Autorita státní (1920)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Autorita státní |
| Podtitulek: | Přednáška konaná ve schůzi státovědecké společnosti dne 30. září 1920. |
| Autor: | Bohumil Baxa |
| Zdroj: | Soubor:Baxa, Bohumil - Autorita státní (1920).djvu Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Praha, 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
‹Přednáška konaná ve schůzi státovědecké společnosti dne 30. září 1920.›
V Praze 1920.
Tiskem Pražské akciové tiskárny.
Nákladem »Národa«.
V životě každého státu se uplatňují dvě základní síly, které jsou velmi často v rozporu a na jichž vzájemném souladu závisí stálost státního zřízení. Síly ty jsou: autorita státní a svoboda státoobčanská. Obě tyto síly jsou různorodé: autorita státní vyžaduje od občanů státních poslušnost a podrobení se jejím příkazům, svoboda státoobčanská značí pak určitý okruh oprávnění, která příslušejí státním občanům a víží i samu státní moc znamenajíc určité obmezení státní moci. Uplatnění obou těchto sil jest k zdárnému vývoji a vybudování spořádaného státu nevyhnutelně třeba: stát bez autority jest hotová anarchie a bez svobody státoobčanské jest to despocie, ať již určitého jedince, ať určité třídy neb vrstvy obyvatelstva. Ovšem, neuplatňují se tyto síly v různých obdobích časových a v různých formách státních stejnou měrou: ve státu nesvobodném klademe více důraz na svobodu státoobčanskou, ve státech svobodných, kde svoboda státoobčanská jest dána již samou povahou státu, usilujeme o posílení autority státní.
Tak jest tomu i ve státu našem. Stát náš vznikl revolucí, státním převratem, kterým země koruny české a Slovensko prohlášeny byly za zbaveny všech úvazků, jež je poutaly k monarchii rakousko-uherské a k dynastii a ustaveny jako samostatný svrchovaný stát.
Nejpřednější povinností každého nově vytvořeného státu jest zabezpečiti se zevně i uvnitř. Zevně stát náš byl zabezpečen vítězstvím a autoritou Dohody (neboť silně pochybuji, že bychom toho byli s naší armádou dokázali), zbývalo tedy zabezpečiti stát náš uvnitř. Bylo tedy nutno vybudovati stát. Ježto pak revolucí autorita státní byla ve značné míře otřesena, a povahou našeho státu jako státu svobodného svoboda státoobčanská byla již dána, bylo především nutno vvbudovati a posíliti autoritu státní.
Z počátku také se zdálo, že autorita státní bude postavena na bezpečné základy. Ale dnes, po dvouletém trvání naší republiky, dospíváme k smutnému poznatku, že autorita státní nejen není náležitě vybudována, nýbrž že stav, který nebyl nikdy uspokojivý, se čím dále tím více horší. Dnes má náš stát pramalou autoritu, právní řád se beztrestně porušuje, není u nás pořádku, není bezpečnosti ani právní ani majetkové, jednotlivci i davy osobují si práva příslušející pouze moci státní, jsou tu vlády vedlejší, které mají začasté větší moc výkonnou než samy orgány státní a úřady jsou proti tomu bezmocny, ba mnohdy i k všelikému takovémuto řádění nečinně přihlížejí.
Autorita státní klesá u nás dnes vůčihledě. A příčiny toho? Jsou celkem dvojího druhu: tkví jednak v chorobném stavu našeho veřejného života, jednak v samotných představitelích vlády.
Náš veřejný život trpí mnohými a vleklými chorobami, postrádá oněch zdravých základů, jakými se vyznačuje veřejný život ve státech spořádaných, na př. v Anglii.
Předem není u nás vyvinuto právní přesvědčení, není smyslu a citu pro právo. Rakouští panovníci a rakouské vlády ubíjeli v nás soustavně právní cit a revoluce již podle své povahy k posílení jeho nikterak nepřispěla. Jest tedy nutno cit a smysl pro právo u nás pěstiti a posilovati. To však se může státi jen bedlivým a přesným zachováváním ústavy a všech zákonných předpisů. V nejširších vrstvách národa musí pevně zakotviti přesvědčení, jednak že ústava a zákony se vydávají proto, aby nezůstaly snad jen mrtvou literou na kusu papíru, nýbrž aby se skutečně také zachovávaly a plnily, jednak že každý, kdo plní zákony, musí býti státní mocí ve svém právu chráněn. Začnou-li se jednou ústava a zákony porušovati, je veta po právním přesvědčení národa. A právě nejnovější události v našem veřejném životě nikterak nejsou s to, aby cit právní u nás posílily.
