Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté

Údaje o textu
Titulek: Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté
Autor: František Václav Peřinka (1878–1949)
Zdroj: Peřinka, František Vácslav. Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté. In Sborník historického kroužku. Ročník XXXII. Praha: Družstvo Vlast, 1931. ISSN 1803-3091. OCLC 183234384. Str. 28–34, 112–123, 201–225, 252–263.[red 1]
Licence: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Klášter augustiniánů kanovníků (Fulnek)

Byly28 na Moravě kdysi jen tři kláštery Lateránských kanovníků augustiniánských: ve Šternberku, založený r. 1371 magdeburským arcibiskupem Albertem ze Šternberka, ve Fulneku, založený r. 1389 Benešem z Kravař, a z Litomyšle přenesený klášter u Všech svatých v Olomouci. Byl založen r. 1371 litomyšlským biskupem Petrem Jelitem, pozdějším biskupem olomouckým, r. 1421 jej husité zpustošili, ale kanovníci odebrali se na Moravu, kde bylo jádro klášterských statků, zakoupili několik domů na olomouckém předměstí a usadili se tam.

Fulnek měl také svoje osudy. Právně se v některých časích nevědělo, patří-li do Slezska nebo na Moravu, je-li to klášter komorní nebo opravní, císař nevěděl, má-li on sám dosazovati probošty, nebo mají-li kanovníci svobodnou volbu, byly i doby, kdy sám olomoucký biskup nevěděl, proč klášter platí daně do knížetství opavského a nikoli do markrabství moravského.

Komoří římského krále, Beneš z Kravař, pán na Krumlově (Morava) vydal za svědectví svého sestřence Hince z Lipé, svého vnuka Petra ze Šternberka a pana Ctibora z Cimburka a za záruky svých synů Beneše a Jana z Kravař, bratra svého Lacka z Kravař na Helfenštejně a strýce Petra z Kravař na Plumlově zakládací listinu dne 29. září 1389, kterou zřídil na spásu duše své, své manželky a všech svých dědiců, ale také otce svého Drslava z Kravař a matky Alžběty a pana Ješka z Kravař, manželky a dědiců, za souhlasu svých synů a olomouckého biskupa Mikuláše a jeho kapituly, ke cti Spasitele a nejsvětější Trojice klášter ve Fulneku, aby se v něm choval probošt a devět kanovníků Lateránských řádu sv. Augustina. Novému klášteru dal ves Děrné ve Slezsku (Tirnavia) s patronátem a s rychtou, vyjímaje jediného panoše (cliens) sedícího na půldruhém láně, který však nesmí pásti stáda ovcí na obecních pastviskách; ves Jílovec s rychtou, loukami, pastvami, platy, příjmy a užitky, s rybništi, platy a dávkami, čižbami (aucupacionibus) a užitky z lavice solné (scampna salis — solní krámek, vlastně jen lavice, na které byla vyložena sůl na prodej) ve městě Fulneku; dal mu také29 štěpnici (pomerium) ležící proti klášteru na svahu vrchu, na němž stál fulnecký zámek, les u vsi Děrného se včelami v něm. Nic z toho nesmějí prodati, ale mohou užívati jen na dobré kláštera a chudých lidí, na opravu budov, a to tím vším a plným právem, jak užíval zakladatel sám a jeho předkové. Jen oprava (tuicio) má nadále navždy zůstávati při pánech z Kravař, jakožto zakladatelích kláštera. Za tuto fundaci vymínili si Kravařové, aby byli účastnými všech dobrých skutků a modliteb konaných v klášteře, aby každého pondělí večer dála se vzpomínka zakladatelova bratra Drslava z Kravař a každého úterka aby se zaň sloužila zádušní mše, jinak však každodenně má se zpívati mše o blahoslavené Panně. Až zemře zakladatel Beneš z Kravař, budou řeholníci za něj sloužiti každý měsíc tři zádušní mše, ročně pak v den jeho úmrtí „vigilias novem leccionum cum missis defunctorum“[red 2].[1]

Toto původní nadání rozmnožil 10. listopadu roku 1391 Lacek z Kravař a jeho nejstarší syn Jan darem vesnic Bílova a Staré Vsi s právem podacím, se všemi platy a dávkami, užitky i výtěžky, aby se počet řeholních kanovníků, žijících v klášteře, mohl rozmnožiti o čtyři. Vymínili si, aby se denně sloužila v klášterním chrámě mše svatá o Panně Marii.[2]

Ještě v prosinci téhož roku nalezl klášter dobrodince v Alšíkovi z Brandýsa, který mu daroval na spásu své duše pět poplatných lánů ve vsi Děrném, aby se množila čest a chvála nejsvětější Trojice a služba boží. Za tento dar slibuje probošt Jan, že dárce i jeho manželka Anežka budou účastnými mší, hodinek i modliteb. Jakmile bude klášteru ohlášeno jich úmrtí, zapíší se jich jména do klášterního kalendaria a odslouží se za ně třicet zádušních mší, bratří laikové budou zpívati padesáte žalmů a konvertité padesát otčenášů a padesátkráte Zdrávas Maria se pomodlí. Mimo to bude se za dárce i jeho manželku sloužiti anniversář.[3]

Dne 23. srpna 1392 prodali Beneš z Kravař na Krumlově a jeho synové Beneš a Jan klášteru 8 hřiven ročního platu v dědině Gerlichově a 2 hřivny platu vycházejícího z fojtství v městě Fulneku. Polovici měl klášter bráti okolo svátku sv. Jiří, druhou okolo svatého Michala. Kdyby jeden nebo druhý z prodávatelů některého roku30 platů klášteru nevyplnil, slibují vlehnouti do města Olomouce do domu jim proboštem ukázaného, jeden na druhého neukazujíce.[4]

Dne 28. dubna 1397 učinil klášter bratrství s augustiniány v Lanškrouně. Probošt jmenuje se Jan.[5]

Rok na to 13. prosince učinil bratrství také s panenským klášterem v Pustiměři.[6]

Roku 1399 koupili augustiniáni od Lacka II. z Kravař a ze Starého Jičína ves Pustějov (Petrovicz); kup potvrdil opavský kníže Přemek dne 21. května t. r.[7]

V zakládací listině z r. 1389 praví se, že Beneš z Kravař postupuje proboštu a bratřím kapli v zámku fulneckém, ale rektora školního budou povinni sami vlastním nákladem slušně živiti. Roku 1407 Anežka ze Šternberka a z Lukova, vdova po Benešovi z Kravař, odkazuje klášteru roční plat 3 hřivny a špitálu ve Fulneku 1 hř. ročního platu. Ve špitále dosud chovalo se každoročně sedm chorých anebo neschopných osob, od nyníčka počet jich má se rozmnožiti na osm. K nadační listině přivěsili pečeti své kartusianský probošt kláštera údolí Josafat v Dolanech u Olomouce a probošt augustiniánského kláštera Panny Marie ve Šternberku.[8]

Roku 1448 přišel do kláštera před probošta Augustina, bratra Martina zákrystníka i všechen konvent řeholních kanovníkův augustiniánských fojt Hanuš ze Staré Vsi („Aldenstadt, jinak podle jazyka moravského Stará Ves, ležící blíže města Bílovce“), na kterého to fojtství dědičně připadlo od jeho předků, žádaje, aby ho opatřili neporušitelným nadáním, protože originál jeho předkův na to fojtství při požáru města Opavy byl ohněm spálen. Probošt vyptal se starších té dědiny a obyvatelů na práva, povinnosti a svobody k tomu fojtství náležité, a potvrdil i obnovil všecky výsady fojtovy, jemu i erbům. Měl pak fojt půl lánu svobodného i jiné dva lány i dva malé mlejny a dvě zahrady při týchž mlýnech ležící. Fojt se dobrovolně podvolil ročně dávati 2 groše ke kostelu klášternímu31, zač mu probošt dovolil míti krčmu, aby dvakráte v roce mohl piva odjinud bráti a je vyšenkovati, totižto na den svatého Jakuba apoštola, v patrocinii a na dedikaci téhož chrámu božího a od dedikací až do postu. Pustili mu také třetí peníz ze všech vín a aby mohl myslivost a hon na klášterních gruntech vykonávati, a jiné svobody a spravedlnosti, jaké mají ostatní fojtové. Hanuš a jeho potomci budou povinni z toho fojtství platiti každého roku 2 hřivny grošů, polovici o sv. Václavě a druhou o sv. Jiří, na Narození Krista Pána 10 slepic a na den Vzkříšení Syna božího čtyři plece hodné. K listu tomu přivěsil pečeť i opavský kníže Hanuš.[9]

Dne 20. února r. 1485 Jan z Žerotína a z Fulneka, pravý a dědičný pán fulneckého panství, pustil odúmrtní právo dědinám Stachovicům, Životicům, Suchdolu, Pustějovu a Gerlochovicům, vymíniv si jen šank na těch rychtářích. Z těchto dědin byl Pustějov majetkem klášterním a pán z Žerotína neměl práva pouštěti odúmrť poddaným kláštereckým. Proto také v diplomatáři klášterském, táž ruka, která opisovala privilegium, připsala in margine: „Jednomu každému z pánův prelátův věděti sluší, aby na tento zápis odoumrtní nic nedbal, nebo jest nepořádný, a to pro tu příčinu, že týž pan Jan z Žerotína a na Fulneku nebyl ty časy dědičným pánem té dědiny, totiž Pustějova, nežli toliko držíce ji v zástavě takový list odoumrtní od sebe jim dal, čehož učiniti neměl, nebudouc pánem jejich dědičným, a bez potvrzení konventu.“ Vidíme tedy, že některý probošt již před tím buď zle hospodařil, anebo hospodářskou bědou byl donucen zastavovati klášterní majetek.[10]

Klášter založili pánové z Kravař, kteří si také vyhradili právo opravní a fundátorské, jak vyplývá již ze zakládací listiny, a to uznal a potvrdil olomoucký biskup Mikuláš z Rízemburka r. 1389, jenž v konfirmační listině ze dne 5. října 1389 dal novému klášteru farní kostel ve Fulneku, aby v něm řeholní kanovníci vykonávali nejen služby boží, ale také curam animarum[red 3]. Farní kostel byl učiněn kostelem kapitulním (konventním). Tenkráte ustanovil biskup, že kanovníci fulnečtí mají se shodovati se šternberskými ve všem: ve32 způsobu života i řeholní kázně (sui ordinis observantia regulari[red 4]), v hodnostech i mravech.[11]

Tím zdál se býti vyřízen poměr ke světské i k církevní vrchnosti. Kravařové r. 1434 přestali býti pány na Fulneku, na zámku zasedli držitelé nekatoličtí, a když i tito si osobili právo opravné a fundátorské, byly z toho nejednou zmatky a trpěl klášter. O tom bude ještě řeč. Ale oprava vrátila se znova ke Kravařům, po nichž, když přímá linie r. 1466 vymřela, ujali se fundátorství a opravného práva jich příbuzní Tvorkovští z Kravař (r. 1528), kteří byli katolíky.

Klášter i s městem a panstvím počítal se do knížetství opavského. Klášter se svými statky byl do zemských desk opavských vložen r. 1433, ale byl v nich zajisté již dříve, neboť původní zemské knihy opavské „nedávno zhořely“ a vklad z r. 1433 měl pouze zabezpečiti pevnost a trvání právního řádu.[12]

Ale i v tom staly se změny. Synové krále Jiřího Poděbradského Viktorin, Jindřich, Hynek, Boček, knížata Münsterberští a hrabata Kladští, páni z Kunštátu a Poděbrad, dali Janovi z Žerotína, jenž r. 1470 ujal se držby zboží fulneckého, mocný list, že může se s panstvím fulneckým obrátiti, ke kterému právu chtíti bude. Žerotín užil „té mocnosti“ r. 1486 a vložil své panství fulnecké v olomoucké zemské desky a připojil se k zemi Moravské, k právům zemským olomouckým. Tím vkladem přešel k Moravě hrad Fulnek s městem Fulnekem i s klášterem, s panstvím vrchním i podacím. K zámku slušely zpupné vsi Butovice, Kujavy, Žibotice, Stachovice, Suchdol, Vražné, díl Pohoří, ves Kletné, díl Jestřebí, Vlkovic, ves Valtiřovice, Gručovice a pustá ves Koltiše. Vymínil si pan Jan, aby manové jeho, které má k tomu zámku, nadále příslušeli manstvím k Fulneku, totiž ves Pohořilka, kterou držel pan Mikoláš Bílovský, ves Slatina, ježto v ní sedí Mikoláš Studénka, část Jestřabí, již držel Jan Jestřabský, a díl Pohoře, na kterém hospodařili manové Jan Třidsátník a Jan Čapek.[13]

Tímže33 vkladem vložil Jan z Žerotína do olomouckých zemských desk i klášterské vsi Jercholovice, Děrné, Starou Ves, Jílovec, Bílov a Pustějov. Vsi Jílovec a Pustějov s Bílovem byly zastaveny. O Bílově a Pustějově vyznává Žerotín sám, že je drží v zástavách a v penězích.[14]

Nevíme, zda vsi Bílov a Pustějov zastavil klášter držiteli statku sám, nebo zda Jan z Žerotína se v ně uvázal samovolně,[15] ale roku 1520 Bílov i Pustějov byl dle soudního rozeznání klášteru vrácen. Klášter obracel se však ve svých potřebách i na tyto nekatolické pány. Dne 15. července r. 1490 na př. Jan st. z Žerotína na žádost kněze Cyrilla, probošta, a konventu potvrdil smlouvu, kterou učinil klášter s měšťany fulneckými, když zřídil dvůr ve Fulneku a druhý na předměstí, i o louku, kteráž od Děrného k městu příleží.[16]

Zdá se tedy, že probošt Cyrill dobře hospodařil, když si hleděl polního hospodářství, které tenkráte jediné mohlo rozmnožiti klášterní důchody. Vždyť bylo mu ještě málo, že měl už dvůr ve městě a druhý na předměstí. Roku 1506 snažně a ustavičně prosil dědice Jana34 z Žerotína, bratry Jana, Viktorina a Jiříka, aby klášteru dali zahradu, kteráž leží vedle jich zahrady blíže kláštera. Bratří mu vyhověli, ale nad to ještě darovanou zahradu osvobodili „všelijakých daněk a platův“, povolili, aby si klášter mohl opraviti dvůr před městem ležící, aby mohli dvůr opravovati a užívati ho jako svého vlastního, chovati v něm 200 ovec, míti svého vlastního pastýře, kterýž bude pásti ovce svobodně a volně bez škody vrchnosti a jejích poddaných.[17]

Za téhož probošta Cyrilla však r. 1502 byly klášterní vesnice z olomouckých zemských desk vymazány a vloženy do desk knížetství opavského, ačkoli moravští stavové se tomu protivili.[18]

Když pak ve čtvrtek před božím narozením (23. prosince) r. 1512 probošt Cyrill a konvent koupil od Jana Nedvídka z Jakubčovic a jeho mladšího bratra Jana ves Lukavec s pustou véskou Požahou za 530 zl. uh. červ., vydal od sebe zápis, že se s tou vsí jinam z knížetství[red 5] hýbati nechce, nýbrž že chce se stavy opavskými zajedno býti a s nimi trpěti.[19]

Právní stav byl tím znova zmaten: klášter měl sídlo v markrabství, statky však v knížetství opavském, jehož se proboštové rádi přidržovali, poněvadž tam měli čestnější postavení, jsouce předními zástupci stavu prelátského na sněmu zemském.[20]

Práva112 opravního a fundátorského ujali se r. 1528 katoličtí páni Tvorkovští z Kravař, ačkoli panství a zámek drželi nadále nekatoličtí Žerotínové. Tvorkovští táhli se k tomu právu po své vzdálené příbuznosti s vymřelými Kravaři. Biskup olomoucký ani český král jim těchto práv neupírali, a tak aspoň něco bylo jasno, a bylo toto fundátorství pro budoucí dějiny klášterní velmi prospěšno, protože Tvorkovští žili klášteru blízko a mohli vždy včas upozorniti biskupa jakožto loci ordinaria a visitatora, jakmile se v klášteře nežilo podle ducha božího.

Jinak však za dlouhá léta nebylo jasno nic. Roku 1547 píše král Ferdinand olomouckému biskupovi Janovi Doubravskému, že neví stran113 proboštství, komu náleží volba: „nám-li či konventu“?[21] Ale dlouho potom byli ještě na Hradčanech o klášteře v pochybnostech. Když biskup Vilém Prusinovský z Víckova založil v Olomouci seminář a žádal naň po moravských klášteřích sbírky, císař Maximilian II. mu je zakázal. A tu biskup dne 28. září 1571 píše císaři, že uposlechl, ale hned vysvětluje svůj poměr k jednotlivým klášterům; mezi jiným dí o Fulneku, že biskupové byli od starodávna visitátory kláštera, probošty do kláštera dosazovali rovně jako i do šternberského, a je té ponížené naděje, že bude zachován při tom, co předkům jeho na těch klášterech náleželo.[22]

Ale ani Rudolfovi II. nebylo dosti jasno, kdo dosazuje probošta a proto 2. listopadu 1583 napsal proboštovi Petrovi Litmanovi z Nisy, že ho došly zprávy, jako by před drahnými lety byl za probošta do kláštera volen, dosud je proboštem, ale nemá na ten úřad královské konfirmací. „I poněvadž téhož kláštera fulneckého jako i jiných klášteruov v markrabství Moravském předním a nejvyšším fundátorem a ochráncem jakožto král český a markrabě moravský býti ráčíme, protožť poroučíme, aby nám o tom, proč a z jakých příčin se to od tebe děje, dostatečnú a gruntovní zprávu tím neodtahujíc učinil.“[23] Probošt Petr odpověděl králi po úradě s biskupem Stanisl. Pavlovským dne 22. února 1584: Proboštem byl zvolen od spolubratří svých podle řehole sv. Augustina už před 17 lety. Protože klášter nikdy nenáležel do komory královské, ale konfirmace se vždy brávala od olomouckého biskupa jakožto ustavičného visitátora toho kláštera, tak i Petr byl konfirmován od biskupa Viléma Prusinovského. Fundátory kláštera jsou páni z Kravař, z kterých jeden byl také biskupem olomouckým[24] a nástupcům svým pozůstavil visitaci klášterní a plenarium jus patrocinii[red 6].[25] Probošt Petr také nikdy dosud jinam útočiště svého neměl, leda k visitátorům a fundátorům, a nového ničeho začínati nechtěl, zvláště že Ferdinand I. biskupům olomouckým dal moc a právo probošty fulnecké114 sesazovati a dosazovati, a pány z Kravař při fundaci zanechal.

O jiných právech a povinnostech klášterních praví probošt v téže odpovědi: Před 82 lety vesnice konventu náležité byly vtěleny do desk zemských knížetství opavského i s visitací a fundací, konvent v tom knížetství[red 5] platí berně do císařské komory vratislavské takové, že „na to sotně platy roční postačují“, běžných důchodů jest ze statků konventních velmi málo, zvláště když klášter obstarává také duchovní správu v městě Fulneku a musí chovati kazatele německého i českého jazyka. Probošt také za 17 let své správy mnoho vynaložil na stavení v klášteře a ve dvoře, aby neupadlo.

