Archiv země České po 75 letech
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Archiv země České po 75 letech |
| Autor: | Josef Matoušek |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 78, č. 78. s. 9 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 20. 03. 1938 |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Národní archiv |
|
Vzpomínáme-li minulosti některé naší instituce kulturní, uvědomujeme si zpravidla zároveň významné složky, které se uplatnily vůbec v našem novodobém národním, jazykovém, politickém i hospodářském obrození. Také Archiv země České, někdejší Český zemský archiv, je legitimním dítětem této památné doby, jež dala nám opětně „plnost bytu národního“. U kolébky archivu stál zajisté sám František Palacký a přední politik doby Riegrovy, František Augustin Brauner. Právem lze proto říci, že program, jenž byl dán archivu do vínku, je projevem mocného kulturního usilování, jež oživovalo naší národní společnost od druhé poloviny osmnáctého století.
Když roku 1862 byl založen Český zemský archiv, či přesněji řečeno, když byl jmenován první zemský archivář, aby zemský archiv vytvořil, navazoval nový ústav přímo na životní dílo Palackého. Pravíme ústav, neboť archiv zemský neměl se státi podle záměru Palackého jen archivem v běžném smyslu, jen úřadem, jak mu dnes rozumí t. zv. holandské teorie archivní. Jasně vytkla také dvojí úkol zemského archivu instrukce z r. 1869, která platí dosud. Měl se státi jak ústředním archivem zemským, tak také, a to zejména, badatelským ústavem historickým, který by shromažďoval, pořádal, vydával a zpracovával prameny pro novější dějiny české od té doby, co se končí Palackého „Dějiny národu Českého v Čechách a v Moravě“. František Palacký byl nejen dějepiscem veliké koncepce, ale znamenitě promyslil i program organisace historické práce. Jasně si zajisté uvědomil, že množství pramenů pro dějiny novější, rozptýlených a ukrytých ve spisovnách i archivech, znemožňovalo jedinému, byť i jinak schopnému dějepisci, pokračovati v jeho díle. Ač sám vykonal úkol, pro nějž jinak a zejména později bylo by bývalo třeba legie badatelů, nepodceňoval prospěšnost organisované práce historické.
První archivář zemský, který se jím stal opravdu volbou Palackého, Antonín Gindely (1829—1892), zůstal v čele archivu po třicet let Byl to jistě znamenitý talent dějepisný a naděje, jež vzbudilo první obsáhlé jeho dílo vědecké, německy psané dějiny českých bratří, nebyly zklamány jeho pracemi pozdějšími. Gindely dovedl učiniti ze zemského archivu na svou dobu vynikající ústav badatelský. Nebyl to však badatelský ústav český. Třebaže se znamenitě a namnoze průkopnicky zasloužil o poznání českých dějin v 16. a 17. stol., byl Gindely puzen, jak svým původem ze smíšeného manželství, tak i svým talentem a ctižádostí k velikým tématům evropských dějin. Zde nejlépe mohl také uplatniti svou průkopnickou a dobyvatelskou práci výzkumnou, jíž se zmocňoval s podivuhodnou energií a smyslem pro věci opravdu důležité mas aktové látky v archivech západní a střední Evropy, zejména v archivech německých. I směrem svých studií nutně a organicky zakotvil posléze ve studiu evropské konflagrace války třicetileté. V tomto životním historickém díle Gindelyově české poslání zemského archivu pozvolna se namnoze ztrácelo. Po té stránce měla česká kritika Gindelyho na sklonku jeho činnosti pravdu, nedocenila však naproti tomu, co rozsáhlý výzkum, vykonaný Gindelym a jeho pomocníky, zejména nenáročným a obětavým Juliem Pažoutem, v zahraničních archivech, přinesl pro studium dějin českých, čím mu nemálo prospívá dosud.
