Báchorka o zamilované ústřici

Údaje o textu
Titulek:	Báchorka o zamilované ústřici
Podtitulek:	(Psáno roku 1836)
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 80–96.
Licence:	PD old 70

Na kamenných stupních u veliké hráze přístavu v Bastii byl se usadil zbor hochů a děvčat. Slunce na ně své ranní paprsky vysílalo, a z města se k nim zvuky svátečních zvonů donášely. Ticho bylo na moři, a ticho v přístavu.

Zbor, sedící na stupních, bezstarostně do dálky se díval. Tu náhle Kazimír povstal, vysoký, rázný mladík, začervenalých vlasů a bledých tváří. Ten povstal a rukou na loďku okazoval, ježto z dálky plula k přístavu. V ní seděla hezká, vystrojená dívka, a když k stupňům přistála, jonáci jí na zem pomohli; ona pak s mužem letitým; opodál již na ni čekajícím, k městu kráčela.

Sotva že byla zboru opět z očí zmizela, na stupních ji pomlouvati začali.

„I hleďme!“ zvolal Štěpán, „jak se ten vesní kotlík vyčistil! Nenapíná-li se jako princezka?“ — „I styď se!“ řekla Marie. „Nemůžeš zapomenouti, že ti košíčkem dala, a nyní za starého, bohatého — mlynáře Bonifáce se provdá.“ — „Ba věru!“ usmál se Petr; „ty bys byl rád mastnotu z polívky sebral.“ — Děvčata se smála. — „Myslíš-li tím její bohatství,“ odvece Štěpán zamračeně, „jsi na hrubém omylu a křivdu mi činíš. Na mou věru! já nikdy chuti na to pekelné zlato neměl, jež byl praděd její nashromáždil.“ Spanilá, bělovlasá Zuzanka ptala se zvědavě: „Jaké pak zlato, Štěpánku?“ — „Vlastně to není zlato pekelné — alebrž vodníkovo,“ řekl mladík. — „I jen ven s pravdou!“ ozval se malý Tobiášek; „jeť to zlato po zamilované ústřici, z něhož Terezka nyní ještě tráví.“ — „Cože?“ prohlásil se Petr s tváří nadutou. „Kdo se opovažuje o takových věcech veřejně mluviti?“

I nastalo nyní všeobecné ticho, a mnozí přemýšleli, jakž by možná bylo, od ústřice zlato dostati. Zuzanka nejdříve hlavinkou vrtěla.

„Nikdy jsem ještě neslyšela, že by se ústřice zamilovaly aneb i zlato rozdávaly,“ řekla skromným, ale pevným hláskem. „Spíše to snad vodník aneb nějaká vodní žínka byla, o kterých mi ovšem babička povídávala, že zlato darem dávají!“ — „Nikoli!“ zkřiknul Tobeš, „nebyla to žínka; ústřice byla. Máte mě za takového sprosťáka, že bych obě nerozeznal? Pravá, opravdivá ústřice to byla, ježto nevěstu mistra Jakoubka zamilovala a pak mu ji odvedla.“ — „I bodejž do tě —!“ chechtal se Petr. „Jaké hlouposti! Zdali kdo co takového slyšel?“ — „Ticho, ticho —!“ volala děvčata.

„Já řku“ — spustil Tobeš potichu; „jen se na Terezku hodně podívejte! Já na ní shledal velikou podobu s ústřici.“ — „Já také,“ prohodil Štěpán; „onať pořád mořskou vodou zapáchá; a kdyby jí člověk hubičku dáti chtěl, tuším, že by na ni dříve půlku citronu vycediti musil, jakož pamlskáři s ústřicemi činí.“ — „Nikoli,“ řekla Zuzanka; „já ústřice nejím — ani s citronem.“ — Dívky se smály, a hoši pošeptmo další hovor začali; jen Štěpánův hlas bylo mezi nimi slyšeti: „Nechci více do takového příbuzenství vstoupiti!“

„Nu — ale posléz,“ ozvala se pak Marie, „musíte nám předce ten příběh povědíti; neboť my bychom jej všecky rády slyšely.“ — „Ano, ano!“ opětovaly dívky. „My jej chceme slyšeti.“ — A jedna k druhé blíže přisedla.