Nakonec prosí, aby jej císař zanechal při privilegiích, aby nad nimi držel ruku, aby dopřál mu milosti, aby klášter mohl býti na několik let prázden berní, však aby konventní poddaní své daně spravili.[26]

Tím jsme osvětlili všecky právní poměry klášterní. O tom, jak se konaly volby proboštů, promluvíme později. Můžeme se tudíž vrátiti k přerušenému proudu dějinnému.

Zdá se, že nebylo vždy dobře poddaným ani pod církevní vrchností. Okolo r. 1530 probošt Jan k žádosti pána fulneckého Bernarta z Žerotína pustil louky, kterých od starodávna užívali poddaní z Pustějova, pod plat poddaným panským z Kujav, Butovic a Životic. Pustějovští nesli tuto újmu velmi těžce a naléhali, aby jim louky byly vráceny. Teprve r. 1546 zastal se jich Krištof Tvorkovský z Kravař, i žaloval probošta i s konventem, že bez jeho vědomí tu smlouvu s panem Žerotínem učinili. Ale opavský zemský soud nalezl, že probošt takovou smlouvu dobře mohl činiti bez opravního pána. Téhož roku řečený Tvorkovský pohnal k zemskému právu téhož probošta stran lidí z Pustějova Tomka Karbuly, Pavla Hajného, Tomka Stoklasy a Jury Volného, které Vácslav Fojt z Jílovce s pomocníky svými nevíme proč zbil a zranil, a probošt to svým pobitým lidem nepřivedl k nápravě. Rozepře tato ještě roku 1553 nebyla vyřízena.[27]

Opravní pán býval často klášteru na obtíž, hlavně když se pokoušel115 vměšovati se do ryze vniterných věcí církevních. Pan Kryštof z Tvorkova a z Kravař nebyl asi z jiných. Roku 1554 jmenuje se probošt Jarolím. Konventuálové nebyli s ním asi spokojeni, neboť pan Kryštof oznámil biskupovi Markovi Khuenovi, že převor Matěj odjel do Olomouce a tam s knězem Ondřejem volili za probošta kněze Jakuba, faráře v Hnojicích, ale kněz Jakub žádnou měrou nechce býti proboštem. Biskup odpověděl Tvorkovskému, že kněz Jakub neučinil „povinnosti“ (slibu řeholního) tomu klášteru, proto nemůže býti k tomu nucen. Ale nynější probošt kněz Jarolím může se svým konventem podle svých privilegií a svobod práva duchovního sobě jiného voliti, však s týmž závazkem, aby sobě volili dobrého, užitečného, spravedlivého a věrného probošta „pod přísahou, jak canones[red 7] ukazují“. Velmi jemně vytýká biskup panu fundátorovi, že zasahuje do řeholních věcí: „Bezpochyby, kdy se tak zachovají, Pán Bůh mezi nimi bude prostředník a dá jim ducha svatého, že všechno, co před sebe bráti budu, šťastně, chvalitebně a pobožně ty věci pořádně přijdú, než abychom co jiného vám v tom radili, protiv jejich ceduli nám se učiniti toho nezdá.“[28]

Ale Tvorkovský snad neporozuměl jemné výtce a zastaral se do kláštera znova. Dne 22. srpna t. r. odpovídá mu biskup, že o probošta fulneckého jiného mu raditi nemůže, než poněvadž v tom klášteře jest probošt a konvent, že jsou povinni sebe sami opatrovati, aby klášter nehynul, a žádnému by větší škoda nebyla než jim, kdyby své věci zanedbávali.[29]

Tento probošt Jeronym skutečně také nezanedbával klášterního hospodářství. U vsi Pustějova byla strž, která na konventních gruntech dělala některými časy znamenité škody. Ale byla také obava, že by strže mohla nadělati škod i na sousedních gruntech ve Studénce, čím by klášter měl nejen škodu, ale i opletačky s držiteli gruntů studeneckých pro neopatření strže. Proto smlouvou ze dne 14. února 1552 zjednal robotného Matěje Malíka z Pustějova, aby byl povinen tu strži opatrovati tak, aby klášter neměl z ní nijaké škody. Za to mu dává loučku pod strží a kousek lesa vedle strže, aby proutím, které roste v tom kuse lesa, opravoval strži.[30] Z loučky116 a z lesa nebude platiti Malík ani jeho potomci nijakých dávek a platů.

Probošt Jeronym potom mizí. Nevíme, jak odešel z jeviště klášterních dějin, zda dobrovolně nebo smrtí. Roku 1556 jmenuje se probošt Štefan, do kterého si klášterní poddaní stěžovali, že je potahuje ve větší břemena, než byli dosud povinni. Biskup jej 24. května t. r. napomíná, aby těch chudých lidí mimo náležitost nepřetahoval.[31]

Je to první probošt, o kterém se dovídáme, že byl nepořádným. Snad byl již nakažen luterstvím, které tenkráte na Moravě čím více podporováno jsouc šlechtou se šířilo, tím více rozkladně působilo na mravy katolického kněžstva, světského i řeholního. Biskup Marek jej už 8. března 1557 napomíná, jak se má při svém duchovním povolání chovati. Zdá se, že nechtěl proti němu zakročiti hned se vší přísností svého úřadu, neboť spíše Tvorkovskému: „Sami víte, že těmito časy z strany kněží všudy nedostatek jest.“[32] Ale fundátor nemínil se tím spokojiti, nýbrž psal biskupovi, že probošt páše takové neřádnosti, že se jim dívati nemůže, ale sám na něj sáhne. Také biskup jej marně volal na výslech před kněze officiála do Olomouce: Štěpán se nedostavil. Panu Tvorkovskému nemínil však biskup Marek dopustiti, aby sahal na kněze, ježto opravnímu pánovi není dovoleno řeholníků trestati, jak o tom také „před nedávnými lety“ vyšel mandát královský, že právo trestati výstupné kněží má jen biskup.[33] Zároveň píše biskup svému ouředníku na zámek hukvaldský, že probošt Štěpán žije neřádně, chová se nenáležitě, dělá při klášteře zbytečné outraty na škodu a ujmu konventskou, také že by něco obilí a jiných věcí klášterských schoval u někoho v Příboře. Nařizuje mu, aby u biskupských poddaných v Příboře (poddansky příslušných na Hukvaldy) vyšetřil, zdali snad probošt někomu něco neprodal, neboť biskup by nerad, aby neměli užíti, co za své peníze koupili. Kdyby však skutečně si v Příboře něco uschoval pro sebe, má se naříditi, aby se mu to nevydávalo.[34]

Když byl biskup o velikonocích v Olomouci, mluvil o těchto věcech s probošty téhož řádu Mikulášem šternberským a Mikulášem ode117 všech svatých v Olomouci, ale ničeho gruntovního se nedověděl. Když však začal se ohlížeti po jiné vhodné osobě na proboštství, přišel Štěpán na Kroměříž a prosil, aby mu rok s panem Tvorkovským byl položen o ty věci, které[red 8] naň biskupovi žaloval, sám se omlouval a žádal, aby byl při tom úřadě zanechán. Biskup mu ničeho neslíbil, ale nařídil, aby se postavil před probošty šternberského a olomouckého. Když pak proboštové nepodávali zprávy, biskup nevěděl, byl-li Štěpán u nich a co vyšetřili. Zato pan Balcar Švajnic z Pilmersdorfu oznámil biskupovi, že Štěpán, vrátiv se na klášter, řádil tam nekřesťansky. Biskup dne 15. května žádá oba probošty o gruntovní zprávu.[35] Dříve však ještě než ji dostal, kázal císař probošta uvězniti v klášteře.[36]

Nyní teprve docházely nové žaloby, hlavně o dluhy. Poddaní konventní domáhali se záplaty 6 zl. za ryby, které dodali do kláštera.[37] Ale biskup Marek nebyl náležitě zpraven, za co královští komisaři kázali Štěpána uvězniti, ani jakou učinili výpověď. Za uvězněného přimlouvali se nyní sám Kryštof Tvorkovský, který před tím tak často na něj žaloval, i jeho syn Jiřík Tvorkovský z Kravař na Radyni, komorník knížetství opavského, ba i sám Štěpán prosil o propuštění. Biskup nemohl nic činiti, protože o vězení rozhodli králem nařízení komisaři pan hejtman knížetství opavského a probošt šternberský.[38] Ale přímluvy neustávaly: znova prosil Kryštof Tvorkovský, i nový probošt, který byl strážcem v klášteře vězněného, orodoval, takže biskup Marek se konečně v pondělí před sv. Vavřincem (9. srpna) 1557 rozhodl, že Štěpána propustí na svobodu na dostatečné rukojmí. Tento se asi přetvařoval: když už vězení trvalo půl roku, začal činiti pokání a sliboval, že i nadále bude se káti. V klášteře také byl nedostatek kněžstva, a tak dobromyslný biskup se domníval, že někdejší probošt se napraví a bude moci klášteru dobře sloužiti. Novému proboštu pak oznámil, že Štěpán má býti na rukojmí z vazby propuštěn, má býti obyčejným řeholním bratrem do života svého, Pánu Bohu sloužiti a bez proboštova vědomí z kláštera nevycházeti, a v čem klášter zavedl, to aby pomáhal vyvozovati. „Za to jmáme, že se již takovým trestáním118 polepší a vám pomocen bude smlúvy, jakéž činil na škodu konventu, rušiti.“

Ještě nebyl ani Štěpán řádně se ohřál v nově vykázané cele, když opravní pán Kryštof Tvorkovský se přimlouval, aby propuštěn nebyl. Uvádím to jako zřetelný důkaz, že instituce klášterní opravy se velmi často míjela cílem, nebyla-li v rukou vhodné osoby, anebo když oprávce velmi zasahoval do klášterního života. Ale tu již i biskup Marek, jenž dosud vždy velmi jemně odbýval nevhodné přímluvy Tvorkovského, napsal mu rozhodně, že očekává, že ho pán tím více zaneprazdňovati nebude.

Štěpán postavil za sebe jako rukojmí měšťany příborské, poddané to biskupské, se kterými již za své vlády na klášteře míval všelijaké, někdy i nevelmi čisté obchody. Sotva však ocitl se na svobodě, spustil se přes klášterskou zeď a ušel. Příborští jej hledali, ale doptati se ho nemohli. Až kdysi krátce před adventem se doslechli, že odešel do Uher a má se zdržovati někde okolo Červeného Kamene. I král Ferdinand se dověděl, že Štěpán uprchl.[39]

Potom se ozval přece ještě jednou. Okolo Božího těla 1561 dopsal biskupovi Markovi, prose, aby jej vyslyšel o příčinách všeho toho, proč se tak zapomněl. Chtěl také si stěžovati na některé osoby. Protože však měl strach, že jej biskup hned s přivítáním vsadí do vězení, prosil o „glejt do roka bezpečný“. Biskup mu odpovídá dne 12. června (ve čtvrtek v oktávě Božího těla) 1561, datuje list „knězi Štěpánovi, někdejšímu vyběhlému proboštu z kláštera fulneckého“. Nedí se kam, proto se také nedovídáme, odkud Štěpán psal, nebo kam se z Moravy uchýlil. Biskup mu glejtu nedá, neb jest to neobyčejná věc také glejty duchovním osobám dávati. Aby se jen jako duchovní a řeholník k svému vlastnímu svědomí dohlídl a v tom se upamatoval, jakou přísahu a professí Pánu Bohu učinil: že v tom klášteře, dokud živ, zuostati a Pánu Bohu slúžiti měl. Bylo by nejlépe, aby se vrátil do kláštera, kde učinil takový závazek, a tam zůstanouc Pánu Bohu sloužil a pokání činil. Kdyby pak chtěl audienci před biskupem proti tomu míti, biskup proti tomu nebude.[40]

Zatím119 již byl ve Fulneku nový probošt, ale zdá se, že s ním biskup Marek mnoho nevyzískal. Již dne 15. května 1557 píše proboštům augustiniánským v Olomouci a ve Šternberku, že za to místo žádal kněz Jan Katz,[41] „kterýžto má všecky ordines i tolikéž těmito časy primicias vykonal“, k čemuž biskup přivolil pro dobré a užitečné klášteru. Dal Koucovi také list knězi proboštovi všech svatých v Olomouci. Ale Kouc příliš nepospíchal, měl zajisté proč. Ve středu po neděli Cantate (19. května) ještě nebyl u probošta na olomouckém předhradí a tak ta věc nebyla na žádném místním konci pro průtahy nově vyjmenovaného. Biskup jej proto poukazuje, aby se dostavil ke knězi proboštovi na Šternberk a tam byl beze všech odtahů v tento pondělí nebo outerý příští, neboť šternberský probošt sjede s ním na Fulnek a tam ho uvede. Také panu Tvorkovskému oznámil, že Kouc bude na Fulneku již o Božím vstoupení. Konečně asi tou dobou nový probošt nastoupil své duchovní místo.[42]

Ale nebylo mu tam blaze. Klášter tlačily dluhy, jeho předchůdce zatížil klášterský statek nevýhodnými smlouvami, peněz nebylo v klášteře ani groše. Když poddaní upomínali o záplatu jen 6 zl. za ryby, které od nich vzal kdysi nebožtík řádový kněz Matěj, nemohl Kouc zaplatiti ani této maličkosti. Vykračoval se, chtěl by dluh převaliti na osobní účet vyběhlého probošta Štěpána, ale biskupský úředník na Hukvaldech se doptal pravdy a biskup nařídil, že dluh musí zaplatiti klášter, ale požádal pana Kryštofa Tvorkovského o sečkání do budoucího sv. Jiří.[43]

Od května byl Kouc již na Fulneku, ale ještě v srpnu neměl v rukou biskupské konfirmace. O tu mu velice běželo a nabíhal o ni biskupa Marka, který mu 9. srpna dopsal, že jest již napsána a pečeť přivěšena, ale má ji při sobě Filip Lískovský z Freyštatu, písař biskupského manského práva, a ten byl právě v Osoblaze.[44]

Další události osvětlují, proč Kouc otálel jíti k proboštovi na olomoucké předhradí, i proč naléhal na list konfirmační: minulost jeho nebyla beze skvrn. Býval kdysi mnichem řádu cisterckého, ale vyběhl z kláštera, snad ze Žďáru.

Král120 Ferdinand I., který vyslal komisi vyšetřovati neřády Štěpánovy, neztratil zájmu o klášter fulnecký a dotazoval se horlivěji nežli biskup, a dověděl se, asi od zemského hejtmana knížetství opavského, že v klášteře je nový probošt, dosazený Khuenem. Kouc byl v královské kanceláři znám: byl „předešlých let pro zřetedlnou faleš z království Českého vypovězen a maje k tomu ještě ženu oddávanou, nemůže spravedlivě pořádným knězem aneb mnichem býti“. Nařídil tudíž Ferdinand I. opavskému hejtmanu, aby jej z kláštera vyhnal.[45] Hejtman uposlechl, Kouce vyhnal, ale opat žďárský ho přivedl zase a dosadil, tvrdě proti králi, že Kouc byl sice ženat, ale žena že ho „propustila“. Král tedy proti duchovnímu právu nepořídil nic: opatovi dal jen na úvahu, „pokudž to podle duchovního práva býti může“, a Kouce nechal proboštem.[46]

Ale Kouc již dlouho neproboštoval. Zemřel buď koncem r. 1558 anebo hned po Novém roce 1559. Po jeho smrti zvolil si konvent proboštem vlastního profesa Jiřího Šimbergra a prosil biskupa, aby jej potvrdil v úřadě. Khuen vyhověl a dne 4. února 1559 předepsal mu přísahu, podle níž nový probošt přísahal poslušnost a úctu biskupovi olomouckému i jeho nástupcům v úřadě, že bude statky klášterní zachovávati a nikdy nerozptylovati, prodané a zanedbané podle možnosti a sil zpět získávati a opravovati, statků klášterních neprodá, nedaruje ani nesmění.[47]

Konvent, který již za proboštů Štěpána a Kouce byl skoro osiřelý, upadl za Šimbergra hned v prvním roce jeho správy tak, že kromě bratří laiků nebylo v klášteře řeholníka. Na služby boží a přisluhování svátostmi byl jediný probošt: kněží neměl. Roku 1559 počal se starati o zesílení konventu. Měl dva profesy, o kterých oznámil biskupovi, že jsou dosti učeni a žádají přijetí ouřadu kněžského, o jichž vysvěcení prosil. Odpověď biskupa Marka ze dne 4. března (v sobotu před Laetare) charakterisuje celou dobu, budiž tedy citována doslovně: „Těmito časy z mnohých příčin sacros ordines neradi dáváme, neb mnozí, jak kněžství dosáhnú, potom z121 klášterů ucházejí, contra religionem se dávají, ženy pojímají a nad kněžstvím a přísahú svú se zapomínajíc mnohá pohoršení zlými příklady dávají, na čemž mnohokrát slyšíc, velikú lítost neseme. Protožť jest za potřebné, kteří se do klášterův dávají a professí činí, aby též se dostatečně zapisovali, že podle tej řeholy nevystupujíc, dokud živi, státi chtí.“ Ale přece nechť se oba čekatelé svěcení na Veliký pátek postaví ad examen před arcidiakonem, kde bude i sám biskup.

Na Velký pátek přišli do Olomouce bratří fulnečtí Adam a Vít, ale biskup jich nevysvětil, protože nemohli prokázati, jaká už mají svěcení a od koho je obdrželi. Jeden prý byl svěcen opatem žďárským, Markovým suffraganem, i míní biskup, nechť se v sobotu před sv. Duchem vypraví na Žďár, může od světícího biskupa Vácslava bráti i ostatní svěcení, ba i samo kněžství. Ale zchudlý klášter nemohl hraditi daleké a jistě dosti nákladné cesty dvou řeholníků od slezských hranic až na hranice české, proto si probošt nalezl přímluvčího v Balcarovi Švejnicovi z Pilmesdorfu a také sám prosil biskupa, aby oba vysvětil v sobotu před svatým Duchem na Kroměříži. Biskup byl na to ochoten, ale jen ať vezmou s sebou testimonia[red 9], kde jsou prve brali ordines. Neboť bez toho průkazu podle duchovních práv nedopouští se nikoho na kněžství světiti na holá slova. Probošt tvrdil, že oba jsou jáhny a sám za ně sliboval, že se ctně a dobře při klášteře chovají a že učiní závazek, že zůstanou při klášteře, dokud budou živi.