Odcizil-li se za Antonína Gindelyho zemský archiv české společnosti kulturní dobově jednostrannými a příliš evropsky zaměřenými badatelskými zájmy svého ředitele, snad ještě patrněji se vzdálil soudobé odborné práci české za jeho nástupce. Zatím co na universitě nastupovalo skvělé pokolení žáků Jaroslava Golla, jenž duchem jemně kritickým, široce zvídavým a umělecky vnímavým uplatňoval v našem prostředí metodické výboje zvědečtělého dějepisectví poromantického, v ústavě určeném Palackým pro studium novějších dějin českých, vítězil namnoze horlivý diletantism nedostudovaného nadšence. Nelze zapříti, že pro výzkum archivů domácích František Dvorský mnohé vykonal, ale jeho snažení trpělo základními nedostatky celkového pojetí, jež byly nedostatky jeho osoby. Střetnutí dvou světů, diletantského staromilství archivního ředitele a školy Gollovy bylo zcela přirozené a neodvratné. Odchod Dvorského a jmenování nového ředitele, Vojtěcha Jaromíra Nováčka r. 1903 byly především vítězstvím mladých tehdy úředníků archivu, žáků Gollových a druhů Pekařových a Šustových, Kamila Krofty a Jana Bedřicha Nováka, od r. 1916 nástupce Nováčkova v úřadě ředitelském. K nim se přidružil Ignác Kollmann, po léta pracující v archivu kongregace propagandy v Římě.
Jestliže jádrem badatelské činnosti zemského archivu v době Gindelyově byl výzkum archivů zahraničních, v době Dvorského pak obrácen hlavní zřetel k poznání archivů domácích, nyní soustředilo se i heuristické úsilí archivu, podnikané ať doma či za hranicemi, k práci vydavatelské. Loňského roku bylo tomu sto let, co navštívil Italii a Řím František Palacký, půl století pak uplynulo od zahájení soustavného českého výzkumu zemského v archivech vatikánských, otevřených papežem Lvem XIII. obecně pro historické badání. Dvě edice zemského archivu vzešly z tohoto výzkumu „Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia“, jichž vyšlo dosud pět svazků, podávají výtahy ze středověkých register papežských pro dějiny českých zemí, edice „Acta s. Congregationis de propaganda fide res gestas Bohemicas illustrantia“, jejíž jeden dosud vydaný svazek zpřístupnil jen malou část látky, sebrané jeho vydavatelem Ignácem Kollmannem, seznamuje badatele s dokumenty této kongregace nad jiné důležitými pro dějiny naší pobělohorské protireformace. Zásluhou Kamila Krofty a Jana Bedřicha Nováka pak bylo, že od základu podle zpřísněných požadavků vědeckých a potřeb českého dějepisectví změněno vydávání hlavní edice archivu, jež vyplynula přímo z původního hlavního jeho poslání. Jsou to „Sněmy české od roku 1526 až po naši dobu“ vydávaně od r. 1877 podle původního návrhu Gindelyova z r. 1873. Do r. 1903 vyšlo deset svazků. Tehdy jednotlivé svazky svěřeny odpovědným vydavatelům. Kamil Krofta vydal svazek jeden, Jan Bedřich Novák dva. Do převratu vycházela edice také v znění německém. Práce vzešlé z přípravy edice „Sněmů českých“ jsou vydávány nejnověji v „Knihovně sněmů českých“, kde jako první svazek vyšlo dílo Jana Bedřicha Nováka „Rudolf II. a jeho pád“. Zemským nákladem a prací prof. Gustava Friedricha vydány první dva svazky (do r. 1230) edice „Codex diplomaticus regni Bohemiae“, která má v pěti svazcích zahrnouti listiny české až do roku 1310 a v šestém svazku zpřístupnil edici sbírky formulářové. Souběžně s touto edicí vychází obrazové dílo „Acta regum“. Nový vědecký ruch archivu projevil se i ve „Zprávách zemského archivu“, vydávaných od roku 1906. Do převratu vycházely také německy.
