Antonín Dudík

Údaje o textu
Titulek:	Antonín Dudík
Podtitulek:	Spisovatel a buditel
Autor:	Bohumír Bunža
Zdroj:	Archa, 1935 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Antonín Dudík
Index stran
Související na Wikidatech: [[d:Q58871139|Antonín Dudík]]

Vedle svého slavného bratra dějepisce dra Bedy Dudíka poněkud zaniká Antonín Dudík, děkan vyškovský, ačkoliv jeho rozsáhlá literární pozůstalost a zanícené působení vlastenecké, s kterým se postavil proti přívalu germanisace na Moravě, mu zaručují čestné místo v družině Sušilově, která tak hluboce zasáhla do řad kléru i lidu českého na Moravě.

Antonín Dudík narodil se v Kojetíně 2. VI. 1824. Hauptschule a gymnasium navštěvoval u piaristů v Kroměříži, od roku 1843 akademické gymnasium v Brně, kdež následujícího roku přešel na filosofický ústav. Profesory jeho byli: Mendl, Klácel, Wolný, Kalivoda, Bratránek. Od září 1845 do července 1846 prodělával noviciát ve sv. Kříži (D. Rakousy) u cisterciáků, ale opustil klášter k nelibosti Bedově a přešel na bohosloveckou fakultu v Olomouci (1848–50). Navštěvoval přednášky Helceletovy (1849) o české řeči a literatuře. Po vysvěcení stal se kaplanem ve Vel. Týnci do r. 1864, pak farářem v Hrušce 1864–1876. Roku 1876 stal se farářem a děkanem (1880) ve Vyškově, kde zemřel r. 1892.

Bibliografie

Mil. Hýsek v „Literární Moravě“ str. 93. píše o Dudíkovi: Byl zanícený vlastenec; již jako bohoslovec psal pod pseudonymem Kojetínský, z Hrubého Týnce, kde byl kaplanem. Dopisoval do Hlasu i jinam, sestavil pro „Dědictví“ Pravé dějiny sv. mučedníků východních (1858), pro mládež cestopisné obrázky; publikoval celé svazky kázání a náboženských rozjímání. Povídky, které otiskoval v Moravanu (1859-1863), v Zábavných večerech, v Našinci a j., i samostatně vydaná oslava duchovního „Tatíček a jeho synové“ 1869 jsou tendenční, je v nich nezažitá romantika a touha po sensaci, jež se nejlépe projevily v novelce „Maria z Góry“ z ruského života, namířené proti nevolnictví a zajímavé pointou kontrastující s celým kněžským mravokárným ovzduším, „čtenáři, neodsuzuj jí (svedené Marie), ale polituj“, je v nich snaha po humoru, jenž se nedaří a D. nedostatek literárních kvalit nahrazuje jednou dialektem, jindy důvěrností, se kterou se obrací ke čtenáři.

Tím sice naznačeny hlavní rysy profilu Dudíkova, ale jeho dílo literární není tím vyčerpáno ani zdaleka. Spisy a statě Dudíkovy obsahují jednak beletrii, dějepis a cestopis, jednak týkají se duchovní správy, homiletiky, práva a liturgiky.

a) Beletrie

Zdá se, že D. začal tímto oborem a to už jako kaplan v Týnci v kalendáři Moravanu roč. 1859–1863. Obraz z vojenského života (1859) je nejlepší ze čtyř prvotin uveřejněných v Moravanu. Hoch pro mladistvý přestupek dá se ze strachu před trestem na vojnu a vrací se napraven po 17 letech jako poručík k matce.

Zbořený kostel (1860). Lidé vykládají, že v týneckém kostele straší, zatím to opadává omítka s vetché klenby. Kostel opravili a přestalo strašiti.

Osudy bráčovy. Pan rechtor týnecký půjčí na velké prosby učitelskému pomocníku svůj zamilovaný brač (violu). Při zábavě kdosi pomocníkovi nástroj rozsedl, z toho pan rechtor je všecek nešťasten a dlouhý čas jej nic na světě netěší.^[1]

Poslední žudr. Autor se nepodepsal, „aby kritikům nedal na pospas svého jména“, ale poněvadž se jedná o Týnec, jest to jistě práce Dudíkova. O všech možno říci, že jako kalendářní črty nároků na uměleckou hodnotu nečiní ani jí nemají.

R. 1859 v Hlasu (6) uveřejňuje článek Chodníček Sarkandrův. Jan Sarkander podle lidové pověsti oblíbil si lesní stezku u Grygova za procházku jako farář charvatský a při tom „na klíč pískal“, snad když zabloudil. D. popírá, že by vzdálený Grygov mohl býti místem vycházek faráře z Charvát, ale připouští, že tudy prchal z Tovačova (což vyvrací Přecechtěl v 7. č. Hlasu), a ono pískání na klíč vysvětluje z primitivního názoru lidu o soše světcově v kapli grygovské, kde klíč k ústům přiložený znamená mlčenlivost tajemství zpovědního.

Do beletrie zařazuji též první větší spis D. Pravé dějiny mučenníků východních, vydaný v Dědictví sv. Cyrila a Metoděje r. 1858, neboť životopisy svatých byly oblíbenou četbou lidovou a že D. ve snaze vyhověti této tužbě nesáhl k nějaké přehnané legendě prostonárodní, nýbrž ku překladu kodexu učeného Assemana, je jistě pro Dudíka dobrým vysvědčením. Překlad je volný na základě německého vydání P. Zingerle. Kniha švabachem tištěná obsahuje dějiny mučedníků perských za Sapora II. r. 340–380. Autorem těchto „Actamartyrum“ je většinou Marutas, biskup tagritský v Mesopotamii, jehož životopis je uveden v předmluvě. Krvavé, stále se opakující výjevy dnes leckoho zarážejí, ale co je dělat, když tomu tak ve skutečnosti bylo. Ostatně i tyto krvavé scény jsou zahaleny závojem, neboť výroky mučedníků na prahu smrti dýchají nejen pevností víry v Ježíše Krista, ale i láskou k mučitelům.

Tatíček Hynek a synové jeho anebo „Bděte, neboť hodina nejistá“ . Obrázky ze života pro život. Brno 1869. Tatíček Hynek, vlastenec, pokročilý hospodář, zbožný písmák, své katonské „ceterum“: Bděte, neboť hodina nejistá — připíná až nechutně na každý hovor. Jede do Brna koupiti špačka, který mu svým křikem: „smrt zloděj“ – „trefil na náturu“. V Brně si zlomí nohu a zůstane v nemocnici, pouze synek s varovným špačkem se vrátí. Krátká nepřítomnost otcova stačí, že tři z jeho synů se stanou nepřáteli národnosti a náboženství. Tento náhlý a nepřirozený převrat lze odůvodniti pouze snahou D. po náboženském a národním poučení dítek, jimž kniha je určena. Jen hrozba otcovskou kletbou je odstraší, aby se „nepoturčili“. Chtěje zdůvodnit úsloví Hynkovo (i špačkovo), nechá autor zemříti náhle oba starší syny a nejmladší uhoří při požáru vesnice. Hynek umírá bez závěti(!), což přivodí zkázu statku(!). Je zrovna nepochopitelno, že v celé povídce není ani slovem zmíněna matka, ačkoliv podle poslední kapitoly žila, neboť se tam praví, že „děti po desíti měsících dostaly druhého tatínka“ . Tím ochuzena povídka o nejcennější osobu.