Ale nedošlo na to. V polovici dubna vyhnal Šimberger Víta z kláštera, prý bez slušné příčiny. Vyhnaný přišel v půli dubna do Kroměříže „dost neforemně z kláštera vybytý a vypravený“, prose za milostivé opatření. V druhém věci se týkajícím psaní praví biskup, že přišel otrhaný, bosý i nahý (slovo „nahý“ je v expeditu škrtnuto), že ani člověku nebyl podoben. Vypravoval biskupovi, že mu probošt činí křivdu pro pravdu, neboť nemůže snášeti neřádů, které Šimberger vede. Když byl dotazován, kde má svědectví o nižších svěceních a o diakonátě, řekl, že zůstala v klášteře, jak náhle utíkal. Biskup to nesl těžce, že však nechtěl, aby se které straně ublížilo, nařídil dne 18. dubna proboštovi, aby vezma Vítova formata ve čtvrtek po sv. Jiří dostavil se na Kroměříž. Ale Šimberger nepřišel. Místo toho poslal v půli května (na sobotu před sv. Duchem) na Kroměříž dva řeholníky, Adama a Tomáše, žádaje, aby byli vysvěceni122 na kněze. Biskup mu 18. května odepřel, napsav mu list plný výčitek, že neumí bratří při klášteře chovati, a že je obava, kdyby biskup oba poslané vysvětil, že by je probošt vyhnal jako onoho Víta, který se poděl neznámo kam. Biskup praví satiricky, že mu není náležito „takovým apoštolom ordines dávati“, pomýšleje při tom, že by se z vysvěcených hrubým chováním proboštovým stávali běženci.[48]

Biskup dobře uhodl, že Šimberger neumí bratří při klášteře chovati, dobře předpovídal, že by i vysvěcené vyhnal. Spory v klášteře se vlekly až přes hromnice r. 1561.

Po Novém roce 1560 přijel na Fulnek úředník z olomoucké kapituly. Probošt dával se s ním v opilství a v rauši ubližoval bratřím láním i jinak. Konventuálové Adam a Tomáš nemínili takového jednání snášeti, ale beze všech stížností pomáhali si sami, splácejíce proboštovi rovným. Tento si do nich stěžoval biskupovi, jenž však mínil, že uražený může si pomoci sám. Když žádal, aby je biskup ordinoval, ohlásil, že má od nich zápis dostatečný, že chtějí při klášteře a řeholi zůstati, dokud budou živi. Nestojí tedy nic v cestě, aby je sám vzal v slušné trestání podle jejich provinění. Protože však biskup mu nemnoho důvěřoval, nařídil děkanu příborskému, aby vezma s sebou faráře brušperského a ještě některého jiného z nedaleka, zajel s nimi na Fulnek a věc vyšetřil. Probošt má pro něj poslati vůz s koňmi. „Pakli by se taky zvláštní vejstupnost proti kterému z nich bratří našla, tehdy takového poručte proboštu, aby jej na Ukvaldy do trestání našeho poslal, neb ouředník náš ukvaldský o tom poručení má, jak se k takovým kněžím vejstupným zachovati.“ A tak dostal se do kněžského vězení na Hukvaldech bratr Adam. Leč Šimberger se za něho již v květnu 1560 přimlouval, aby jej biskup kázal vypustiti, neb na klášteře je nedostatek řeholníků. Ale biskup dne 17. května odpověděl, že o věci nejdříve promluví se svým hukvaldským úředníkem Jarošem Syrakovským z Pěrkova.

Sváry a křiky v klášteře neustaly ani potom. Dne 3. února 1561 nařizuje Marek Khuen proboštovi i bratřím řeholním, aby v outerý po neděli Invocavit najíti se dali na Kroměříži, že druhého dne, ve středu, je chce vyslyšeti. Ale probošt obával se osobního střetnutí s123 visitátorem a lociordinariem[red 10], proto raději se s některými bratřími smířil a jen na bratra Tomáše si stěžoval, že jej pro jeho výstupnosti byl nucen potrestati.

Na201 Kroměříž nemínil ani sám sjeti, ani bratří nechtěl tam vypraviti. Vymlouval se, že už není k tomu příčiny, a že nechce vésti zbytečných outrat. Biskup neuvěřil tak snadno, maje o proboštovi jiné zprávy: na blízku měl děkana v Příboře a Syrakovského z Pěrkova, ouředníka na Hukvaldech, ba i Tvorkovský podával zprávy, kdykoli uznal za dobré. Proto nařídil proboštovi: „Když nám od těch bratří kromě toho Tomáše oznámeno a psaní učiněno bude, že jim v ničem neubližujete, chceme se v té věci jako visitátor toho kláštera spravedlivě zachovati.“ Biskup chce, aby probošt choval řeholníky Pánu Bohu i biskupovi ke cti a chvále i k příkladu dobrému, křesťanskému.[49]

Ale i osobní neshody s bratrem Tomášem se uložily. V březnu r. 1562 žádal Šimberger biskupa, aby Tomáše vysvětil na akolitství. Poslal jej na Kroměříž, kde biskup sám jej zkoušel, ale nalezl při něm málo umění. Píše 13. března (v pátek po sv. řehoři) r. 1562 proboštovi: „Rádi bychom tomu, abyste takové bratří k tomu skutečně měli a přidrželi, kteříž by chtěli ouřadu kněžského dojíti, aby se taky učili a to tak opatrovali, aby jsouce od vás jídlem a pitím v slušnosti opatřeni, potom z kláštera neucházeli a apostaty nezuostali.“[50]

Mravní zkáza byla tenkráte v mnohých klášterech, v Čechách i na Moravě, i ve Slezsku. Z jara 1560 přišel na Kroměříž kněz Lorenc202 „řádu zákonitského“, tj. řeholník, a oznámil biskupovi, že má v úmyslu raději žíti řádně v některém klášteře podle svého povolání a professí, než býti apostatou. Nechtěl se jako odpadlík toulati světem, ale dal biskupovi na sebe zápis, že chce odejíti do toho kláštera, kam ho pošle a že v něm chce zůstati do smrti, slušně a pobožně. Biskup Marek uvědomil si, že ve Fulneku je nedostatek řeholních kněží, a uvěřiv příchozímu, poslal ho tam se zvláštním poslem, aby tam lidu posluhoval slovem božím. Kdyby se nechtěl chovati podle svého zápisu, bude probošt věděti jak ho trestati podle řehole. To bylo 13. května. Ale kněz Lorenc ledva se na Fulneku ohřál, upadl do neřestí, jakým byl zajisté od dřívějška navykl. Žalovali na něj i probošt i Balcar Švejnic. Ale hledal ho také jeho původní klášter, totiž opat cistercký v Rudách za Ratibořem.[51]

Švejnic psal biskupovi o Lorencových neřádech, o nějakých pohrůžkách a že je ženatý. Také probošt oznamoval, že polepšení nachází se při něm málo. Rozhodl proto biskup, že bude nejlépe, aby uběhlého a neřádného mnicha trestal jeho vlastní prelát Martin podle své řehole. Má proto Šimberger dáti dobrý pozor, aby mu Lorenc neušel, neboť prelát z Rud si pro něj pošle.[52]

V letech 1559 a 1560 vznikl spor o opravní a fundátorské právo v rodě Tvorkovských z Kravař. Kryštof Tvorkovský vznesl věc přímo na krále, který nařídil mnohačlennou komisi, ale věc nijak nešla před se, protože jednak Kryštof neměl všech privilegií, kterými chtěl dokázati své právo, jednak sháněl svědky teprve, když komise byla uložena, a konečně pánů komisařů bylo tolik, že nikdy nemohli se sejíti všichni na týž den, buď byli zaneprázdněni jinak, nebo nemocni, nebo zaujati rodinnými věcmi. Proto král Ferdinand I. dal věc vyříditi zemskému soudu opavskému, zvláště když také strýc páně Kryštofův Mikuláš Tvorkovský táhl se k tomuto právu. Když pak spor se vedl jen mezi členy rodu, a nedotýkal se ani biskupa jako visitátora klášterního, ba ani probošta, biskup nerozuměl, co by se měl do toho míchati, když to neobtěžuje fundace203 samé; byl by se nejraději viděl velmi daleko celé věci. Konce sporu neznáme.[53]

Za probošta Jiříka Šimbergra propadal klášter zkáze mravní i hmotné.

Budovy klášterní i dvorské byly chatrné a chátraly rok od roku více a hůře. Když r. 1562 koupil probošt v městě Fulneku nějaké pohořelisko a chtěl je dáti stavěti, poručil mu biskup, aby nechal na straně jiných a cizích domů, ale raději opravoval při klášteře, konventě a ve dvořích, což potřeba ukazuje.[54]

R. 1559 upomínal biskupa polský šlechtic Jan z Komárova na Živci (v Haliči), že probošt je dlužen jeho poddanému 6 zl. za koně a ty mu platiti zanedbává.[55]

R. 1561 pohnal probošta před zemské právo opavské pan Jiřík Tvorkovský, že mu dluží 50 zl. Když probošt spor prohrál, napsal biskupovi, že těch 50 zl. prosoudil, a prosil, aby mu tu sumu na zaplacení Tvorkovskému půjčil. Ale biskup ho odbyl zkrátka: nerad slyší, že prosoudil, ale jakž se kolivěk stalo, těch 50 zl. půjčiti a probošta založiti nemůže, „ale vám náleží, poněvadž v statku i v užitcích klášterských sedíte, abyste těch 50 zl. některak sebrali“.[56]

Příborský děkan Franc (zemřel asi r. 1561) půjčil mu kdysi 16 zl., kterých probošt neoplácel. Nechtěje se s ním jakožto osobou duchovní o ty peníze souditi, odkázal je v závěti ke kostelu a špitálu příborskému. Měšťané příborští vyhledali Šimbergra a upomínajíce ho, dohodli se s ním, že zaplatí na dvě splátky, polovici o sv. Jiří r. 1562 a druhou o sv. Vácslavě. Když slovu nedostál a měšťané žalovali biskupovi, napomínal ho tento, „že duchovních osob přípovědi stálé býti mají, a tu se dotejče dluhu spravedlivého a k záduší odporučeného“, aby takový dluh bez dalšího zaměstnávání biskupa spravil a zaplatil. Když však ani se slíbenou druhou splátkou nepospíchal, napomínal ho 21. října 1562 znova.[57]

Poddaní z obce Lukavce půjčili mu všecky sirotčí peníze, které spravovali v obecní pokladnici. Nebyly však splaceny ještě ani r. 1568, kdy se poddaní o ně ucházeli u biskupa Prusinovského. Ten zjistil204, že probošt ty peníze — nedí se kolik — vypůjčil a obrátil na dobré kláštera, a uložil proboštu Petrovi Litmanovi z Nisy, aby je splatil a chudé poddané nějak spokojil, a kdyby nemohl splatiti hned, aby se s poddanými některak umluvil.[58]

Komise nařízená císařem, aby vyšetřila neřády bývalého probošta Štěpána, odňala klášteru pečeť konventní i všecky privileje, zapečetila je do krabice a dala do úschovy augustinianskému proboštovi ve Šternberce zakázavši, aby bez vědomí biskupova ničeho z toho proboštovi nevydával. Ale Šimberger několikráte užil různých praetextů, aby pečeť vymámil. Na př. r. 1560, když ho pohnal Jiří Tvorkovský o zmíněných už 50 zl., psal biskupovi, že potřebuje konventní pečeti na ten půhon. Byla to jistě zástěrka, vylákat ji, neboť při zemském soudu nepotřeboval se pohnaný klášter legitimovati konventní pečetí. Ale biskup vycítil, oč jde; nařídil šternberskému proboštovi Šalomounovi, aby sám se zapečetěnou pečetí sjel do Opavy, při půhonu ji zapečetěnou soudcům ukázal a zase se s ní zapečetěnou na Šternberk vrátil.[59]

Když r. 1562 probošt pokus opětoval, že prý by bez pečeti konventní v jiné při před právem opavským v spravedlnosti své mohl ublížení utrpěti, biskup Marek prohlídaje lest nepovolil. Netajil se nedůvěrou, neboť sám také býval při zemských soudech markrabství moravského, kterými se soud knížetství opavského spravuje, ale nikdy neslýchal ani nevídal, aby taková mocnost od konventu listovní k soudu dána neb ukázána byla, než když se soudili duchovní lidé, buď opat nebo probošt, majíce při sobě jednu nebo dvě osoby z bratří na místě všeho konventu, své věci při soudě vykonávali a nikdo jim neodporoval. Není pochyby, že páni a rytířstvo knížetství opavského něco nového nebudou vymýšleti mimo starobylý pořádek. Proto jen ať vezme k soudu s sebou bratra nebo dva, obává-li se, že by soudcové mohli mysleti, že nemá konventu. Přece však nařídil proboštovi šternberskému, aby u přítomnosti některých dobrých rytířských lidí otevřel škatulku, ve které pečeť fulnecká jest zavřena, a přidávil ji na zmocnění, které mu na zpečetění pošle Šimberger od svého konventu. Též mu posílá formulář, jak se kdysi za stara dávalo takové zmocnění k soudu.[60]

Biskup205 přesvědčil se záhy, že se nemýlil. Psal mu Vácslav Švejnic z Pilmesdorfu, že probošt Šimberger dává se v nějaké smlouvy na škodu kláštera, prose, aby se mu konventní pečeť nevydávala. Bez pečeti byla každá smlouva neplatná, mělo tedy opatření učiněné r. 1557 královskými komisaři dobrý účel a nemohlo se minouti cíle. Přes to však biskup Marek proboštovi hned 3. prosince 1562 dopsal, aby se v nijaké klášteru škodlivé smlouvy nedával, neboť nesmí činiti smluv bez vědomí nejprve krále, potom biskupova.[61]

Začátkem r. 1563 šlo také o klášterní klenoty. Na probošta žalovali fulnečtí měšťané. Z neúplných záznamů nemůžeme vytušiti, zda chtěl je probošt prodati nebo zastaviti, ani zda byly v úschově fulneckého úřadu, ani jaké privilegium na ně mělo město. Biskup nařídil, aby úředník hukvaldský a farář příborský Alexander sjeli na Fulnek, všecky klášterní klenoty shlédli a učinili opis z nadání, které se fulnečtí praví míti, a aby oznámili, jak tu věc vyřídili.[62]

Byla to doba, že klášter byl rozvrácen také mravně, byl-li v něm rozvrat hospodářský. Biskup Marek byl již stár a tělesně daleko ne tak pružný, aby sám osobně mohl visitovati kláštery sobě podřízené. Protože však jeho panství hukvaldské bylo blízko Fulneka a v okolí četné biskupské patronáty, na nichž byli věrně katoličtí faráři, mimo to také v Opavště bylo něco drobné i bohatší katolické šlechty, dovídal se přece o všem, co se dálo.

Rozklad morální na Fulneku nezačal se až r. 1563, od kterého roku začíná s ním biskup Marek tuhý boj. Teprve když probošt začal neshodu s radou fulneckou o klenoty, o níž nevíme skoro nic, ale přece můžeme tušiti, že rada města Fulneka prohrála, začalo se přímo křičeti. Hned v lednu r. 1563 purkmistr a starší fulnečtí žalovali biskupovi, že probošt při službě boží chová se nenáležitě a nepobožně. Nevíme, oč běželo, originál žaloby se nedochoval, ale biskup se nemálo divil, že by se probošt měl dopouštěti ohavných, před Pánem Bohem a dobrými lidmi ohyzdných hříchův. Dne 31. ledna předvolal fulneckou radu i probošta do Kroměříže, aby se dostavili 9. dne měsíce února opatřeni svědky a se všemi potřebami, že přivede takovou věc k místnému konci.[63]

Přišli206, nepřišli, co bylo: nevíme. Mezi klášterem a městem byl však veřejný boj. Když v patnáctou neděli po sv. Duchu (12. září) chtěl vystoupit na kazatelnu Tomáš, bratr konventní, nalezl na kazatelnici přilepené hanlivé německým jazykem sepsané verše, podepsané pisatelem, měštěnínem Tomášem Perškou. Šimberger je poslal biskupovi a ten již 15. září Balcarovi Švejnicovi z Pilmesdorfu a na Fulnece se žádostí, aby si zavolal městskou radu i s Perškou, zastavil takové spisování hanlivých veršů na potupu probošta a konventu a Peršku dostatečně potrestal. Poradil též proboštovi, aby sám došel na zámek k panu Švejnicovi a ústně ho požádal, aby ta věc byla zastavena a Toman Perška dostatečně potrestán.[64]

Utiskoval-li prelát poddané, znamenalo to vždy nějaký jeho morální defekt. Ani toho nebyl Jiří Šimberger prost. V červnu r. 1563 stěžují si doň klášterní poddaní z Děrného, že je mimo povinné roboty potahuje, je sužuje, o živnosti jich chce připraviti, že je trestá beze všeho provinění. Biskup mu dne 1. července nařídil, aby se v tom upokojil, pakli by však něco jiného v tom bylo, aby mu oznámil. Ale probošt ani neoznámil ničeho, ani neustal poddané týrati, dokonce je věznil. Biskup mu to dne 16. července zakázal znova. Nyní teprve ozval se probošt vysvětlením, že lidé z Děrného chovají se k němu neposlušně, že se z vězení vylámali. Žádal také, aby mu biskup s nimi položil rok. Biskup mu 9. srpna sdělil, že okolo sv. Václava bude několik dní na Hukvaldech a tam věc vyslyší. Probošt nečekal roku, ale vyjel si osobně do Děrného udělati pořádek. Poddané rozdělil ve troje, jeden díl pokutoval, druhému nařídil, aby do sv. Martina grunty své osadili jinými poddanými, od třetích vymáhal nucenou půjčku 50 zl. Nedálo se to bez křiku, neboť probošt zlořečil, poddaní naříkali. Biskup sice byl na Hukvaldech, ale byl tak zaneprázdněn jinými pracemi, že nemohl jich sročiti a vyslyšeti. Proto 14. října nařídil komisi, která by v neděli po sv. Martinu sjela do Fulneka, v pondělí očitě věc shlédla, obě strany vyslyšela a spravedlivým uvážením učinila místný konec. Do komise povolal Vácslava Sedlnického z Choltic, Balcara Švejnice z Pilmesdorfu, Záviše Syrakovského z Pěrkova a faráře příborského Alexandra. Probošt však nechtěl státi před207 komisí, ale vymlouval se, že nemůže k tomu postačiti, a že chce státi jen na zemském soudě opavském. Ale biskup dne 24. října mu nařídil, aby se postavil před komisí, a kdyby páni komisaři nemohli věci srovnati, že chce sám rok položiti a zachovati se k oběma stranám spravedlivě. Věc se skutečně neskoncovala. Žalovali poddaní děrenští znova, že je probošt potahuje v nebývalé roboty, že na ně sahá. Biskup ho znova napomíná a hrozí tresty. Vše se skončilo teprve, když biskup probošta sesadil a uvěznil.[65]

Slyšeli jsme výše, že biskup káral probošta, jenž se dával v opilství. Již staří věděli, že ubi Bacchus, ibi Venus. A staří Němci říkávali: Wein, Weib, Gesang. Nebylo lépe na klášteře fulneckém za probošta Jiřího Šimbergra. Již r. 1560 napomíná ho král Ferdinand I., vyčítaje přísně, proč neřády v klášteře „zvláště stran neřádných žen a kuchařek provozuje a služeb božích pilen není, statek klášterský zavozuje“.[66]