V předvečer státního převratu nastínil Jan Bedřich Novák na prahu svého působení ředitelského další úkoly zemského archivu. Převrat mohl se státi, ale, žel, nestal se počátkem nově jednotné organisace archivnictví samostatného státu. Není ještě dosti časového odstupu, abychom spravedlivě zvážili důvody obou hlavních záměrů, jež se tehdy nesmiřitelně utkaly: jednotného národního (státního) archivu a archivů resortních. Význam Českého zemského archivu ve staré monarchii byl dán nepochybně nemálo také skutečností, že stát archivnictví a historický výzkum zejména v českých zemích zanedbával. Stačí vzpomenouti, jak pražský archiv místodržitelský, nejbohatší to zdroj aktového materiálu pro naše dějiny novější, českému badání historickému až do roku 1918 byl takřka uzavřen. Ke zřízení jednotného národního archivu, do něhož byl by Český zemský archiv vplynul, jak o něj usiloval také Jan Bedřich Novák, neuskutečnil se, ale nedostatek jednotné organisace nebránil tomu, aby se netušeně rozvíjela činnost archivů dosavadních, tak zejména pokračovatele archivu místodržitelského, archivu ministerstva vnitra. Bylo a je proto třeba uvažovati, jak se má uplatniti Archiv země České v takto změněných poměrech.
Za sedmdesátpět let svého trvání shromáždil Archiv země České imposantní bohatství původních fondů archivních, které, samy o sobě, jsou pro studium českých dějin základního významu. Zde lze se ovšem jen stručně zmíniti o nejdůležitějších. V Archivu země České je dnes uložen Archiv české koruny (svatováclavský archiv), založený Karlem IV., kde jest shromážděno na 2000 listin starého českého státu, počínaje privilegiem císaře Friedricha Barbarosy knížeti Vladislavovi I. z r. 1158 a konče zářijovým reskriptem císaře Františka Josefa I. z r. 1871. Zde jest uložen t zv. malý stavovský archiv, protokoly stavovských shromážděních z let 1792 až 1848, archiv sněmu království českého z let 1861—1911, archiv stavovského a zemského výboru od r. 1724 až do přítomnosti. Archiv země České chová dnes také soubor obzvláště důležitý, všechny katastry zemské: berní rolli z roku 1654, t. zv. tereziánské katastry z let 1713—1757, josefský katastr i katastr stabilní, dokončený r. 1843 spolu s mapami, t. zv. indikačními skizzami pro jednotlivé obce. Tato látka katastrová, jak mistrně osvětlila známá práce Pekařova, jest základního významu pro české dějiny hospodářské i sociální od sedmnáctého do devatenáctého století. Organicky doplňují katastry staré knihy pozemkové, odevzdávané od roku 1898 archivu okresními soudy v Čechách. V letech právě minulých podnikl archiv velikou akci, jež jejich počet v archivu více jak ztrojnásobila, takže dnes je uloženo v archivu na 45.000 těchto knih někdejších panských úřadů se zápisy od 16. do 19. století. Archiv země České stává se tak z nejvýznamnějších středisk pro studium našich novějších, dějin hospodářských a sociálních, zejména stavu selského, neboť je tu uložen také archiv vlastenecko-hospodářské společnosti z let 1768—1876, spisy německého odboru zemědělské rady a několik archivů patrimoniálních. Není proto bez významu, že v budově archivu sídlí rovněž archiv pro dějiny průmyslu obchodu a technické práce v ČSR. Zároveň však stává se archiv také hlavním střediskem pro studie místopisné, pro historickou topografii, o níž podnítil zájem zejména také zákon o obecních kronikách. V archivu soustřeďuje se přirozeně i badání rodopisné, o něž zájem v rodinách nešlechtických, zejména selských, stále více se šíří a prohlubuje. Pro rodopis rodin šlechtických nemálo jsou ovšem důležity genealogické sbírky, pořízené soukromníky a uložené v archivu. K původním fondům archivním přistupuje pak veliká sbírka přepisů z archivů domácích a zahraničních, jež je nepostradatelnou pomůckou pro každého valného badatele v novějších dějinách českých, zejména v období od r. 1526 do konce války třicetileté.