Kazatelský ton vystupuje až příliš do popředí, což se dá vysvětliti tím, že povídka určena pro děti.

Zazděný G. čili církev v klášteřích. V Praze 1879 – je největší původní dílo Dudíkovo. Z předmluvy vysvítá, co jej pohnulo k sepsání — výzva kardinála Wisemanna v předmluvě k „Fabiole“,^[2] aby jako on vylíčil církev v katakombách, druzí se pokusili podat obraz církve z jiných dob, n. př. církev v klášteřích. Druhou pohnutkou byl útok na kláštery stranou liberální v parlamentě, která usilovala o zrušení klášterů. Bratr Beda, řeholník, tuto obavu ve svých listech Antonínovi nejednou vyslovuje. D. pokusil se o historickou povídku z desátého století, doby vzniku klášterů benediktinských u nás. Koncipoval ji na širokém základě dosti uceleně, úlohy jednotlivých osob dobře do sebe zapadají. Barvitost dobová chybí. Na velké události dějinné se jeho pero neodvažuje, ani když spadají přímo do rámce povídky (pád Libice, smrt sv. Václava), zato se hodně zdržuje i u nepatrných příběhů svých hrdin. Tok vypravování přerušuje osobními výklady dějepisnými. Podtitul povídky omlouvá zřejmou tendencí obhájiti život klášterní.

(Obsah.) Zemřel první biskup pražský Dětmar a zvolen Slavníkovec Vojtěch. Vršovci se pokusí o vzpouru proti knížeti i biskupu. Pokus zmařen a tři původci zatčeni. Boleslav II. raněn mrtvicí „rychlý přechod z radosti do strachu naň tak záhubně působil“. Sestra abatyše Milada klečí u lože bratrova na modlitbách a nemocného ošetřuje mnich Thiddag, člověk šlechetný, „třeba že pocházel z Němců, jichž hlavitou známkou je rozlízati se po celém oboru zemském“. Mnich vyléčí knížete a za odměnu si vyprosí svobodu vězněných pro vzpouru Vršovců. Žid, otrokář Podiva vypovězen, Provitan pohaněn „kynoferií“ (nosit psa uvázaného na zádech). Z toho nenávist proti Thiddagovi a sv. Vojtěchovi, jako úhlavnímu nepříteli otrokářství. Podiva odepře sv. Vojtěchu, vracejícímu se z Říma, přijetí na svém hradě Podivíně a střetne se s ním nepřátelsky na otrokářském trhu v Plzni(!). Třetí z kruhu nepřátel biskupových je Durynk, na zvaný G. (untíř).

Do Podivína přichází později též učitel(!) sv. Vojtěcha — Radla, který prchal z nešťastné Libice do Břevnova a pak na Moravu, kde žid Podiva již valně změnil své smýšlení a toužil napraviti křivdu na biskupu spáchanou, zvláště když potulný pěvec zpívá, že svátý biskup zavražděn v Prusku. Dá se pokřtíti a při té příležitosti daruje část svých statků církvi, čehož používá D. k výkladu o účelnosti jmění církevního a řeholního. Hostiny na počest nově pokřtěného zúčastní se též G., který cestuje do Uher k svému příbuznému, králi sv. Štěpánovi. Radla odcestuje s ním do Ostřihoma. Po návratu do Čech zavítá G. do Břevnova, zvědav, jak žijí mniši. Přesvědčí se, že jsou věrni heslu sv. Benedikta „ora et labora“, odkládá své názory o mnišském pohodlí a zatouží po klášteře. Táž touha zmocní se jeho dobrodružné přítelkyně — Richildis. Nastoupení na trůn „přítele“ Jindřicha II. pobídne G. k návratu do vlasti. Rozmluva se svatým císařem jej utvrdí v pojatém úmyslu vstoupiti do kláštera.

G . Vintýř počíná své pokání poutí do Říma, kde setká se s Radlou Anastaziem, který vyřizuje u dvora papežského záležitosti krále uherského Štěpána. Dovídá se z úst Radlových o smutném osudu sv. Vojtěcha a jeho průvodců. Vrátiv se do vlasti, zastane Jindřicha, kterého zachrání před vrahem, chystati se k válce s polským Boleslavem Chrabrým, který zabral Čechy. Při všech sympatiích pro svátého císaře nevřadí vlastenec D. svého hrdinu do vojska císařova proti Slovanům, nýbrž nechá jej odejiti do benediktinského kláštera v Dolním Altaichu, neboť „jeho krajané hledí si podrobiti jiné národy mečem a křížem. To se naprosto příčilo názorům jeho.“ Jindřich vypudí Poláky z Čech a dosadí na trůn Jaromíra, který však zapuzen bratrem Oldřichem, odebere se do kláštera Guntherova. G. sám však klášter opustí a usadí se v poustevně Racinek. Když je tam však četnými obdivovateli (císařem a císařovnou) rušen v pobožnosti, zmizí. Objevuje se na Šumavě, kde razí „zlatou stezku“. Tam vznikne benediktinský klášteřík, jehož mniši zvelebují a vzdělávají všemožně obyvatelstvo. Na sklonku života odejde Vintýř do Břevnova, kde dosahuje vrcholu kajícnosti a pokání dav se v cele zazdíti. — Zazděný G.

Dějiny farnosti hrušecké na památku 25. jubilea její správy duchovní. Svým nákladem. V Kroměříži 1876.

Spisek obsahuje pouze tři kapitoly podle duchovních správců v Hrušce. Po krátkém úvodu z nejstarší historie obce (podle B. Dudíka a Šembery) následuje I. kap. 1857–1863.

Hrušečtí použijí pobytu císaře Ferdinanda v Olomouci 1848 a přednesou mu prosbu o zřízení duchovní správy. — Povolena, ale místo zvonice nutno postaviti kostelík a opatřiti jej vším potřebným. Roku 1851 12. dubna ustanoven kurátem kaplan dubský Tomáš Láska. — Fary ještě není, bydlí v chalupě čís. 33. Požár 1859 poškodil hospodářské budovy nové fary, 1863 zúčastňují se hrušečtí slavností velehradských — téhož roku odchází Tomáš Láska.

II. 1863–1864 je doba duchovní správy Frant. Vaníčka. Postavena nová škola — dosud byla v bídném domku „takže každý litoval těch lidských chrobáčků, kteří denně několik hodin tam seděti museli“.