Jest to předem dosazení t. zv. úřednické vlády. Ať již s hlediska politického nazíráme na tuto vládu tak či onak, s hlediska právního jest to porušení ducha ústavy a všech zásad parlamentarismu. Naše republika chce býti zajisté republikou parlamentní, což ostatně v ústavní listině také zjevně jest vyznačeno. Ale parlamentní stát nezná nějakého neparlamentního ministerstva. Snad bylo by lze namítnouti, že podle slovného znění § 70. ústavní listiny má president republiky při jmenování a propouštění ministrů volnou ruku. Ale tomu tak neni. Přehlédneme-li ústavy parlamentních států evropských, vidíme, že zde všude hlava státu v právu jmenovati a propouštěti ministry zněním ústavy nikterak není obmezena. A přece mýlil by se každý, kdo by se domníval, že na př. králové anglický a belgický neb president republiky francouzské mohou ministry jmenovati a propouštěti podle své libosti. Toto právo jmenovati a propouštěti ministry kleslo s práva výsostného na právo více méně obřadné, t. j. hlava státu jmenuje a propouští ministry, ale o obsahu toho práva nerozhoduje hlava státu, nýbrž parlament. Tak jest tomu i u nás, a z § 78. úst. listiny nad to ještě jasně plyne na jevo, že president v právu jmenovati a propouštěti ministry nemá volnou ruku. Avšak nejen jmenování neparlamentního ministerstva, nýbrž i způsob, jakym se tak stalo, příčí se všem zásadám pravého parlamentarismu a duchu naší ústavy. U nás propukla krise vládní ačli o vládní krisi v pravém slova smyslu bylo lze mluviti, poněvadž důvod její nebyl v parlamentu, nýbrž v poměrech mimo parlament. V každém ústavním a parlamentním státu, vypukne-li vládní krise, svolá se ihned parlament, není-li ovšem již shromážděn a jednáním v parlamentu a s parlamentem usiluje se o její odklizení. Nevede-li ani toto jednání k cíli, zbývá ještě jeden prostředek: hrozba rozpuštěním parlamentu. A tento prostředek jest velmi účinný: nejistota, jak by volby dopadly, náklady finanční, s nimiž volby jsou spojeny atd., to vše nutí strany ke snaze dohodnouti se; u poslanců jest to zase ztráta důchodu na čas, po případě, nebude-li opětně zvolen, na dobro atd. Zkrátka pravidlem není třeba rozpustiti parlament, stačí pouhá hrozba a vládní krise se urovná. U nás však nic podobného se nestalo. Aniž by se svolalo Nár. shromáždění, bylo jmenováno neparlamentní ministerstvo. Ústavně a parlamentně správný postup byl: přijati demisi, požádati vládu, aby až do ustavené nové vlády vedla správu státu — a této výzvě žadný ministr, který má jen špetku smyslu pro osobní odpovědnost, nemůže nevyhověti — svolati ihned Nár. shromáždění a podle výsledku porad další zaříditi. Jmenování neparlamentního ministerstva může býti prejudicem velmi nebezpečným pro doby příští a je mi opravdu velmi podivno, že v celém národě našla se jen jediná strana, která zcela otevřeně se z důvodů ústavních a parlamentních proti tomuto postupu prohlásila. Jest to strana lidová. Ostatní politické strany o této zásadní otázce takřka ani nejednaly.
Jiná událost, která se příčí ústavě, jest opatření Stálého výboru Nár. shromáždění podle § 44 úst. listiny[red 1] z 25. srpna 1920 o úpravě a úhradě cen mlýnských výrobků. Opatření toto, nepřihlížíme-li ani k jeho až křiklavé sociální nespravedlnosti, odporuje ústavě. Příčí se předem ustanovení § 54 čl. 8, lit. c, neboť ukládá nové trvalé finanční povinnosti občanům — na věci nemění ničeho, že opatření toto má pozbýti platnosti dnem 31. srpna 1921, neboť zde jde o dávky periodicky se opakující — a dále ustanovení ústavy o rovnosti všech občanů státních před zákonem.
Konečně sem zařaditi sluší neustálé substituování Nár. shromáždění Stálým výborem, což zajisté nevyhovuje duchu ústavy. Zdaž není to rakouský § 14 v jiném ovšem vydání?