„Ale kdo pak nejlépe povídati dovede?“ tázal se nyní Štěpán s důležitým pohledem. „Tobeš ovšem tatíkovy potrhané sítě zpraviti umí, ano ví také, jak v neděli klobouk na levé ucho posaditi: ale příběh o zamilované ústřici — ten nám jistě povědíti nedovede.“

„Kazimír — Kazimír ať povídá!“ zvolali všickni. A vytáhlý, zrzavý chlapík, jenžto byl na Terezčinu loďku okázal, nyní pak zase již na stupních leže si hovil — na pozvání soudruhů svých kloboukem poněkud pohnul a nesrozumitelná slova zamumlal. — „Aha,“ řekl Petr; „ten jest opět ve psím rozmaru. Zajisté přemýšlí, kolik centnéřů sádla by z mrže vyškvařil.“ — „Musímeť ho trochou mořské vody občerstviti,“ zvolal Tobeš a stoje na nejnižším stupni, již se shýbal, chtěje rukou vody nabrati. Marinka tomu zabránila. „Ó, Kazimír je nejhodnější hoch na celém ostrově,“ zvolala lichotivě; „Kazimír umí nejlépe povídati, a vás všechny zahanbí, jen když se mu zlíbí. Vidíte — vidíte, již vstává. Udělejte mu místo, aby se do chládku dostal! — Ticho, již začíná.“

A v skutku začal Kazimír vypravovati.

„Byltě jednou“ — — „Ou, ou!“ zakřikl jej Štěpán; „tak to nepůjde. Strýc můj také všecky své povídačky „Byltě jednou“ začínal, a vímť dobře, jak se proto všechněm zpropadeně znechutil. Jiný začátek, tuleni!“ — Kazimír se naň podíval. — „Nu, dobře tedy,“ začal pak za chvilku. „Za oněch časů, když ještě v Bastii přistřihnuté vousy, skládané límce a španělské pláštíky nosili — líbí se vám ten začátek?“ — „U všech diblíků!“ zvolal Tobeš. „Tím způsobem bude muset milá Terezka ještě dlouho na ústřici čekati. To já, tuším, lépe dovedu. Poslyšte. Vždyť snad všickni kamenný klobouk znáte? Hle — tamto, zrovna před námi, na tichých vlnách ta černá homole — vypadáť jako tmavý lišej na bílém dívčím krku — to je ta skalina. A když k této skalině za jasného dne a tichého moře, tak jako dnes, připlujete a z loďky se hezky do moře, nahnete, stranou, kam stín padá, ve vlnách, hluboko na dně, skleněný dům spatříte. A budete-li se naň hodně dlouho dívati, konečně podivnou, ale hezkou holčici v něm spatříte, anaž tam smutna sedí, s hlavičkou sklopenou a na lůně, v měkkých ručinkách velikou ústřici drží — ano, ústřici!“

„Ach,“ zvolaly dívky, z hluboka si oddychnuvše. „Totě věc přepodivná!“ — „Nu tedy jen povídej!“ řekl Kazimír. „Tyťs tak neohrabaně zrovna do prostřed povídky bouchnul, že mých přistřihnutých vousů a španělských pláštíků již potřebí není.“ — „Ale, milý Kazimíre!“ prosila Marinka; „myť pak předce až dosavad nevíme, jak se prababička ubohé Terezky na dno moře dostala.“

„Asi před dvěma sty lety,“ jal se Kazimír zas vypravovati, „živ byl v našem městě chudý rybák, jenž na nejnebezpečnějších místech korály lově, život dosti bídně trávil, an jich málo nalezal. Za to mu ústřice do rukou přicházely, ježto se za našich dnů tak hltavě políkají, tehdáž ale ještě za neplatné se pokládaly. Benedikt jich velikou sílu vždy zase z loďky do vody vyházel aneb je na svém malém dvorečku shníti nechal. Mnohá mlsná huba naší milé obce by se nyní oblízla, kdyby všecky ty pochoutky spatřila, jež tenkráte na zmar přišly. Ale nemělo tak na vždy zůstati.