III. 1864–1875 je doba Dudíkova, který už se nazývá farářem, poněvadž 1865 povýšena lokalia na faru. Nový farář prodělal boj mezi sedláky, kteří se dělili o obecní pastviska a domkáři — kteří se proti tomu bránili. Přímo byl do boje zatažen, poněvadž si činili nárok i na kostelní louku „Daniel“, takže vznikla v obci strana danielistů a protidanielistů. Pruská vojna a cholera zarazily domácí vojnu, ale tvrdé selské lebky nezkrušila, ba ani ne smrt císaře Maxmiliána a utopení purkmistra kroměřížskéko dra Demmla“ . R. 1867 rovná hrušecké komise zemského výboru. Rozštěpení vedlo (jako dnes) k zřízení nové hospody, kde hned při první zábavě se obě strany důkladně popraly, ač nápis na hospodě, chvojím ozdobený, hlásal: „Našemu počínání budiž Boží požehnání.“ Duchovní hledí čeliti rozvratu pořádáním kostelních slavností, dětem jak sedláků, tak domkářů pořádá „na vlastní groš vánoční strom, což Hruška ještě neviděla“, ale stará zášť doutnala dále a vybuchovala při každé příležitosti. I nešťastný „Daniel“ znovu vhozen do jámy lvové, asi ne bez viny starosty Sedláře. Pak střídají se zápisy o darech pro kostel, pobožnostech, neštěstí, úrodě a neúrodě — jak už zvykem při farních a obecních kronikách. — Vlastenecký Dudík si naříká, jak mizí národní kroj, že škola oloupena o jakousi loučku, zavládá volnost mravů. — V dodatku uvádí program jubilejního roku 1875 pro své farníky — to je poslední jeho rok v Hrušce. R. 1876 stal se farářem ve Vyškově.

Marie z Góry čili Kdo se domnívá, ze stojí, hlediž, aby nepadl, událost z dějin nevolnictva ruského. Zábavné večery. R. I. 1864.

Úvodem k povídce je zajímavý popis dějiště, Góry Pjatnickaje u Moskvy, kroje a domu ruského, zvyků svatebních, křestních, vývoj nevolnictví.

Jařmo nevolnictví pocítí nejbolestněji vdovec Tarchov, když musí poslati na bojarský dvorec své dítě Marii, aby se stala společnicí šlechtických dítek, s nimiž dostává sejí stejného vzdělání. Ale když dcery dospějí, nepotřebují společnice — krásná Marie, nyní úplný sirotek, zůstane u šlechtice za komornou. Krása její upoutá mladého hraběte Mamonova, vrátivšího se ze studií do domu otcovského. Marie statečně odporuje vášni šlechtice. Ne bez jeho viny hrubě osočena, že ukradla šperk šlechticovi, a vyhnána z panského sídla. Příliš se lišila od ostatních nevolnic, takže vzbudila pozornost nadporučíka Šogaleva, kterému nešťastná M. věnuje svoji lásku, jejíž výsledek — svod a opuštění. Starosta oznámí šlechtici, že Marie jest „zavitkou“. Následuje rozkaz: buď si ji vezme do 14 dní některý mužik za manželku, nebo ať je z obce vyhnána. Tu slituje se nad ubohou padlou 60letý mužik Osep, který jí již dříve nejednu úsluhu prokázal, pojme ji za manželku, a tak je zachráněna před vyhnanstvím. Ale odmítnutý šlechtic roztrhne toto manželství, které M. skýtalo jakéhosi útulku a nařídí, aby se odebrala do Moskvy. Tam sejde se s bývalém milencem důstojníkem Šogalevem a upadne znovu do jeho osidel. Pověst o jejím špatném životě dostane se až k sluchu Osepovu. Spěchá do nedaleké Moskvy za Marií, a přesvědčiv se, že pověst nelhala — spáchá sebevraždu. Marie zdrcena vědomím tolika vin, umírá v nemocnici.

Povídka má dobrý spád a pestrost dějovou, daleko větší než jiná, lehce průzračná vypravování Dudíkova. Smířlivý tón, o kterém zmiňuje se Hýsek (str. 14), převládá u přísného Dudíka způsobem až nápadným. Marie při vší své vině neztrácí jeho sympatií, a slova omluvy a prosby k čtenáři, aby ji neodsuzoval, stále se vracejí. I svůdce Šogalov klekává na hrobě a padne jako hrdina na Kavkaze. Dokonce hrabě Mamonov stane se průkopníkem myšlenky zrušení nevolnictví.

Poměry ruské líčí obšírně (dokonce s dvěma obrázky) často na újmu klidného toku vypravování. V poznámce na str. 93 prozrazuje, že pramenem pro tyto kulturní doklady mu byl Saltikov.

Poslední dva spisy beletristické jsou sice spíše Bedovy než Antonínovy, ale nebylo by spravedlivo přiznati mu pouze zásluhu překladatele. Dudík nejen překládá, ale doplňuje a pořádá.

Sever a Jih — cestopisné obrázky pro dospělejší mládež. II. svazek nové knihovny pro mládež. Urbánek, Praha 1879.

Je to cestopis do Švédská a Itálie podle dopisů Bedových. Antonín sám nebyl ve Švédsku ani v Itálii. Z častých dopisů Bedových z obou cest složil D. cestopis pro mládež, jistě jeden z nejkrásnějších, jaký kdy pro českou mládež napsán. — Vědecké poznámky a kritické narážky musely v populárním díle odpadnouti, ale za to v každém téměř dopise jest několik řádek osobních zážitků pro spis jako stvořených. Místo Bedova já užívá plurálu my, a to ne vždy šťastně (episoda v kapli v Subjaku 7. V. 1853). Důvod některých změn v dopisech je mi nepochopitelný. N. p. Beda píše z Upsaly 10. srpna 1851 ….jsem 1530 hodin od Vás vzdálen. Kdybych pěchotou k Vám se dostat musel, potřeboval bych celých 24 hodin jda bez spaní a bez odpočinutí brzy 68 dní. - Antonín strana 31.: Byli jsme vzdáleni 764 hodiny, kdybychom pěšky do Brna dostati se chtěli, potřebovali bychom, kráčejíce ve dne v noci 24 hodiny beze spaní a bez odpočinku, 32 dní.

Východ. Obrázky cestopisné, vydané na památku pouti J. V. císaře Františka Josefa I. k hrobu Spasitele. Praha 1880. V předmluvě oznamuje, že bude líčiti podle zápisků očitého svědka, což u prvního spisu neučinil. Jsou to opět listy a zápisky dra Bedy D., který jako historiograf doprovázel císaře r. 1869 na cestě na Východ, z kterých čerpá, ale měl před sebou samozřejmě i spis Bedův „Kaiserreise nach dem Orient“ — vyšlý už před 10 lety — z níž doslovně překládá a ponechává i její deníkový postup. Ale D. nepřekládá pouze, nýbrž přibírá na pomoc dopisy Bedovy, jak nasvědčuje zpráva o sjezdu archeologickém v Pešti, kde Beda přednášel o pohanských mohylách na Moravě, zájezd do premonstrátského kláštera v Czorno a benediktinského arciopatství u sv. Martina. To Beda ve svém díle nemá, poněvadž to nepatřilo k programu Kaiserreise. D. vynechává, co je příliš „dvorní“, na př. seznam osob v průvodu, popis koní a koníren atd., ale též někdy episody, které by jeho spisu výborně posloužily, na př. o leopardu, darovaném císaři guvernérem syrským, který při obdivování uprchl, nebo lovecké extempore císařovo na cestě z Jerusalema do Jaffy. Sloh je daleko dokonalejší než ve spise předešlém, buď proto, že není pro mládež, nebo že použil hotového již spisu bratrova. Líčí se cesta lodí po Dunaji do Ruščuku, pak vozmo a železnicí do Varny, všude pompésní vítání. Z Varny přepychovou lodí „Sultánkou“ do Cařihradu. Cesta Bosporem, návštěvy sultánových paláců, to vše zní jako pohádka v naší střízlivé době demokracie.