Druhou takovouto chorobou jest nedostatek smyslu pro osobní odpovědnost. Každý občan státní jest povinen zařizovati svoje jednání tak, aby mohl kdykoli z něho klásti počet. Ovšem, zde nemůže jíti jen o odpovědnost právní t. j. před zákonem, nýbrž v prvé řadě o odpovědnost mravní, před svým vlastním svědomím. A právě tento smysl pro osobní odpovědnost jest u nás vyvinut měrou praskrovnou, ačli nám nechybí vůbec. Vzpomeňme jen příkladmo řádění t. zv. neodpovědných živlů, čímž ovšem nesluší rozuměti, že by tu byli nějací neodpovědní živlové, nýbrž že davy bývají vyštvány několika nesvědomitými jedinci, kteří pak od odpovědnosti za následky svého štvaní prostě utekou. Jiný příklad takovéhoto až úžasného nedostatku smyslu pro odpovědnost jest nedávný čin sociálně demokratické strany, která náhle vystoupila z vlády, ač parlamentních důvodů pro to zde vůbec nebylo, a přivodila tím těžkou vládní krisi, která byla pak rozřešena způsobem duchu ústavy se příčícím. A zde dlužno připomenouti, že máme i v naší ústavě ustanovení, které v občanu státním smysl pro odpovědnost přímo ubíjí. Jsou to smutně proslulé vázané listiny, které nedovolují státnímu občanu škrtnouti s právní platností z kandidátni listiny osoby, jež podle jeho přesvědčení k úřadu poslaneckému se naprosto nehodí, jinými slovy nutí jej k odevzdání hlasu i pro osoby naprosto nezpůsobilé, tedy k činu, za který nikdy nemůže převzíti odpovědnost.
Další choroba našeho veřejného života jest nedostatek mravnosti. U nás namnoze jest rozšířeno mínění, že v politice neplatí ani tak mravnost a poctivost jako spíše „mazanost“. Mínění to jest naprosto mylné a svědčí o tom, na jak nízkém stupni politického života stojíme. Právě v politice jest nanejvýše třeba mravnosti a poctivosti. Neboť zde pravidlem se nedostává jiného měřítka hodnotícího jednání lidská kromě vlastního svědomí, a vědomí povinnosti není určeno nijakým předpisem právním, nýbrž citem odpovědnosti, který jest tím silnější čím vyšší jest mravní úroveň dotčeného jedince. Proto v čelo politického života mají se stavěti jen lidé vysoké mravní úrovně, neboť politika jest půda, kde odpovědnost zákonná ustupuje naprosto do pozadí před odpovědností mravní. Nevedou-li politiku lidé vysoké mravní úrovně, dostavuje se znemravnělost a korupce.
Této mravnosti a poctivosti politického života jest u nás opravdu málo. Není politicky poctivé, kandiduje-li na př. ministr za politickou stranu, jejíž příslušníkem není; rovněž není politicky poctivé, pořádá-li strana čsl. socialistů schůze živnostníků proti jednokorunové t. zv. moučné dávce, kdy její zástupci ve Stálém výboru pro to hlasovali. Velikou nemravnost politického života přímo způsobují však u nás vázané listiny, což teprve v praktickém životě vychází nyní náležitě na jevo. Není politicky poctivé, když poslanci zvolení na program soc. demokratické strany přejdou do strany jiné, aniž by uznali za záhodno složiti mandáty; a jak to působí na politickou mravnost, když příslušníci strany soc. demokratické vidí, že poslanci jejich hlasy zvolení jsou nyní v jiné straně? A jak k tomu přišel sociální demokrat z pravice, když důsledkem vázaných listin musil voliti také osoby, o kterých dobře věděl, že jsou z levice a opět naopak? Je v tom nějaká mravnost a poctivost?