Toho času jakýsi divotvorec světem chodil, který na veřejných místech kamení, železo, žhavé uhlí a tekuté olovo políkal. K těmto svým pamlskům náhodou jedenkrát i několik ústřic přiložil, které Benedikt denně lovil. Mezi vražednými jeho zuby pukla tvrdá skořepina, a měkké vnitřnosti rozplynuly se mu po jazyku. On i hned jakousi líbeznou chuť pocítil, — a nález ten lidu oznámil. Ale každý se mu vysmál; on ale nedal se odstrašiti. Ústřici nyní pozorně otevřel a kolem vnitřnosti její okazuje, staré a mladé vyzýval, aby se s věcí tou lépe seznámili. Ale každému se ta malá, šedá, tekutá nestvůra ošklivěla, ačkoli v bílé a skvělé vydutině ležela. — „Nejezte, nejezte!“ volali někteří; „totě kousek zaobaleného prvopočátečního hříchu!“ — „Nejezte!“ křičeli jiní. „Je to ďáblův jazejček.“ — „Nejezte,“ hrozily ženy. „Jsou to srdéčka nenarozeňátek, zlým kouzelníkem začarovaná.“ Jiní opět jistili, že to kousek oněch divotvorných jater, z nichžto mastička na oči se dělá. A tak se vespolek hádali, a nikdo chuti neměl, ústřici vysrknouti, kterouž ohněžrout kolem podával.

Konečně i schytralý Benedikt mezi množství diváků se přikradl a zvolal: „Jesti to ouško nepoškvrněné, a kdo je spolkne, opět zmládne a zamiluje se.“

A sotva že tato slova vyřknul, celý zástup starých žen se pobouřil. Zvláště jedna babice davem se tlačila, berlou statně se ohánějíc; a byloť na ní viděti, že se léku schváleného v rukou ohněžroutových nebojí. Oči se jí leskly, a bylať by ústřici i se skořepinou pozřela. Chopilať se jí a jako sklenici vína hltavě ji vysrkla. Pochvalné pokřikování začalo se kolem rozléhati, a mladí, staří, kde kdo byl, okolo baby odvážlivé se tlačili. Pomalu i jiných se vyskytlo, jenžto se ústřici spolknouti osmělili, brzo celý svět ústřice jedl.

Nejlépe dařilo se přitom Benediktovi; neboť nyní jiného nic nechytal než ústřice, a jimi zbohatnul. Ale v duši jeho spočívalo tuze mnoho chtivosti; po skromnosti pak a spokojenosti nebylo v ní ani památky. Nečinil dobře, že se vydobytým bohatstvím neuspokojil.

Jednou z večera, sedě nad obyčej dlouho na své skalině, oškraboval zlovené ústřice. Tu najednou vedle sebe jakýsi neznámý hlas uslyší, kterýžto zněl velmi podivně a v tato slova mluvil: „Ničemný škrabáte! tedy den po dni se opovažuješ a přicházíš, abys dítky a poddané moje chytal a vraždil? Počkej — i tebe nyní můj hněv uchvátí; ani hodinu déle žíti nebudeš.“ —

Benedikt pochopiti nemohl, co se s ním děje; cítil totiž za soumraku, že něco po něm chňape, a s ouzkostí k skalině se tlačil. Tu najednou v kalných vlnách před sebou náramně velikou ústřici uviděl. Skořepiny její byly napolo otevřené, a z nich zaznívala slova, jež ho byla ustrašila. Z plného hrdla volal o pomoc, žádný mu ale v té dálce pomoci nemohl, a zajisté by byl pošel, kdyby se ústřice sama byla jinak nerozmyslila. I začala k němu co možná nejlaskavěji: „Ty máš hezkou dceru, plesnivče — mlč, dobře to vím! Často s tebou přichází a zchytané moje poddané do veliké nůše sbírá, jež pak na hebounkých ramínkách domů donesti musí. Takový jsi skrblík, že, ačkoliv jsi při mé škodě bohatství vydobyl, ani osla si nekoupíš a na vlastní dítě, outlou holku, břemeno nakládáš. I učiním konec jejím trampotám a za ženu ji pojmu. Připověz mi tedy, že mi ji odevzdáš, a já, života tvého ušetřiv, i bohatými dary tě potěším.“

Benediktovi krev se pobouřila při nestydatém požadování té mořské potvory; i sebral všecku svou zmužilost a tak hlasitě křičel, že ho až v přístavu slyšeti mohli: „Raději peklu nežli tobě bych dceru dal!“ — „Nuž, dobře!“ odvece ústřice, do kořán své velké skořepiny otvírajíc. „Pojď sem tedy, ať tě spolknu!“ — Tu to Benediktem trhlo; i pozbyl zmužilosti a seslábnuv dceru svou ústřici přislíbil. Tato si potom několikkráte skalinu objela a pohltivši několik mořských pavouků, řekla posléze: „Řízení naše jest skončeno, úmluva se stala — běda tobě, jestli slovu nedostojíš. Na den sv. Benedikta přijdu si pro nevěstu!“ — Na to se opět zavřela a zmizela.