Ve Svaté zemi vítají „krále jerusalemského“ všemožní národové v pestré směsici, jakou poskytnouti může Orient. Mistrně jsou líčeny tance a šermířské hry Beduínů, rovněž nebezpečné naloďování v Jaffě při odjezdu do Port Saidu… Tam konány oslňující slavnosti na zahájení plavby průplavem suezským. Císařovna Eugenie, princ pruský, místokrál egyptský, Lesseps, Murat se objevují na jevišti. — Je příznačné pro Dudíka (Bedu), že jeho sympatie nepatří těmto oslňujícím zjevům, nýbrž Abd-el-Kaderovi, kdysi vítěznému vůdci Arabů proti Francouzům, „protože domácím mravům a otcovskému kroji věren zůstal“. Poznámky o tureckém hospodářství a „ubohých Slovanech“ jsou přirozeně Antonínovy. O příjezdu císařovny do Terstu naproti císaři se nezmiňuje. Slavnosti suezské jsou nádhera západu. — Za dvě léta ztratil Napoleon císařský purpur u Sedanu. Zvedne jej pruský král, jehož syn byl rovněž na slavnostech, aby jej po půlstoletí ztratil zároveň s Habsburkem. Uvádím dvě ukázky z tohoto spisu, jednak pro jejich zajímavost, jednak abych ukázal Dudíkův talent vypravovatelský a překladatelský.

1. Tance Beduínů …když se již smrklo, provozováno divadlo, jak si ho ani v nejbujnější obrazotvornosti vykresliti nedovedeme.

Jen krátce něco povím. Jeviště představ si následovně: Císařský stan barvy zelené se zlatým sluncem na makovici, stojí na nejvyšším místě kamenité planiny. Vpravo a vlevo jako v polokruhu rozkládají se ostatní stany. Dole na svahu písčité půdy tolik kaktusů, že takměř neproniknutelný tvoří les. Středem jeho viděti krátce před tím raženou silnici do Ramly, čili po Arabsku „Ramleh“, t. j. písek; případné to pojmenování. U silnice vypínají se jednotlivé palmy, jako by stály na uvítanou poutníka, jemuž je v městečku tomto jedině v domě františkánů přístřeší a občerstvení hledati.

Tak asi vypadalo jeviště, na kterém Beduíni a Drusové své tance a svá šermířství pod jménem „Fantasia“ byli provozovali. Představ sobě, laskavý čtenáři: Hodně snědé tváře, černým vousem olemované, oči ostré jako jed a v ústech řadu jako slonovina bílých zubů. Při pohledu tomto bylo nám jaksi divno kolem srdce. Spolu známe již beduinský kef… fich, jakož i pestrobarevný a žíhaný burnus tohoto lidu. Ale které pero jest schopno, který štětec je dostatečen líčiti beduinův chod? Tygr hned číhá, hned zase se plíží, čenichaje kořisť nějakou. Lev odvážně skáče na svou oběť, ale někdy jako střela sebou nazpět trhne, vidí-li se zklamána. Tu opět se zkroutí a vleče se jako had a zmije. Než jak chatrný to obraz proti skokům a vzájemným tleskům těchto snědých a bosonohých postav? A to zovou svým tancem, jejž jednohlasným chrochtem anebo vzdechem doprovází. Věru, dívajícím se na to bylo nám až úzko v útrobách našich. Totéž je nám říci o šermířském umění.

Šest až osm Beduínů postaví se do půlkruhu. Jejich vůdce s holým mečem stojí před nimi. A nyní započne jejich rej. Celá řada shýbá a kroutí se k zemi hned na tu, hned na onu stranu, jak se jim mečem znamení dává. Při tom podle taktu tleskají v ruce, spolu drsné a kloktavé vyvádíce zvuky. Kolem divokých rysů jejich tváří poletuje černý keffich a žhavé jejich oči a sněhobílé zuby odráží se příšerně v lesku ohnivého praskotu. Jatagan beleskotá mezi hlavami a rukami tak, že se někdy již podobá, krev že v hojném proudu poteče z raněného. Tu najednou stávají se jejich pohyby prudšími, temná jejich píseň čilejší, až najednou rázem oněmí. I sedí na bobečku, jejich jatagan rychlostí blesku nad hlavami fičí, opět se vzhůru vyšvihne, jako by ocelová pera měli v nohou, drsné zvuky mocněji ráz za rázem se ozývají, až jako by na rtech jejich uhasly. Posléze nastavují svá prsa, jako by mečem proklána býti měla. Mnohozvučné „zachaid“, t. j. výkřik radosti a díků, ukončuje toto podivné divadlo.

Tak nám uplynul večer v táboře u Ramlehu.

II. První plavba kanálem suezským… V přístavě byly koráby všech zemí a národů. Když „Greif“ jako pyšná labuť vjížděl, stál císař ve velkomaršálské uniformě se svými pobočníky na palubě. V tom okamžiku zazněla hymna rakouská na francouzské lodi, brzy zase hymna francouzská na „Greifu“. „Vive l’ Empereur“, „Tšok jaša!“ (na mnohá léta), jedenadvacetkráte z plna hrdla jak od lodníků, tak i od diváků opakované a k tomu hromový rachot ran dělových, věru! Křikem a lomozem až se vzduch otřásal. Sotvaže se kotvice zapustily, přišel místokrál egyptský se svými ministry a svou družinou. Brzo poté dostavil se princ nizozemský. Pak opět učinil návštěvu Lesseps, tvůrce suezského průplavu a mnoho jiných slavných i neslavných mužů. Druhého dne pak panoval na „Greifu“ hned od rána čilejší ještě život. Mohlo býti asi 9 hodin a mocná střelba oznamovala příjezd císařovny francouzské Eugenie. Den před tím přijela z Alexandrie, ztrávivši noc na parníku „Aigle“, jenž svou nádherou a skvostnou úpravou nic rovného neměl. Viděli jsme ji zdaleka v paviloně státi v bílém ranním obleku s modrým velikým závojem na klobouku. Na všech korábech hráli národní hymnu francouzskou. O 12. hod. za rozkazem císařovým navštívili jsme v úplné parádě Eugenii na její lodi. Tenkráte bylo s ní jinak, po desíti letech opět jinak…