Císaře zpravil o životě proboštově Kryštof Tvorkovský z Kravař, který také začátkem září r. 1561, když byl biskup v Olomouci, žaloval na Šimbergra slovy nechvalnými, kterých dnes neodvažuji se opakovati. Že prý se dává v kurevství veřejné a zřetedlné, atd. Tímto tenorem nesou se slova páně fundátorova. Má u sebe kuchařku i s dcerou, obě od něj obtěžkaly. Mimo to že marně utrácí statky klášterské, vyprodává lesy, při klášteře a při dvorech ničeho neopravuje, opouští hospodářství, vožralství se dopouští, služeb božích málo vykonává; kdyby se nepředešlo včas, klášter jistě zpustne. Biskup mu nařizuje, aby obě ženy hned od sebe propustil a hleděl si hospodářství a služeb božích, sice by byl trestán.[67]

Po novém roce 1563 pobyl biskup několik dní na Hukvaldech. Tam mu mnozí lidé donesli, že se probošt nenapravil, bývá s kuběnami v krčmách, hrává v karty, statky klášterní opouští a nestará se o hospodářství, majetky klášterní utrácí. Biskup ho 14. ledna znova napomíná, aby se choval podle svých řeholních slibů, přihlížel k hospodářství a budovy opravoval. Jinak bude trestán pro příklad jiným. Šimberger odpověděl biskupovi nenáležitým a nepříjemným způsobem.[68]

Dne208 9. srpna 1563 ho biskup Marek znova napomíná, aby sloužil nejprve Pánu Bohu všemohoucímu podle své řehole, aby se choval příkladně k poučení chudých lidí, Pána Boha se bál, zanechal všech rozpustilostí, ožralství a zlých povyků, do krčem chození.[69]

Po nějaký čas roku 1563 byl u probošta na Fulnece kaplanem nějaký kněz Jan. I ten si stěžoval do jeho výstupností.[70]

R. 1564 dne 14. ledna následuje nové napomenutí biskupovo,[71] ale to už bylo v předvečer nechvalného proboštova konce. Biskup Marek byl starý dobráček, důvěřivý, vždy shovívavý. To vycítili na Hradčanech již tenkráte, když šlo o fulneckého probošta Štěpána. A ten nebyl ještě zdaleka tak podezřelý, jako nyní Jiřík Šimberger. Již tenkráte vzal věc do ruky Ferdinand I. Rovněž tak se stalo nyní. Byli v tom asi zase Tvorkovští, kteří těžce nesli, že biskup Marek příliš shovívá. Jako když blesk zarachotí s bezmračného nebe, přišel rozkaz královský, aby biskup vypravil na Fulnek komisaře shlédnout klášterské hospodářství i poměry v konventě a zvážit život proboštův. Biskup zajisté nesměl dopustiti, aby se opakovala historie Štěpánova, kterého králem ustanovení komisaři uvěznili, a biskup ani nevěděl proč a zač. Proto hned v lednu 1564 vyslal několik kněží i světského stavu pánů na Fulnek, aby shlédli klášter, vyslechli poddané i konvent, dotázali se u měšťanů i u jejich vrchnosti. Zároveň jim dal plnou moc, aby probošta, kdyby se na něm našlo co scestného, přimkli vězením na zámku hukvaldském. Bohužel bylo scestného velmi mnoho. Kněz Jiřík probošt pro své nenáležité a mnohé výstupné chování podle vejpovědi komisařů byl vsazen do vězení kněžského na Hukvaldech. Stalo se to 28. ledna 1564. Biskup den na to píše hukvaldskému ouředníku, aby proboštskému vězni „v skrovnosti jakožto vězni jídlo i pití, tak aby ta bujnost jeho z něho vypáchnouti mohla, dávati rozkázal a tam k němu do vězení žádného takového náčiní, aby se vylámati nemohl, nedopouščel, nýbrž nad to vejše žádných listův posílati ani psáti ani žádnému z cizích mluviti s ním nedal s tolika s vědomostí tvou aneb komužby na místě svém toho dóvěřil, což by náležitého bylo, a jeho z toho vězení nevypouštěl až do dalšího oznámení a poručení našeho“. Jinak se z biskupova209 listu dovídáme, že vězení nebylo docela nehostinné, kdyžtě se v něm mohlo i topiti, ale že biskup ani nebyl proti tomu, aby se otec neb přátelé proboštovi starali o rukojmě, aby mohl býti propuštěn.[72]

Císař nařídil i biskupovi, aby klášter visitoval. řekli jsme již, že Marek při své starobě si visitaci klášterů nebral velmi k srdci. Proto i tentokráte nařídil biskupskému officiálovi, aby na jeho místě a jeho jménem to vykonal. Ale i ten nalezl mnoho proboštových vejstupností. Biskup tedy zakázal proboštu šternberskému, aby nikomu nevydával fulnecké konventské pečeti a klášterních privilegií, a to tím více, že tam ani nebylo konventu, než jediný diakon Tomáš.[73]

Komise shledala velmi mnoho dluhů. Biskup jich seznam poslal 13. února proboštovi do vězení s dotazem, čím se mají platiti anebo odkud na ně bráti peníze? Při klášteře nenechal ani groše, kam tedy podíval klášterské i farní důchody, stálé a běžné? Vždyť již při prvním trestání přiříkal, že chce předkem Pánu Bohu sloužiti, ctnostně ku příkladu dobrému se chovati, služby boží při klášteře rozmáhati a dluhy platiti. O tomto prvním trestání však nevíme nic, nenalézajíce o něm zápisů.[74]

Probošt sepsal odpověď a dal ji hukvaldskému úředníku, aby ji poslal na Kroměříž. Praví v ní, že něco dluhů zdělaných od předešlých proboštů převzal po svých předchůdcích, ostatní nadělal vynakládajíc na stavení kláštera, chování bratří v konventě i čeládky, a ničeho nemohl splatiti. Biskup však odpovědi nemohl dáti místa, věda, že v klášteře téměř žádného bratra nebývalo, čeládky zbytečné se nechovalo. Důchody stálé i běžné bral k sobě probošt, měl všelijaké užitky ze dvora, užíval čtyř far. Na stavení nemohl těch všech peněz vynaložiti, vždyť nepohořel, a na opravy měl dříví vlastní a též pomoc odjinud. Ale příčinou dluhů bylo nekněžské chování proboštovo. Choval si kuběnu i s mateří i přáteli jejími, s tou sem i tam se projížděje útratu vedl, nemaje přece žádných důchodů svých vlastních, než klášterské, k záduší nadané a nikoli na takové nenáležité útrat vedení. Proto také biskup nemohl mu žádné odpovědi dáti na prosbu, aby byl z vězení propuštěn.[75]

V210 klášteře zůstal jediný jáhen Tomáš, kterého biskup 26. února 1564 vysvětil na kněžský ouřad, a ježto bylo v zimě, nebylo nijakých důchodů ani peněz, musil se s počátku biskup starat o dluhy. Psal 27. února komorníku knížetství opavského Jiříkovi Tvorkovskému z Kravař a na Raduni, aby do příštího sv. Ducha sečkal hotově vypůjčených okolo 50 zl., na něž zápis vztahoval se i na konvent. Probošt vypůjčil si od svých hajných okolo 20 zl., ba ještě v poslední chvíli od konventuála Tomáše 20 grošů.[76]

Dlužil také 9 zl. Beneši ml. Pražmovi z Bílkova, neplatil daní. Biskupovi nebyl dobře jasný klášterní poměr ke knížetství opavskému, nevěděl, proč je klášterní statek fulnecký potahován „daňkami a berněmi do toho kraje opavského“, proč tam náleží k právu aneb k soudům.[77]

Když biskup probošta uvěznil a v klášteře nebylo kromě jáhna Tomáše nijakého konventu, nezbylo, než aby vysvětiv tohoto na kněžství, učinil ho aspoň na čas správcem či administrátorem tohoto záduší. Už 13. února ho napomíná, aby byl pilen při klášteře a kostele, při službách božích i při klášterském statku. Věřitelům aby se na ten čas vymluvil, že „ten probošt vejstupný a mrhač statku klášterského žádných peněz hotových nenechal, než dluhuov dosti. Neb smrt nebéře, kdež nic není“.[78]

Bída v klášteře byla taková, že biskup Tomášovi dokonce radil, aby listy na Kroměříž, kde byla biskupská residence, posílal nikoli po zvláštních poslech, ale jen příležitostně, po trhovcích, lidech jedoucích na jarmarky.

Marek Khuen dne 27. února 1564 otevřeným listem ohlásil poddaným, rychtářům, konšelům i všem obcím dědin ke klášteru příslušným, že probošta Jiříka Šimbergra pro jeho nemalou výstupnost a předsebrání má v trestání hukvaldském, proto aby se zatím knězem Tomášem spravovali a jej ve všem byli poslušni.[79]

Mezitím však se biskup již ohlížel po Šimbergrově nástupci. O velikonocích r. 1563 dosadil na svou patronátní faru v Kelči za faráře augustiniánského kanovníka řehoře Slomínského, nikoli sice konventuála fulneckého, ale přece toho řádu. Zdá se, že farář řehoř byl i dosti zámožný (opat zábrdovský dlužil mu 100 zl.) a biskup snad počítal s tím, že by mohl, když nic jiného, aspoň opravovati211 zchátralé budovy na svůj náklad. Proto jej předurčil na místo proboštské. Již dne 16. března 1564 poslal ho na Fulnek, poněvadž se blíží čas k hospodářství, aby tam dojel a opatřil, co při klášteře, kostele a hospodářství uzná za potřebné, a „navrátíce se o tom dal zprávu“. Šlo hlavně o jarní setí, neboť klášter neměl by živnosti, kdyby se nezaselo včas. Kněz Tomáš má jemu vše potřebné ukázati.

Kelecký farář učinil biskupovi po vůli, ale nalezl hospodářství i budovy velmi spuštěné, mnoho dluhů, ale i nemalou újmu služeb božích. Proto biskup dne 23. března nařídil novosvěcenému knězi Tomášovi, aby v úterý po květné neděli vykonal primicie (novú mši spívanú neb čtenú, Pána Boha před očima majíc). Netajil se již úmyslem, že po svátcích vyšle na Fulnek dosavadního keleckého faráře jako probošta. Velikonoční boží hod byl tenkráte 2. dubna. Tři týdny ještě prodlelo, než biskup řehoře jmenoval správcem. Teprve 22. dubna oznamuje hukvaldskému úředníku a děkanu příborskému, aby uvedli řehoře v úřad proboštský a poddané jemu v poslušenství, při čemž jim raden a pomocen bude pan Baltazar Švejnic z Pilmesdorfu, jehož žádá, aby to pěkně vyřídil a vykonal. Zároveň ohlásil jmenování nového probošta také rychtářům, konšelům i všem obcím a poddaným klášterským a konventským.[80]

Byl to druhý probošt, kterého biskup Marek jmenoval, pominuv práva svobodné volby konventu. Prvý byl Jan Kouc, ale že s ním měl biskup nedobré zkušenosti, jmenoval nyní kněze řehoře jen administrátorem proboštství, jak ho nazývá v listě z 15. července.[81]

Mezitím Jiřík Šimberger chtěl se z vězení na Hukvaldech vyprositi. Biskup nebyl proti tomu, žádal od něj jen závazného zápisu rukou vlastní a pod sekrytem, stvrzeného i rukojměmi, že se bude po celý další život řádně chovati, že se nevrátí do Fulneku, ale uchýlí se do augustiniánského kláštera „na Písku“ ve Vratislavě, kde bude, kaje se, Bohu sloužiti. Šimberger vyprosil si rukojemství několika obyvatel olomouckých, list od sebe vydal, a biskup nařídil hukvaldskému úředníkovi, aby ho propustil, ale také administrátorovi řehořovi, aby mu nedopustil na nic nastupovati anebo něčeho vyhledávati v klášteře anebo v poddanských dědinách.[82]

Když212 se řehořovi hospodařilo na zadluženém a zanedbaném klášteře zle, požádal sám biskup císaře, aby mu odpustil na rok všecky daně zatěžující klášterský majetek. Císař přivolil, toliko poddanské daně aby byly inkasovány. Biskup o tom též sám uvědomil Jiříka Lesotu ze Stéblova, komendátora u sv. Jana v Opavě a v Mlakově, výběrčího berně knížetství opavského.[83]

Pečeti konventní a privilegií klášterních však nedostal ani řehoř. Když potřeboval nějakého výsadního listu, nařídil biskup 11. srpna 1564, aby mu probošt šternberský dal opisy listů, kterých se dovolává. Ale škatule má dále zůstati zapečetěna v klášteře šternberském; na její otevření a nové zapečetění má si šternberský probošt zavolati velebného kněze Michala, kanovníka olomouckého.[84]

Biskupovi však se zdálo, že nemůže na dlouho vystačiti s administrátorem kláštera, proto dne 9. září nařídil řehořovi i knězi Tomášovi, aby dne 4. října, tj. na sv. Františka, oba přišli na Kroměříž a tam očekávali dalšího jeho nařízení. Bylo zajisté předem jasno, kdo bude proboštem. Vždyť řehoř byl předtím farářem v Kelči, na faře, která do dneška se považuje za jednu z nejvýnosnějších v olomoucké arcidiecési, Tomáše dlouho biskup vzpíral se vysvětiti na kněžství a učinil tak teprve, když Šimberger byl uvězněn. Byla tu ovšem oboedientia canonica[red 11], ale rozšafný biskup v době, kdy byl takový nedostatek řádného katolického kněžstva, nemohl dopustiti, aby starý a věrný kněz cítil se byť i jen v duši své poníženým, upozaděným. A také z Kroměříže 4. října odjížděl řehoř Slominský s konfirmačním listem na úřad proboštský.[85]

Neproboštoval však dlouho: zemřel koncem září r. 1566. Biskup znova ustanovil správcem kněze Tomáše Perka, oznámil to poddaným klášterním i Jiříkovi Kotulínskému z Kotulína a na Pohořalce, nejvyššímu písaři knížetství opavského, kterého požádal, aby byl Tomášovi raden a pomocen, aby se klášter neopouštěl ani při hospodářství, ani jinak, aby s ním zinventoval klášterní klenoty a svršky a zapečetěné zatím uložil do zakrystie, aby nehynuly. Pohořalka213 je vesnice v nynějším okrese fulneckém, blízko Kujav, neměl tedy Kotulínský na klášter daleko.[86]

Když probošt řehoř zemřel, byl biskup Marek již nebožtík. Zemřel dne 10. února 1565. Byl třinácte let olomouckým biskupem, a za tu dobu nakladlo se dosti překážek jeho činnosti. Protože s rostoucím věkem ubývalo mu duševní svěžesti a sil, ale zůstávala jen měšťácká bodrost a dobromyslnost (původem byl z měšťanské rodiny olomoucké), ofensivní protestantismus za jeho vlády získával skoro nerušeně půdy. Jeho dobráctví vidíme, pozorujeme-li zápas s nepořádnými probošty fulneckými: byl vždy ochoten odpouštěti, vždy přehlížel a promíjel, vždy cítil jen lítost nebo těžce nesl, bylo-li mu žalováno do výstupností proboštových, ale nikdy nevzchopil se sám k ráznému skutku, kterým byl by mnohé zachránil, co později léta se napravovalo, nahražovalo. Byl to poslední nositel ideí katolické církve předtridentinské na biskupském olomouckém stolci. Koncil tridentský sice zasedal právě za jeho vlády, ale na něm, prelátu bez politického založení, nezanechal stop, na něj nezapůsobil. Teprve jeho nástupce, Vilém Prusinovský z Víckova, zvolený biskupem 9. března 1565, jedenatřicetiletý kanovník olomoucký, ale již papežský protonotář, litoměřický probošt a koadjutor probošta brněnského, ve Vlaších vzdělaný, byl mužem úplně tridentinsky smýšlejícím. Za jeho vlády ustoupilo luterství do defensivy, místem na Moravě i ustoupilo s dějiště, mravy kleru sekulárního i regulárního počaly se napravovati, k biskupství olomouckému a jeho representantu začalo se hleděti s úctou, a kde bylo třeba, i s obavami. Vilém Prusinovský nenapravil všeho, na to bylo mu dopřáno příliš krátko panovati, byl ještě mlád, když dne 16. června 1572 podlehl jedu, kterého mu namíchal olomoucký kanovník Jan Filopon Dambrovský z Dambrovky.

Za nového biskupa se také poměry na klášterství fulneckém podstatně změnily, zlepšily. Po smrti řehořově zůstal v klášteře zase jediný Tomáš. A tak byl v klášteře, který měl fundací pro probošta a 13 kněží, zase jen jediný kněz. Biskup jej sice znova učinil správcem, ale postavení to nemohlo buditi závisti. Spravovati klášterní statek a vykonávati všecky fundace při farním kostele bylo na jediného člověka velmi mnoho, zvláště když při farním kostele bylo potřebí214 dvou kazatelů, českého i německého. Proto ještě dne 7. prosince r. 1566 vyslal biskup na Fulnek kněze Petra Litmana, převora kláštera Všech svatých v Olomouci, aby zatím slovem Páně německým jazykem, Tomáš sám českým i svátostmi až do dalšího opatření lidu posluhoval.[87]

Prusinovský již ani nepokusil se řešiti poměry v klášteře jmenováním probošta, jako dvakráte učinil Marek, ale hned od smrti řehořovy pomýšlel na řádnou volbu, jak bývala za stara a jíž se po každé účastnili řeholníci kanovníci všech tří klášterů tohoto řádu na Moravě. Kláštery totiž měly vzájemnou konfraternitu, nejen pokud se týkalo statků duševních, totiž modliteb, pobožností, mší, ale i při volbách. Po smrti kteréhokoli z těchto tří proboštů sjížděli se do konventu, který měl býti opatřen volbou novým proboštem, konventuálové všech tří klášterů a volili podle možnosti z konventu osiřelého, ale stávalo se také, že z jiného, podle důvěry a zásluh. O volbě spisoval se notářský spis, který se s relací o volebním aktě předkládal biskupovi jakožto ordinariovi loci, a žádalo se biskupské konfirmace. Do volebního aktu nebylo ničeho ani českému králi, ani císaři, protože ani jeden ze tří klášterů lateránských kanovníků augustiniánských nebyl komorním.

Balcar Švejnic z Pilmesdorfu na Fulneku pěstoval styky s novým nástupcem sv. Metoděje právě tak, jako kdysi s Markem Khuenem. Po smrti probošta řehoře naléhal na volbu, neboť prý nového probošta je třeba jak pro lid poddaný a osady klášterské, tak pro klášter sám. Biskup mu 4. listopadu 1566 slíbil, že nařídí volbu podle řeholních zvyklostí hodně brzy. Je povděčen Švejnicovi za jeho péči a nepochybuje, že se bohdá obere pro klášter osoba hodná, na které budou moci i poddaní i Švejnic přestati.[88] Přece však se prodlelo až do února 1567. Švejnic znova připomínal Prusinovskému volbu anebo dosazení jiného probošta. V pondělí masopustní r. 1567 (10. února) biskup nařídil officiálovi olomouckého kostela, proboštu kláštera Všech svatých na předhradí olomouckém a knězi Frydrychovi Bořikovskému z Boříkova, provinciálu sv. Dominika a administrátoru kláštera šternberského, aby se v úterý po Invocavit (18. února) tam do Fulneku najíti dali a jiného probošta do toho kláštera voliti pomohli a o to se přičinili, aby zvolen215 byl kandidát biskupův.[89] Ten se sice v listě nejmenuje, ale z pozdějšího jednání biskupova můžeme směle usuzovati, že to byl Petr Litman z Nisy, převor kláštera olomouckého, tenkráte již německý kazatel ve Fulneku.