Dále sem náleží upřílišněné stranictví, čili t. zv. hypertrofie stran. Nelze pochybovati o tom, že ve svobodném státu význam politických stran jest značný a že politické strany jsou prostředkem, kterým jednotlivci se uplatňují v životě státním. Také skutečně i v jiných státech svobodných pozorujeme, že politické strany jsou ventily, kterými probíhá veřejný život ve státu. Každá politická strana usiluje o to, aby se uplatnila, a snaží se dostati se k vládě. Která politická strana se o to nesnaží, jest již předem mrtva a s ní se prostě nečítá. To jsou zjevy zcela přirozené a zdravé. Ale nezdravý zjev se dostavuje, když strana přestane býti pouhým prostředkem a stává se sama sobě účelem. Tu pak se dostavuje církevnictví ve straně, strana stává se sobě samospasitelnou a příslušenství ke straně není již výsledkem rozumových úvah o hodnotě toho či onoho politického programu, nýbrž utkvělou představou a jakýmsi druhem náboženství. Politické strany stávají se politickými církvemi, a lidé neposuzují se tu podle svých schopností a podle své mravní jakosti, nýbrž podle toho, k jaké politické straně patří. Upřílišněné stranictví vede dále k tomu, že špatné činy příslušníků čítají se na vrub strany samotné; důsledek toho pak jest, že strana snaží se takovéto špatné činy svých příslušníků utajiti, ba na venek je dokonce i omlouvá. To ovšem vede pak k demoralisaci uvnitř strany, neboť špatný člověk, je-li jen ve straně, má tu pro stranu větší cenu, než člověk sebe lepší, je-li mimo stranu. A pravidelně teprve při roztržce ve straně se dodatečně dovídáme, co nepěkných a nezdravých zjevů bylo ve straně, o kterých strana sama již dávno věděla, ale které všemožně tajila a na venek i hájila. Odhalení, jež veřejnost zvídá nyní při roztržce ve straně soc. demokratické, jsou toho nejpádnějším dokladem.
Toto upřílišněné stranictví neobmezuje se však u nás jen na život politický, nýbrž zakořeňuje se i v samotné správě veřejné. Jest zásadou ve všech spořádaných státech nesporně uznanou, že politické stranictví přestává u úřadů veřejných a že úřady tyto se obsazují podle schopností a nikoli podle politického příslušenství. Výjimku zde činí Severoamerická Unie, kde však důsledkem toho veřejná správa náleží k nejbolavějším bodům veškerého života veřejného. U nás však politické stranictví zasáhlo i veřejnou správu. Vynalezen byl t. zv. politický klíč, na základě kterého úřady správní, zejména ústřední, se obsazují, nikoli podle způsobilosti, nýbrž podle příslušenství k politické straně. Kvalifikace jest tu věcí naprosto vedlejší. Při tom se neděje obsazování na základě veřejného konkursu, nýbrž pokud možno s největší tajností, takže veřejnost se mnohdy ani nedozví, jak a kým který úřad byl obsazen. Či může býti v naší veřejné správě smutnější zjev, že vláda přes tolikeré urgence se dosud neodhodlala podati seznam obsazených úřadů zároveň s udáním kvalifikace úředníků, kteří na tyto úřady byli jmenováni? Pak ovšem se nedivme, že veřejná správa naše je důsledkem toho místy opravdu schátralá, že ministerstva a jiné vysoké úřady jsou obsazeny lidmi naprosto nezpůsobilými, a že lid věda, v jakých rukách jsou tyto úřady, nemá k nim náležité důvěry a úcty.
Jinou takovouto chorobou jest nedostatek kritického ducha ve veřejném životě. V našem veřejném životě nerozhodují ani tak věcné a rozumové důvody jako spíše hesla. Nejdůležitější a nejsložitější zjevy našeho politického, hospodářského a sociálního života, nad kterými velicí myslitelé světoví lámali si hlavy, chtějí se řešiti pouhými hesly. Nedoukové házejí hesla mezi lid, ačkoli by první od toho utekli, kdyby mělo dojíti k splnění některého takovéhoto hesla. Na místo svrchovanosti národa postaven byl majestát lidu a politikáři se o překot tomuto falešnému majestátu klání, aby zůstali v oblibě u davů. Nejvíce však bují hesla v oboru národohospodářského a sociálního života. Jako člen právnické fakulty bych opravdu vřele vítal, kdyby profesorem národního hospodářství se stal na některé z našich fakult právnických také socialista a příslušník některé ze stran socialistických, který by na základě vědeckých poznatků a kritickým duchem vykládal nauky a nejožehavější problémy národohospodářské dnešní doby s hlediska socialismu a svým straníkům mohl býti po této stránce vůdcem. Nevím však, jak dlouho by zůstal v oblibě u davu. Působí to skutečně komickým, ale současné velmi trapným dojmem, když proti bodu poselství presidenta Masaryka, jehož spis: Die Philosophischen und sociologischen Grundlagen des Marxismus se i v Němcích pokládá za autoritu, o socialisaci polemisuje brněnská Rovnost v několika článcích. jejichž autor se však zapomněl — podepsati.