Domů se vraceje, na vzdor svému zármutku a přetrpěnému strachu dal se Benedikt do hlasitého smíchu. Celé ty námluvy zdály se mu nyní jen veselým nebo zšíleným kouskem. — „I ty skořepinovitý hejsku!“ zvolal — „ty lasturová mršino! — Podívejme se na toho zamilovaného bahnileza! — Sotva že jako odmrštěk tvůrci z ruky upadnul, a již hle! oči po mé holce obrací. I ty nezralý klučino, dříve se něčím pořádným a celým staň — pavoukem, červem anebo rybou, a pak si ženu sobě rovnou vyhledej! Chlapisko nemá ani ruce ani ústa; čím pak by dceru mou objímal a líbal? — Ha, ha, ha! A jak ho budu museti as přivítat? — I co nejponíženější služebník, pane blátojede! — jak se račme míti, ušpiněná vašnosti? Co dělají tetičky vaše, panny žáby — a strýčkové, páni raci?“ — Takto dováděl Benedikt, i smál se a poskakoval na veřejné ulici, že jej mimojdoucí za blázna měli a s cesty se vyhýbali. A se smíchem a zpěvem přišel až domů, kdež naň Terezka s večeří čekala.

Terezka byla hezká; a když holka jest, ví celý svět, že také milovníka má. Terezka měla však již ženicha, a sice mistra Jakoubka, švarného chlapíka s dlouhými, hnědými vlasy, jež ve dvou vrkočích spletené nosíval. Když se v neděli oblekl, vždycky široké, červené nohavice míval; okolo kolenou mu široké krajky visely, a tmavá jeho kazaječka se žlutým vyložením byla pěkně ušita. I byltě to nejouhlednější Korsikán; ani v Paříži tak hezkého chlapíka nebylo.

Benedikt se jemu ani slovíčkem o příhodě s ústřicí nezmínil a Terezku s Jakoubkem živu býti nechal jako v nebi, dokud den sv. Benedikta nepřišel. Osudný to — zpropadený den! — Již časně ráno vstal Benedikt z lože svého s tváří tak zakaboněnou, jakoby s ním byl někdo právě hloupý žert provedl. Jako skála mu námluvy ústřice na srdci ležely, a když mu Terezka dobré jitro dávala, zamumlal cosi, jež ostatním bez smyslu býti se zdálo, předc ale smyslu mělo. I uzavřel tedy, že sebe a všecky domácí na dnešek uzamkne, aby žádnému nenapadlo, chtít se u moře procházeti. Ale jitro ušlo, i byloť poledne, a Benedikt oumysl svůj změnil. Již po chvilkách okno otvíral, na ulici se dívaje, zdaliže kdosi nevítaný již neleze aneb neplove; vždy ale okno zas mrzutě zavřel. Posléz jej všecka trpělivost přešla; sobě sám starých pošetilců přezděl a řekl: „Nikdo nepřijde, milý Benedikte; co po zemi chodí, na zemi zůstane; co v moři se koupá, tobě k vůli nevyleze!“

Ale tu náhle skvostný průvod ulicí přicházel. Zpředu jel trubač a na dlouhé jakési, podivné troubě tak silně troubil, že mu div plíce nepukly; za ním na pěkných brůnách jelo šest rytířů v zamodralém hedbáví, potom dvanácte pážat červeně oděných a skvostná nosidla v podobě lastury nesoucích, v nichžto na stříbrném sedátku maličký, scvrklý mužíček v šedivém atlasovém oděvu seděl. A když se vzchopil a malé své oudy natáhl, pážata jej zrovna u prahu obydlí Benediktova vyzdvihli. Zatím se sběhlo lidu, a rychle se pověst roznesla, že vzácný pán přijel, aby Terezka za manželku pojal. A všickni se takovému štěstí divili; divili se však ještě více, an pážata kolem věci rozdávali, jenž jako nejkrásnější perly vypadaly a skutečně i perly byly. Takového něco nepřihodí se každý den, a protož lidé sotva že bráti postačili, derouce se přitom k malému princovi, aby mu šosy líbali, an do domu tchána svého vstupoval.

