Autorita státní (1933)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Autorita státní |
| Autor: | Dr. Bohumil Baxa |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 73, č. 292. s. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 24. 10. 1933 |
| Licence: |  PD old 70 |
Každý stát má nejen právo, nýbrž především i povinnost pečovati o své bytí a starati se o svou bezpečnost zevnější i vnitřní. Zevnější jeho bezpečnost jest dána mezinárodními smlouvami a vztahy k jeho sousedům, v krajním případě jeho brannou mocí; ukazatelem jeho vnitřní bezpečnosti jest autorita státní.
Autorita státní jest pevně spojena s tradicí státní. Z toho důvodu u státu, který nově vznikl a který tudíž nemá ještě tradic, jest nutno autoritu státní vybudovati. Bez autority státní žádný stát nemůže existovati, bez autority státní jest každý stát stavbou vybudovanou na písku.
O svou autoritu jest povinna pečovati i naše republika. Jest toho u nás tím více zapotřebí, poněvadž stát náš vznikl revolucí a revolucí autorita státní byla značně otřesena; bylo tudíž nutno ji od základů budovati. Bylo nutno postaviti autoritu státní na pevné základy, bylo nutno zjednati státu československému a jeho představitelům úctu především na oblasti státu samého.
Autoritu státní lze udržovati dvojí cestou: administrativní a zákonnou.
Cesta správní (administrativní) jest dobrá, cílevědomá a pevná administrativa. President Masaryk zcela správně řekl, že demokracie především jest dobrá administrativa. Administrativa udržuje stát v náležitém chodu, zajišťuje vnitřní bezpečnost, zjednává uvnitř hranic úctu ke státu. Vidí-li státní občan, že stát jest dobře spravován, že zákony platí a dodržují se ke všem státním občanům stejnou měrou, že orgány státní mají na celé oblasti státu náležitou váhu a že rozkazy státní moci jsou všude bezpodmínečně zachovávány, dostává k tomu státu úctu. A s úctou ke státu budí se ve státním občanu vědomí o síle státu a přesvědčení, že takovým státem jest těžko otřásati a na jeho institucích viklati.
Ke cti naší strany nutno vydati svědectví pravdě, že národní demokracie vždy a všude hlásala nutnost dobré administrativy, administrativy založené na úctě k zákonům, na smyslu pro osobní odpovědnost nejen členů vlády, nýbrž i všech orgánů státních. Národní demokracie uplatňovala neustále zásadu, že vládnouti jest nejen právo, nýbrž přímo povinnost, národní demokracie neustále potírala jakékoli t. zv. postranní vlády a bez ustání poukazovala na nutnost vnitřního vybudování našeho státu.
Republika Československá jest státem národním; z toho plynula nutnost národní základy státu upevniti. Bylo nutno posilovati ty složky, na které stát v každém případě mohl pevně spoléhati. To se týká především našeho pohraničí. Dějiny lidstva ukazuji, že každý stát si vždycky bedlivě všímal svých hranic, zejména, byl-li za hranicemi nepokojný, ne-li nebezpečný soused. Již ve středověku byly v některých státech zřizovány na pomezí t. zv. marky, ve kterých vedoucí úředníci (markrabata) byli nadáni zvýšenou pravomocí. Starý český stát měl také své hraničáře, kteří měli povinnost střežiti hranice a byli za to nadáni určitými svobodami (na př. Chodové). I bývalá monarchie lotrinská měla ještě ve druhé polovici století 19. t. zv. vojenskou hranici.
Náš stát má také své hraničáře, má také své pomezí v sousedství neklidného souseda. Němci tomuto pomezí říkali před převratem uzavřené území. Převratem falešná představa nějakého uzavřeného území přirozeně padla, ale převaha obyvatelstva německého jazyka tam zůstala. Jistě nikoho nenapadne tvrditi, že by převratem smýšlení tohoto obyvatelstva se rázem změnilo. S tím měla státní správa počítati a tomu již od prvopočátku čeliti. Bylo nutno hospodářsky posilovati naše hraničáře, bylo nutno v tomto pomezí usazovati naše dobré české lidi a posilovati naše obranné jednoty; bylo třeba českým úředníkům zde působícím za každých okolností zjednávati bezpodmínečně náležitou autoritu. Péče o hraničáře měla býti zvláštním odborem státní správy. Na nutnost toho neustále poukazovala národní demokracie (v nejnovější době zejména poslanec Ježek), ale v té věci bylo od státní správy učiněno věru málo. Tvrdím, že nebezpečí hakenkrajclerského dnes nebylo, aneb alespoň ho nebylo v té míře, jako dnes se jeví, kdyby včas zvláštní péčí o naše hraničáře bylo tomu čeleno.
