Básně (Züngel)/U jezera

Básně Emanuel František Züngel
Ta láska!	U jezera	Květy

Údaje o textu
Titulek:	U jezera
Autor:	Emanuel František Züngel
Zdroj:	ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: Vlastním nákladem. 1868. s. 27–29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šumot duchů vodních v temném noci šeru
táhne mocným kouzlem chodce ku jezeru.

Luna jasným leskem ve hladinu svítí
a v sterých se rysech na vlnách tu třpytí.

Chvění svatých hájů zdálí sem zaznívá,
plachá tamo srna ve hloubi se dívá.

Vůkol vše se v tichu povátném tu skvěje,
duše chodce pak se teskným citem chvěje.

Jak tu srdci volno v tomto tichém ráji;
mysl s žasem těká v čarovné té báji.

Tolik božských divů vidí v zanícení
a již z duše prchá teskné citu chvění.

Na břehu si sedá jinoch v tiché noci,
cele se podává čarovné té moci,

jež tu nohu jeho poutá u jezera. —
. . . . . . . . . . . . . . . . . .

Slyš! Co to sem věje? Jest to klamné snění?
Zdálí sem zaznívá tiché noční pění.

Bílé, tiché stíny po vlnách tu spějí,
k chodci již se blíží, smutnou píseň pějí.

Dlouhá, dlouhá řada vlnami se táhne,
oko jeho konce takměř nedosáhne.

První z duchů stane, — chodci píseň pěje;
jinoch tiše slouchá — duše se mu chvěje.

„Miloval jsem děvu, ona mnou povrhla,
a tu chladná hrůza v jezero mne svrhla.“

Zalká — a svou tváři v jasné roucho skrývá,
a již obraz jeho s šedou dálí splývá.

Druhý již i z duchů před chodcem tu stane,
z oka mu za ňadra jasná slza kane.

„Slyš, i já jsem druha vroucně milovala,
zrazena pak s dítkem tu se pochovala.“ —

A již i ten úkaz v šedou dál se skrývá,
tiché lkáni jeho s vlnami pak splývá.

Třetí se tu jeví stín v čarovném svitu,
zalká a pak zmizí v stinném ve úkrytu.

Celá dlouhá řada utopenců pluje
a své tiché žaly chodci tu žaluje.

Poslední z té řady úkladná jest víla,
pohledy jež vábné k jinochu zasílá.

Sladkým, jemným zpěvem zve jej v chladné hroby,
on pak neleká se černé její zloby.

Níž a níže stoupá s břehu ku jezeru,
duše jeho tone v tajemném tom šeru.

Již i dolů sešel — v hladině se zhlíží,
již se anjel smrti k jinochovi blíží.

Víla k němu spěje kořist obejmouti,
tenké sítě svoje jme se rozepnouti.

V dáli duchů pění tichou plyne nocí,
za nimi to chodce divnou táhne mocí.

Vždy níž tváře sklání jinoch ku hladině,
vždy víc touží vejít v čarovné ty síně.

Tu aj! s hlasným křikem děva k němu spěje,
bílé její roucho šumně nocí věje.

Zalká úpěnlivě — v náručí mu klesá — —
Vlna líbá oba. — Zrádná víla plesá.