Nyní shledal Benedikt, že bude musit do tvrdého oříšku kousnouti; a protož vzav dcerušku stranou, slib a závazek svůj jí vyjeviv, toliko rod a stav ženicha nastávajícího jí zatajil. Ubohá Rezinka ovšem rukama lomila, a z očínek jí dva potoky slz proudily. „Ach, otče, otče!“ úpěla, „co jste učinil? Dítě svoje jste zaprodal, krev svou jste zaslíbil? Nuž, tedy mi aspoň řekněte: kdož můj ženich jest? odkud přichází — a kdy se o mne byl ucházel?“

Benedikt ale neměl mnoho chuti na všecky tyto otázky odpovídati. „Zpozdilá dívko!“ řekl; „nevidíš-li, že jsem tě výborně zaopatřil? Není-liž na tom dosti, že tvůj nastávající na celém ostrově největším boháčem jest? Živobytí jako v ráji povedeš, a načkoli si pomyslíš, rychle se ti vyplní.“ — „Ale ubohý Jakoubek!“ bědovala Terezka. — „Nevídáno, toho Kubíka — ty červené nohavice! z mysli ho vypusť! Beztoho bych byl nedopustil, aby tě ten mazlík za ženu byl dostal.“

Tak mluvil Benedikt s dcerou svojí. Mezi tím však stal se již princ i s čeledí svou nepokojným, a však nežli ještě noc nastala, posadili červení pážata ubohou, třesoucí se Rezinku do druhé, pro ni ustanovené lastury, a celý ten zbor v hlučném povyku pryč se ubíral. Množství lidu běželo za nimi až ku bráně; Benedikt ale do své komory se zavřel, aby se pro dítě vyplakal — nebo, jakž jiní povídají, aby pytlíky s perlami přepočítal, jež tam byl nalezl a jimiž se brzo nejbohatším mužem v celé Bastii stal. Jisto alespoň jest, že se Benedikt v brzce potěšil; za to ale mistr Jakoubek žádné útěchy nenalezal.

Že pak starý hříšník napořád tvrdošíjně mlčel, nevěděl ošizený ženich, kde by svou ztracenou Terezku vyhledávati měl. I ušlať takto čtyry leta, aniž byl na tu nejmenší stopu přišel; až si jedenkráte, Bůh ví jakou náhodou, usmyslil v loďce tamto k černému skalisku plouti. A když hodně blízko u toho kamene se octnul, zemdlen veslo z ruky pustil a nevěda ani, co činí, pod sebe hleděl do mořské hlubiny. Tu najednou spatřil — a leknutím div že v jonákovi krev neustydla — spatřil totiž dvě oči, z mořských vln neustále naň hledící. I byl by radostí smyslů pozbyl, neboť to byly oči Terezčiny — věru! oči Terezčiny to byly. — Dole, v hlubinách mořských seděla právě tak, jak se ještě za našich časů povídá, že až dosaváde ve skleněném domě sedí.

Jakoubek se dlouho nerozmýšlel, nýbrž po hlavě z loďky do vody skočil a nevěda ani, jak se to stalo, v několika okamženích před Rezinkou se octnul, ježto se naň od paty až do hlavy hodně dívala; neboť nosil až posaváde vlasy ve vrkočích, červené své nedělní kalhoty a tmavobarevnou kazajku.

Takto stál na dnu mořském a chtěl právě: „I pozdrav tě!“ — zvolati, ana mu ubohá Terezka, na smrt uleknutá, znamení dala, aby pomlčel. — A nyní teprva shledal nešťastný milovník, že Terezka na klíně velikou, šedou ústřici drží a tři, čtyry malé ústřice že okolo ní na zemi leží. A bývalá milenka zvolna ústřici velikou odloživši, Jakoubka potichu za ruku vzala a dobře jej v malé jakési komnatě ukryla. „Ubohý Jakoubku!“ řekla tu k němu hlasem polotajným, „jakýž to nápad? Jak jsi sem přišel? Ale povídej, co tam nahoře všickni dělají? Jak se vede mému zlému, milému otci? Co dělají tety ve městě? Ach, jáť se v slzách utopím!“