Bolavým bodem našeho veřejného života jest i naše inteligence. V našem národě byla vždy nadprodukce inteligence, a přece jest opravdu divno, jak malý vliv má ona na běh veřejného života. Dlužno ovšem svědectví vydati pravdě, že z části ona na tom viny nemá. Při upřílišněném stranicví naší doby nemůže inteligent všude proniknouti, neboť kdo nemá přímo cejch určité politické strany, nemůže se uplatniti a jeho hlas vyznívá na prázdno. Z toho důvodu také výtkám listů určitých stran, že „inteligence nejde mezi lid“, sluší rozuměti tak, že inteligence nejde do řad dotčené strany. I to není přehlížeti, že se valné části naší inteligence hnusí politické štvanice a nízká úroveň našeho veřejného života. Avšak na druhé straně sluší vytknouti inteligenci, že jest málo čilá, ba mnohdy i dokonce líná, že nesnaží se mnohdy uplatniti ani tam, kde by se poměrně snadno mohla uplatniti, dále že jest dokonce i prodejná, že za kousek kariery bez rozmyslu mění politické přesvědčení, což zejména lze pozorovati nyní, kdy úřady se obsazují podle politického klíče. Nesluší sice přehlížeti, že podle správného názoru inteligence se neměří počtem absolvovaných škol, nýbrž v prvé řadě ušlechtilostí srdce a ducha, ale v lidu názor tento není běžný, nýbrž u něho inteligence znamená výši určitou školského vzdělání. A ježto nejširší vrstvy lidové nepřezírají tyto nepěkné zjevy u inteligence (podle jejich běžného pojetí), nelze se diviti, že inteligence (vůbec t. j. podle správného názoru) nemá u nich toho významu a vlivu, jak jest tomu u jiných národů. Lze celkem říci, že u nás v politických stranách inteligence nevládne, nýbrž jen slouží.
Úpadek autority státní má však svoje důvody také v představitelích vlády samotných, a to předem ve způsobu obsazování křesel ministerských.
Parlamentní povaha naší republiky přináší s sebou, že na úřady ministrů nedosazují se odborníci, nýbrž politikové. Tu pak zajisté ministrem může býti jmenován někdo, kdo nejen není odborníkem, nýbrž dotčenému oboru ani za mák nerozumí. To jest zjev ve státech s parlamentní soustavu celkem dosti běžný. Ale zajímavo jest, jak v jiných státech proti tomuto celkem nutnému zlu soustavy parlamentní ihned byla nalezena náležitá náprava. V Anglii na př. má každé ministerstvo dva chefy: parlamentního a úřednického. Parlamentním chefem jest člen dočasné vlády, poslanec, který přichází a odchází s dotčenou vládou a přirozeně není vždycky odborníkem. Naproti tomu úřednický chef jest stálým představeným, který nemění se změnou vlády a musí býti odborníkem. Úloha pak obou jest tato: Parlamentní chef jest politik, který předpisuje podle politického složení vlá(???)ci, zastupuje je na venek, a odpovídá na interpelace vznesené v parlamentu proti němu. Úřednický chef není politik, postrádá pasivního práva volebního do parlamentu, jest to úředník, jehož úkolem jest říditi dotčené ministerstvo a ručiti za správný chod jeho. Takto tedy v Anglii institucí těchto úřednických chefů zlo neodbornictví jest uváděno na pravou míru. V jiných státech jsou to opět státní tajemníci, kteří vykonávají úkol takovýchto úřednických představených ministerstev. U nás, jak známo, zamýšlelo se se zřízením státních tajemníků něco podobného, ale tu zase politické stranictví uplatnilo svůj neblahý vliv, a i místa těchto tajemníků začala se obsazovati podle politického příslušenství nikoli podle způsobilosti, takže zlo neodbornictví se tím ještě zdvojnásobilo; konečně instituce státních tajemníků padla, ovšem na škodu věci, ačli by to byla místa pro úředníky-odborníky, jako jest tomu v jiných státech, a nikoli pro politiky.
