Báchorka o vodní růži
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Báchorka o vodní růži |
| Podtitulek: | (Psáno roku 1836) |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 41–53. |
| Licence: |  PD old 70 |
Panovalo jednou v krajích českých mladé kníže. Ani nejstarší pradědů našich nezná již vnuků jeho; neboť panovalo za oněch časů, když prý ještě předkové naši věk svůj nepočítali na roky, alebrž jaro trávili po po zimě vědouce, že po vázání snopů česání ovoce přichází. A kníže ten milovalo národ svůj, i miloval národ kníže; neboť spravedliví se milují vespolek; ale jakkoliv kníže národu svému blaho pěstovati se snažilo — samo sobě vypěstovati je neumělo. Byloť mladé kníže, a mladost bývá veselá; leč kníže nebylo veselo — jemu na srdci ležel zármutek.
Ale nebylť bez příčiny zármutek, co ležel na srdci jeho; neboť bylo kníže dítě dobrých rodičů, a rodiče milovali jsou dítky své, i vychovali syna s dcerou v pěkné a upřímné lásce. A když posléze otec i matka do krajů jasných putovati museli, odkud se ještě žádnému na zemi opět šlápnouti nezachtělo: miloval bratr Božepor sestru Milavu, jakž jej byli naučili dobří rodiče, a sestra byla jediná rozkoš jeho na světě; národ pak se radoval z obou krásných pupenců, které byl vydal kmen knížecí.
Nacházeli se však za oněch časů také lidé mezi národem, jenž byli svazek uzavřeli s mocnostmi tajnými a ve svazku tom prostředků vyhledávali k dosažení prudkých žádostí, k čemuž síla lidská nestačovala. Říkali těm lidem čarodějníci.
Takový čarodějník spatřil Milavu, a spatřiv ji, cítil, že sám také očarován jest; neboť byla dívka na těle i na duši jako skvělá dennice, i musel ji milovati, kdo k ní očí pozdvihnouti směl. A čarodějník mocný domníval se, že k ní očí pozdvihnouti smí. I přijelť na zlatém voze a přivezl darů, jakých jen vtip jeho i služebných duchů vymysliti mohl, a sliboval i lákal: ale marné byly dary i sliby a lákání; neboť srdce dívčí podobalo se při slovech jeho tvrdé skále, na nížto se nižádné zrno neujme, ačkoli jindy tvrdou skalou nebylo a každé dobré símě se v něm ujalo.
I ucházel se čarodějník u bratra, však opět nadarmo se ucházel. Bratr nemohl ruku sestřinu vložiti v ruku muže, jenžto se zabýval věcmi bázeň a hrůzu plodícími; a čarodějník stáhnul obočí a zaškarediv zlými tvářemi, bratru i sestře začal vyhrožovati; oni ale domnívali se, že stojí pod štítem nevinnosti, a nepomyslili, že zloba někdy i tu střechu bourává.
Stály pak rozkošné sady podle domu knížecího, a zelenalo se tam množství libostinných lip a bělokvětných štěpů i sladkých bezinek; na výsluní se tam lesklo rozmanitých květin, v hustých křovinách žalovali slavíci i radovali se sedmihláskové; a když se na to všecko s modrých nebes slunéčko dívalo: smálo se všecko jako v ráji. Byly také rybníky na sadech, a po těch na loďkách plouti bylo zvláštním zalíbením knížete Božepora i kněžny Milavy; neboť plavbu milovali jsou veškeří národové slovanští dříve, než jiní koráb a lodi teprva seznali.
I vyšli jednou bratr a sestra knížecí z domu, chtíce na loďky sednouti; a sluha i služka nesli za nimi košíčky plné pěkných jablek a medem potřených koláčů, neboť jsou chtěli páni na vodě povečeřeti. Ale u domu stála vetchá stařena, prosící o dárek. A jakž prosila, vzala Milava košíčky a nejpěknějších jablek i nejchutnějších koláčů obravši, ženě darovala. Žena pak laskominou si zamlaskla, i zplakala radostí a děkujíc zvolala: „Chraň se studené vodičky, Milavo!“ — A jakž tak zvolala, před očima stojících tu zmizela — a bázeň vstoupila v srdce kněžny i nohsledův.