A po těch slovech padla mu okolo krku a jako dítě plakala. Když ale Jakoubek nalezený odpovídati chtěl, ústa mu rukou zandávala, řkoucí: „Až po druhé; neboť kdyby se manžel můj probudil a tebe tady uzřel, veta by bylo po tobě. Jeť zaklený princ a jedenácte měsíců do roka ve své ohyzdné postavě setrvati musí, ve dvanáctém měsíci však opět člověčí podoby nabývá, kteráž ale, bohužel, také nad míru vnadná není. Setrvej zde pokojně; mámeť jenom několik dní do změny jeho k přečkání, a pak tebe k němu uvedu a řeknu, že můj bratr jsi!“

„Jaké pošetilosti!“ mumlal Jakoubek. „A ty malé ústřice, Terezko, jež okolo tebe ležely —? Kde se ty zde vzaly?“ — Terezka se začervenala. — „Aj, hanba!“ zkřikl Jakoubek a dupnul si, až se celý dům otřásl. „Tys vždycky vzorem poctivých holek bývala, Rezinko —“ „Jen se na ně v pravé jejich podobě podívej!“ prosila Terezka, chtíc jej obejmouti; on se ale odvrátil. I byltě mistr Jakoubek velmi mrzutý; a Terezka nic moudřejšího učiniti nemohla, než jej v jeho skrýši zanechati. Odtud pak viděl malou štěrbinou, jakž bývalá jeho nevěsta ony mladé ústřice jednu po druhé ze země berouc, čerstvou vodou napájela a malými červy krmila. I mohlť hněvem puknouti. — Konečně pak přišel den proměny, a když Jakoubek ve své skrýši ráno procitnul, stála před ním —“ „Terezka!“ — zvolal Štěpán. — „Arciže,“ posvědčil vypravovatel; — „ne však samotna!“— „Ale u všech!“ — zvolal Štěpán prudčeji. „Což pak to ubohé dítě nevidíte, ježto již hodnou chvíli za námi stojí?“

Dívky se byly tak hluboko do záležitosti pověstné prababičky zabraly, že si živé Terezky ani okem nebyly povšimly. Nyní ji pozdravivše, s podivením se tázaly, co se jí stalo, an hlasitě plakala. Marinka ji k sobě přivinula, Zuzanka ji objala, a obě ji co nejlaskavěji prosily.

„Ach, kéž bych v mořských hlubinách spočívala!“ úpěla Terezka, „kdež moje okouzlená prabába žije; lépe by mi bylo, nežli zde mezi nemilosrdnými lidmi, v převráceném světě.“ — „Podívej pak se na tu ústřici!“ řekl Tobeš potichu a Štěpána loktem ťuknul; ten se ale nevrle stranou odvrátil.

„Co pak tvůj ženich dělá, Rezinko?“ tázala se Marie. — „Z nás dvou nic nebude na věky,“ řekla dívka slzící. „Dnes, an jsem jej poprvé spatřila, stáří jeho, šerednost a protivná postava zmužilost ve mně vzbudily, že jsem otci řekla, že raději do moře skočím, nežli bych se za mlynáře provdala. Nuž, tedy skoč do moře, odvece otec ve hněvu, aby na tebe oči moje déle nehleděly! — Mějte se dobře, otče! řekla jsem já na to, a ruku mu políbivši, utíkala jsem ze mlýna — dál a dále, až jsem se k vám dostala. A nyní slovu svému dostojím. Ničeho nechci více na světě a na lidech; raději se k prabábě do skleněného domu uteku. Onať se také škaredé netvoře, jako mlynář jest, zasnoubiti musila; i budeť míti se mnou outrpnost a k sobě mě přijme. — Kdo mě doveze na lodi k černé skalině?“

Takto řekla a vzchopivši se odvážlivě vůkol sebe hleděla. Očka její, slzami ještě zalitá, nyní téměř divoce kolem se točila. Mladí jonáci však, na sebe toliko pohlížejíce, mlčeli.

„Rezinko!“ zvolala děvčata, družku zoufalou obklopujíce; „nebudeš snad blázniti?“ — „Budu blázniti!“ odpověděla ona, a krev jí tváře polila. „Není-li dnes den sv. Benedikta? Zdaliž v ten den, před dvěma sty lety, prabábu moji, jako nevěstu vystrojenou, také v moře neuvrhli? I jáť jsem vystrojena — co mně milé bylo, nemám více — také půjdu do moře! Či-liž není tu žádný tak outrpný, aby mě ke skalině dovezl?“

Tu vstal Štěpán a slova nepromluviv, začal loďku odvazovati a sám pak do ní vstoupil. — „Ten tedy?“ řekla Terezka s ousměchem a hněvem se zarděla. „Raději bych věru byla, kdyby mi někdo jiný, jehož méně nenávidím, tuto službu byl prokázal.“ — Na to pak ještě jednou dívky kolem políbivši, hbitě do loďky vskočila.