Vzrůst archivních fondů rozmnožil ovšem zcela přirozeně úřední činnost archivu. Tak především zcela podstatně přibylo badatelů, kteří v archivu pracují ať za účelem vědeckým, či pro zájem soukromý. Vzrostla však nemálo i činnost archivu pro zemský úřad a jiné úřady státní a samosprávné. Je zásluhou zejména dnešního ředitele archivu, dr. Bedřicha Jenšovského, že zemský úřad plně si uvědomuje význam archivu nejen jako tradiční instituce kulturní, ale i důležitého úřadu, nezbytného pro řádnou správu. Náklad na archiv věnovaný nejeví se tudíž jen tradiční povinností kulturní, ale i praktickým zájmem úředním. Je třeba ovšem vytknouti, že zemský archiv těší se opravdu účinnému porozumění jak u zemského výboru tak i u zemského úřadu. To platí zejména o těch, jejichž referátu zemský archiv přísluší. Přísedící zemského výboru ředitel Emanuel Hlavatý i vládní rada dr. Karel Krčma, spolu s dr. Cyrilem Purkyněm, zasloužili se zejména nemálo o zdárný rozvoj archivu, pokračujíce tak v osvědčené péči zemské samosprávy o historický výzkum zemský. Zvláště viditelným dokladem této péče je nepochybně nová budova Archivu v Belcrediho třídě, dokončená r. 1933. Zemský archiv, umístěný s počátku v senftenberském paláci na Malé straně, tísnící se od r. 1892 v budově Národního musea na Václavském náměstí tak, že bylo třeba část fondů uložiti v budově někdejší zemské jízdárny v Bredovské ulici, získal takto nejmoderněji zařízenou archivní budovu ve střední Evropě. Rozsahem skladišť pamatuje nová budova na další rozvoj archivních fondů, které jsou tu chráněny proti všem škůdcům. Pamatováno je tu i na nejmodernější nebezpečí, archivům hrozící, útoky letecké. Moderní vybavení archivu jeví se také již od r. 1924, zvláštním oddělením konservačním a reprodukčním.
Nové úkoly úřední, vzrůst agendy badatelské, změny v úřednictvu archivu po převratu i vlastní práce pořadatelské a katalogisační zdržely v nedávných letech nemálo vydavatelskou činnost archivu. Těmto novým povinnostem neodpovídá již zdaleka dosavadní počet sil konceptních i kancelářských. Třebaže nepochybně chystaným archivním zákonem vzrostou ještě některé úkoly archivu, zejména pokud jde o péči památkovou a dohled nad archivy obecními, nelze zapomínati na původní a hlavní poslání archivu, pro něž byl založen. Archiv plní jej zajisté pořádáním fondů a jejich zpřístupňováním vhodnými katalogy, inventáři a repertáři — psal jsem tu před rokem i o novém podniku archivu, Životopisném slovníku české samosprávy, jež bude připojen ke katalogu archivu českého sněmu — plní jej i zpřístupňováním zahraničních a domácích pramenů archivních předpisy. Vynikající jest od počátku podíl zemského archivu na historickém výzkumu českém v Římě a v Itálii. Knihovna i sbírka přepisů jsou toho viditelným dokladem. Jádrem činnosti archivní musí však zůstati ediční práce pro novější dějiny české, zejména další vydáváni „Sněmů českých“, jež svazky Kroftovým a Novákovými dospěly k památné době bělohorské. Zanedlouho bude odhaleno v budově Archivu země České poprsí Františka Palackého. Právě v této chvíli třeba si uvědomiti, jaký úkol veliký historik archivu uložil, úkol, jenž jako jiné části jeho programu české práce historické nepozbyl po 75 letech svého oprávnění, naopak, dnes naléhavěji se jeví než kdy dříve. Zájem, jenž z mnoha důvodů soustřeďuje se po převratu v naší obci historické k dějinám novějším, volá přímo po tom, aby Archiv země České rozvinul plně svou činnost jako badatelský ústav pro studium novějších dějin českých. Jen tak zachová si v organisaci našeho archivnictví a práce historické to postavení, jež mu přísluší jeho slavnou tradicí a dosavadní činností. Mělo by býti ctižádostí nás mladých úředníků archivu, kteří jsme zaplnili v těchto letech jeho pracovny, aby při stém výročí archivu bylo vzpomínáno splnění někdejšího programu Františka Palackého přehlídkou prací vydaných v duchu základního poslání tohoto ústavu.