„Nepůjdu na lodičku!“ strachovala se Milava, a: „Nechoď na lodičku!“ prosil sluha se služkou. Ale bratr, kníže Božepor, byl veselé mysli a smál se bázni dívčí, hněval se na stařenu zlozvěstnou i přivábil sestru až k loďce. A sestra, vidouc bratra na tichém rybníce pod jasnou oblohou proháněti se po lesknavé hladině, vstoupila také na loďku, a vedle sebe plovali ve dvou loďkách bratr a sestra. I smáli se posléze bázni a smáli se stařeně. A jakž byli ve smíchu nejsrdečnějším, začaly pod nimi vlny jako varem klokotati a ze dna hlubokého ozýval se ryk divokých koní a hrčení těžkého vozu; a jakž plavci uleknutí loďku obraceli ku břehu: zastřela je kolem veliká tma i obklíčilo je rachocení hromu — z té veliké tmy pak šlehaly blesky a rachocením hromu pronikali hlasové; bylyť pak blesky, ohněm sršící, oči divého spřežení před vozem z mraků a kouře, hlasové pak vycházeli z úst čarodějníka, sedícího na voze. I chechtal se zlý muž smíchem pekelným, a takto znělo z hrdla jeho: „Mne jsi nechtěla do lože manželského, dívko tvrdohlavá — nuž, tedy tobě zvláštní lůžko uchystám. Tady pobudeš, rostlina nevidomá, nemluvná, nepatrná v smrdutém stanu, dokavad vysvoboditel tvůj lebkou mojí nevyváží tuto černou bažinu!“ — A po těch slovech hrozný vichr zaskučel i lehké lodi uchvátil; a jako v pobouření všech živlů zmítali se kníže Božepor a jeho nohsledové, až se octli na břehu. Když se však okolí před nimi vyjasnilo a nad rybníkem mrákotná záclona se protrhla: shledali jsou s novým leknutím a hrůzou, že se změnila lesknavá hladina vodní v černou krvavou tekutinu a z loďky kněžniny že se stal písčitý ostrůvek, na němž ubohá Milava se chvěla v podobě bílé vodní růže.
Nadarmo kníže rukama lomil a povětří nářkem naplňoval. Nadarmo volal se břehu: „Sestro — Milavo — duše moje!“ — Větérek jenom pohyboval vodní růží, jakoby od věků s ní co s rostlinou byl zahrával; ale odpověď nepřinášel bratrovi. A bolest a touha zrodily se v ňadrech bratrských, i nebyloť od té doby kníže veselo.
Milovalť pak národ kníže a vyhledával, jakž by pomohl kněžně ubohé; ale marné bylo vyhledávání. I strojil knížeti plesy a radovánky, ale kníže neplesal ani se neradoval; ba zanedbávalo národ a starosti o blaho jeho nebyly veliké. Národ pak se začal rmoutiti, a rádcové zkušení radili knížeti, aby ducha odvrátil od přílišného zármutku; neboť počínal národ reptati: máť prý kníže toliko národu obětovati život svůj, i jasné i chmurné svoje dny.
I řekl Božepor starcům zkušeným: „Spravujte vy po jednu i dvě zimy národ můj; já půjdu hledat sestře pomoci.“ — I vydal se na cestu, a sám a sám po celý den kráčel, až v noci do hustého lesa dorazil. Bylať pak studená noc, a hlad svíral vnitřnosti pocestníkovy. I rozdělal tedy oheň pod vysokým dubem, aby okřály ztuhlé oudy jeho a zvěř se upekla, kterou byl na cestě zastřelil.
