Básně (Züngel)/Pomněnky

Básně Emanuel František Züngel
Květ na drátu	Pomněnky	Znělky

Údaje o textu
Titulek:	Pomněnky
Autor:	Emanuel František Züngel
Zdroj:	ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: Vlastním nákladem. 1868. s. 41–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Ó krásné sny, ó blahé sny,
sny radostného mládí,
zpomínka na vás odsud vždy
mne v dálné ráje svádí.
Tam bloudím s srdcem blaženým
a k pomněnkám se skláním,
jež k sobě zvou mne mileným
svým tichým šepotáním.

Kdes mládí mého milostná
ty dobo snů a hraní?
Kdes chvíle ty přeradostná
matčina celování?
Kde jste, vy druzi milení,
s nimiž jsem sobě hrával?
Kde jste, motýlci ruměnní,
za nimiž jsem se hnával?

II.

Nic v pozemském nás životě
tak mocně neblažívá,
jak sirotkům kdy v samotě
nám láska hruď zahřívá.
Tuť srdce s celým srdcem svým
se k bytosti té vine,
a ňadrům bolem stísněným
hned nebes rozkoš kyne.

Však běda — ach — kdy v hrdosti
se od nás děva točí —
běda — kdy ve chrám milosti
nám ďábel pýchy vkročí!
Tuť mžikem ráj náš ztroskotán
se k nohoum našim ssuje
a duch si ve prach pošlapán
úšklebek opakuje.

Kdo nezakusil lásky žal,
ten šťastným můž’ se zváti;
kdo nikdy láskou neplakal,
ten může vždy se smáti.
Nechtěj však nikdo srdci lát,
jež v lásky žáru hyne —
jinak tě věru ani kat
si k srdci nepřivine!

III.

O přátelství — snů mladických
ty růžotkaná pásko,
ty dcero duší panických,
mládcova první lásko.
Jak tebe vroucně pěstuje,
než klam mu sny ty zvrátí;
jak vše ti mile věnuje
a vše chce pro tě dáti.

Tu přítel však se milený
pojednou v zrádce změní,
a v blankyt mraky zkalený
ráj zvrátí tvého snění.
A ten, jejž tak jsi miloval,
pro nějž jsi chtěl i mříti,
tvou lásku k lidstvu pochoval,
nechtě ti bratrem býti.

Tu oko tvé se zakalí,
v něm slza žalu plyne,
srdce se v smutek zahalí,
a teskně k ňadru vine.
I prchá, krok-li uslyší,
bojíc se lidí zrádných — —
a než se bol ten utiší,
dlíš v rukou smrti chladných.

IV.

Za mládí jaré svobody
neznal jsem jiné slasti,
než znát se učit národy,
jich bohy, řeč a vlasti.
Pilně jsem povždy studoval,
kdo z nich je nejšťastnější,
a hle — když jsem domudroval,
byl to ten — nejhloupější.

On neznal krásy vlasti své,
ni krásy mluvy svojí;
on žil ve věčné temnotě
jen vášním svým a boji.
A když ho soused podmanil,
nezalkal pro svobodu,
mžikem se v jiný proměnil,
a bylo — po národu.

Nejnešťastnější pak, co žil,
byl národ jarý, mladý,
jenž k slávě se byl narodil
a znal své vlasti vnady.
On znal i kouzlo svobody
a svatá práva svoje,
i zmužile prv s národy
se pouštěl v svaté boje.

Leč když ho soused podmanil,
tu pozbyl on své síly,
zapomněl, jakým druhdy byl,
své strážné ztratil víly;
a tiše jen v své porobě
povzdechy k nebi sílal,
nevztýčiv se ni v hrdobě,
kdy drzý vrah mu spílal.

Nad tím se duch můj zatrudil,
jak bych byl synem jeho,
zaň prosil, by se probudil,
a ze sna povstal svého;
jej přivinul jsem ku srdci
a zlíbal jeho líce — —
národ pak, tak se zdálo mi,
nepovstal nikdy více!

 * * * 

Byl však to jenom trudný sen,
zač nebi díky vzdávám;
vždyť milený pak národ ten
v bdění teď nepoznávám.
I vidím, jak on spoutanou
svou ruku k nebi zdvíhá,
kdež se mi na uvítanou
zář růžná spásy míhá.