Administrátor Tomáš ještě kratičce před volbou staral se o klášterské hospodářství. Stěžoval si biskupovi, že císař nutí prý klášterské poddané, aby brali pivo z Fulneka a odjinud. Biskup ani tomu nechtěl věřiti, také odepřel co podniknouti, ale kdyby se to přece mělo státi, může klášter o tu věc utéci se k němu, v čem mu bude nápomocen. Císař byl tenkráte na nějaký den v Opavě, a tak se snad roznesla až do Fulneka nějaká zpráva, jistě nepravdivá, neboť v potomní době o tom se nedočítáme ničeho. Nevíme však odkud klášterní poddaní brali tenkráte i před tím pivo k své potřebě do krčem dědinských.

Tomáš však také žádal biskupa, aby se u císaře přimluvil, aby klášteru prominul daně (šacunk) na dva roky. Ani toho biskup neučinil, neboť se mu vidělo, že by přímluvné psaní císaře již nezastihlo v Opavě, ale také se obával, že by panovníkovi nebylo příjemné. „Ale však jiným časem to všecko býti může.“[90]

Zvolen byl skutečně Petr z Nisy, kterým byl klášter opatřen dobře. Nepřišel do spořádaných poměrů, ale hleděl je spořádati. Třeba byl klášter zadlužen, třeba budovy byly chatrny, bylo přece nadání na četný konvent, a řeholníků bylo málo, na poddaných dalo se také leccos shospodařiti.

Biskup pomáhal, někdy třeba jen přímluvou. Dne 11. června 1568 prosí krále Maximiliana, aby klášteru odpustil daně, neboť prý klášter před nějakým rokem vyhořel a při stavení i hospodářství jest nanejvýše opuštěn. Přimlouvá se i u nejvyššího pana kancléře království Českého, aby přímluvou svou probošta a konvent u císaře fedroval, „což v tom pro ten klášter učiniti ráčíte, Pán Buoh vám toho odplata bejti ráčí a my se rádi toho dobrým přátelstvím odměníme.“[91]

Když r. 1568 sněm v Brně usnesl se dáti císaři donativ, půjčil naň klášteru probošt brněnský 20 dukátů, o které biskup Petra upomíná na sv. Bartoloměje r. 1568.[92]

U biskupa byl dobře zapsán, tak že ten ho užíval i k důvěrnějším nebo216 čestnějším úkonům. Když r. 1571 oženil se hradecký (u Opavy) farář Blažej Sybenloth, biskup mu odňal faru a dosadil na ni obojího práva doktora Jana Vyškovina, officiála kostela olomouckého, a probošta Petra pověřil, aby jej na faru uvedl.[93]

Uvedli jsme hned na začátku této stati, že císař Maximilián zakázal sbírky po klášteřích na olomoucký seminář, a kterak biskup hájil r. 1571 svého práva. K tomu se vrátil listovně dne 11. února 1572, kdy tvrdil, že nikdy ze svého práva nikým nebyl vyveden. „K VMtiC. jakožto císaři křesťanskému a spravedlivému té ponížené a poddané naděje sem (začež i VCMt ve vší poníženosti prosím), že mne jako i předky mé slavné paměti při tom milostivě zůstaviti ráčíte.“ Při tom se v listě dočítáme, že klášter v krátkých letech několikráte dokonce vyhořel a tak netoliko sama privilegia, ale i některé klínoty kostelní v něm pohořely a znamenitá škoda se stala. „Také po všem křesťanstvu všudy to za právo jest, že sou biskupové všech klášterů svých diecésí, kdež canonici regulares ordinis sancti Augustini[red 12] sou, visitátorové.“[94]

Měl-li klášter prospívati, bylo třeba, aby poddaní konali své povinnosti. Za probošta Jiříka Šimbergra se poddanství značně uvolnilo, protože nikde nebylo pořádku a kázně. Polního hospodářství se vůbec málo dbalo. Není ani jisto, zda před r. 1570 drželi ve vlastní správě poplužní dvory v Lukavci a v Děrném, všude jinde dávali řeholníci pozemky v nájem. Tam nepotřebovali robot, z nichž tedy poddané propustili za roční platy. Kdykoli vrchnosti dopouštěly takový výkup z roboty, vždy zůstavily si právo, zase to zrušiti a místo peněz uložiti robotu. Návrat k starému právu býval pak vždy bolestný a přiváděl vojnu mezi pánem a poddanými zvláště tam, kde výkup trval od starodávna. Roku 1571 probošt Petr zaváděl nové hospodářství a žádal místo platů roboty. Hned byly vzhůru všecky čtyři vesnice, jichž se to týkalo, Pustějov, Jílovec, Stará Ves a Bílov. Poddaní pohnali probošta u zemského práva, ale nepořídili. Soud rozhodl, že jsou povinni z každého lánu rolí po 4 dnech ročně orati, obilí a sena po 4 fůrách svážeti, též po 4 dnech obilí a sena hrabati, z pololánu polovici a ze čtvrti role čtvrtý díl toho konati. Zahradníci (na Moravě podsedníky zvaní) z těch vsí všecky pěší roboty činiti mají, jak zahradníci v Lukavci (tam a v Děrném totiž217 nebyly roboty poraženy na plat). Také povozem k stavení a hláskou i chozením na hony že jsou ti lidé povinni.

Míra robot, která se tu poddaným klášterským uložila, byla tehdy v zemi vůbec obvyklá. Ale poněvadž oni ani jich otcové toho nikdy nekonali, vzpírali se obtížné robotě přes to soudní rozeznání ještě dlouho.[95]

Klášter měl od stara řeznický či masný krám v Opavě, na který měl výsadu od opavského knížete Arnošta.[96] Krám byl podle krámu křižovníků u sv. Jana. Konvent fulnecký neužíval ho sám, nýbrž pronajímal. Když propadl klášter známým nám již nepořádkům, zanedbal probošt od r. 1555 při cechmistrech řemesla řeznického v Opavě to opatřiti, aby se ze strany pronájmu pod roční plat klášteru nedála překážka. Tím se stalo, že magistrát opavský, i když se nezapomnělo na právní stav, jaký býval do nedávna, přece nechtěl držeti ruky nad klášterem. Ale probošt Petr věděl si rady. Oddal věc fundátorovi Jiříkovi Tvorkovskému z Kravař a na Raduni, komorníku knížetství opavského, který magistrátu pohrozil, že užije trestných sankcí obsažených v listě knížete Arnošta. Mohl totiž klášter anebo fundátoři opavské zatýkati a přistavovati, kdekoliv by je zastihli, kdyby konali na příkoř knížecí výsadě na masný krám. Opavští se hájili, že mají novější privilegia, než je klášterský list Arnoštův, na příklad smlouvu s knězem Kazimírem, hejtmanem Horní a Dolní Slezi,[97] potvrzení krále Ludvíka II., že v Opavě nemá býti více než třidceti půldruhého řeznického krámu.[98] Ale pan fundátor stál na svém a vyhrožoval městské radě obstávkami. Proto magistrát přistoupil na to, aby Hynek z Vrbna a na Bystřici, hejtman knížetství opavského, Jan Vrbna na Hlučíně, truksas JMti císařské a Ondřej Bzenec z Markvartovic učinili smlouvu mezi Tvorkovským a jimi. Ustoupili od svého, povážíce, že nadání klášterské je starší listů, kterými se hájili, a že jemu tedy přísluší starší platnost. Klášter ani nyní nebude užívati sám té jatky, ale cechmistři a mistři řemesla masařského v Opavě, a za to budou mu platiti každého roku v outerý svatodušní 4 zl. na218 minci dobré, čtouc za 1 zl. 36 gr. a za groš 6 denárů bílých, a dva kameny loje hovězího přepouštěného, a to na časy budoucí bez všelijakých zástěr. Za to budou moci dotčenou jatku masařskou cechmistři a řezníci obrátiti k svému oužitku, jakž se jim bude líbiti. Kdyby některý rok tento plat anebo loj nebyl odveden, zavázal se magistrát, že k tomu přidrží cechmistry nynější nebo budoucí.[99]

Skoro podobný stav, jaký byl v klášteře fulneckém za probošta Jiříka Šimbergra, zachvátil za panování biskupa Tomáše Albína z Helfenberku (8. března 1574 až 10. března 1575) a snad již za jeho předchůdce Jana Grodeckého (16. července 1572 až 6. ledna 1574) také augustiniánský klášter Všech svatých v Olomouci. Tam zle hospodařil Klement Kocourek. Dluhů neplatil, nové kontrahoval, klášter opouštěl, na sobě dával zlý příklad, pro dluhy na klášter dopouštěl ležáky, „nad co záhubou větší v markrabství moravském nic býti nemůže“.

Když se o tom dověděl biskup Albín, zavolal si Kocourka na Kroměříž, předložil mu všecky jeho vejstupnosti a nařídil mu, aby probošt šternberský jej s sebou vzal do svého kláštera a tam držel, dokud by se nenapravil. Ale Kocourek vzpurně odpověděl, že „než na Šternberk pojede, radši do vězení půjde“. Biskup, jenž původně neměl úmyslu přimknouti jej kněžským vězením, dal jej do korrekce, jako jiní kněží chodívají, však bez jeho ourazu a posměchu. Tam však si nepobyl, než dvě noci a den, ale vzkázal biskupovi, že raději půjde na Šternberk. Albín z Helfenburku poručil, aby jej v kočáře tam odvezli, a dal mu doprovod čtyř pacholků. Tito však byli horlivější než biskup, a dali mu pouta na nohy. O tom biskup neměl vědomosti. To pobouřilo Klementa Kocourka tak, že stěžoval si přímo císaři Maximilianovi. Tomu nebyl jasný právní poměr olomouckého kláštera ke královské komoře, a proto volal biskupa k odpovědi, jako by se vkládal do královských práv. Biskup dne 25. ledna 1575 vše císaři vysvětlil a vylíčil Klementovo hospodářství. Jednal jako visitátor a loci ordinarius, v komoru královskou v tom nic nevkračoval, nakročil toliko na osobu, „která zcestně a neřádně se chovala a toho po napomenutí nepřestávala“.[100]

Biskup219 Albín záhy na to zemřel, rovněž otráven olomouckým kanovníkem Filoponem. Ale jeho smrtí věc se neskončila, nýbrž protáhla se ještě za sedisvakance, kdy biskupství spravovali administrátorové. Nevíme, kdo nařídil volbu nového probošta, zda ještě biskup, nebo již administrace, ale z volby vyšel proboštem Petr Litman z Nisy, dosavadní probošt fulnecký. Kocourek sjel si do Prahy osobně a císaři Maximilianovi II., osobně žaloval do křivd, které prý se mu dějí. Císař nařídil komisi, aby věc vyšetřila, ale rozkazu neposlal administraci do Olomouce obvyklou poštou, ale dal jej do ruky Kocourkovi, aby jej doručil do kláštera. Probošt Petr tam nebyl, nýbrž nebyv zbaven proboštství fulneckého, setrvával ve svém dosavadním klášteře. Když mu došlo královské rozhodnutí, obrátil se na administrátory, co dělati? Ti mu však odpověděli, že královský mandát dosud nedošel k jich rukám, ba pochybovali, že byl vůbec vydán. Ale i kdyby byl: klášter se hrubě opouští, dluhů nikdo neplatí, ležení jdou a skrze ně veliké útraty. Protože Petr je zvolen proboštem v Olomouci, nechť se obrátí na krále, a když přijde komisařům rozkaz, zachovají se podle přání z Hradčan. Jen klášter nesmí hynouti. Poněvadž „zvolení (Petrovo) v pochybnost se uvozuje“, má aspoň pokudž té pře konec nebude, toho dbáti, aby oba konventy, fulnecký i olomoucký, dobře byly[red 13] opatřeny službami božími i dobrým hospodářstvím. Kdyby bylo třeba, může přijížděti k administrátorům do Olomouce, ale residovati v klášteře Všech svatých propter litis dubium eventum[red 14] nemůže.[101]

Císař skutečně komisi nařídil, ale komisaři ustanovili biskupské administrátory. Ti svolali do Olomouce olomoucký konvent i probošta Petra na pátek 23. září. Nevíme, co zařídili, ale Petr zůstal proboštem ještě po celý rok 1576.[102] Roku 1577 měl již klášter Všech svatých svého probošta a Petr zůstal na Fulneku. Měl však ještě nějaké závazky k Olomouci, když nic jiného, aspoň byl rukojmím220 za nového probošta za nějakou sumu peněz vladykovi Viktorinovi Petrkovskému z Peterkova. Neplatil ani klášter, ani rukojmí, pročež Petrkovský chtěl na fulneckého probošta na jarmarku v Kroměříži dáti přibíjeti listy lací. Když se o tom dověděl biskup Jan Mezoun z Telce, poručil s Petrkovským dáti rozmluviti, aby se s tím spokojil, než mu biskup dopíše. Napomenul také probošta Petra, aby jako rukojmí věřitele spokojil, aby nedopustil jakožto osoba duchovní takového posměchu, aby se mu láti mělo.[103]

Bylo-li právní postavení kláštera k zemi moravské nejasno králům Ferdinandovi I. a Maximilianovi II., bylo nejasno také Rudolfovi II. Ještě za života svého otce, když vymáhal po moravských klášterech půjčku, dotazoval[red 15] se biskupa Mezouna, jaká privilegia mají kláštery ve Žďáře, ve Fulneku a ve Šternberku, že by s jinými duchovními markrabství neměli býti srovnáni. Biskup jim dne 5. října 1576 nařídil, aby mu předložili buď originály nebo vidimusy těchto výsad a nadání v pátek po sv. Martině v Brně.[104]

Vypravovali jsme již o neshodách, které měl probošt Petr s poddanými z klášterských dědin Pustějova, Jílovce, Staré Vsi a Bílova r. 1571. Nová bouřka mu vznikla s poddanými ze Staré Vsi, když r. 1579 žádal po nich, aby robotovali více, než klášteru od roku 1571 náleželo. Novým požadavkem bylo pouze vyvážení hnoje. Poddaní utekli se k biskupovi Stanislavovi Pavlovskému z Pavlovic, který 29. listopadu 1579 napomenul probošta, aby těch chudých lidí v nic více mimo spravedlivé nepotahoval, ale ani za to, že se k němu utekli, na ně nesahal vězením. Probošt podal biskupovi zprávu, ve které odporoval dlouhé stížnosti poddaných, zastávaje správnosti a oprávněnosti svých na ně kladených požadavků. Nebylo možno jináče, než aby Pavlovský dal věc vyslyšeti na místě221 samém, proto napomenul poddané, aby se uspokojili až do doby, kdy biskupští vyslaní přijdou na Fulnek, aby se zatím proti proboštu poslušně chovali a bez odpornosti vykonávali, čím jsou povinni. Probošt odepřel státi před biskupskými komisaři a dal zprávu, že by si do poddaných více stěžovati mohl. Když pak k biskupovi přijel v květnu 1580 komorník knížetství opavského pan Jiřík Tvorkovský z Kravař, ukazoval Pavlovskému, že Kravařové jsou fundátory kláštera, a biskup už už byl na tom, že mu svěří celou věc, aby ji urovnal, ale na chvíli ještě to odložil.[105]

Za to však dopsal dne 15. května proboštovi, že Tvorkovský žádal, aby biskup poukázal klášterské poddané, aby v tomto a podobných sporech se obraceli na pány fundátory, že on chce vždy věc podle práva a spravedlnosti vyslyšeti a urovnati, nezasahuje však v jurisdikci a visitaci biskupovu. Biskup však přece se obával, aby nezadal svým právům. Dal hledati při kanceláři ve spisích svých předchůdců, ale nenalezl nijakých listin o fundačním právě pánů Tvorkovských, než jen některé věci z doby biskupa Marka, kdy Kryštof Tvorkovský se přimlouval za klášterské poddané v jich sporu s proboštem Štěpánem. Má proto Petr z Nisy vyhledati, co by se o tom mohlo při klášteře nalézti a biskupovi odeslati.[106]

Mezitím však Starovesští znova podali v Kroměříži suplikaci, k níž přiložili rozhodnutí opavského zemského soudu z r. 1571, ve které byly poddanské povinnosti přesně popsány. Stěžovali si, že probošt nechce se spokojiti robotami ve výpovědi vymezenými, a připovídali se, že znova se budou dovolávati zemského soudu. Biskup dává Petrovi Litmanovi na úvahu, jak by mu to dále od pánů soudcí váženo bylo? Protože probošt považoval buřičem staroveského fojta, nařídil mu, aby se vyprodal a z klášterské poddané dědiny vystěhoval. Biskup se za ním přimlouvá, protože je již sešlý a letitý, aby jej probošt při živnosti i s manželkou a dítkami zanechal.

Probošt poslal biskupovi výpis z desk knížetství opavského a opis listu krále Vladislava daného panu Bernartovi z Žerotína na Fulnece. Tytéž listy již před tím ukázal Pavlovskému také pan Jiří Tvorkovský222. Pavlovskému to nestačilo, proto měl probošt znova hledati, hlavně zdali se Kravařové nevzdali fundátorského práva; najde-li co, biskupovi to odeslati a vyjádřiti se, chtěl-li by Kravaře jakožto pány opravní vyznávati a před nimi státi ve sporech s poddanými, jako je nynější se Staroveskými.[107]

Spor se vlekl po celý rok 1580. Probošt žaloval na poddané, že nechtějí vykonávati svých povinných robot, tito zase, že jsou utiskováni nad svou povinnost. Dne 19. června biskup žádostivě poručil proboštu šternberskému Frydrychovi Bořikovskému z Boříkova a nejvyššímu písaři markrabství moravského, Ctiborovi Syrakovskému z Pěrkova, aby na příští středu na noc sjeli do fulneckého kláštera a ve čtvrtek při slyšeli a vážili a přivedli k místnému konci. Nařídil také rychtáři a starším ve Staré Vsi, aby se na ten den se všemi potřebami před pány najíti dali. S proboštem šternberským a nejv. písařem zemským měli se komise zúčastniti Daniel Ducius a Lukáš Laetus, kanovníci olomoučtí, vladyka Vácslav Bíbrštejn z Bojišova a na Prakšicích a písař manského soudu biskupova, Jiřík Kamenohorský z Kamenné Hory.

Poněvadž však biskup nechtěl si pohněvati pana Tvorkovského, dopsal mu 20. června, že sice mu slíbil, že poukáže i poddané i jich vrchnost na něj jakožto fundátora, aby jejich věc vyslyšel a rozhodl, ale jen tak, „pokudž bychom se toho jináče doptati a toho vyhledati nemohli“, či Tvorkovským přísluší takové právo. Když však se vyhledávalo v biskupské kanceláři, že olomouckým biskupům přísluší nad tím klášterem vrchnost a visitace, a také poddaní ze Staré Vsi se k biskupovi utekli jako k patronu, jak bývalo i za předešlých biskupů, nemohl postupovati jinak, než činívali jeho předchůdcové. Uložil tedy komisařům, aby to přivedli k dobrému místu, aby se nestala nikomu křivda.

