny byly varianty dle našeho mínění vhodnější. Při tom použili jsme hlavně různočtení od D. již v 1. vydání uvedených.

   V Kšaftu zní verš „Otec sedí — otec hledí —“ ve vydání z r. 1852: „A ot sedí — a ot hledí“. Prvního výtisku této básně z roku 1842 nebylo se nám lze dohledati ani ve veřejných knihovnách.

   V Přástevnici znějí po slovech „Tři lesní sestry je vůbec jmenuje“ další verše v 1. vydání takto:

   Vždy nové písně s sebou přinášejí,
       Nejkrasší znají povídat báchory,
   Nejlepší hry znají, vůdkyně v reji,
       Mistryně zábav, mravu pravzory;
   
   A v rukou jenom jim hrajou vřeténka,
       Vstuhami kužel okrášlený —
   Tak stejná vlákna a tenká
       Neline z rukou žádné pradleny. A. t. d.

   Sloka počínající slovy „Ony se ke všem rovně vlídně mají“ v 1. vydání tedy zchází.

   V téže básni v poslední sloce má 1. vydání na místě „pozbavila“ variant „pozbudila“. V prvním otisku Přástevnice, ve Včele 1847, nalézá se místo jména Jaroš jméno Lubor.

   Třetí řádek v 1. sloce básně Hadrnice zní v 1. vydání „Mějte lidé lítosti“; variant verše „Z žab a šedých mur skvostné hody“ zní: „Z žab a múr přeskvostné hody“, a následující verš podán jest v 1. vydání variantem „I hrobů plameny sálají“.

   V Kvarinu stojí původně místo řízný (str. 59, ř. poslední) řézný (= řízný, ostrý).

   V Radouši zní verš „S to jest Radouše vysvobodit“ původně: „V stavuť Radouše“ atd. Rukopisy Kalinových básní byly po jeho smrti nalezeny v podobě vymáhající některých nutných oprav, a na to byl také při tomto 2. vydání brán místy zřetel.

   Báseň Zazděná panna sluje v 1. vydání Zedník. V tomto 2. vydání položeny jsou oba varianty jejího názvu. V Zazděné panně má 1. vydání místo slov „Umlkl, myslí“ různočtení „Umlkl mysli“; v témž vydání vynechán jest verš „Dí, ruce k němu vypínajíc“. Slovo „Své manželce na hlavu“ zastoupena jsou tamtéž variantem „Své manželce na oči“.

   Začátek básně Jeník zachoval se ve dvou variantech; v různočtení 1. vydání: „Pouť — v Mochově zní muzika —“ a v různočtení „Pouť v Mochové! zní muzika…“ —

   Opravy. Na str. 46 v ř. 16. má místo přišed státi přijda; a na str. 64 v ř. 9. má místo bolestné státi bělostné.

2. V počátečních písmenech značících oba spisovatele této biografie (Fr. D. a J. V.) tají se jména Františka Douchy a Jana Vlčka.

   Naše doplňky k jich životopisným zprávám čerpány jsou z více pramenů.

   Úvahy o Básnických spisech Kalinových podali jednak Jakub Malý ve svém do Musejníka (1852, 4) položeném přehledu literární činnosti Čechů od r. 1848 do r. 1852, jednak F. Bran. Kořínek v č. 102, 103 a 106 Pražských novin z r. 1853.

   Poněvadž k ocenění našeho básníka v plném proudu činnosti nám odňatého nutno jest seznati všecky jeho poesie, byly tyto i v nynější vydání vřaděny všecky, jak vyšly r. 1852, ano jsou zde o píseň Kde Slávy syn rozmnoženy.

3. Kalinovy filosofické pokusy vyšly teprvé v publikaci Upomínka na Jaroslava Kalinu 1870. V Praze. Tisk Berringera a Pichla na Smíchově. Nákladem vlastním. 1870. Druhý titul této Upomínky zní: Filosofické drobnůstky z pozůstalosti Jaroslava Kaliny. Bratr autorův dr. Kar. Lad. Kalina věnoval spis ten Jos. Klimšovi, starostovi chrudimskému. Pořadatel není jmenován.