Sotvaže jsme se navrátili, opověděl se (Abdel-Kader) vůdce branné moci Arabů, proti podmanitelům francouzským. Avšak zajat byl v roce 1847 a do vězení uvržen. Císař Napoleon III. propustil jej z vězení se slibem, že proti Francouzům již nikdy nebude bojovati. Jest mně vyznati, že jsem vřele zatoužil blíže seznati tohoto znamenitého arabského pohlavára, jenž po deset let francouzské voje tak vítězně byl potíral. Ve sněhobílém burnusu, s podobnou na hlavě pokrývkou a ve žlutých papučích objevil se, tento druhdy tak strašný vůdce, důstojně beze všeho mužstva. V naběhlé jeho tváři spočíval mír, pokoj, těžká mysl. Čítal již roků 62, ale krátký jeho útlý vous byl jako havran černý. Postava jeho je jako stísněna, širokých plecí a tělnatá. I pomyslil jsem sobě: „Budiž mi vítán, ty patriarcho svaté pouště, jenž domácímu mravu a svému otcovskému kroji věrný zůstáváš.“ Ale co znamená velkokříž čestné legie na červené a velkokříž řádu sv. Štěpána na zelené šňůře na prsou jeho? Není-li to vada na tomto básnickém zjevu? Věru, moderní řádové nehodí se na oděv Beduinů, právě jako by špatně hleděl nádherný palác uprostřed beduinského ležení. Císař podávaje jemu přátelskou pravici, vedl jej do pavilonu.

Netrvalo to ani pět minut a císařovna francouzská opověděla se. Císař, uvítav ji na spodním stupni padacích schodů, provázel ji pod paždí do svého pokoje. Abdel-Kader opustil opět bez průvodu „Greifa“ . S bolným srdcem dával jsem tomuto muži dějin vřelé „S Bohem“. Návštěva trvala asi deset minut, a pak byla společná návštěva u korunního prince pruského.

O 3. hod. 16. listopadu konalo se svěcení suezského průplavu. Pod stanem s modro-bílou střechou, na čtyřech sloupech spočívající, byl stůl na způsob vysokého oltáře, na něm šest voskovic v mosazných svícnech a uprostřed mosazný kříž…

Ve středu,dne 17. listopadu konána slavnostní plavba průplavem. Všecky lodě — bylo jich asi 36 — jež se této cesty chtěly účastniti, obdržely běžná čísla, vřaděny byvše do 4 skupin. V první skupině byly koráby císaře a císařovny, princů, vyslanců a ministrů, v druhé všechny přítomné lodi válečné, v třetí soukromé parníky s hostmi a ve čtvrté skupině lodi kupecké, jež za příčinou slavnosti bezplatně projeti směly. Loď císařovny měla číslo 1. a našeho císaře pána číslo 2. … O půl šesté hodině večerní zakotvily se koráby v jezeře Timsah, na kterém se Ismailia rozkládá. Jakmile se šeřiti počalo, osvítilo se město, tento zázračný výtvor na poušti. Z přítomných parníků vystupovaly rakety a jiné ohnivé předměty do vysokého povětří. Z daleka bylo slyšeti hudbu, bubny a píšťaly; neb v Ismailii byla národní slavnost. Císař a ostatní páni se tam událi, já pak zůstal na lodi. Lahodné, tichounké povětří, hladina mořská jako zrcadlo čistá, ve kteréž se ohnivé koule a římské plameny kouzelně odrážely, pak nad hlavou mojí jasné nebe s nesčetnými hvězdami, jež jako očka andělská mi věstily, že daleká, ach daleká jest otčina má. Všecko toto mne jakousi sladkobolnou radostí naplňovalo…

Stereotypní výtkou spisům D. je, že jsou tendenční. Je nesnadno i dnes najíti knihu netendenční, i vědeckou, ba školní. Pour l’artismus je přepych pozdějšího data. Ovšem pro tendenci protikatolickou, marxistickou atd. mají kritikové mírnější měřítko. Snad ji umějí autoři lépe skrýti, aby byla umělecky podána, nevtíravá, nebo náboženská anestesie kritiků ji přehlíží. Česká kniha za dob Dudíkových byla ještě vzácností a musela býti, pokud dostala se do rukou lidu, využita jako hlasatelka myšlenky v té době pro bytí národa nezbytné, totiž šířiti národní a náboženské uvědomení, což považováno za nerozlučné složky družinou Sušilovou, k níž D. patřil. To byla tendence jejich knih, tendence ušlechtilá, národu prospěšná. Proto psali, a jak výsledek dokazuje, dobře pochopili své poslání, i když umělecké požadavky leckdy neuspokojeny. — Též Dudík psal, můžeme říci, k vůli této tendenci a ne pro slávu spisovatelskou, pro tu by se asi pera nebyl chopil.

b) Homiletika, liturgika, právo.

Dudík vydal tři svazky souborných Kázání na všechny neděle a svátky v roce církevním, jakož i některé příležitostné řeči. Olomouc 1856, 57, 58. Ostatní, jichž počet je veliký, rozptýlena jsou v Časopise katolického duchovenstva (Č. K. D.) v Posvátné kazatelně (P. K.) a Rádci duchovním (R. D.), mnohá uveřejněna až po jeho smrti. Celkem o nich možno říci, že čeština jejich je dokonalejší než ve spisech beletristických, kde populární sloh se příliš nedařil.

Pravidla homiletická přesně zachovávána, oživena jsou příklady, obyčejně z dějin českých, prokládána citáty z Písma a pokyny praktickými (n. př. v Kázání o sv. Cyrillu a Metodovi: „Dávejte jejich jména dětem, stavte kaple a kostely k jejich poctě, přistupujte za členy Dědictví sv. C. a M., připravujte se na oslavu tisícileté památky jejich příchodu na Moravu. —Posílejte děti pilně do školy. — Varujte se opilství“). Struna vlastenecká zaznívá všude, zvláště o svátcích slovanských světců. Tak volá s kazatelny v německém Vyškově (P. K. 1880): „Milujte svoji řeč posvěcenou sv. C. a M., je to vůle svrchovaného Boha. Kdo nemiluje mateřského jazyka a cizímu přednost dává, jedná proti vůli Boží, hyzdí sebe samého a nezasluhuje, aby si ho jiní vážili. Milujte mateřský jazyk, nedejte jej zkracovat ve škole a v úřadě, milujte svoji vlast posvěcenou krví vašich otců a kroky sv. C. a M .“ Sociální otázky se ve svých kázáních dotýká se značným na tu dobu porozuměním a staví se bez výhrady na stranu slabých už proto, že mocnými a silnými byli Němci. Vedle kázání uveřejňuje themata pastorálních konferencí (15) děkanství švábenského (Č. K. D. 1877) z let 1872, 73, 74, a šest z roku 1875, jichž názvy uvedeny níže. Byla to doba náporu proticírkevního, kdy události skýtaly hojnost látky k poradám kněžským (Kalandy) a těžké chvíle volaly k spolupráci a svornosti. Themata obyčejně D. šíře neřeší, nýbrž se spokojuje pouze konstatováním stanoviska shromážděných k nim, takže život kněžstva a lidu té doby pouze slabě naznačen.