Tvorkovský byl však uražen i pohněván. Žádal, aby komise byla odložena a obě strany poukázány na něj. Biskup měl o jich fundátorském právě pochybnosti a psal-li mu Tvorkovský rozhořčeně, i z odpovědi je cítiti duševní pobouření. „Ráčíte-li VMt spolu s panem bratrem a pány strejci svými fundátorem toho kláštera bejti a nějaké právo nad těmi poddanými klášterskými od předků svých sobě pozůstávané míti, žádné pochybnosti není, než že račte věděti, jak223 jeho obhajovati. Kteréhož i my VMti od osoby naší rádi přejeme a se na ně nevkládáme. Však také že jaká vrchnost nám a potomkům našim v tom klášteře náleží, od toho pustiti nemůžeme, nýbrž to jak předkové naši sobě a potomkuom našim vyhražďujeme a pozůstavujeme.“[red 16] Jelikož však Pavlovským vyslaná komise věci neskoncovala, a poddaní starovesští biskupa dále nabíhali, biskup také byl zaměstnán jinými věcmi, listem z 8. září přenesl rozhodčí právo na pány Kravaře a poddaným nařídil, aby se dostavili k roku položenému jim Mikulášem, Jiříkem a Bernartem Tvorkovskými z Kravař. Odevzdal Kravařům skutečně na vyřízenou jen věci světské, ale vyhradil si ze stížnosti poddaných jeden bod, který se týkal biskupa jakožto duchovní vrchnosti.[108]

Páni Tvorkovští byli spokojeni, ale ani jim se nepodařilo spor skončiti tak, aby brzo zavládl mír. Na rozeznání došlo teprve dne 31. března 1582 přátelským snesením mezi spornými stranami. Páni fundátoři skutečně nalezli, že poddaní zachovali se k proboštovi neslušně, roboty podle rozhodnutí zemského soudu jim uložené vykonávati se zdráhali, z nich se vytahovali, proboštovi se protivili, k biskupu olomouckému utekli se se žalobami neslušně. Probošt Petr na přímluvu Tvorkovských i jiných pánův jim odpustil a slíbil, že jim toho nebude vzpomínati, pokud se k němu budou slušně chovati. Odpustil jim také „zasedělé“ roboty kromě podatkův,[109] zač zase poddaní pustili od piva a platů jim zadržených proboštem. Poddaní však slíbili, že nadále budou se k proboštu a konventu věrně a poslušně chovati, v ničem své vrchnosti se neprotiviti, ani vejstupkův proti vrchnosti před se bráti, ale všecky roboty, platy a podatky podle vyměření soudního nálezu z r. 1571 řádně vykonávati pod průpadkem 200 zl. červených. Kdyby se ještě v něčem dopustili protivenství, takový propadek na konvent v osmi nedělích pořád zběhlých dají pod skutečným trestáním. Když pak budou voziti hnůj, probošt jim bude dávati pivo.[110]

Když se nezdařilo, aby Petr Litman stal se proboštem v Olomouci224 u Všech svatých, pomýšlel Pavlovský, že jej odškodní jinak. Roku 1580 zemřel opavský farář Blažej Siebenlot, který farářoval v Opavě od r. 1551. Za čas byl také farářem v Hradci, odkud jej biskup r. 1570 odstranil, protože se oženil. Siebenlot (sám se psal Sybenloth) přešel úplně k luteránům a biskupy Prusinovského a Grodeckého nemálo zaměstnával. Po jeho smrti katolická část opavského obyvatelstva poslala na klášter Fulnek k Petrovi z Nisy, aby byl u nich farářem. Litman jim odpověděl, že bez biskupa, jakožto svého ordinaria, nemůže se dávati v nijaké jednání. Proto Opavané obrátili se na Pavlovského oznamujíce mu, že Litman za svou osobu by proti tomu nebyl, biskup mu schválil, že bez něho nechtěl ničeho začínati, a povolal jej dne 21. října k sobě na Kelč na neděli příští, aby s ním mohl o tom rozmluviti. Magistrát opavský se sice s počátku stavěl proti této volbě, ale po nedlouhém zdráhání přivolil a Litmana za faráře přijal. V radě zasedali totiž vedle katolíků také luteráni, kterých tenkráte byla v Opavě většina. Litman přišel do Opavy 5. listopadu a hned podle biskupského nařízení žádal, aby z fary byli odstraněni oba luterští kaplani. Byl to počátek nového zápasu města s biskupem.[111]

Klášter se za opatrné a hospodárné správy Litmanovy vzmáhal, hospodářská bída zaviněná jeho předchůdci se obracela k jistému blahobytu. Probošt stál věrně při katolictví, také nebylo při něm mravních úhon, jakými trpěl klášter za Jiřího Šimbergra.

Ačkoli byl farářem v Opavě, zůstal Litman nadále proboštem. Jen řeholníků měl stále nedostatek. Sám Rudolf II. počal naléhati, aby se v konventě klášterním nákladem choval jistý počet alumnů pro vzdělání a rozmnožení svaté religí katolické, kteří by se tam vychovávali v umění literním, v pobožnosti a dobrých ctnostech. Snad nešlo králi jen o dorost řádový, ale vůbec o rozmnožení katolického kleru. Pavlovský poslal poručení císařské Litmanovi uloživ mu, aby se v tom poslušně zachoval a poručení císařskému dosti učinil.[112]

Koncem května r. 1586 dokonal svou pozemskou pouť. Sotva se o tom dověděl pan Mikuláš Tvorkovský z Kravař, poslal hned na225 klášter dvě osoby stavu rytířského a kázal je ubytovati v klášteře. Bratří v konventě se tomu bránili a žádali, aby z kláštera vyšli. Rytíři se zdráhali. Konvent psal biskupovi, že těchto osob vůbec není na klášteře třeba. Neboť hned po smrti proboštově pozůstalost jeho opatřili, aby všecko mohlo býti náležitě dochováno do nové volby. Také při hospodářství nebylo třeba dozoru páně fundátorova, protože klášter byl opatřen ouředníkem, osobou k správě hospodářství dosti hodnou a způsobnou.

Pavlovský to viděl nerad. Klášteru se dělají zbytečné výlohy se zbytečnými opatrovníky, a klášter je přece vždy ještě chudý. Také nechápal, kam Tvorkovský tímto opatřením směřoval; snad jen na ochranu kláštera. Napsal proto 1. června 1586 panu Mikuláši, aby ty dvě osoby rytířské z kláštera ihned odvolal, ač-li tam vůbec ještě jsou. Postará se sám o to, aby nový probošt byl podle starobylých pravidel volen co nejdříve.[113]

Z toho znova vidíme, že instituce klášterských oprávců nebyla vždy zdravou, zvláště chtěl-li býti opravní pán osobou velmi důležitou. Skutečně také netrvala vakance dlouho. Volby se vykonaly asi začátkem července, již dne 9. července vydává biskup Pavlovský list na investituru nově zvolenému proboštu Janovi z Weitersfeldu, dosud převoru v klášteře šternberském. Nový klášterní vládce byl již starší muž, v řeholi 22 roků, volen byl jednomyslně. Proboštové šternberský Frydrych Bořikovský a olomoucký Martin Trinesius uvedli jej v reálnou i skutečnou držbu proboštství, když složil obvyklou přísahu, jejíž tekst koncipoval biskup.[114]

Po několika letech, ve kterých na praeposituře dobře vládl Petr Litman z Nisy, nastala za nového probošta zase léta zlá.

Záhy nastal rozklad i v konventě. V neděli Misericordias Domini[red 17] (1. května) 1588 měl kázati konventuál Blažej. Když již lid se sešel a čekal ve farním chrámě na kázání, Blažeje nebylo: opustil klášter. Probošt žaloval Pavlovskému. Německého kazatele potřeboval, a nyní byl klášter bez něho. Probošt žádal, aby do Fulneka přišel bratr Bartoloměj ze Šternberka. Ale bratr Blažej odešel k biskupovi na Kroměříž, kde mu Pavlovský domluvil, pohrozil trestáním, a řeholník slíbil, že se vrátí do kláštera k své povinnosti.

Hůře252 však bylo, že také probošt Jan se nakazil a dal se v šlépěje Šimbergrovy. Měl u sebe nějakou podezřelou ženu, kterou mu biskup kázal vybyti, ale probošt neposlechl. Namísto, aby ji vzdálil od sebe na několik mil, koupil jí za klášterní peníze grunt ve Fulneku a posílal jí z kláštera stravu pro několik osob. Ona chodí po městě a „vydávajíce se za nějakou proboštkyni“, je lidu k pohoršení a probošt řádu k posměchu, hanbě a zlehčení.

Také služba boží v klášteře i na okolních farách se opomíjí a zanedbává, neboť probošt nechová kanovníků. Horae canonicae[red 18] se nekonaly, při službách božích v kostele a při pohřbech na hřbitově zpívaly se světské písničky, k čemuž probošt přihlížel přes prsty.

Dne 6. května biskup znova napomíná probošta, aby tu ženu vzdálil od sebe, aby bratří choval více, dva nebo tři mládence si vzal z Olomouce, aby se v klášteře mohli vzdělati ve vědách a umění, aby později mohli býti vysvěceni. Vždyť klášter je založen pro 12 osob. Bartoloměje ze Šternberka mu nepošle, když Blažej se vrátil k své povinnosti.[115]

Za253 vlády Janovy nedovídáme se o Blažejovi ničeho nového. Vrátil se do kláštera, a snad se polepšil, anebo šel dále svými chodníčky, nehacen proboštem, který také šel po svých, a tak mlčeli navzájem ke svým hříchům. Protože za probošta Jana z Weitersfeldu vracely se do fulneckého monastýru mravy a časy Šimbergrovy, můžeme si mysliti, co chceme. Jisto je, že kněz Blažej nepolepšil se trvale, polepšil-li se vůbec. Roku 1595 nástupce Weitersfeldův žaloval biskupovi Pavlovskému, že Blažej na staré obyčeje své se navracuje. Pavlovský napomínal probošta Jana Bohuše, aby měl před očima, aby Blažej nebyl ku pohoršení lidem a na zlehčení kláštera.[116]

Střídali se proboštové v klášteře, střídali se také páni na fulneckém zámku, majitelé panství. Balcar Švejnic z Pilmesdorfu stal se jediným majitelem panství r. 1550 po smrti své manželky Barbory z Rottalu na Tollberku, před tím vdovy po Ulrichovi Cetrysovi z Kynšperka. V pátek po narození Panny Marie r. 1550 (12. září) vydal mu Ferdinand I. list, že za zdravého života i testamentárně může se statkem volně nakládati, hlavně jej odkázati, komu by se mu zdálo a líbilo. Pan Balcar oženil se znova se Šťastnou z Choltic a r. 1566 na Fulnece ve čtvrtek před sv. Janem (20. června) sepsal kšaft, kterým Fulnek odkázal neplnoletému synovi, učiniv mu poručnicí svou druhou manželku. Kdyby syn zemřel nedoživ let přirozených, má statek spadnouti na Balcarova bratra Jakuba Švejnice. Ale Fulnek se v rodě Švejnicově neudržel. Zdá se, že i Balcarův syn i bratr zemřeli před zletilostí sirotkovou. Dcery Balcarovy byly pak v testamentě opatřeny jinak. Judita měla dostati hotově 4000 zl. mor., Barbora 9000 zl. mor. Vdova držeti měla do smrti dvůr v Životicích. Roku 1585 převzal panství Petr Pražma z Bílkova jakožto dědictví své manželky Anastazie z Kynšperka, na niž připadlo dílčím narovnáním mezi Janem Baltasarem, Juditou a Anastazií z Kynšperka.[117] Od Pražmy a jeho chodi Anastazie koupil panství Fulnek r. 1586 Jan Skrbenský z Hříště,[118] který měl za manželku Markytu Okrouhlickou z Kněnic.

Nový pán byl odpůrcem víry katolické. Byl horlivý přívrženec Jednoty českých bratří. Třeba probošt Jan nebyl vzorem katolického254 preláta, třeba život v klášteře za jeho správy upadal a mravnost klesala, přece byl katolický klášter nekatolickému pánu trnem v oku. Klášter obsazoval nejen faru fulneckou, ale všecky fary na fulneckém panství, a protože visitátorem klášterním byl olomoucký biskup, byly fary obsazeny katolickými faráři i v dobách, kdy řeholní život v klášteře byl ve psí. Při náboženské vlažnosti a mravní zvrácenosti proboštově odňal Skrbenský patronátní právo klášteru a fary osadil protestantskými predikanty. Jediná fara ve Fulneku, při níž konal služby boží klášter a kde pro fulnecké věřící držel českého i německého kazatele, zůstala proboštovi. Ale pán také všecky své vlastní patronátní fary obsadil predikanty. Na př. v Kujavách, kam hleděli klášterní poddaní z Pustějova, ze Staré Vsi a z Bílova. Také ve Slatině byl kněz luterský, kterému poddaní proboštovi odváděli desátky.

Probošt žaloval biskupovi, ten dopisoval Skrbenskému, ale pán trval na svém. Biskupa omrzelo bezvýsledné dopisování, proto nařídil proboštovi dne 28. července 1590, aby od svého práva nepouštěl, své poddanské fary aby opatřil kněžími pořádnými a poddaným nedopouštěl, aby dávali desátky heretickým predikantům do Kujav a do Slatiny. Lze očekávati, že Skrbenský bude poháněti probošta před zemský soud, ale nechť jen se o tom biskupovi podá včas zpráva, a probošt nebude biskupem opuštěn, nýbrž náležitě ochráněn.[119][red 19]

Ani předešlí páni fulnečtí nebyli vždy katolíky, přece však se nikdy nevkládali ve fary. Probošt současně se žalobou k biskupovi obrátil se o pomoc k fundátorovi, Mikulášovi Tvorkovskému z Tvorkova a z Kravař a na Štítině, ale ten nevěděl pomoci. Fundátorská práva, kterých se tak houževnatě domáhali, skutečně byla Tvorkovským jen formalitou, jakmile se fundátorové měli střetnouti se šlechticem. Přece však i Pavlovský obrátil se na tohoto pána, když Skrbenský se nechtěl ve svém předsevzetí spokojiti. Má prý pan Mikuláš se poohlédnouti v rodových listinách na Raduni, snad něco v privilegiích a nadáních klášterských i strany těch far najíti se moci bude.[120]

Stalo se, jak biskup předvídal: slatinský farář Albrecht Taraska z Levice pohnal probošta i konvent k zemskému právu opavskému255 hned třemi průhony, prvním o desátky staroveský a bílovský, druhým o desátek ze dvora v Lukavci, třetím o postavení svědkův. Pře však byla vyřízena až za Weitersfeldova nástupce probošta Jana Bohuše v sobotu před sv. Trojicí (4. června) 1594. Mezi stranami učinili smlouvu mocní přátelé Mikuláš Tvorkovský z Kravař na Štítině, nejvyšší komorník knížetství opavského, Albrecht ml. z Vrbna a na Heralticích, Albrecht Sedlnický z Choltic na Bartošovicích, nejv. sudí knížetství opavského, Pertolt Tvorkovský z Kravař a na Raduni. Probošt Jan Bohusius se zavázal, že ze zadržených desátků ze Staré Vsi, z Bílkova a ze dvora v Lukavci vydá faráři polovici při nové žni, ze dvora pak zvláště čtvrť rži a čtvrť ovsa má se faráři dostávati ročně. Když pak farář bude konati služby boží v Děrném, má se mu dostati na klášteře oběd a obrok pro koně, a ze vsí všecky akcidencie za posluhování věřícím, to jest od křtů, oddavků, od pohřbů i od ofěr, koledy na Zelený čtvrtek ze všech vsí. Farář Albrecht zavázal se proti tomu, že bude lidem poddaným ve Staré Vsi, Bílově a Děrném slovem božím i velebnou svátostí přisluhovati podle obřadu víry římské katolické. Tyto vesnice pak mají k faře slatinské náležeti jen potud, pokud se toto všecko bude vykonávati katolicky.[121]

Skrbenský i jinak činil příkoří proboštovi. Už[red 20] r. 1589 odnímal mu nějaké pozemky, nevíme kde. Dohodli se, že na sporná místa vyšlou komisi, ale biskup, když se o tom dověděl, nesl to těžko, a radil proboštovi, aby se při tom „vejjezdu“ na žádné smlouvy nedával a nepřistupoval, „neb by to bez ujmy kláštera s těžkostí bejti nemohlo; kdo přátelskýmu jednání povolí, obyčejně polovici toho, oč činiti jest, tratí.“[122]

Ani tento probošt nebyl prost sporů s poddanými. Postavili se proti němu z Pustějova, nejen o roboty, ale také o 500 zl., které měli za klášterem. Probošt Jan vytáhl se ze sporů tím, že asi roku 1589 Pustějov zastavil kterémusi zemanovi. Ale to byla pomoc jen na chvíli, jak se ukázalo velmi záhy.[123]

Zdá se, že Weitersfeld mravy své polepšil. Biskup již mu nevytýká výstupností, ba koncem r. 1593 nebo nejpozději v lednu 1594 dopustil, aby se stal proboštem u Všech svatých v Olomouci. Ten klášter byl totiž už dva roky bez probošta a nemohl býti ani v duchovních256, ani v časných věcech řádně spravován, proto císař Rudolf nařídil, aby se vykonala volba. Biskup nebránil zvolení Weitersfeldovu. Když Mikuláš Tvorkovský se dověděl, že proboštství fulnecké vakuje, dopsal biskupovi ne právě přívětivě, že se doslechl, jako by biskup probošta sesadil bez vědomí jeho jakožto fundátora, ač přece už biskup Stanislav Turzo proboštu a konventu nařídil, aby se k pánům fundátorům svým náležitě chovali.

Pavlovský mu odpověděl velmi rozhodně. Vysvětlil mu, jak se stalo, že proboštství vakuje. Nařídí však volbu v krátkém čase a o jejím výsledku fundátora tejna neučiní, dada voleného pánu v ochranu, co se dotýče světských věcí. Fundátorovi se křivda nestane, ale světským osobám nenáleží duchovní osoby říditi, spravovati, na ouřady voliti, ale konvent podle své řehole. Biskup vysvětluje také list Turzův (o kterém jinak nevíme nic), který nemínil, aby náležité chování k fundátorům znamenalo i poddanost řeholních kanovníků ve věcech volby. Vždyť nejvyšším fundátorem všech klášterů v zemi je císař, a také nijak se neplete do svobodné volby prelátů, jako nedávno je příklad na premonstrátském klášteře hradištském, kde po smrti opatově stala se o minulých vánocích volba jen v přítomnosti řádového visitátora, opata ze Strahova, bez vědomí císařova, a přece proto císař zůstává nadále fundátorem. „Tak taky i pánům fundátorům kláštera fulneckého ani právu jejich fundátorskému volením budoucího probošta bez vědomí jich nic se neublíží.“[124]

Skutečně také vykonána volba, ze které vyšel r. 1594 proboštem Jan Bohusius, česky zvaný Bohuše.