A když takto vedle ohně seděl a sedě na plamen i zvěřinu pohlížel, křoví za ním zašustělo a z houští vystoupila vetchá stařena. Božepor hned ženu poznal, jenž byla varovala sestru před nešťastnou plavbou; i lekl se. A ona začala hlasem třesavým: „Zima, synáčku, zima!“ — On pak odpověděl: „Matko, ohřej se!“ — A stařena přisedla k ohni, i okusila zvěře, a obveselila se na mysli. A když hvězdy nad nimi ukazovaly, že půlnoc táhne po zemi, vzchopila se stařena a knížeti bledé tváře pohladíc, tři prsteny mu darovala. — „Tu máš tři prsteny, mé dítě!“ pravila. „Jdi a neunav se! A když v nouzi budeš vězeti, prsten přes hlavu přehodiž, a já tobě na pomoc přispěji. Jen jdi chutě za sluncem a ptej se po knížectví umrlých!“
A Božepor vstal na druhý den i ptal se za lesem po knížectví umrlých, a šel za sluncem po třikráte tři dni, až přišel k velikému městu, jenž bylo celé potaženo černým suknem. Lidé pak, staří i mladí, stáli po ulicích v černém obleku, a dlouhé řady vojska stály po náměstí v černém odění; žádný z nich ale, jakž tam stáli, ani oudem nepohnul ani hlasu nevydal; byloť v městě jako u velikém hrobě, takže zvolati musil příchozí: „Tu jest knížectví umrlých!“ — A s podivením i postrachem kráčel smutným městem dále, až se kráčeje k místu přiblížil, kdež buchání jako těžkého kladiva a šumění jako spádu divé řeky uslyšel. Bylo však buchání a šumění toliko tlapání a dýchání náramného ještěra, který se nyní na Božepora vyřítil. Ten pak rychle odhodlán, meč svůj vytasil a s vytaseným proti ještěru se postavil. Ještěr očima strašlivě zajiskřil, hrozné řvání vydal a skokem se na kníže uvrhnul. Štěstí, že kníže stranou skočilo! — neboť meč jeho ze silné ocele jako tříšťka se na šupinách ještěrových přelomil, takže se bezbranné kníže outěkem chrániti muselo. Utíkajíc slyšelo však stále za patama protivníka svého hřmotně spěchajícího, a již již mu k dalším krokům dechu i síly ubývati začalo. — „Milavo, duše moje!“ zkřikl tu bratr žalostně, a jakž takto zkřiknul, vetchá stařena mu na mysli se namítla a on rychle hodiv jeden prsten přes hlavu, zvolal opět: „Pomoz, matko, pomoz!“ — A jakž prsten přes hlavu hodil, pronásledovníka svého za patama více neslyšel. Neboť z prstenu, jak mile na zem padnul, strašlivý had zrostl, a ten se mrštně okolo ještěra otočiv, tak jej utiskl, že se zlostná potvora s hrozným řvaním v polou přetrhla a černá krev se kolem kouřila. Had ale na to jakoby se byl propadnul anebo v dým a páru rozplynul: památky po něm nezbylo.
Za to však zahynutím zlého ještěra život vešel v celé knížectví umrlých; černý pokrov zmizel, a lidé počali se hýbati. A nežli se Božepor nadál, veselými tvářemi se obklopena spatřil, a řady vojska se zástupy lidu jej uváděly do krásného domu, kde připraven stál knížecí trůn i roucho s korunou; na trůn pak jej posadili, rouchem a korunou přiodili a skláněti se před ním začali, radostně volajíce: „Budiž zdráv, pane a vysvoboditeli náš!“ — Ale bratr Božepor zpomněl si na sestru Milavu, a vzdychna odpověděl zástupům, i řekl jim: „Nemohu pobyti mezi vámi, neboť povinnost bratrská mi uložila další pouť.“ — I pověděl jim nešťastný osud sestry Milavy. A zástupové, učinivše mezi sebou poradu, opět se počali před ním skláněti volajíce: „Budiž zdráv, pane a vysvoboditeli náš!“ I slíbili jsou čekati do jednoho i dvou podzimků, až by se Božepor navrátil. Potom uvedli jej do skvostné knížecí zahrady, kdež pod kmenovitou lipou jasná studánka se prýštila, a z této studánky do stříbrné lahvice vody nabravše, po třetí se před Božeporem sklonili řkouce: „Viz, tato studánka vždy po sedmém odkvetení lípy vodou divotvornou se naplní, a pro ni nás byl závistný čarodějník okouzlil.“
Na to mu lahvici s vodou divotvornou darem podali a přáli šťastnou cestu. „Jdi a neunav se!“ pravili. „Jdi za sluncem a ptej se po knížectví churavých!“ — On pak přijal divotvornou vodu, se zástupy obživlými se rozžehnal a jda za sluncem, ptal se po knížectví churavých.
I šel takto Božepor za sluncem devatero dní, až mu bylo města dojíti, kdež nebesa byla mrakem zastřena, mlhavý se ploužil den, stromy se k zemi klonily, zvířata v prachu se plazila a lidé s bledou, opuchlou tváří po městě se potáceli. Poznalť příchozí, že se octl v knížectví churavých.