4. Laskavostí důst. p. K. Watziny v Boru (něm. Haida) dostalo se nám výtahu z borské farní matriky s těmito dáty:

   Náš Jaroslav narodil se dne 9. (a nikoli tedy dne 8.) listopadu 1816 v č. 109 v Boru a byl dne 11. listopadu ve farním kostele borském pokřtěn, při čemž obdržel jméno Josef Arnošt Kristin. Otec jeho slul František a zapsán jest příjmením Gallina; matrika jmenuje ho cestmistrem při c. k. ředitelství cest. Matka básníkova slula Františka. Básníkovi prarodiče byli: z otcovy strany Josef Gallina, měšťan v Lysé (v matrice Lissau: bezpochyby Lysá nad Labem v Boleslavsku) a jeho choť Kateřina, dcera Josefa Kettnera z Lysé; z matčiny strany: Bedřich Grünnagel, obroční u knížete Fürstenberga ve všechlapském dvoře č. 22 u Nymburka, a jeho manželka Kateřina, dcera Turnovana v Josefa Wandera z Grünwaldů.

   Nemusili bychom snad ani podotýkati, že Jaroslav bylo vlastenecké jméno básníkem přijaté.

5. Zde jsme vynechali dvě slova nemající věcné důležitosti.
6. Avšak ani na tom nepřestala starost rodičův o vzdělání dítek; neboť mimo Josefa studovali ještě dva bratři jeho, Vácslav a Karel.
7. Poněvadž tehdy otec v těžkou nemoc byl upadl, vyprovázel milovanou matku na voze upoutanou do blázince sám Josef, tehdy čtrnáctiletý, a tu — v pražském blázinci — to bylo, kdež na podzim r. 1830 po tříměsíčním utrpení skonala.
8. Srovn. báseň Na matku mou.
9. Rovněž dovídáme se, že Kalina, když vyšlo první dílo Kollárovy Slávy dcery, tuto báseň s takovým nadšením uvítal, že se jí v krátkém čase celé z paměti naučil.
10. Doklady Kalinovy lásky k hudbě podávají básně Klášterni panna, Odvod, Zpěvy milostné a j.
11. Dozvídáme se, že tato sbírka národních písní českých byla po smrti básníkově odevzdána jednomu z tehdejších proslulých skladatelů, aby ji s nápěvy tiskem vydal, což se však nestalo. Týž skladatel jest nyní také již nebožtík, a kde se sbírka nyní nalézá, není známo.

12. Jaký, ovšem pouze pomíjející vliv mělo studium jazyků na Kalinovu mluvu, vysvětluje Slovník naučný:

    „Připomínalo se Kalinovi,“ praví se tam v životopise tohoto básníka od D-y, „že jeho sloh obtížen archaismy a mnohými výrazy z jinoslovanských nářečí někdy bez potřeby vzatými: ta zvláštnost, majíc hlavně původ v jeho směru filologickém, byla by se při delším života trvání zmírnila.“

13. Roku 1837 totiž odbývána v Praze schůze přírodozpytců německých a veřejné přednášky jejich tak mocně uchvátily mysl Kalinovu, že na vždy se zřekl studií právnických a odtud vědám přírodním a lékařským zcela se oddal.
14. Míní se tu posavadní botanická zahrada na Smíchově.
15. R. 1840 stal se domácím učitelem v rodině Jerusalemově ze Salemfelsu, avšak po krátkém již čase, horlivě konav svůj úkol, onemocněl tak, že ušlechtilou rodinu tu bohužel opustiti a výživu jako dříve soukromým vyučováním hledati musil.
16. Vilemina Wolfova. Jí jsou básněny Zpěvy milostné. Jí věnoval Kalina také báseň Písně, moje písně, komu vás odkázat mám? jež se bohužel ztratila.
17. T. j. od Jana Vlčka.

18. Byvši ruchem touto básní v Praze způsobeným na Kšaft upozorněna, zakročila tehdejší policie proti jejímu rozšiřování a zavolala básníka na výslechy, ovšem bez jakých účinků. Kalina bydlil v ten čas v Dominikánské, nyní Husově ulici.

    V témž období své činnosti vydal také I. sešit periodického svého spisu Věstník (1842), jenž však sešitem tím zanikl.

19. Také píseň Kdo Slávy syn byla komponována a sice Kratochvílem.

20. I báseň Na matku mou jest zachována v německém znění (rukop.). Mezi překladateli Kalinových poesií jmenovati dlužno též Karla barona z Margelíků.

