Básně (Züngel)/Smrt genia

Básně Emanuel František Züngel
Boj titanů	Smrt genia	Hlasy lidu

Údaje o textu
Titulek:	Smrt genia
Autor:	Emanuel František Züngel
Zdroj:	ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: vlastním nákladem. 1868. s. 103–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jest čirá noc, tak čirotemná noc,
jak v odsouzence ňadru zoufalém;
jak v lebkách lidu, jemuž vyšší moc,
by v otroctví setrval nekalém,
pochodeň osvěty a svobody
rve z rukou, zlé se bojíc nehody.

Jest čirá noc, tak ďábločerná noc,
jak v duši lidokupce podlého,
jenž zrádně tvora sobě rovného
za mrzký groš vydává v krutou moc
a jak by neznal jiné odpovědi,
Božímu hněvu drze ve tvář hledí.

Jest čirá noc, jak v tmavém žaláři,
v němž na řetězu lidská bída úpí
a s blbou šíleností ve tváři
zákon i lidskost, svět i Boha tupí,
řkouc: proč jsem ve prach na svět hozena?
Což nejsem také z Boha zrozena?! — —

Tak temno vůkol v tiché krajině;
tam z podkrovní světničky jedině
svit lampy bledé světu zprávu dává,
že se tu žal ni rozkoš nevyspává.

Tam vstupme. — V křesle hadry vystlaném
spočívá muž tu v šatě zedraném;
v pravici skleslé pero drží maně
a čelo skrývá v hloubi druhé dlaně.

Snad spí? Na stole před ním papír leží.
Snad něco psáti chtěl a šlo to s těží?
Snad unaven již světa trampotami,
ve spánek klesnul vnadný vidinami?

Vlas pološedý vroubí bledou tvář;
zapadlé víčko tlumí oka zář;
a ústa slabým dechem rozechvěná
úsměvem blahým zdaj’ se ozdobena.

Snad sladce o tom sní, o čem chtěl psát?
Domácích bůžků dlužno tu se ptát
a ti ochotně šepotnými slovy
o muži tom nám následovně poví:

Toť tichý genius, jenž světem zlým
otřásal mocným, božským duchem svým
a jedním bleskem z hloubi svého čela
k úžasu budil pokolení celá.

Mnoho byl bídy, strasti přetrpěl;
mnohdy se hněvem, studem těžce rděl;
mnohokrát ve prach, bláto zašlapán,
za lidstvo celé krutých snášel ran.

Ba není zla, jež by byl nepoznal!
Vším zrazen, co jen v světě miloval,
ba stíhán u víře a cti i ctnotě
utrpěl málem, co Bůh na Golgotě.

O čem chtěl psáti, sám to nevěděl.
V své učenosti hloub se zahleděl
a jako potápěč tam perly lovil;
nadarmo však si pero přihotovil.

„O čem mám psáti?“ — vzdychnul z hluboka,
„mám na kůň vsednouti si s vysoka
a velkou dějin knihu otevřít?
Budiž! Však hle — co tu již musím zřít?

Vedl mou ruku šašek bezhlavý?
Zřím krále utěšené zábavy,
jenž z oken svých nedbaje poklidu
za noci krásné střílí do lidu.

Obrátím list — tu s vřeskem opět král
vlečen před krutý lidu tribunál
a nemoha pomoci svému synu,
korunou, hlavou splácí otcův vinu.

Pryč s listem tím! Zde zřím, jak národu
rve národ jiný řeč i svobodu
a kopá jej a trýzní do umdlení
a světu lže, že již ho více není.

Tu vrah zas po zločinu krvavém
útěchy hledá v slovu chvástavém
a ruku, jížto sklátil šlechetníka,
posměšně zdvíhá k trůnu Slitovníka.

Co o tom psát? — Z těch pekla pokusů
narobit básní, dramat, eposů,
kde z každé řádky krev by řinula
a Bohu, lidstvu, sobě klnula?

O nikoliv! Kéž bych moh’ vyrvati
ty listy z knihy dějin vznešených
a místo skutků těchto zvrácených
tam velké skutky lásky vepsati!

Mám jinam sáhnout ve své vědění?
Zde věda jest, jež lidstvo zdravit má.
Škoda, že málo ví a jedy zná,
jichž užívá ku svému léčení.

Zde věda práva — vlastně bezpráví;
lacině mluví, draze rozpráví
a jako rytíř bez bázně a hany
jest hotova zastávat obě strany.

Zde věda, ježto s vírou kramaří!
pobožný úškleb nosí na tváři
a takovou má božstva zálibu,
že ctí je v každé sukně záhybu.

Zde věda řídit stát a národy;
ukrádat světla jim a svobody
a by předc ňáké potěšení měly,
hráti jim k tanci bodáky a děly.

Tu věda kupčení a úvěru;
má lží i set u velkém výběru;
při tom však stále strachy umírá,
že se jí někdo do kněh podívá.

„Co o tom psát? — Mám sčítat slzy snad,
jež od pravěků z očí lidstva tekly?
Či panychid těch opévati řad,
jichž narobil si fanatismus vzteklý?

Mám soudů akta z novu přehlížeti,
bych odkryl právních vražed tajemství;
bych křivých přísah, soudcův šelemství
a prodajnosti zvěst moh’ vyprávěti?

Či sáhnout snad do víru života
a urvat kus té hmoty slátané,
od filosofů „světem“ nazvané,
jež nucených po drahách kolotá?

Co zřím? Nahoře přepych, nádheru,
vybraný vkus a vášeň surovou —
a dole bídu s prací obrovou,
chleb drsnatý a lesklou sekeru. —

„O čem pak psát?“ — I hloub se ponořil
v hlubokou tůni děsných vidin svých;
tu spánek ducha jeho pokořil
a uved jej do rájů blažených.

Přistupte blíže, zbožně, zbožně však
a na tu jeho tvář upněte zrak.
Vždyť božstvo samo často k ní se blíží
a s radostí se v její kráse shlíží.

Jak hrdě pne se zde ten bílý štít,
jenž čelem zván a za nímž ducha skryt!
Jak říši duchů zdá se vyzývati,
by titánský s ním boj šla bojovati!

Ta tváře bledá, bídou zmořená
zdaž pro genia není stvořena?
Zdaž není psáno na ní úbělem,
žeť nezrozena v žití veselém?

A ústa, stvořená tak k mluvení,
jak orla peruť k letu nad oblaky
a mocná stahovat i plašit mraky,
šířiti děs i tiché modlení! — —

Tak leží zde v svém šatě zedraném,
na křesle bídou, žalem vystlaném;
v pravici skleslé meč svůj, pero svoje
drže jak vojín, jejžto nesou z boje. —
— — — — — — — — — — — —

Jest čirá noc, tak čirotemná noc
jak v pekle tom, jež s božstvem válku vede,
slabému lidstvu zlaté sítě přede
a v každém dobru jeví svoji moc.
To genia i v dlouhém boji sklálo
a v děsný ples se nad tím rozesmálo.