Bylať tam zlá čarodějka očarovala kněžnu, ve které se bylo knížeti zalíbilo, nechtícímu zamilovati sobě škaredou čarodějnici. Porazila nevinnou kněžnu bolestným neduhem, a neduhové sklíčili celé knížectví, aniž jaké pomoci bylo, než vodou z divotvorné studánky — tak byla oznámila čarodějnice. Avšak nadarmo z knížectví churavých zmužilejší pro vodu jsou posílali; ještěr všecky odvážlivce roztrhal. I zaradoval se tedy v duchu Božepor, že byl jím co prostředníkem ještěr přemožen, a vešel s divotvornou vodou ke kněžně, aby se podíval na bolestný neduh. Jak se ale naň podíval, lítostí jej slzy polily; neboť na smrt ubledlá, vymořená, s vyhaslýma očima a s hubenými oudy ležela dívka nevinná na loži a žalostně úpěla. Ale Božepor položil jí na rty stříbrnou láhvičku s divotvornou vodou a blahodějného toku jí nalil do hrdla. A hned přestala dívka kvíleti a v tichý spánek upadla. Mezi spánkem utišilo pak se i vzdychání kolem po městě, se stromů, zvířat a lidí padala choroba, den se objasnil, a slunéčko s oblohy modré usmívalo se na uzdravené knížectví, a radost jeho i hlasitých slov nabyla, an kněžna Libice ze sna procitla. Praví se, že po tom snu tváře její prokvétaly září nejrannějších červánků, když se na čistém sněhu zhlížejí. Ale tyto tváře její, ač i barvou byly sníh, studeností prý předce sníh nebyly. Vřeléť byly jako pěkná šíje, jako plná ňádra, jako celé tílko labutí; a když obě ruce povznesla, chtíc obejmouti svého uzdravitele, zdálo se Božeporu, jakoby jasný bůžek, u ráje stojící, rozprostíral bleskuplné peruti — „Pojď a vejdi!“ — volaje.
I vložil kníže Božepor ramena svá okolo kněžny Libice, a kněžna Libice, kníže Božepora za ruku vedouc, před národ předstoupila, zvolajíc: „Ejhle, to manžel můj a kníže váš!“ — A národ zavýskav radostí, zvolal hlasem velikým: „Ejhle, to manžel tvůj a kníže náš!“ — Ale Božepor, jakž jej i krásná Libice vábila i národa vůle těšila — Božepor zpomněl na sestru, a zpomena odhodlaně zvolal: „Nelze mi býti manželem tvým ani knížetem vaším, dokavad bratrská upřímnost neposlouží nešťastné sestře.“ A jakž i Libice slzy vylévala i národ prosil: bratr Božepor nemohl se kochati v blahostech, dokavad se vodní růže chvěla na černé bažině.
A když viděli vespolek, že se nedá bratr Božepor pro bratrskou svoji upřímnost zdržovati, slíbili jsou mu, že budou do sta i do dvou set dní čekati, až se navrátí; a Libice mu darovala nejdražší věc z knížecího pokladu, stříbrnou píšťalku. — „Tuto píšťalku vezmi,“ pravila, „jdi za sluncem a neunav se; alebrž chutě po knížectví veselých panen se poptávej!“ — A Božepor nemeškal rozloučiti se; alebrž hned na druhý den vstal před sluncem a po celý den kráčel za ním, poptávaje se po knížectví veselých panen. Musel však jíti dlouho — dlouho, až dny počítati zapomněl a tvář jeho vousy zarostla. Šel přes louky a lesy, přes hory a doly, přes pole a vody, až k vysoké skále přišel, kdež byla veliká, tmavá jeskyně, a v té byl vchod do knížectví veselých panen. Ale v jeskyni hučel vodní proud, a bratr Božepor musil se života odvážiti pro nešťastnou sestru, uvázati se na veliké dřevo a v tmavé jeskyni se pustiti po proudě. A proud nesl dřevo dále, i nesl Božepora, až se tmy kolem plavce začaly trhati a jasný den se rozbřesknul a dřevo i s plavcem na břehu se zarazilo, kdež byla rozkoš na zemi šlápnouti. Po tisíci a tisíci květin, červeně a bíle, modře a žlutě se lesknoucích, poletovalo tu strakatých motýlků; na zelených stromích rděla se zlatá jablka; ptáčkové tu hlasitěji štěbetali, než kde na zemi; z lesíků vykukovaly černýma očima krotké laně, a v čistých potůčkách honily se zlaté rybičky.