Stejně je tomu se školstvím. Školství jest politikou prvého řádu: nemůže přece býti státu lhostejné, v jakém duchu se vychovává mládež, naděje a budoucnost národa. Mládež nemajíc životní zkušenosti velmi snadno podléhá svodu různých lákavých hesel. A zde byla to opět především národní demokracie, která poukazovala na to, jaký neblahý vliv vykonávají komunističtí učitelé a profesoři na mládež. Byla však v tomto směru učiněna patřičná náprava?
A takovýchto příkladů bylo by lze uvésti více.
Druhá cesta jsou zákony na ochranu státu. Bývalé Rakousko mělo dost zákonných předpisů, kterými se stát chránil ve svém bytí a které zajišťovaly autoritu státní. Zákonné předpisy tyto, s výjimkou předpisů, které se vztahovaly na státní formu monarchickou, přešly do republiky a stačily, kdyby byly náležitě praktikovány, na zajištění státu a autority státní. Aby však v tomto směru byla jednotná úprava zákonná v celé oblasti republiky, byl vydán zákon na ochranu republiky čís. 50/1923. V letošním roce byly vydány nové zákonné předpisy na zvýšenou ochranu státu, nejnověji je tu vládní osnova o rozpouštění politických stran. Zřejmý úmysl všech těchto zákonných předpisů jest účinná ochrana státu a zvýšení autority státní.
Slušl-li řešiti otázku, která cesta ke zvýšení autority státní jest vhodnější a účinnější, zda administrativní, či zákonná, nelze přehlížeti jednu věc. Zákonná cesta má sic tu přednost, že zákon jest právním předpisem uvedeným na všeobecnou známost, že platí pro vgechny občany státní stejnou měrou, že působí výstražným hlasem a že si každý následky svého činu již předem může vypočítati. Ale na druhé straně nelze neviděti, že zákonem není možné naříditi přesvědčení, ani zameziti určité hnutí. Nic zajisté nepomohly „železnému“ kancléři Bismarckovi výjimečné zákony proti sociální demokracii německé, poněvadž hnutí sociálně demokratické mělo v té době plné oprávnění a silnou průbojnost (toho ovšem německá sociální demokracie dnes již nemá, proto Hitler ji mohl jedinou ranou zničiti). Rovněž nic nepomohly císaři Napoleonovi III. všechny výjimečné zákony; při prvním nárazu ve válce r. 1871 se monarchie zhroutila. A 28. října 1918 ráno všechny zákony v Rakousku byly v plné platnosti a přece k polednímu téhož dne se říše zhroutila.
Nad to zvláštní zákony, které přiostřují ochranu státu a autority státní, dostávají nádech zákonů již výjimečných, a každý zákon výjimečný dává nepřímo svědectví toho, že ve vnitřku státu není vše v nejlepším pořádku. K tomu dlužno i uvážiti, že se důležitější zákony státu uveřejňují i v cizině (na př. Société de législation comparée v Paříži) a tím se dostávají na forum mezinárodní.
Naproti tomu cesta administrativní má tu nespornou výhodu, že prostředky administrativní jsou pružnější, mohou býti vždy přizpůsobeny každému případu, jsou i rychlejší a tím také účinnější; nad to pak svědčí o síle vlády a silná vláda imponuje mnohem více než vláda slabá.
Z těchto důvodů dospíváme k závěru, že k udržení autority státní se hodí spíše cesta administrativní. Nebylo-li včas čeleno prostředky administrativními, jest nutno to doháněti prostředky zákonnými, když mnohdy jest již nebezpečí v prodlení.
Toho doklad máme i v naší republice. Kdyby bylo vždy bývalo dbáno hlasu a volání národní demokracie, nebylo by dnes nutno doháněti zákony to, co administrativou po léta bylo opomíjeno.