Štěpán vesloval. Ostatní se mlčky na sebe dívali. Kazimír, u prostřed vypravování vězeti zůstav, jakoby ve snách za loďkou se díval řka: „Co to znamená?“ — „Jakého divu!“ zvolal Tobeš; „zamilovaná ústřice vrací se, odkud byla přišla. Jen zas povídej!“ — „Netrop si posměchy!“ ozvala se Zuzanka. „Štěpán je s to: a nechá ji do vody skočiti, a ona — ach! patrně jsem jí na očích viděla, že se opravdově utopiti obmýšlí.“ — A jakž to v loďce daleko od sebe sedí!“ doložila Marie — „a jeden na druhého se ani nedívá.“

„Oč se ale založíme,“ zvolal Tobeš, „že se oba za půl hodiny navrátí? a pak si oba tak blízko k sobě přisednou, že budou musiti jeden druhému ruku okolo krku položiti a hodně do očí se dívati!“ — „Stane-li se to,“ prohlásily se Zuzanka a Marie pospolu, „dostaneš ode mne kytku na klobouk.“ — „A však nyní již loďku ani viděti není,“ podotkla Marie; „a nyní v skutku nevíme, jak se na ní oba porovnají; Kazimír by mohl zatím dopovídati.“ — „I aby ďas dopovídával!“ brumlal Kazimír. „Člověka tak hloupě vytrhnouti! — Kde pak jsem zůstal?“ — „Jak se mistr Jakoubek probudil, a jak tu před ním stála —“

„Ano — tu stála před ním skvostná zahrada, v zahradě pak se lesknul krásný letohrádek, a oči mu skvělostí přecházely, i muselť se chvíli rozpomínati, zdali bdí či ve snách leží. I pozoroval dále, že se na jakémsi ostrově nachází; neboť kolem v záři sluneční moře se lesklo a přeplněno bylo čluny a loďkami rozmanitými.

Leč mistr Jakoubek nedal se snadno na rozpaky přivesti; u nejbližší studánky poněkud oblek svůj uspořádav, hotovil se předstoupiti před prince a princezku, jež tu ve skvostném paláci přebývali. Ale jakž se ulekl, an mu z pozlacené brány Terezka v oustrety přicházela po boku malého muže, na němž mistr Jakoubek pražádné zalíbení nenacházel! Předce však se vespolek laskavě pozdravili, a princ domnělého svata svého pozval, aby se delší čas v zemích jeho pozdržel.

A v těchto zemích nyní velmi skvostné živobytí nastalo; plesy a kvasy napořád se stíhaly. I nacházeloť se tam také dosti zamilovaných panen a paniček ústřic, jež by si byly s hostem vzácným rády nějakou známost učinily; mistr Jakoubek měl však tu jedinou chybu na sobě, že své první milence věrným zůstával, ani největší krásou ústřicového ostrova pohnouti se nedaje.

Když ale opět čas truchlivého zaklení nastával, věrný milovník jednoho večera Terezku za ruku pojav, do vzdálenější komnaty ji uvedl; a když se o samotě octnuli, upřímně se políbili, hořké slzy přelévajíce. „Ach, duše moje!“ řekl Jakoubek hlasem se třesoucím, „ačkoliv tady královnou jsi, já pak matky své nejchudším synem zůstal, buď mi předce i budoucně nakloněna, i pojď se mnou a budiž mou manželkou nahoře, na tom krásném, božím světě!“ Terezka bolestí ani odpovědíti nemohla a slzící otevřela postranní komnatu, z nížto tři hezká děvčátka vystoupila a milostně se k matce vinula. „Hle!“ zvolala Terezka. „Mám-liž tyto opustiti?“ — „Ale což pak já ti nejsem milejší?“ odpověděl Jakoubek a svýma modrýma očima se hodně důtklivě na ni podíval. „A na otce, Rezinko, i na celou naši milou obec jsi zapomněla?“

„Budiž dobré naděje!“ řekla mu potichu, „snad se mi ještě příležitost vyskytne, že vás budu moci navštíviti; leč, abych na světě vašem zůstala, toho na mně nežádej!“ — A přitom ho ještě jednou v náruč sevřevši, k odchodu jej nutila.