Seznam statí a kázání do tohoto oboru náležejících :

• Kázání na slavnost Michaela Archanjela. PK. 16, 1879, 829.
• Kázání na neděli VI. po Sv. Duchu, RD. 6, 1899, 508.
• Kázání na slavnost Sv. Maří Magdaleny, PK. 25, 1888, 646.
• Kázání na Pondělí velikonoční, PK. 24, 1887, 429.
• Kázání na Květnou neděli, PK. 17, 1880, 293.
• Kázání na slavnost Sv. Bartoloměje, PK. 28, 1891, 731.
• Kázání na neděli XIII. po Svatém Duchu, PK. 30, 1893, 737.
• Kázání na Pondělí velikonoční, PK. 17, 1880, 339.
• Kázání na neděli po narození Páně, PK.27, 1890, 73.
• Kázání na slavnost Jména Panny Marie, PK. 30, 1893, 8 11.
• Kázání na slavnost Sv. Bartoloměje, PK. 18, 1881, 708.
• Kázání na slavnost Sv. Cyrila a Metoda, PK. 18, 1881, 607.
  • PK. 17, 1880, 647.
• Kázání na slavnost Bl. Jana Sarkandra, PK. 3 0 ,18 9 3 ,8 15 .
• Kázání na slavnost Svatého Jiří, PK. 17, 1880, 378.
• Kázání na památku všech věrných dušiček, PK. 24, 1887, 886.
• Kázání na slavnost Obřezání Páně, PK. 30, 1893, 1 1 1 .
• Kázání na neděli Vili. po Svatém Duchu, RD. 9, 1902, 510.
• Kázání na neděli X . po Svatém Duchu, PK. 30 ,18 9 3.6 54 .
• Kázání na slavnost Svatého Prokopa, PK. 17, 1880, 641.
• Kázání o nevšímavosti u víře, PK. 18, 1881, 757.
• Kázání na neděli XII. po Svatém Duchu, PK. 21, 1884, 778.
• Kázání na neděli II. po Velikonoci, PK. 30, 1889, 429.
• Kázání na neděli IV. po Velikonoci, PK. 30, 1893, 399 na neděli II. po Zjevení Páně, PK. 30, 1893, 142.
• Kázání na neděli I. po Zjevení Páně, PK. 30, 1893, 137.
• Kázání na neděli XXII. po Svatém Duchu, PK. 16, 1879, 884.
• Kázání na neděli XX. po Svatém Duchu, PK. 30, 1893, 883.
• Kázání na Nový rok, RD. 5, 1898, 86.
• Kázání na slavnost Sv. Bartoloměje, PK. 16, 1879, 737.
• Kázání na neděli III. po Zjevení Páně, PK. 30, 1893, 1 5 2na neděli X V I. po Svatém Duchu, PK. 18, 1881, 795.
• Kázání na neděli XVIII. po Svatém Duchu, PK. 18, 1881, 861.
• Kázání na neděli III. po Svatém Duchu, PK. 27, 1890, 566.
• Kázání na neděli IV. po Svatém Duchu, PK. 29, 1892, 604.
• Kázání na neděli X. po Svatém Duchu, PK. 30, 1893, 658.
• Kázání na neděli XI. po Svatém Duchu, PK.30, 1893, 682.
• Kázání na neděli V. po Svatém Duchu, PK. 27, 1890, 581.
• Kázání na slavnost Růžencové Panny Marie, PK. 19, 1882, 865.
  • PK. 17, 1880, 888.
• Kázání na Nový rok, PK. 27, 1890, 95.
• Hlavní příčina znemravnělosti jest zneuctění dnů nedělních a svátečních, ČDK. 1878, 601.
• Šestero řečí postních o sebevraždě, PK. 30, 1893, 215.
• Beránek Kristus, oběť kříže a oběť oltáře, PK. 21, 1884, 585.
• Řeč nového faráře po jeho vjezdu do farní osady. Program budoucího působení, PK. 16, 1879, 867.
• Co máme souditi de applicatione missae pro parochianis o svátcích zrušených? ČKD. 1878, 598.
• Bylo-li by nyní vhod diecesální synody svolati? ČKD. 1878, 603.
• Patnáct pastorálních konferencí švábenského děkanství ČKD. 1877,208.
• Z jakých důvodů má farář práva svého beneficia hájiti? PČKD. 1878,593.
• Co by bylo lépe pro faráře, míti polnosti aneb jistý plat peněžitý? ČKD. 1878, 599.
• Co jest užitečněji, když farář sám pole obdělává, anebo je dá do nájmu? ČKD. 1878, 595.
• Dodatek k odpovědi na otázku: Mají-li kooperátorové zvláštního svolení místního faráře k oddavkám zapotřebí? ČKD. 1883, 497.
• Budiž podána osnova farské kroniky, ČKD. 1878, 597.
• Má-li se založiti matrika děkanátní, ČKD. 1878, 596.
• Memento za císaře a krále in canonemissae, ČKD. 1878,607.
• Je-li dovoleno kněžím s vlásenkou mši svátou sloužiti? ČKD. 1878,608.
• Jaké důvody nasvědčují nové agendě církevní provincie moravské z roku 1874, ČKD. 1878, 606.
• Salve Regina. Šestnáct rozjímání na počest Blahosl. Panny Marie pro pobožnost májovou. Brno, 1869.

Vlastenecká činnost Dudíkova

(Dr. Beda, Týnec, Vyškov, boje o školu, socha Josefa II., střelnice, české spolky.)