Sotva nastoupil, zakusilo Bílovecko ve Slezi Opavské a Fulnecko na Moravě značných úhon vojenských. Začátkem léta 1594 táhlo těmito kraji císařské vojsko ze Slezska do Uher proti Turkovi. Rozkládalo se po městech a dědinách na odpočinek v pochodech a velmi sužovalo poddané. Při sv. Janě Křt. vedl tudy 4000 rejtarů pan z Oppersdorfu; pod ním sloužil vojensky též vladyka Bartoloměj Ron z Rotvic na Leskovci, jenž tu neděli po sv. Anně zastřelil prý bez příčiny fojta v Lukavci[red 21]. Probošt Bohuš žaloval o to257 Rona, který se po delších průtazích uvolil zaplatiti vdově a sirotkům fojtovým 200 zl.[125]

Hned v začátcích dostalo se mu však i radosti: Jan Skrbenský z Hříště byl donucen vrátiti klášteru zabrané kostely. Na čas byl v nekatolických rukou i kostel Panny Marie ve Fulneku.[126] Dne 6. října 1594 oznámil probošt Pavlovskému, že kostel i se vším příslušenstvím vrátil na věčné časy ke klášteru. Jelikož však byl v držení protivníků katolické víry, byl profanován. Probošt žádá o radu. Pavlovský poslal mu 8. prosince „Agendam Gregorianam“, podle níž má některými žalmy a modlitbami kostel a krchov rekonciliovati. Má také dohlédnouti, je-li oltář posvěcený a není-li violovaný, aneb má-li konsekrované portatile, aby se mohla na něm sloužiti mše sv. „Pán Bůh rač dáti, aby to připojení ku potěšení a užitku všech věrných a pravých věřících zuostávalo a se spravovalo.“[127]

Pan Skrbenský však nestal se přítelem kláštera. Ve městě podporoval České bratry, na probošta nehleděl milostivým okem. Když v létě 1595 nějaký měštěnín „vojanským spuosobem“ přitáhl na klášterní louku a trávu sesekl, chtěl jej proboštův ouředník trestati. Skrbenský žádal probošta, aby se tím úředníkem ujistil, jako by on byl na vině. Probošt nevěda si rady, obrátil se na biskupa, který jej 22. srpna poučil, že sám měl žádati po Skrbenském ujištění nezbedným měštěnínem. Pomoci má hledati u pánů Tvorkovských jakožto fundátorův, kteří jistě budou věděti, jak klášter zastati a chrániti. Císaři netřeba věci předkládati, neboť klášter není komorní a císař by byl zbytečně zaneprazdňován. Páni z Kravař nemohou proboštu jeho žádosti vykládati za všetečnost. Kdyby však nepomohli, biskup, až přijede na Kelč, by to porovnal sám.[128]

Dědinští poddaní, kteří zaměstnávali Bohušovy předchůdce, ani jemu nedali pokoje. Roku 1595 obrátili se někteří na držitele panství Jana Skrbenského, který se chtěl hned pokládati za pána opravního. Odpíral tomu i probošt i biskup, neboť uznávali za oprávce a fundátory pány Tvorkovské. Poddaní z kterési klášterské dědiny258 totiž seděli ve vězení, ale tam je vsadil Mikuláš Tvorkovský, nikoli probošt. Biskup napsal nikoli bez zahrocení Skrbenskému, že by byl povděčen, „aby mezi vámi a proboštem láska, dobré srozumění a sousedství zachováno bylo“.[129]

Také s Pustějovskými měl co činiti. Probošt Jan z Weitersfeldu vypůjčil si kdysi od měšťanů fulneckých 100 zl. a rukojemstvím zavadil dědinu Pustějov. Roku 1595 měšťané nechtěli déle na zaplacení čekati, ale upomínali nového probošta nezbedně. Ten však pro množství daněk a zemských sbírek nemohl tím časem takových peněz shledati. Proto vyzdvihl od práva pustějovského 100 zl. počtu opavského (za 1 zl. 30 gr., za groš 6 den. bílých počítáno), sirotčích to peněz náležitých sirotkům nebožtíka Jíry Sroubka. Těchto 100 zl. položil měšťanům fulneckým, aby dostal do rukou zápis svého předchůdce a aby na poddanskou dědinu neuvedl těžkostí a vyvadil ji z takového nebezpečného rukojemství. Pustějovským vydal o tom zápis dne 25. ledna 1596 takový, že splatí jim při nejbližším posudku, co jen bude moci, a z toho úroku dávati nebude. Ale ze zbytku sirotčích peněz, které ještě zůstanou za ním, uvoluje se platiti ročního ouroku 4 zl., které si úřad té obce má zadržovati každého roku z platů pustějovských zahradníků, kterými tito jsou klášteru povinni a které bude úřad vybírati a zbytek na klášter odvozovati. Kdyby však který z těch sirotků došel let přirozených a podílu svého pohledával, zaplatí mu probošt u přítomnosti celé obce pustějovské, starší dědiny zapíší splátku do dlužního listu, a ze splátek ubudou úroky. Když pak budou spokojeni všichni sirotci, starší té dědiny vydají proboštovi dlužný zápis.[130]

Srovnal se také s Pustějovskými o 500 zl., o kterých výše jsme vzpomenuli. Peníze ty vypůjčil si hotově probošt Petr Litman. Klášter byl tím velmi zaveden. Litman dal dědinčanům v zástavu všecky rolní roboty, koňské i pěší, chození na hon a na hlásku, braní sirotků do panské služby, povoz k stavbám, ale i všecky jiné jakékolvěk roboty. Vyhradil si toliko stálý plat, ale z celé dědiny se ho scházelo jen 15 zl. 18 gr. Klášter neměl z Pustějova skoro důchodů. Probošt Bohuš, převor Stanislav a konvent obrátili se na biskupa Pavlovského s prosbou, aby jim dovolil tuto neužitečnou dědinu odprodati259 a za trhové peníze koupiti jinou užitečnější, která se jim tenkráte nabízela. Žádali o to také fundátorův, pánů Tvorkovských z Kravař, tenkráte pana Mikuláše na Štítině, nejvyššího komorníka knížetství opavského, Pertolda na Raduni, Jana Konstantina na Pusté Polomi a Janáka Karla na Malých Hoštičkách. Biskup i Kravařové o věci uvažovali a došli na ten výsledek, že vlastně poddaní z Pustějova mají půjčku již trojnásobně zaplacenu. Dluh byl kontrahován před šestnácti lety, plných šestnácte let nerobotovali. Nalehli na ně i pan visitátor i páni fundátorové, aby ten dluh odpustili, k tomu také platu ročního z luk uvolili se přivětšiti a v nějakou robotu při témž platu se podvoliti. Zajisté, že poddaným přednesli, že probošt zamýšlí je prodati. Poddaní, kteří zakusili již dobrodiní světské vlády v době, kdy byla dědina pronajata nejmenovanému zemanu, nepřáli si zažití jí znova. „Všecka obec skrze svého tlumače hlasně promluviti dali, že dotčených 500 zl. odpouštějí a od té chvíle probošta ani potomkův jeho upomínati nechtějí. K tomu také z týchž luk 40 zl. každého roku spravovati, nad to vejše sena i votavy všecky z luk konventských, když by je zahradníci a hofeři posekli a usušili, do dvora děrenského přivážeti svým nákladem se uvolili.“ Za to rádi by se byli vyprosili, aby na hon a na hlásku nechodili, ale aby za to dávali ke klášteru určitý roční plat. Aby jim klášter učinil list na časy budoucí a věčné, že té dědiny ani neprodá, ani nezastaví, ani za jinou nesmění. Aby jim klášter dal nadání listovní, k věčnému a svobodnému užívání na luka, kluče a paseky. Za to slíbili a připověděli, že budou vykonávati všecky roboty, jak byly nálezem opavského zemského soudu r. 1571 stanoveny. Biskup i fundátoři prosbu poddaných schválili a uznali za věc slušnou a klášter vyhověl. Tím se rozmnožily poddanské pozemky v Pustějově, neboť sedláci měli míti od nyníčka právo louky držeti ke svým gruntům a s nimi je s vědomím proboštovým prodávati, zastavovati, odkazovati, měniti neb i darmo dáti. Pochůzky na hony a hlásky proměnily se poddaným na roční plat 20 zl. splatných na sv. Martina. Stalo se v klášteře Fulneku v den památný sv. Jana Křtitele, božího léta 1597.[131]

Z260 se skutečně, že probošt na pustějovské sedláky působil vyhrůžkou, že dědinu prodá, neustanou-li upomínati. Když v srpnu r. 1597 byl Pavlovský na Hukvaldech, přišli k němu poddaní z Pustějova a přednesli mu již, co všechno chtějí nabídnouti a več se podvoliti, jen aby na budoucí časy byli při klášteře zůstaveni a odtud aby nebyli jinam odprodáni a odcizeni. Biskup 24. srpna se za nimi u probošta přimlouvá.[132] Z toho též plyne, že listina datovaná r. 1597 na sv. Jana, byla vydána nikoli v červnu, kdy dne 24. slaví církev narození sv. Jana Křtitele, ale až 29. srpna, v památný den stětí sv. Jana.

Probošt měl pro prodej, či už vážně myšlený anebo jen předstíraný, dobrou zástěrku. Klášter nedávno utrpěl průtahy císařského vojska, byl zatížen vysokými daněmi, stavení klášterská byla velmi sešlá, užitky na výživu konventu byly skrovničké.

Chvíli měl probošt s poddanými pokoj, ale jen chvíli. Mezitím zemřel r. 1598 biskup Pavlovský a na biskupství olomoucké zasedl kardinál František z Dietrichštejna. Ten už r. 1602 byl nabíhán poddanými z Bílova, aby dělal pořádek mezi nimi a vrchností. Šlo o nějaký les při hranicích vsí Bílova a Bravin (ve slezském okrese bíloveckém). Probošt obvinil několik bílovských sedláků, že mu tam rubají, nemajíce k tomu práva. Když se o tom mělo jednati před zemským hejtmanem opavským, nebylo tam ani probošta ani poddaných. Poddaní utekli se ke kardinálovi, a ten 5. května 1602 nařídil komisi, která vyjela na sporná místa a rozhodla tam dne 17. května. Probošt se nespokojil rozhodnutím, nýbrž poddané prý trestal ukrutným bitím a vězením, až jej kardinál 24. června musil poučiti, že takové bití nenáleží a nemůže se schvalovati ani světské vrchnosti, tím méně osobě duchovní. Nechť proto zachází s poddanými tak, aby neměli příčiny rozhlašovati jej mezi lidmi.[133]

Již administrátoři biskupští za sedisvakance po smrti biskupa Stanislava261 Pavlovského jmenují probošta „Jan Velvarský“.[134] Snad on nebo jeho předkové byli původem z Velvar v Čechách. Dne 20. září 1608 jej Rudolf II. nobilitoval a dal mu přídomek „de Velvarecchio“, aby se tak mohl psáti on i jeho pokrevní příbuzní.[135] Psal se potom „z Velvárek“.

Za jeho vlády skončeny byly dlouholeté spory, které otřásaly dobrým poměrem mezi klášterem a vrchností fulneckou. Šlo o pivo, o várky i o výstav piv do klášterských poddanských dědin. Klášter míval kdysi pivovar v Lukavci, který však neznámo kdy zanikl, snad za nepořádných proboštů. Sotva se přestalo vařiti v klášterském pivovaře, začali se usilovati majitelé zámku Fulneka, aby poddaní proboštovi brali pivo z jejich varů. Ale probošti tomu bránili, což obyčejně zle odnášeli jejich poddaní. Roku 1563 Balcar ze Švejnic jal pro tento odpor pustějovského fojta Jiříka, vsadil jej do městské šerhovny, a když ho na poručení zemského hejtmana propustil, zas mu strhl vodu z potoka Životského, která hnala fojtův mlýn. O to žaloval jej r. 1566 probošt řehoř Slominský, ježto však zemřel před rozeznáním, byl půhon umrlý a tak osvobozen i pan Balcar. Teprve r. 1607 učinil pivné vojně konec Rudolf II., který povolil, aby klášter znova vařil v Lukavci.[136]

Jan Bohuš z Velvárek zemřel r. 1610. Po něm zvolen byl proboštem kanovník Tomáš Šiller (Schiller), rodák z Nového Jičína. I Bohuš i jeho nástupce byli dobrými kněžími. Nebylo proti nim stížností v mravním ohledu. S poddanými měl však Šiller těžkosti právě tak, jako jeho předchůdce. Už r. 1610 začali zase lidé z Pustějova. Žalovali u zemského hejtmana opavského Pertolta Tvorkovského na Raduni, že jsou robotami přetěžováni. Stížnosti podepsal i fojt Tobiáš, proto se hněv proboštův obrátil proti němu. Fojt však zašel do Opavy k Janovi Hlouškovi, měštěnínu a ležáckému hospodáři, který měl pero i jazyk stejně ostré a rád se propůjčoval za advokáta při městském soudě konšelském. Ten sformoval fojtovi říznou žalobu, českou, protože tenkráte u zemského úřadu nepřijímali německých spisů. V žalobě položeno, kterak probošt Tobiáše několikrát již vězením a pokutami až do 300 zl. trestal bez náležité příčiny. U hejtmanství sháněli se po písaři žaloby; chtěli ho vsaditi do „kabátu“, že užil o vrchnosti slov smělých a všetečných262. Našli ho, ale že byl měšťan, nemohli na něho sáhnouti. Zato žaloba zůstala nevyřízena, až fojt Tobiáš zemřel.[137]

Ale tím nebyl konec. Probošt koupil r. 1613 dvůr v Pustějově, který však byl všelijak sešlý a na stavení velmi zpustlý. Poddaní měli robotovati při stavbách, totiž voziti dříví, kamení, cihly, vápno, kopati grunty a jinak pracovati. Toho za mnoho let nedělali, kdyžtě klášter ani nestavěl, ani neopravoval. Proto když r. 1614 probošt Šiller nařídil poddaným z Pustějova a ze Staré Vsi, aby vozili na stavbu dřevo z klášterního lesa Kukavce, neposlechli. Probošt vzkazoval a poroučel jim znova a znova, ale dostalo se mu po každé stejné odpovědi, že nejsou povinni a nebudou voziti stavebního materiálu. Probošt poukazoval na staré smlouvy, na nálezy soudní a na porovnání mezi klášterem a poddanými, ale házel hrách na zeď. Starovesští nejen že neposlechli, nejen že vzkazovali proboštovi posměšná slova, ale strojili zjevnou vzpouru, k níž popuzovali i poddané z Pustějova. Úřad těch dědin byl podle přísah povinen takové věci ohlásiti vrchnosti, ale neučinil tak, nýbrž s tím souhlasil. Sedláci z Pustějova posílali do okolních dědin, klášteru poddanských, posly, „aby je utvrzovali v odporu proti vrchnosti a odvozovali od takových povinných povozů, užívajíce při tom i všelijakých falešných praktik a fortelů. Jsouce sami neposlušni, jiné nepovážlivé uvozovali v neposlušenství proti pánu svému dědičnému a proti konventu. Sami mezi sebou se vzbouřivše, jiných vzbouřiti směli“.

Když se Šillerovi podařilo vzpouru utišiti, vzal poddané do trestání, a to nebylo mírné. Pustějovští odnesli to takto: Probošt nejen že vězením potrestal všecky, nýbrž to dříví, kteréž bylo tenkráte již srubáno a které i jiné dědiny měly voziti, Pustějovští sami do Pustějova musili odvézti a mimo to i jiné pokuty s koňmi svými museli podstoupiti. Na Staroveské měl probošt pokutu v porovnání z r. 1582, totiž průpadek 200 zl. červených. Na jich prosbu ušetřil jich peněžité pokuty, ale potrestal všecky sedláky vězením a nařídil jim, vyjímaje toliko zahradníky a chalupníky, aby postavili v Lukavském lese 100 kop šejtův k pivovaru klášterskému a v lese, aby zdělali 100 kop sáhův dříví (tedy 6000 sáhů) k pekárně, a to dříví aby všecko svými potahy odvezli do kláštera. Také jim uložil, aby v Bílově, když jim poručeno bude, orali čtyři dni. Pokudž263 by se toho nejmenšího na potomní čas dopustili a se na odpor postavili, aneb též této vyměřené pokutě dosti neučinili, věděti mají, že ne 200 červenými zlatými, ale dvojnásobně trestáni býti mají.[138]

Roku 1617 měl již zase co činiti o vlastní klášterské grunty s Janem st. Skrbenským z Hříště a na Fulneku a s řeborem Pražmou z Bílkova. Nějaké grunty mu upírali vkládajíce se v ně. Nevíme sice, o které grunty šlo, ale věc vznesl probošt na kardinála, který žádal o pomoc moravského zemského hejtmana, pana Ladislava z Lobkovic na Rybnících a Holešově, který 13. listopadu 1617 nařídil oběma klášterním odporníkům, aby se v ustanovený den dali najíti před pány komisaři nařízenými sněmovním snesením k srovnání té věci.[139]

Probošt Šiller dožil se třicetileté války. Bylo mu souzeno přihlížeti, jak trpěl klášter, poddanské vesnice, obě sousední země, Morava i Slezsko. Od r. 1621 projížděli krajem polští rejtaři, chasa nezbedná a nekázaná, která byla poslána císaři na pomoc, ale s poddanými jeho nakládala hůře, než kterýkoli nepřítel. Když roku 1621 dostavili se ponejprv, zabili stařičkého rektora a několik jiných lidí v Butovicích. Roku 1624 při sv. Jakubě rozložili se i v Pustějově, Studénce a na Bílovecku, vydrancovali celé okolí, všecko obilí posekli a ztrávili. Lidé s dobytkem rozutíkali se po lesích, mnozí nalezli ochrany v Bílovci. Teprve při sv. Michalu, když jim císař vyplatil žold, vraceli se Poláci domů.[140]

Toho r. 1624 probošt zemřel. Kolik měl tenkráte v klášteře lateránských kanovníků, nevíme, ale asi nemnoho, kdyžtě již r. 1623 vypomáhal v kostele farním kapucín P. Bonaventura. O něm zachoval se zápis, že na Veliký pátek vystoupil na kazatelnu s železným kruhem a řetězem a s rukama uvázanýma provazem ke krku. Při večerním výkladě o bičování Pána Krista sešel s kazatelnice, vykasal sukni, pod níž měl na sobě pytel, a bičoval se před posluchači. To vše na zesílenou dojmu.[141]

Smrtí Šillerovou prozatím končíme.