Nedávno přední archivář a dějepisec francouzský za své pražské návštěvy prohlédl si i archivní budovu, skladiště, badatelnu, knihovnu, fotografický, konservační a reprodukční atelier Archivu země České. Netajil se podivem i uznáním. „Když prohlížím váš archiv,“ pravil, „tane mi bezděky na mysli nejmodernější ústav podobný, nový ústřední archiv Spojených států ve Washingtoně“. Jen kdo poznal s publikací tohoto archivu jeho zařízení, docení uznáni vzácného francouzského hosta, který nezapřel také, že ničím podobným se nemůže zatím jeho vlast honositi. Rozvoj Archivu země České od skromných počátků před 75 lety až do přítomnosti vystihuje znamenitě všestranný rozvoj našeho národa a jeho kultury hmotné i duchovní v tomto období. Vědomí, že nejpamátnější listiny starého českého státu, zaručující jeho postavení v evropském kulturním společenství, jsou dnes uloženy v budově, jež ve svém oboru může bytí vzorem velikým a vyspělým státům západním se starou kulturní tradicí, vědomí, že v této nejmodernější archivní budově střední Evropy jsou uloženy listiny, svěřené po staletí ochraně zemského patrona, posiluje v nás jisté přesvědčení o nevyhladitelném poslání našeho národa. Jestliže odborníky, archiváře i historiky zaujmou bohaté fondy, moderní budova i vědecky závažné edice Archivu země České, nemůže ani široká veřejnost lhostejně míjeti budovu, jejíž nezvyklá podoba s modrými pruhy vzbuzuje i zvídavost náhodného chodce nedaleko hradu, ale přece v moderní již čtvrti.
Je jistě výmluvnou skutečnosti, že v ústavě, kde jsou uloženy nejpamátnější listiny našich dějin středověkých, došlo ihned po světové válce zásluhou zejména tehdejšího přísedícího zemského výboru Karla Stanislava Sokola k založeni samostatného oddělení pro shromažďováni a studium písemností našeho vítězného odboje doma a za hranicemi. Z tohoto oddělení vyrostl především Památník osvobození. Ujal-li se tohoto poválečného úkolu archivu země České dnes ústav samostatný, odpovídá to zajisté závažnosti tohoto úkolu, ale vznik studijního střediska našeho odboje v Archivu země České osvětluje přece krásně vnitřní, duchovní pouto minulosti a přítomnosti, ukazuje, že ani nejdávnější památky v archivu uložené nejsou jen mrtvou látkou samoúčelné erudice, ale živými svědky po staletí nedílného národního osudu.
Proto nejen pouhý zájem o nezvyklé a nepoznané přivádí do archivu stále častěji návštěvníky mimo kruh odborných badatelů, historiků, místopisců i rodopisců. Ti, kdož mimo cech mistrů, tovaryšů i učedníků historické vědy stále hojněji putují do archivu, aby shlédli v bezpečné jeho pokladnici nejslavnější listiny starého českého státu, odcházejí jistě v pevném přesvědčení, že náš národ pro svébytný svůj vývoj statní a kulturní nedovolává se jen dvacetiletí novodobé státního samostatnosti, jež dala našemu archivu tuto vzornou budovu, ale i tisíciletého činného a samostatného podílu na evropských dějinách, o němž svědčí pergameny zpečetěné císaři a králi, podílu, jehož odkaz nás sílil v dobách národního obrozeni a dnes je nám právem pobídkou k statečnosti a sebevědomí.