Báje slovanské o havranech
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Báje slovanské o havranech |
| Autor: | Jan Vítek |
| Zdroj: | Malý čtenář. V. Hoblík. Praha,. říjen 1884. roč. 4. čís. 1. Str. 13–15 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Havrani (krkavci) byli symbolem Svantovitovým. Svantovit (Tříhlav), bůh po celém Slovanstvě ctěný, byl bohem slunečným, jemuž ve trojí říši: vzduchu, zemi a vodě, podroben byl všeliký život. Jako jest slunce vševidoucí oko nebeské, tak byl i Svantovit, bůh slunečný, vševidoucím a vševědoucím, znaje budoucnosť; proto obraceli se k němu lidé v rozličných potřebách, aby jim jako bůh vševědoucí a věštný zvěstoval budoucnosť.
Jako Svantovit všecko znal a prorokoval, tak i symbol jeho: havran.
Spisovatel Murko ve svém slovníku praví, že jest mezi prostým lidem povídka rozšířena, že jistý muž měl havrana, jenž kolikrátkoli se domů vrátil, vše co skryto a neznámo mu bylo, odkryl a pověděl.
Národní pohádky vypravují často o havranech (krkavcích), kteří přinášejí živou a mrtvou vodu: touto tělo na kusy rozsekané opět srůstá, onou nabývá zase tělo mrtvé života. Toto křísící a oživující působení jest povahou boha slunečného, jenž ze zimy léto, ze tmy světlo a ze smrti život vyvodí. Mrtvou vodou rozumí se led, jenž věci přimrzlé pospolu drží, živou vodou voda tekoucí, kteráž oživuje jarní přírodu. Krkavec nesa živou vodu zvěstuje jaro, jsa takto poslem boha slunečného.
I v národních písních jeví se havrani ptáky vševědoucími, posly bohův.
V národní písni srbské vyptává se cařice Milice na boj kosovský:
„Bůh vám pomoz, dva havrani černí!
odkud jste dnes ráno vyletěli?
Vzletěli jste od Kosova pole?
viděli jste tam dvě silná vojska?
zdali na se vojska udeřila?
a čí, pro bůh, zvítězilo vojsko?“
Havrani odpovídají:
„Bůh vám pomoz, cařice Milice!
vzletěli jsme ráno od Kosova,
viděli jsme tam dvě silná vojska:
vojska na se včera udeřila,
carové však oba zahynuli.
Od Turkův jen zbylo něco málo,
ze Srbů pak na živě co zbylo,
raněno je, zkrváceno cele.“
Matce devíti Jugovićů, kteří padli s carem Lazarem v nešťastné bitvě na poli Kosově (roku 1389.), přinesli havrani ruku jednoho z nich:
„Když pak ráno den se rozedníval,
přiletěli dva havrani černí,
křídla měli celá zkrvácená,
zobáky pak pěnou upěněné,
přinesli sem ruku junákovu,
na té ruce zlatý snubní prsten,
hodili ji na matčino, lůno.“
Slovinská báje vypravuje o havranu:
Havrana stvořil Bůh nejkrásnějšího mezi ptáky. Peří jeho bylo bílé jako sníh a třpytilo se v záři slunečné jako stříbro. Hlas měl tak příjemný, že mu rovného na světě nebylo. Ale zřídka kdo z lidí ho slyšel zpívati; neboť havran vznášel se vysoko v oblacích, protož, kdo ho slyšel, pokládal se za šťastného.
Že všech ptáků byl havran Bohu nejmilejší, proto směl i na nebi prozpěvovati.
Jedenkráte byl o velikém svátku lidu plný kostel. Hlas havranův se náhle ozval. Jak zaslechli lidé hlas havranův, hned všickni vyběhli z kostela, kněze samého nechavše u oltáře. Jako u vytržení poslouchali zpěv havranův a chválili jej. Ale netrvalo to dlouho. Bůh vida, že havran marně zpěvem svým překazil církevní slavnost, rozhněval se na něho velice. Za trest pak odňal mu stříbrostkvoucí peří a nahradil je černým; hlas jeho andělský proměnil ve protivné krákání. Od té doby nelítá vysoko v oblacích, nýbrž nízko; před lidmi však se skrývá, neboť se jich stydí, že jeho nynější podoba jest Ošklivá.