I nemohl se Božepor těm krásám dost nadiviti. Posléze myslil, že tady proto rozkošno, poněvadž tu dvojí slunce svítilo — jedno na nebi, a druhé na zemi. I pustil se Božepor rovnou cestou za sluncem na zemi, neboť bylo neobyčejné velkosti a jasnosti; ale jakž blíže přicházel, poznával, že to není slunce na zemi, alebrž veliký hrad ze samého stříbra a drahých kamenů, jenžto sluncem na nebi zářil, jakoby sluncem byl na zemi. A jakž Božepor ještě blíže přicházel, po lučinách kolem hradu děvčata poletovati uviděl; a potěšil se, že jest mezi veselými pannami. A veselé panny sotva že příchozího zočily, již: „Hleďte, hleďte hudebníka!“ volaly a takto volajíce, přepodivné skoky tropily. A na jich volání vyhrnulo se panen z hradu ještě síla nesčetná, všecky v bílém rouše, s pěknými tvářemi, a ty se kolem Božepora, obdivem kamenícího, sbíhaly. Tak někdy na jaře kolem jednoho kamene na sta bílých motýlů se honívá, i usedá, i opět ulétá.
„Zahraj, hudebníku, zahraj! — My jsme na tebe dávno čekaly!“ zvolala nyní všecka ta ústa panenská, a nohy panenské se už chutě po květinách houpaly a oči hořely. A Božepor vyndal stříbrnou píšťalku, a jak z ní první zvuky vyloudil, začaly panny zpívati a rukama tleskati, a jako větrem kolem do kola se vznášeti. A chtěl-li Božepor přestávku udělati, aby nabyl oddechu, již opět všecky: „Hřej, hřej!“ — volaly, a Božepor kníže musel hráti veselým pannám, jako sprostý pištěc. V tom se ale hrubý křik ozval na stříbrném hradě, a z brány, ohnivými granáty pokládané, vyběhl muž divé postavy a řičel na veselé panny, aby jej nebudily ze spaní. Ale panny se daly do smíchu a tancovaly bez ustání; a když divý muž u prostřed panen pišťce uviděl, začal hroziti a rozběhl se naň. Nepoznal jej ale, neboť byla tvář jeho vousy zarostlá; pištěc ale muže z hradu stříbrného poznal, neboť to byl zlý čarodějník, jenž byl zaklel sestru Milavu.
Na stříbrném hradě bydlel ten zlý čarodějník a tam své čáry prováděl. I byl tam sílu krásných panen nashromáždil, ježto se ženské skvostnými dary snadno zaslepí — a mezi těmi zaslepenými trávil život v rozkošech. Brzy ale měly všecky rozkoše zhynouti. Božepor mu strojil pomstu, a sotva že ho poznal, již i hněvem začal ještě hlasitěji pískati. A jakž první zvuky ucho čarodějníkovo dosáhly, začal ten zlý ženich potvorné skoky prováděti a tlusté nohy vyhazoval jako dva špalíky, a rukama okolo sebe tloukl jako posedlý. Tak by asi huňatý medvěd skákal, kdyby chtěl laškovati mezi hejnem bělorouných beránků.
A takž tancoval tedy zlý čarodějník mezi pannami, a panny tancovaly okolo Božepora knížete. Ale když jim takto tancujícím hudbu dělal, zpozoroval, že chtivosti mezi nimi neubývá ani že se oudy jejich unavují; leč poznával, že jemu samému prsa slábnou a že už dlouho nepostačí pískati. I namáhal se tedy znova; ale dech se předce krátil, a jak se dech krátil, přestávali i zvukové, a čarodějník ramena svá natahoval po pišťci. A pištěc kníže nevěděl jiné pomoci, leč mezi panny skočiti a čarodějníku se ukrývati, až by opět síly nabyl, aby mohl pískati a zlého čarodějníka zemdlíti. Ale čarodějník, sotva že zvuky přestaly, dlouhým krokem, jako čáp, pustil se za Božeporem a mezi pannami se honil za bezbraným knížetem. Ouzkostí tlouklo srdce v ubohém Božeporu, a již cítil, že jej ruka zlého čarodějníka za rameno popadá, a tvář mu zbledla, z úst pak mu vyklouzlo: „Milavo — sestro — duše moje!“ — A jakž mu toto z úst vyklouzlo, vetchá stařena mu na mysl padla; on pak strhnuv prsten, hodil jej přes hlavu, a v tom i cítil, že pustil čarodějník jeho rameno. Neboť prsten byl padnul čarodějníkovi na prsa a, jakž tam padnul, v žhavý uhel se proměnil i hned se čarodějníkovi do vnitřnosti vpálil. A pálil i sežíral maso po oudech jeho, že sebou zlý ženich o zem hodil a v krutých bolestech křičeti začal, až si panny hrůzou uši zacpávaly, strachem se dadouce na outěk.