U nás, jak vidno, není nikterak postaráno o to, aby zlo neodbornictví u ministrů bylo nějakým způsobem vyváženo. Rozdílení křesel ministerských děje se prostě tak, že každé z koalovaných stran se přikáže určitý počet křesel, a ta jimi podělí svoje příslušníky. Rozumí-li takovýto příslušník tomu odboru čili nic, jest věcí naprosto vedlejší. A tu jest možno dvojí: buď takovýto ministr aspoň uzná, že tomu nerozumí a neplete se do toho; pak ovšem jest tu naprosto zbytečný a ministerský úřad není leč sinekura, kterou stát draho platí. Aneb ministr přes to, že tomu nerozumí, snaží se zde uplatniti svoje rozumy, pravidelně ovšem ve smyslu stranickopolitickém, ale pak zlo neodbornictví se ještě stupňuje; neboť není nic horšího, než když do věci se plete ten, kdo jí nerozumí. A jakou vážnost může míti takovýto ministr u svých podřízených, když i ten nejposlednější úředník o něm ví, že v dotčeném odboru ničemu nerozumí?
Druhý důvod vězící v představitelích vlády jest, že jsme se dosud nepropracovali k správnému pojetí vlády. Vláda neznamená jen právo říditi osudy státu, nýbrž také povinnost tak činiti, vláda má nejen právo, nýbrž také povinnost vládnouti. A právě čím který ministr stojí na vyšší mravní úrovni, tím více cítí tuto povinnost vládnouti. Povinnost vládnouti znamená však pečovati o udržení autority státní, o zachování pořádku ve státu, o šetření právního řádu, o zajištění bezpečnosti právní i majetkové atd., jedním slovem dbáti o bezpečnost státu na venek i uvnitř. A tato povinnost se u nás nepochopila a také se jí nedostálo. U nás kde jaký ničema, ať domácí, ať cizí, může beztrestně štváti proti republice a ji podlamovati, aniž by se tomu činila energicky přítrž; my cítíme řádění t. zv. černé ruky, ale o náležitém zakročení úřadů proti tomu jsme neslyšeli. Na Slovensku máme náhlý soud a v republice totéž na zamezení podloudného vývozu. To jsou krajní prostředky represivní, které svědčí o nemohoucnosti vlády; ve spořádaném státu čelí se každému zlu prostředky preventivními. Užití prostředků represivních znamená již povážlivý stav pořádku ve státu a svědčí o tom, že vláda dotčenému zlu nevěnovala náležité pozornosti aneb že vládních svých povinností v tomto směru nedbala. My vidíme dále, že dosavadní vlády nevyřešily dosud správný náš poměr k Němcům. Pokud této palčivé otazky se týče, dlužno připomenouti toto: Není, doufám, nikoho mezi námi, kdo by nechtěl Němce, jakož i příslušníky ostatních národností naší republiky, pokládati za plnoprávné občany státní, předpokládajíc ovšem, že oni sami za státní občany našeho státu se pokládají a svými skutky to také osvědčují. My nebudeme dělati národnostní politiku ani německou, ani maďarskou v bývalé monarchii rakousko-uherské, ani nebudeme provozovati politiku odvety, t. j. nechceme a také nebudeme měřiti Němcům a Madarům tak, jak oni by nám byli měřili, kdyby byli světovou válku vyhráli. V nás smysl pro rovnoprávnost jest příliš vyvinut, než abychom teď tento smysl zapírali. Ale při veškerém smyslu pro rovnoprávnost národnostní a jazykovou nesmíme přehlížeti jednu dějinnou skutečnost, totiž tu, že prvotními nabyvateli a vlastními představiteli českého státu jsme my, národ český. Národ český založil v dávném středověku tento stát, vtiskl celému státnímu zřízení českého státu svůj zvláštní slovanský, český ráz, dějiny tohoto státu jsou v podstatě dějinami českého národa a samostatnost státu stála a padala s českým národem. Národ český to byl, který po r. 1848 zdvihnul prapor státoprávního boje proti Vídni, proti Rakousku a proti Němcům, a příslušníci národa českého to byli, kteří ve světové válce za hranicemi za samostatnost českého státu se bili a krváceli. Pokud by bylo záleželo na Němcích a na Maďarech, samostatnosti českého státu nikdy bychom neměli. Tedy český národ to byl, který za pomoci Dohody český stát si vybojoval, český stát jest dílem českého národa a národ český jest tu tedy vším právem národem panujícím. Dáváme-li přes to Němcům, Madarům a ostatním národnostem plnou rovnoprávnost, jest to naše dobrá vůle, nikoli nějaká povinnost. Ale Němci toho nikdy nebudou moci pochopiti. Jim schází to, co tak krásně charakterisuje národ český jakožto kmen slovanský, totiž smysl pro rovnoprávnost. Proto také vidíme, jak zcela jinak se chovali Němci při převratu, neboť se obávali, že jim budeme měřiti tak, jak oni nám měřili ve starém Rakousku a jak by nám byli měřili, kdyby byli světovou válku byli vyhráli. Ale nyní, když pozorují, že my svého vítězství vůči nim z vrozeného nám smyslu pro rovnoprávnost jsme nevyužili, pokládají nám to nikoli za velkomyslnost, nýbrž prostě za slabost. Jsem přesvědčen, pokládali-li nás Němci ve starém Rakousku za národ méněcenný, že nyní, v republice československé, nás pokládají za ještě méněcennější, poněvadž nedovedou to srovnati ve své mysli, že z vítězství svého nijak netěžíme. A my skutečně — proč bychom si to tajili — vládnouti nedovedeme. My jsme za starého Rakouska dovedli dobře poslouchati, ale ve svém státu nedovedeme ani autoritu státní postaviti na bezpečné základy.