Poznámky
  1. Brandl, C. d. M. XI. pg. 484 č. 570.
  2. C. d. M. XII. pg. 45 č. 55.
  3. Dt. decima die mensis decembris 1391. C. d. M. XII. pg. 47 č. 57.
  4. Ležení byl druh exekuce. Viz Brandl, Glossarium, Brno 1876 pg. 126 sq. Dr. Fr. Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské, I. Brno 1900, pg. 316 sq. Listinu otiskuje Brandl, C. d. M. XII., pg. 84, č. 101.
  5. C. d. M. XII. pg. 357 č. 392.
  6. C. d. M. XII. pg. 443 č. 500.
  7. C. d. M. XII. pg. 475 č. 538.
  8. Dt. Fulnek feria IV. ante cenam Domini 1407. C. d. M. XIII. pg. 505 č. 470.
  9. Dt. v Fulnece 1448 dne měsíce července 14. Zemský archiv v Brně MS. 156 pg. 83—86. Listinu jsem otiskl v Selském archivě, roč. X. listináře čís. 102.
  10. Listinu z téhož rukopisu jsem otiskl v listináři Selského archivu roč. X., čís. 104.
  11. Z klášterního diplomatáře fulneckého chovaného v mor. zem. archivě MS. 12, fol. 10 otiskl Bretholz C. d. M. XIV pg. 256 č. 294 a druhou kopii z téhož diplomatáře fol. 8v tamže, pg. 259 č. 295.
  12. Výpis ze zemských desk opavských v citovaném klášterním diplomatáři v zemském archivě v Brně M 156 pg. 1; druhý v J. J. Středovského „Apographa“ v arcib. knihovně kroměřížské Vol. I. pg. 118—119.
  13. Instituce manů na některých velkých statcích moravských nebyla obdobnou s manstvími korunními, ba ani ne s many olomouckého biskupa. Věc není dosud náležitě objasněna, ale zdá se, že to byli „manové robotní“, jakých 18 měl na př. zámek královský Karlštejn a na Moravě benediktinský klášter a po něm panství v Třebíči. Na Moravě měly many kromě panství fulneckého i statek kojetínský, náležitý kdysi arcibiskupům pražským, ale i statky bítovský a brumovský, a snad i jiné. O manech třebíčských psal Adolf Kubeš v Čas. Mat. Mor., jinak viz hesla Man a manství v Brandlově Glossariu pg. 140—143.
  14. Z. d. Ol. kvatern XII, 106v—107v. Výpis z desk ve zmíněném diplomatáři MS 12, fol. 49. Deskový vklad končí se poznámkou: „Tento vklad jest v druhých knihách pana Ladislava z Boskovic.“ V moravských zemských deskách tohoto předcházejícího vkladu marně hledáme, neboť žádný kvatern, ani olomoucký ani brněnský, nenese jména „Knihy druhé Ladislava z Boskovic“. Zukal, Paměti opavské, pg. 305, klade deskový zápis do r. 1475; nevím proč, kdyžtě v olomouckých deskách je mezi vklady roku 1486. Z r. 1475 je v olom. deskách vklad, kterým Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší jinak Hynek z Minsterberka k žádosti krále Matyáše Uherského dali dobrovolně Janovi z Žerotína hrad Fulnek „s městem, vsemi, vesnicemi, požitky, důchody… dvormi, poplužími, lesem, mlýny, zemanstvím i manstvím, právem podacím duchovním i světským“. Z. d. Ol. XII. fol. 104v—106v. O klášteře ve vkladě není zmínky. Zukala asi zavedl Wolný, Markgraft. Mähren Bd. I, Prerauer Kreis pg. 121, který oba vklady z r. 1475 a 1486 registruje pod jediným, položeným k r. 1475.
  15. Zukal o. c. tvrdí, že Jan z Žerotína ztenčoval důchody řeholníků i celé statky jim odnímal, Wolný, o. c. pg. 129, mluví o dobrovolných zástavách kláštera, kterému se vedlo zle. Prameny nedí o tom nic více, než jsme uvedli, a kdyžtě Žerotínové byli nekatolíky, je nikoli nepravděpodobným tvrzení Zukalovo.
  16. Rukop. MS 12 zem. arch. v Brně, fol. 56.
  17. Dt. v neděli den sv. Pavla na víru obrácení (25. ledna) 1506. Rukop. MS 12, fol. 54.
  18. Apographa Středovského v arcib. knihovně v Kroměříži, vol. I. pg. 118—119.
  19. Rukop. MS 12, fol. 49.
  20. Zukal, o. c. pg. 306.
  21. Arch. min. vnitra v Praze, Missiv. 41, fol. 218.
  22. Arcib. arch. v Kroměříži, kopiář 11, fol. 261v.
  23. Arcib. archiv v Praze, kopie, Archiepiscopalia diversae materiae.
  24. Lacek z Kravař byl biskupem v Olomouci 1403–1408, pohřben je v kapitulním kostele sv. Mořice v Kroměříži.
  25. To jest asi jen tradice, protože z listin to nijak nevyplývá a také biskupové, kteří měli po ruce pečlivě seřazený archiv, se na to nikde neodvolávají, ač na př. Vilém Prusinovský v listě výše citovaném měl na to příležitost nad jiné vhodnější.
  26. Originál (dt. v klášteře fulneckém v sobotu ipso die cathedra Petri 1854) v pražském arcibiskup. archivě.
  27. Zukal o. c. pg. 309. Zukal jako profesor německé reálky v Opavě pracoval pilně v zemském archivě opavském, odkud vyčerpal mnohé věci.
  28. Arch. krom. Kop. ad annos 1554–1555, fol. 34.
  29. Ibid. fol. 37.
  30. Listinu z diplomáře klášterního v zemském arch. v Brně MS 156 jsem otiskl r. 1916 v listináři X. roč. Selského Archivu č. 105.
  31. Arcib. arch. krom. Kop. ad an. 1556, fol. 63.
  32. Kopiář ad an. 1557 fol. 8.
  33. Ibid. fol. 17.
  34. Ibid. fol. 17v.
  35. Ibid. fol. 33.
  36. Ibid. fol. 36, 42.
  37. Ibid. fol. 59, 66.
  38. Ibid. fol. 44, 46, 60v.
  39. Arcib. arch. krom. Kop. ad an. 1557 fol. 76, 75v, 80, 130v. Archiv min. vnitra v Praze, Missiv. č. 60 fol. 239. Červený Kameň je vesnice blízko moravských hranic ve stolici trenčanské, v púchovském okrese.
  40. Kopiář č. 3 fol. 103.
  41. Buďto omyl písařský, nebo přeslechnutí biskupovo: jmenoval se Jan Kouc.
  42. Kopiář a. a. 1557 fol. 33, 35, 35v.
  43. Kop. a. a. 1557 fol. 64.
  44. Ibid. fol. 75v.
  45. Arch. min. vnitra, Missiv. č. 60, fol. 208.
  46. Missiv. 60 fol. 295. Opatem ve Žďáře byl tenkráte Vácslav III., nábožensky jistě nepodezřelý, kdyžtě jej papež Julius III. jmenoval r. 1551 „k vůli jeho ctnostem a učenosti“ světícím biskupem olomouckým a biskupem nikopolským (in partibus). Viz Dr. Bedřich Drož, Dějiny kláštera a města Žďáru na Moravě, Žďár 1903, pg. 105.
  47. Kopiář N v arcib. arch. krom.
  48. Kopiář č. 1 fol. 17, 29, 38, 50, 69.
  49. Kopiář č. 2 fol. 22, 23, 23v, 95v, č. 3 fol. 19, 25v.
  50. Kop. 4 fol. 38.
  51. Zajímavo, že biskup Marek mnohá místní jména, která dnes se všeobecně považují za feminina, skloňují se v rodě mužském. Na př. Velký Polom, a tak i tuto Ratiboř, obé ve Slezsku. Je to jistě analogie vzatá z tehdejšího živého jazyka moravského, kde až dosud jsou jména Kroměříž, Olomouc, Vídeň masculina!
  52. Kop. č. 2 fol. 91v, 110, 110v.
  53. Kop. č. 1 fol. 162v, č. 2 fol. 12, 13, 13v, 117, 180v, 193; 194.
  54. Kop. č. 4 fol. 38.
  55. Kop. 1 fol. 81v.
  56. Kop. 3 fol. 14v.
  57. Kop. 4 fol. 63v, 122v.
  58. Kopiář nesignovaný ad an. 1568 f. 77.
  59. Kop. 2 fol. 197v, 198.
  60. Kop. 4 fol. 135, 135v.
  61. Kop. 4 fol. 137, 137v.
  62. Kop. 5 fol. 82, datum ve středu po sv. Duchu (2. června) 1563.
  63. Kop. č. 5 fol. 16, 16v.
  64. Kop. 5 fol. 131.
  65. Kop. 5 fol. 94, 106v, 118, 144, 148v, kop. č. 6 fol. 3v—4v.
  66. Arch. min. vnitra, Missiv. č. 62 f. 306.
  67. Kop. 3 fol. 168.
  68. Kop. 5 fol. 9, 14.
  69. Kop. 5 fol. 118.
  70. Kop. 6 fol. 2v.
  71. Kop. 6 fol. 3v—4v.
  72. Kop. 6 fol. 17.
  73. Kop. 6 fol. 18v.
  74. Kop. 6 fol. 29/II 29/I.
  75. Kop. 6 fol. 36v.
  76. Kop. 6 fol. 37.
  77. Kop. 6 fol. 29/II.
  78. Ibid.
  79. Kop. 6 fol. 37v.
  80. Kop. 5 fol. 58a, Kop. 6 fol. 45, 45v, 49v, 63v, 64v, 65.
  81. Kop. 6 fol. 110.
  82. Kop. 6 fol. 84, 85, 85v.
  83. Kop. 6 fol. 110. Jiřík Lesota zemřel 5. ledna 1573. Zukal, Paměti opavské, pg. 164.
  84. Kop. 6 fol. 118.
  85. Kop. 6 fol. 127, 127v.
  86. Kop. 7 fol. 268v.
  87. Kop. 7 fol. 324v.
  88. Kopiář 7 fol. 293.
  89. Kop. 8 č. 34.
  90. Kop. 8 fol. 34v.
  91. Kop. ad an. 1568 fol. 98, 98v.
  92. Kop. ad an. 1568 fol. 146.
  93. Kop. č. 11 fol. 90, 91.
  94. Kop. 12 fol. 38.
  95. Zukal, o. c. str. 310 sq. podle spisů zemského archivu opavského.
  96. Nastoupil vládu po smrti knížete Viléma r. 1452.
  97. Kníže Kazimír Těšínský byl za Ludvíka II. zemským hejtmanem opavským. Zukal o. c. pg. 15.
  98. Zukal l. c. udává, že v Opavě mělo býti 32 masných krámů. Snad opis listiny, který máme před rukama, je chybný, neboť těžko bylo řeznické krámy děliti na polovičky.
  99. Copia simplex v diplomatáři klášterním v zem. arch. v Brně. MS 12 fol. 69.
  100. Kopiář nesignovaný ad an. 1575 fol. 12.
  101. Týž kopiář fol. 44. Dt. v Olomouci ve středu den Povýšení sv. Kříže (14. září).
  102. Kop. ad an. 1575 fol. 44v; kop. 14 fol. 55v, 111. V srpnu a v září biskup Jan Mezoun z Telče přimlouvá se u „probošta fulneckého“ za Martinem Kovářem, který si stěžuje do faráře ze Slatěnic, „ku kteréžto faře poddaní vaši klášterští desáteční súce obilí dávati povinni sou“, že mu neplatí nějakého dluhu spravedlivého. Slatěnickému faráři dávali desátek poddaní kláštera Všech svatých a nikoli poddaní fulneckého proboštství.
  103. Kop. 15 fol. 104. O lacích listech viz Brandl Glossarium pg. 117 až 120 (heslo „lání“).
  104. Kop. 14 fol. 79. Že král vymáhal půjčku (jen 960 zl.) po všech moravských klášteřích, nejen po těch, které byly komorou královskou, vysvítá z Mezounova listu ze dne 24. února 1577. Kop. 15 fol. 25v—27. Žďár měl statky v Čechách i na Moravě, ale bylo-li mu výhodnějším, rád se považoval opat za českého preláta a vytahoval se z povinností na Moravě, ač klášter byl založen moravskými Kunštáty a většinu statků měl na Moravě. Právní poměry šternberské kanonie byly však na Hradčanech právě tak zamhleny jako fulnecké anebo kláštera Všech svatých, který byl z české Litomyšle až r. 1421 přenesen do Olomouce.
  105. Kop. 17 fol. 110v, 239v, Kop. 18 fol. 56v. Biskup o tom už přichystal list klášterským poddaným, ale rozmysliv si jinak, neodeslal ho. V kopiáři připsal písař in margine: „Není posláno“.
  106. Kop. 18 fol. 62.
  107. Kop. 18 fol. 69v.
  108. Kop. 18 fol. 96, 96v, 97, 97v, 114, 151v, 153, 169.
  109. Podatek je polské slovo a znamená daň. V češtině, jakou se hovoří v Opavště i na Těšínsku, v moravském nářečí lašském je dosti slov polských, jak ani nemůže býti jinak při neustálém sousedském styku těchto krajů s územím kompaktně osedlým polským lidem.
  110. Diplomatář klášterský v zem. arch. v Brně, MS 156 fol. 100—102. Listinu otiskl jsem v listináři Selského Archivu roč. X. č. 103.
  111. Kop. 18 fol. 198v. Ant. Gindely, Beiträge zur Geschichte der Zeit Kaiser Rudolf’s II. pg. 37 sq. Dr. B. Navrátil, Jesuité olomoučtí, I., pg. 212 nota. O Siebenlotovi viz též Zukal, Paměti opavské, pg. 23 sq.
  112. Kop. 18 fol. 262v.
  113. Kop. 24 fol. 140v. Kop. 23 fol. 58.
  114. Kop. 70 fol. 257—259.
  115. Kop. 26 fol. 114v.
  116. Kop. č. 32, č. 127.
  117. Z. d. Ol. XXXVIII. fol. 32, XXIX. fol. 54.
  118. Z. d. XXIX, 69.
  119. Kop. 28 fol. 161v.
  120. Kop. 28 fol. 162.
  121. Diplomatář klášterní MS 12, pg. 78—81.
  122. Kop. 27 fol. 208, 209.
  123. Zukal, Paměti opavské, pg. 311.
  124. Nesvázaná složka vložená do kopiáře čl. 31, fol. 7v. Roku 1598 zemřel na klášteře Hradišti opat Jan Poniatowski a zvolen byl Jiří Pavorinus z Pavorina, jenž převzal klášter vysoce zadlužený a za svého panování zaplatil přes 40 000 zl. dluhů a opatství kromě toho velmi povznesl. Zemřel r. 1608.
  125. Zukal o. c. pg. 312.
  126. Klášterní kostel, vzpomínaný listinně roku 1293 jako farní, byl zasvěcen sv. Filipu a Jakubu. Na hřbitově vybudovali Antonín Skrbenský z Hříště a jeho manželka Markéta z Kravař r. 1588 kostelík zasvěcený zvěstování Panny Marie. O tento jde, jak vysvitne z dalšího líčení.
  127. Kop. 31 fol. 234.
  128. Kop. 32 fol. 127.
  129. Kop. 32 fol. 94.
  130. Diplom. klášt. Ms 12, pg. 74—77.
  131. Diplomatář fulnecký MS. 12 pg. 87—93. Zukal o. c. pg. 311 se domníval, že těchto 500 zl. byly peníze trhové za grunty, ježto probošt Litman na zřízení panského dvora v Pustějově zakoupil, ale nezaplatil. Zahradníci, místem tak zvaní i na Moravě, častěji však podsedníci, byli drobní sedláci, jejichž pozemková výměra nebyla nijakou poměrnou částí v obci obvyklého měření na lány. Někde mívali více, někde méně než čtvrtláník. Viz též Brandl, Glossarium pg. 240 sq. Hofer, z něm. Hofer česky podruh, místem v Čechách nádvorník, obyvatel sluhovského bytu v selském statku, za který na gruntě vykonával pomocné selské práce. V této listině a na mnohých místech na Moravě a ve Slezsku do dneška: chalupník, domkář, majitel chalupy bez pozemků.
  132. Kop. 34 fol. 190.
  133. Kop. 36 fol. 70, 99v, 128.
  134. Kop. 35 fol. 44.
  135. v. Doerr, Saalbücher, pg. 77.
  136. Zukal, o. c. 308.
  137. Zukal, o. c. pg. 313.
  138. Podle paměti o tom zapsané v často citovaném diplomatáři vylíčil jsem vzpouru v XI. ročníku Selského Archivu pg. 47 sq.
  139. Zemský archiv v Praze 13. XI. 1617.
  140. Zeitschrift des Vereines für Gesch. Mährens, 1904, pg. 222. Zukal, o. c. pg. 313.
  141. Hynek Kollmann ve Sborníku hist. kroužku 1893, pg. 96.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Digitalisováno ve Fulneku L. P. 2007. — Pro snazší dohledatelnost a citovatelnost vyznačeny jsou též čísla stránek v prameni původním, Sborníku historického kroužku: znak první na stránce vždy vyznačen jest barevně a číslo téže barvy za slovem udává dotyčnou stránku. — V textu byly při digitalisaci opraveny některé nápadné překlepy a též chyby typografické, nikoli však dle zvyku dnešního, leč k souladu s užitím v rámci stati této nejobvyklejším. — V číslech jsou místa tisíců oddělena zúženou mezerou, namísto původní tečky, tedy kupř. 40 000 namísto původního 40.000. Tisíce jsou odděleny i na místech, kde byly v originálu opomenuty a vysázeny bez mezery.
    Vysvětlivky
    • Feria IV. ante cenam Domini – středa před večeří Páně.
    • fol. (folium) – list.
    • ibid. – tamtéž.
    • Ipso die cathedra Petri – toho dne na stolci Petrově (?).
    • kop. – kopiář.
    • l. c. (locus communis) – společné místo.
    • Nota – poznámka.
    • sq. (sequa) – následující (stránka, n+1).
    • sqq. – následující a další (stránka, n+1, n+2…).
    • pg. (pagina) – strana.
    • r (recto) – na líci (strany).
    • v (verso) – na rubu (strany).
  2. Vigilias novem leccionum cum missis defunctorum – vigilie o deseti lekcích se zádušními mšemi.
  3. Cura animarum – pastorace.
  4. Sui ordinis observantia regulari – za řádného dodržování pravidel své řehole (?).
  5. a b Opraveno knížectví na jinde obvyklé knížetství.
  6. Plenarium jus patrocinii – právo azylu (?).
  7. Canones – kánony, pravidla.
  8. Opraveno která na které.
  9. Testimonia – svědectví.
  10. Lociordinarius – místní ordinář.
  11. Oboedientia canonica – kanonická poslušnost.
  12. Canonici regulares ordinis sancti Augustini – řeholní kanovníci řádu svatého Augustina.
  13. Opraveno bylv na byly.
  14. Propter litis dubium eventum – kvůli pochybnému výsledku sporu.
  15. Opraveno datazoval na dotazoval.
  16. Opravena poloha uvozovek z … a pozůstavujeme“. na … a pozůstavujeme.“
  17. Misericordias Domini – milosrdenství Páně.
  18. Horae canonicae – kanonické hodinky.
  19. Odstraněny chybně vysázené horní uvozovky před odkazem na poznámku pod čarou.
  20. Odstraněna chybně kladená tečka za slovem.
  21. Opraveno Lukovci na Lukavci.