A země se třásti začala, obloha se černala, vichrové hučeli, a hrad stříbrný se bořil; ale mstitel sestry Milavy stál neohroženě u hynoucího čarodějníka i díval se na muka jeho, ježto sežírala tělo jeho, že nezůstaly po něm než holé kosti ležeti. A když Božepor ty holé kosti spatřil, rychle po lebce sáhnul a zdvihna ji do povětří, vesele zvolal: „Kaduj se, Milavo!“
V tom jej ale nová hromová rána zastrašila, i zdáloť se mu, že se celý svět naň boří, a kolem něho celá krajina se změnila. Octlť se na břehu černé krvavé tekutiny, kdežto se u prostřed na písčitém ostrůvku chvěla vodní růže. Staloť pak se, že šli kolem lidé z knížectví, ale knížete svého nepoznali; neboť byla tvář jeho vousy zarostlá. Ti lidé šli však se zbraní i pověděli Božeporu, že jdou volit nové kníže, an byli na bývalé po jednu i dvě zimy nadarmo čekali. I zkřikl Božepor: „Já jsem kníže vaše!“ — ale lidé se mu vysmáli. A Božepor zvolal opět: „Jděte a zvolte si kníže nové! Pro sestru se rád slávy světské odřeknu.“ A na to posadil se na břeh a lebkou čarodějníka začal nabírati černou bažinu i vylévati za sebou do písku; a mokrota v písku se ztrácela, aniž se nová bažina za ním činila. A však dobrý bratr tam seděl a nabíral bažinu po celý den, i po druhý den, a nejedl a nepil a snášel denní parno a noční mráz; ale černé tekutiny ještě neubývalo — stejně vysoko stála pořáde pod břehem. Ouzkost počala svírati dobrého bratra. Obnovilť sílu svou a lil neunaveně za sebe; avšak bažiny předce neubývalo.
„Milavo — sestro — duše moje!“ začal ubohý bědovati, neboť jej opouštěla síla; devětkráte bylo nad ním zahořelo polední slunce, a mdloby jej počaly obkličovati. Ale jakž na sestru zvolal v té své ouzkosti, i vetchá stařena mu na mysl připadla, a on třetí prsten s prstu stáhnuv, přes hlavu jej přehodil a zvolal: „Pomoz, matko, pomoz!“
A jakž takto zvolal, obklopila jej temnost k neproniknutí, a hučení větrů nastalo po černé bažině, i byloť, jakoby žena ve mraku, co v plášti křídlatém, letěla přes tekutinu a obrubou pláště svého smítala tu krvavou hladinu. Za ní ale, kudy letěla, objasnila se hladina, a ostrůvek na ní začal se pohybovati i měnil se v loďku, a vodní růže začala zrůstati, z větviček se táhly outlé ručinky, a z květu pukala milostná hlavinka. Dech větrů pak poháněl loďku ke kraji, kdež třesoucí se ruce rozpínal bratr Božepor, až mu do náručí klesla sestra Milava. A s mraků a větrů sestoupila vetchá stařena, jež byla drahně od kněžny jablka a medem namazané koláče dostala; ale opět nebyla vetchá stařena, neboť byla pěkné, mladé podstaty, celá živoucí, a ta požehnala bratru upřímnému i sestře vysvobozené. Od východu pak přicházeli zástupové, i přicházeli od západu, a všichni hlasem vysokým volali: „Zdráv buď kníže Božepor!“ U prostřed pak jela na skvělé brůně spanilá Libice, a srdce Božeporu zaplesalo, an se octnul mezi sestrou a nevěstou. Ti pak, již byli šli volit jiné kníže a nyní zaslechli zástupy volající: „Zdráv buď Božepor!“ — ústa taktéž otevřeli a zvolali: „Zdráv buď Božepor!“ — Na to pak nastalo hodování a radování, zpívání a tancování po všech krajinách, a bylo tak upřímné, že ničeho nelituji, než že jsem byl tenkrát ještě na houbách, a ničeho nepřeji, než aby trvalo ještě a já se tam mohl rozběhnouti.