Vláda nejen že neměla smyslu pro povinnost vládnouti, nýbrž jednala dokonce i proti ústavě. Vidíme to v zavedení t. zv. občanské kontroly. Podle § 90 úst. listiny náleží do oboru moci nařizovací zřizovati a organisovati státní úřady obstarávající jen správu hospodářskou ne jakékoli výsostné pravomoci. To znamená, že ani celá vláda, ani jednotlivé ministerstvo nemá práva organisovati nějaký úřad, s kterým by byla spojena výsostná pravomoc. Ale přes toto jasné znění ústavní listiny zřídilo ministerstvo pro zásobování lidu t. zv. občanskou kontrolu, vybavenou vrchnostenskými právy. To jest jednání protiústavní a důsledkem toho naprosto nezákonné. Marně bychom hledali nějaký zákon, neb vládní nařízení, kterým se tato občanská kontrola zřizuje. Jest to pouhý výnos ministerstva pro zásobování lidu. Ale tímto výnosem se zřizuje orgán, kterému se propůjčuje právo kontrolovati občany státní a dokonce dovolati se k provedení této kontroly i orgánů státních, a orgánové státní jsou poukázáni dožádání takovémuto vyhověti. To jest skutečně výsostná pravomoc, kterou jest tato občanská kontrola vybavena. Tu právem se ptáme, žijeme v právním státu, když jednotlivý ministr takovýmto způsobem porušuje ústavu? Jaká jest vlastně pravá podstata této občanské kontroly? Theoreticky jest to „hraní si na úřady“, neboť lidem, kteří mají k tomu nejméně vlastností a oprávnění, to, populárně řečeno, dělá velmi dobře, mohou-li si také zahráti na „úřad“. A jest to opravdu velmi zajímavo, že právě ty strany, které nejvíce mluví proti byrokratismu našeho státu, vydupávají ze země nové úřady. Prakticky však ta stránka jest mnohem vážnější, neboť to není nic jiného než beztrestná příležitost k obtěžování občanstva a úrodná půda pro nové podvody a nová zlodějství. Brzy se ukáže, že tato občanská kontrola potřebuje nad sebou zase nějakou kontrolu, a tak budeme hromaditi kontrolu na kontrolu, ale přitom se bude vesele krásti dále. Občanská kontrola značí však značné zatížení financí ať státních, ať obecních. Dnes ovšem úřad ten jest čestný. Ale jak dlouho to potrvá? Brzy se začne tvrditi, že členové této kontroly mají nárok na náhradu hotových výloh, pak se jim dá náhrada ušlého zisku, a tak to půjde dále, až se z toho vyvine placený úřad, ovšem naprosto zbytečný, a nové zatížení republiky.