Vlastenectví je základním rysem osoby Dudíkovy a vše, co podnikal, je ovládáno tímto ušlechtilým citem. Proto už celá jeho literární činnost nebyla ničím jiným než vlastenectvím, ale v této části jeho životopisu chci dotknout se bezprostředního osobního působení na okolí, aby národní cítění vyvolal nebo chránil před útlakem a zánikem. Prvním úspěchem pro národ bylo, že získal bratra svého dra Bedu Dudíka, historiografa moravského. Běda podlehl německé výchově a německému okolí tak, že počal přednášky na filosofickém ústavu v Brně větou: Wir Deutschen — byl při tom přerušen výkřikem z posluchačstva — „z Kojetína“. Oba bratry spojoval po celý život velmi vřelý poměr příbuzenský a tu přirozeně chlad Bedův nevydržel dlouho vedle ohnivého zanícení bratrova. Běda také upřímně přilnul k českému národu, jak vysvítá z jeho dopisů^[3], ba dokonce byl pro vlastenecké cítění vyštván z Brna, tak aspoň lze souditi z dopisu Antonínova o této celkem nejasné aféře Bedově r. 1848. Antonín byl tehdy bohoslovcem^[4] v Olomouci a odpovídá na roztrpčený dopis Bedův snažnou prosbou, aby Moravy neopouštěl.^[5] „Dne 18. května obdržel jsem psaní od tebe. Se sladkobolnou dychtivostí napnul jsem všechnu mou sílu duševní, abych cenu každého v něm se nacházejícího slova uvážil a smysl jeho si dobře pamatoval. Tak jsem činil, tak mně nic neuklouzlo. Úvod tvého psaní mne nadchnul, slova tvá jsou i má, jaké já smýšlení o našu národnost slovanskou, o naše práva dávno již utiskovaná v srdci mém svatosvatě chovám, stejný výtisk nalézám k mé radosti i u tebe. Ale tento zdárný cit, toto cli valné smýšlení nemá a nesmí býti dle mého náhledu jen uvnitř, nemáme náklonnost a lásku k naší vlasti milené pouhým jen a prázdným vyjádřiti slovem, nýbrž rázně a odhodlaně dokázati skutkem, jenž našu vlasteneckou osvědčí povahu. Toto od nás žádá včilejší doba předůležitá, mělo by se to státi se zavalenou pěstí a buškem napnutým. Pro vlast obětujme všechno v posledním okamžení, dokud jiskra lásky v našich srdcích pro náš národ plane, stůjme na svém. Když svatá povinnost káže, máme biblu proměniti a vyměniti za meč. Stůjme stále pevně na půdě praotců našich, neb když nepopustíme naše stanovisko odrodilému zrádci našeho práva, jest veta po něm. — A co ty chceš učiniti? Chceš Moravu opustiti, tvůj druhý otcovský domov? Kam se obrátíš? Snad ne do Němec, našeho jazyka, naší osobnosti nejúhlavnějšího nepřítele? — Zkáza mu! Milý bratře, zataras takovému smýšlení všechnu cestu do srdce tvého, prosím tebe přelaskavě, neoddávej se tesknotě a malomyslnosti, nermuť se, že tebe toto neštěstí potkalo, bouře a blesky odtáhnou a nastane mír převelebný. Vždyť i v Moravě můžeš účinkovati, si statečně počínati. Kdybys ale tak šťastný byl a u našich pobratřenců znamenité místo obdržel, jak např. náš Klácel, tak požehnání Boží k tvému předsevzetí; jen ne do Německa. — Dostal jsem dopis z Kojetína a v něm stálo, žes také našim domácím psal, ale truchlivě prý; nač to bolestné vzdychání, nežalujme na náš osud. Nedopouštějme, aby poslední dny starostiplného otce našeho zhořčeny byly. — Kdo tebe tak zrádně prodal? — Odrodilci! — Proto žes právo našeho jazyka hájil, a není-li to povinnost nám svátá, a zdaliž jinší vina v tvém pádě nevězí, tak jest to nevinná věc a nevinnost tvá ať tebe těší. Bůh ví, jak se ještě s námi bude díti…“ … „Co se národnosti a jazyka moravského na naší universitě týče, tak se začíná hýbati … V 4. latinské třídě jest více pravých Moravanů jak moravských Němců, fiškus byl ale Němec, co se našincům nelíbilo. Obouřili se na něho, aby on své důstojenství složil. V tom křiku přišel jejich profesor náboženství a ptá se, co to? Když mu to vyložili, ptal se jich, na které straně jest převaha? Odpověděli mu, na straně moravské. Auf diese Art — pravil on — meiner Seel’ (toto jest jeho přísloví) müssen sie einen böhmischen Fiskus haben. — U nás v semeništi jsme my Slované páni. V Kojetíně se drží statečně. Všady národnost se jeví, korouhve rakouská a moravská s nápisem: Sláva císaři Ferdinandovi! — Sláva národu moravskému! — volají s věže kostelní. S úředníky nechcou mít nic, a když jim nedajou pokoj, tak prý jich vyperou. Národní stráž jest taky již zřízená. “ — „Copak chtěli študující brněnští v Rajhradě? Slyšel jsem, že tebe snad k tomu nabízeli, bys tvé vyučování v Brně zas na se přijal. Proč nešels? Tak, milý bratře, vypusť ty vrtochy z tvé hlavy, neteskni více, sice teskníme my všichni s tebou. Bůh ví, k čemu dobrému to může sloužiti. A co bys truchlil? Brzo bych ti řekl, že teď z ciziny dom přišels a v domě jest vždycky lip než u zlomyslníků. Horší by se mně vedlo, kdyby nějaké neštěstí a trampota začala na mne dotírati, ale důvěrnost v Boha vyrve z náruče té nejstrašlivější bouře našeho živobytí. Potom to slovo „ vyhnanství“ taky neschvaluji; proč ale, již jsem podotknul. Lidský nevděk máme za odplatu našeho konání, ale jistě pokuta a pomsta jich nemine třebas i na tomto světě. Ó vy Němci, vy bídníci a vražedlníci našeho blaha! — Budou-li se kláštery rušiti, co se ti stane? Když nedostaneš pro tvou povahu pohodlnější místo, tak budeme, dá Bůh, pospolu na vinici Páně věrně a svobodně pracovati, náš lid v lásce k Bohu, vlasti a králi cvičiti, a mzda hojná, krásná, bude nám v odplatu. S Bohem.“ Na konci dopisu připsáno: „Poznamenání: Koječáci neposlali žádného vyslance do Frankobrodu.“

Co se pozdějších bojů proti Bedovi týká, nemají s národním jeho cítěním co činiti, třeba že mu vyčítali zradu na Slovanstvu — jednalo se pouze o vědecký názor dějepisu na otázku velehradskou. D. brání svého bratra proti útokům v „Orlici“ r. 1870, č. 14.

Národnostní poměry na Moravě byly tehdy tak smutné, že i hanácká obec Týnec, kam byl D. poslán po vysvěcení za kaplana, mu poskytla příležitost, hájit češství. Alberti v životopise arcibiskupa dra L. Prečana píše na str. 10.: Před 60 lety šířilo se v kraji od Olomouce k Lipníku němectví. Velký Týnec byl tehdy národnostně velmi ohrožen a jest děkovati vlasteneckému knězi Ant. Dudíkovi, tehdejšímu kaplanu, že Velký Týnec zůstal český.^[6]

Ještě „vděčnější“ pole působnosti otevřelo se D. ve Vyškově. — Vyškov byl typické město moravské jako ostatní - německá správa, německý starosta a zastupitelstvo — ale lid český, tak český, že nebylo v kostele německých bohoslužeb, ba za německého faráře Friebena 1860 zrušen poslední zbytek jejich, t. j. jediné německé kázání v pondělí svatodušní, když v německých Rostenicích vystavěn kostel a poslední skuteční Němci přestali choditi do kostela vyškovského. Boj Dudíkův o český Vyškov byl dlouhý a vysilující, poněvadž „Němci“ měli silnou oporu ve státu; že skončen vítězně tento nerovný zápas, je přední zásluhou Dudíkovou. Češi vyškovští měli sice vůdce (zvláště dra Helceleta), ale žádný z nich nerovnal se autoritou, odvahou a řečnickým talentem Dudíkovi.