Na moři hemžilo se množství krásně ozdobených loděk; neboť jinak tomu princ nechtěl, nežli aby hosta svého nádherně ke břehům provodil. Hudba zněla a pochodně svítily, když se do loděk vstupovalo. Dvanácte komorníků v nejkrásnějším oděvu provázelo Jakoubka z obou stran ve zvláštních člunech. Terezka mu byla svěřila, že se při prvním poblesku slunečním opět všecko promění, ale na východě začínalo se již rozbřeskovati, v dálce bylo však ještě napořád osvětlené paláce viděti. Jakoubek se zabral do hlubokých a trudných myšlének — až pak se náhle ranou ze snů svých probuzena ucítil, jakoby byla loď k břehu přistála. A jakž se ulekl, an vůkol sebe nic jiného, než pusté moře a sebe na černém kameni sedícího, nespatřil! I protíral si oči, a že mu slunéčko právě na tvář i do nosu svítilo, musel třikrát kýchnouti, a z vln zaslechl potichu šeptající hlásek: „Pozdrav Pán Bůh!“ A tím je konec pohádky.“ —

„Nevidíš ještě loďku?“ — tázala se Marinka něžné Zuzanky. — „Ach, arciť,“ odvece tato; „zdá se mi, jakobych ji viděla, a Jakoubka ubohého na ní.“ — „I blázínku, kdož pak o tom mluví! Ale věru! Kazimír ho nechal na skalině seděti, aniž víme, jak se zase do Bastie dostal.“ — „Jak se tam dostal!“ zvolal Tobeš. „Zajisté obyčejnou cestou. V báchorce nesmí se všechno až na dno prohlížeti. To ještě jen budiž řečeno, že Jakoubek co živ žádné ústřice nejedl a že Terezka slovu svému dostála, často jej potají navštěvujíc. Benedikt za trest bídně zahynul; Jakoubek pak v poslední hodině života svého prý předpověděl, že kdyby se někdo z jeho aneb Terezčiných potomků v nouzi, nehodách a nebezpečenství nacházel, aby jen k černé skalině plul, tam že pomoci nalezne.“

„Ale, Tobešku! co pak děláš?“ zvolala tu Zuzanka. „Pozbyl jsi rozumu, že si tu hezkou pentli a kytku z klobouku strhuješ?“ — Tobeš byl totiž na nejvyšší zábradlí okolo přístavu vylezl, a místo odpovědi nyní prstem na moře ukazoval. Všickni tam rychle zraků pozdvihnuvše, loďku navracující se spatřili. Štěpán a Terezka spočívali si v náručí, a ústa jejich často se k políbení setkávala. „A jakž to bídně veslují!“ mumlal Kazimír. „Kdybych mořem byl, loďku bych jim zvrátil. Takové zamilované duše ani viděti nemohu. Zdaž ten kluk před malou chvílí o podobnosti s ústřicí a zápachu po mořské vodě nežvatlal — a ona o utopení nemluvila, a teď se hubičkují — jakoby to nikdy jinak nebylo bývalo!“

„To jest požehnání prabábino!“ zvolaly dívky. — „To jest!“ doložili Štěpán a Terezka, na břeh vystoupivše. — „Když jsme k skalině připluli,“ vypravovala Terezka, „najednou jsme oba poznali, že se již dávno upřímně milujeme a že nás jen vlastní zpozdilost a rodičův nucení rozváděly.“ — „A pošetilost moje byla největší!“ zvolal Štěpán. „Jakž jsem se jen domnívati mohl, že starého mlynáře opravdu miluješ?“ — „Nikoli, moje chyba byla větší,“ přela se Terezka; „nemělať jsem se hned horšiti, an jsi mě jednou v hněvu ústřicovou princezkou nazýval.“ — „Pochválena budiž zamilovaná ústřice!“ zkřikl Tobeš. „Mně novou pentli a kytku zjednala.“ — „A mně hodnou ženu opatřila!“ doložil Štěpán, milenku svou objímaje.

Zvonilo se poledne, a děvčata s jinochy domů se vracela. —

(Bilder aus dem Seeleben in Mährchen u. Sagen, vom Freiherrn v. Sternberg.)