Autorita státu klesá vůčihledě, a není divu, že množí se u nás hlasy pesimistů, kteří republice nevěstí v budoucnosti nic dobrého. Jest pravda, že mnohdy není ani tak těžko nabýti státní samostatnosti, jako spíše státní samostatnost si uchovati; naše minulost podává toho nejlepší doklady. Rovněž jest pravda, že dosavadní vývoj v naší republice svědčí o praskrovné státotvorné povaze našeho národa. Ale nesluší při tom přehlížeti tu závažnou skutečnost, že stát náš vznikl revolucí a že snadno jest autoritu smetnouti, ale nikoli tak snadno jest autoritu státní postaviti opět na bezpečné základy. Avšak jest tu dále ještě jedna skutečnost mnohem závažnější, která působí značné nesnaze i ve státech s ustálenými tradicemi státními, politickými i parlamentními, a musí tím větší nesnáze působiti u nás, ve státě, který jakýchkoli takových tradic postrádá. Jest to nedokončená revoluce sociální v Rusku, jejíž ohlas jest více méně znatelný ve všech státech evropských, ne-li dokonce i mimoevropských. A revoluce sociální jest mnohem vleklejší a pronikavější než revoluce politická. Tedy i tuto skutečnost nutno bráti v úvahu při posuzování celkového stavu našeho veřejného života. Proto nesdílím pesimistické náhledy takovýchto škarohlídů, kteří přezírají, že světová válka vynesla na povrch spoustu nových ideií, které musí se teprve vybíti, a že neutěšený stav našeho státního a vůbec veřejného života neleží snad jen v povaze našeho národa, v jeho snad neschopnosti státotvorné, nýbrž také ve zvláštní psychose dnešní doby.
Ovšem z tohoto poznání nevyplývá snad důsledek, že bychom měli založiti ruce v klín a čekati, až ve světě nové ideje se vybijou a poválečná psychosa doby pomine. Naopak již nyní nutno pracovati a úsilně pracovati. A zde předem jest nutna cílevědomá a úsilná výchova národa. Jest národ vychovávati pro státní samostatnost, pro kterou není ještě náležitě zralý, pro svobodu, pro niž nemá ještě náležitého pochopení, neboť u mnohých ještě svoboda a osobní zvůle jsou pojmy totožné a poznání, že pravá svoboda znamená vnitřní ukázněnost a schopnost podřizovati své zájmy zájmům celku, u nich ještě neproniklo. Jest v národě utvrditi přesvědčení, že pravá demokracie záleží v tom, že každý občan státní jest podle svých schopností a podle své zdatnosti povolán spolurozhodovati o záležitostech veřejných, že pravá demokracie značí vládu celého národa, složeného ze všech vrstev a tříd a organisovaného na podkladě nejširším, bez rozdílu pohlaví, stavu, povolání, náboženství a národnosti, že vláda třídní příčí se pojmu státoobčanské rovnosti a heslo boje třídního není ničím jiným než pozůstatek německého barbarství, odporující i nejprimitivnějším pojmům lásky k bližnímu a společenského života. Jest vzbuditi v národu lásku ke státu a porozumění pro povinnosti vůči státu; jest z jeho vědomí vymýtiti od starého Rakouska dochovanou nechuť ke státu a ke všemu, co státním se zove, jest nejširší vrstvy lidové přesvědčiti o tom, že stát a národ jest dnes v podstatě totéž a že každý občan státní jest pomyslnou částicí svrchovaného státu a svobodného národa. Nutno zvýšiti úroveň mravnosti, pěstiti smysl pro osobní odpovědnost a cit právní, rovněž i vědomí státoobčanské pospolitosti.
Takto tedy úsilovnou výchovou nutno národ činiti schopným samostatného státního života a převýchovou pro stát učiniti z něho silnou oporu autority státní. Avšak neméně i vláda jest povinna dostáti všem svým závazkům vůči státu, uvědomiti si svoji povinnost vládnouti, pečovati o povýšení a utvrzení autority státu, šetřiti bedlivě ústavy a zákona, a vésti správu státní ve smyslu naprosté sociální spravedlnosti.
To vše není úkol lehký, a bude to ještě nějaký čas trvati, než dojdeme cíle výše uvedeného. Ale já jsem pevně přesvědčen, že tohoto cíle se dosáhne a že autorita státu československého opřena o uvědomělé a politicky vyspělé občanstvo a udržována spořádanou a svých povinností dbalou vládou, bude postavena na bezpečné a pevné základy. Jeť autorita státní základem spořádaného státu a nezbytnou podmínkou jeho životnosti. Bez ní stát propadá anarchii a přestává býti státem. A já pevně věřím v budoucnost našeho státu. Národ, který déle jednoho tisíciletí jest tu nerozbornou baštou západního Slovanstva proti přívalu germánskému, národ, který překonal pohromu bělohorskou i úpornou germanisaci tereziánskou i josefinskou, který po r. 1848 vedl tak obdivuhodný boj za právo a spravedlnost a který dovedl si opět vybojovati ztracenou státní samostatnost, ten národ má příliš životní síly, než aby té samostatnosti mohl opět pozbýti…