Básně (Züngel)/Rodinná kronika

Básně Emanuel František Züngel
Našim horám	Rodinná kronika	Vznešená idea

Údaje o textu
Titulek:	Rodinná kronika
Autor:	Emanuel František Züngel
Zdroj:	ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: Vlastním nákladem. 1868. s. 65–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V světničce bílé, vábivé
tak teplo a tak milo,
jak by tam Boží sluníčko
na svátky hostem bylo.

Rodina celá, veliká
v ní velký svátek slaví;
neschází tu ni jediné,
jedinké drahé hlavy.

Již sklizen stůl a všechno s něj
až na ty sklenky malé
v nichž mělničiny temná krev
vyzývá k hodům dále.

Tu počne dědous šedivý
na staré časy bíti
a v brzce hlasem hlubokým
svou starou píseň mlíti.

Kde všude byl, co zakusil,
jak kde ho rádi měli,
jak babičku si namluvil
a co vše přetrpěli.

Babička zprvu zticha jen
poslouchá děda děje;
když vzdychne on, tu vzdychne též
a po něm též se směje.

Když pak je hotov s kronikou,
tu lecos opravuje,
co přeskočil, nač zapomněl
z vlastního doplňuje.

„Teď, otče, ty nám vypravuj“ —
tu dítek zazní hlasy;
„když ty jsi mlád a vesel byl,
jaké to byly časy.“

„Když matinku jsi miloval
a pro vlast šel se bíti,
i když’s co chasník do světa
na zkoušku musel jíti.“

A zas je slechu dost a dost
a ticho jako v hrobě
a každý v duchu putuje
v minulé s otcem době.

Již otec také domluvil
a matka více neví;
tu nejstarší i počne syn
vykládat světa zjevy.

Bylť daleko — až za mořem,
přestál i bouří mnoho
a hrůzného i krásného
zakusil sílu toho.

Tu teprv všecko jeví žas
a v očích duši nese
a mnohému se srdéčko
bojácně v prsou třese.

Když řečník pak tak pohnutě
se kolem sebe dívá
a na celou se rodinu
blaženě pousmívá —

I řekne: „Zřel jsem světa kus
a mnohé krásné kraje,
leč nad vše drahé jsou mi přede
ty naše české ráje!“

Tu sáhne všecko k sklenicím
a do výše je zvedá:
„Ať žije krásná naše vlast
a naše Praha šedá!“ — —

Toť rodinná je kronika,
jak slýchati ji všude —
tu vnuk bude vyprávět dál,
až dědouš dřímat bude.