    Jak Kalina ostatně vůbec i mezi Němci byl oblíben pro vzdělaného ducha a šlechetnou mysl, důkazem jest též faktum, že ho častěji k sobě zvali: tak professor Exner, generál křižovníků Beer, guberniální tajemník Klar, Emanuel Zdekauer a j.

    Jaké poměry ostatně před r. 1848 panovaly, toho zajímavé svědectví podává okolnost, že němečtí spisovatelé na rakev zemřelého Kaliny věnovali čestný věnec.

21. Kalina byl i v politickém ohledě velmi probudilý, jsa přívržencem zásad svobodomyslných, demokratických. Ano naděje v lepší budoucnost národa a ve vítězství občanské svobody, v něm za těžké jeho předsmrtní nemoci vzbuzená Francouzem Duboisem tehdy v Praze bydlícím, to byla, jež valně ulevovala utrpení jeho.
22. Srovnej jeho básně nadepsané Touha po vzdálené. Vilemina Wolfova byla v ten čas vychovatelkou v Bělehradě.
23. Mohutný dojem naň učinil sněm maďarský za doby té v Pešti zasedající; neboť se již tenkrát v něm ozývaly hlasy na slova braných řečníků proti despotismu Metternichovskému.
24. Že byl Kalina též ve svém srdci shrocen, dokazuje mimo jiné také báseň Na matku mou již jmenovaná. — — „Báseň tuto pohnutlivou složil záhy zesnulý našinec po návratu ze své cesty 1846 zpět do Prahy, na nedlouze před smrtí,“ praví se ve vydání Kalinových poesií z r. 1852. „Jest ona, abychom po anglicku řekli, ‚the '‘last but not the least‘ — ovšem poslední časem, kdy byla složena, ale neposlední cenou. Neproneseme zajisté soudu neskromného, řkouce, že — oceňujíc outlost a prostotu citu — na oboru básnickém ve svém druhu málo sobě rovných shledá.“
25. Viz článek Vychování u nás v řečené Upomínce na Jaroslava Kalinu 1870, na str. 66—79. Srovnej též Květy a Plody 1848 č. 11.
26. V. článek O mluvě vůbec v Upomínce na Jaroslava Kalinu 1870 na str. 79—91.
27. Některé články posud nejmenované uveřejněny byly ve Květech, ve Včele (Sigmund z Jelení, r. 1845), ve Vlastimilu (překlady z Vojčického), v něm. Ost und West (o Královédvorském Rukopise) a j.

28. Z této příčiny vyšlo 1. vydání sebraných spisů Kalinových r. 1852 s tímto věnováním:

    Vysoce urozeným paním Eleonoře hraběnce Kounicové a Antonii hraběnce Daunové, rozeným z hrabat Voračických z Paběnic, obětuje na důkaz hluboké úcty tyto spisy bratr zemřelého básníka Karel Kalina.

29. O pohřbu Kalinově udala se paměti hodná demonstrace. Vláda podporovala jesuity, a známý vlastenec Arnold sepsal tudíž proti nim spis, pro nějž byl souzen a odsouzen. Dívaje se pak s věznice na pohřeb přítele svého Kaliny, byl Palackým, jdoucím v čele průvodu, zpozorován i pozdraven: načež, po daném tomto příkladě, tisícové lidu pohřbu se účastnící stejnou s Palackým úctu prokázali žalařovanému Arnoldovi. Tuto demonstraci lze považovati za důkaz, jaký volný ruch již tehdy na jevo se probíral.

    O rok později slavila volnost své nové jaro, ač bohužel krátké.

30. Hrob Kalinův na volšanském hřbitově byl později nákladem Vileminy Wolfovy opatřen skrovným sice, ale pěkným a významným pomníkem, představujícím různobarevný spodek mocné pni pokrytý zlatým věncem vinoucím se kolem knihy, na níž vyryta byla slova Mína Jaroslavu Kalinovi, pak dni básníkova narození i úmrtí a věk, v kterém zemřel. Na místě tohoto pomníku vypíná se nyní důstojný náhrobní obelisk, na nějžto se náklad vytěžil hlavně vydáním prosaických spisů Kalinových, řečené to, r. 1852 uveřejněné Upomínky.

    Vilemina Wolfova zemřela i pochována jest v srbském Bělehradě.