Hned po nastoupení rozvinul se boj o školu. Ta byla dosud utrakvistická a náboženství vyučovalo se česky. Počátkem školního r. 1877–1878 zřídili si Němci bez vědomí farního úřadu „deutsche Abtheilung“ (dvě třídy). D. to nevzal „na vědomí“ a žádal, aby dítky chodily do náboženství dále do příslušných tříd původní školy s českým vyučováním náboženství. Na výtku okresní školní rady, proč se tak děje, odpovídá, že je nedostatek kněžstva a dítě že má býti vyučováno v řeči mateřské - zvláště náboženství. V německém oddělení jsou skoro samé české děti a těm několika německým že se též katechismus německy vykládá. Okr. hejtman odpovídá, že pro nedostatek kněžstva se stahováním souhlasí, ale ať se tedy stahují oddělení česká, a vyučování musí se díti po německu. D. nepovolil a německé noviny rozkřikly: farář D. odpírá vyučovati náboženství. Ve farním archivu je plno dotazů o tom se všech stran — od obou konsistoří atd. — Ohlas byl tedy veliký. — Němci přikročili ke zřízení obecné a měšťanské školy německé a školní úřady hned připomněly D., že na německé škole musí se vyučovati německy. D. odpovídá, že se bude říditi zásadou, že české dítě má býti vyučováno česky, německé německy. Co tato diplomatická odpověď Dudíkova znamenala, když německých dětí skoro nebylo, jest jasno. Tu školní úřady obešly neústupného Dudíka a žádaly konsistoř a zem. školní radu o ustanovení samostatného katechety pro rok 1887, „aby se učinil konec nepedagogickému stahování a jednání farního úřadu, který nikdy německé škole ani trochu dobré vůle neukázal“.

Dudík odpovídá hodně ostře: „Nepedagogické není tak stahování — jako míchání dětí různého jazyka — a to on „nepomíchal“. Snad neukázal dobrou vůli škole, ale jistě dětem, neboť v I. tř. měšť. školy je 32 dětí a rozumí německy pět — ve II. tř. z 31 — čtyři, ve III. tř. je 9 — všichni Češi, kteří poněkud po německu žvatlají. Katechety netřeba, poněvadž dostal třetího kaplana, proto je duchovní správa s to vyučování zastati, jak to dosud svědomitě činila a činiti chce dále. Děti jsou velkou většinou české, nahnané násilím do německé školy pohrůžkou rodičům — ztrátou chleba. Je to jistě ukázkou jeho „dobré vůle“, když těmto mučedlníkům se pravdy náboženské přednášejí v jazyku mateřském.^[7]

Dudík to byl, který první pronesl myšlenku založiti české školy ve Vyškově a bojoval za ni neúnavně proti předsudku o povýšenosti a nezbytnosti němčiny. Svolávány schůze a řečníkem býval D. Hájil neohroženě práva mateřského jazyka, nelekaje se ani osobních insultů vyškovských „Němců“ (14. VIII. 1883). Jeho úsilí korunováno nečekaným výsledkem — pro českou školu se přihlásilo 345 dítek. Starosta dr. Swoboda dal rozeslati po městě výzvu, aby „oklamaní“ své přihlášky dítek do české školy odvolali. V den školního zápisu dne 15. září vylepeny po městě plakáty: Rodičové křesťanští, neodvolávejte svůj zápis do naší školy a nepodpisujte náhončím německé strany nic. Zůstaňte věrni Bohu a národu a neprodávejte svých dětí. — Vaši přátelé. — Plakáty strhány, ale česká škola zřízena; za původce považován Dudík a též vyšetřován pro „zločin pobuřování“. Ve farní kronice napsal: Uvidím, co z toho bude … ale 28. XII.: … následek žádný, již to usnulo …

Vlastenecké cítění D. bylo tak nekompromisní, že neustoupil Němcům ani tam, kde odpor byl povážlivý, kde se totiž kryli dynastickou věrností, jako bylo postavení sochy Josefa II. V témže roce (1882) — píše Dudík ve farní kronice — napadlo odpůrcům naší ubohé vlasti a národa, těm tak zvaným Němčourům vyškovským, v jejichž čele odrodilec Dr. Swoboda stojí, aby u školy poblíž chrámu a svého „Vereinshausu“ (který r. 1881 přestaven byl), postavena byla socha císaře Josefa.^[8] — Stalo se. — Aby průčelí chrámu a kaple^[9] pěkněji vypadalo, dali je pánové od vesla na návrh podplukovníka Navrátila opraviti a zalíčiti, ale faráři nedali o tom pražádné zprávy. Dne 19. máje po 11. hodině přišli páni k faráři a sice purkmistr Josef Račický, radní Dr. Swoboda a N. Gross, disponent cukrovaru, zástupcové Němců vyškovských a žádali na faráři, aby dne 4. června 1882, v den odhalení onoho pomníku, sloužil v 9 hodin slavnou mši svatou. Toto ale naprosto se odepřelo ústně i písemně. Totéž sděleno nové deputaci 23. V.

O slavnosti samé podotýká: Průvod od zámku k pomníku, jak očití a nestranní svědkové pravili, byl dosti chatrný. Dr. Swoboda měl německou a českou řeč, ale pokřikem „hoří“ a vyzváněním k odpolednímu pohřbu přerušen byl. Pak byl banket, kde se velkoněmecké přípitky pronášely, dvě hudby hrály a pilo se v zahradě. — Slovanské spolky a obce, ač pozvány, nezúčastnily se slavnosti, kteráž, jak dosvědčují noviny německé (brněnský Tagesbote a Neue Freie Presse), dokázati měla, že je Vyškov městem německým. — Nu, doufejme, že Vyškov přece svoji čest uhájí a že od německého Molocha přece jen pohlcen nebude.

Střediskem Němců byl zmíněný spolkový dům se střelnicí podle kostela. Dudík podnikl úmornou několikaletou práci, „aby tento zlořád u kostela, fary, školy a nemocnice“ odstranil. Ovšem, Němci považovali za otázku cti střelnici udržet ve městě, nicméně Dudíkovi se podařilo nesčetnými stížnostmi aspoň střelnici dostat za město.

Spolkům „slovanským“ věnoval D. svoji péči. Byl členem všech a rád vyhovoval pozvání za řečníka. Mluvíval často v „Hané“ i ve „Vlastě“,^[10] na politických schůzích české „menšiny“, která jej považovala za svého vůdce a tribuna. Podala mu adresu zlatém zdobenou s podpisy 64 občanů, v níž ho vyzývá, aby byl jejich vůdcem proti „matce Germanii“, která je utlačuje, ožebračuje a obec zadlužuje. Klade mu na srdce, aby se postaral o úvěr živnostnictvu, zamezil střelnici a Vereinshaus podle chrámu. Datum adresy chybí, ale podle slov „chrám připraven o věž, která městu našemu půvabu a krásy dodávala do roku letošího“, jedná se o rok 1881, kdy sňata přílba s chrámové věže.

Ovšem že německá vláda činnost Dudíkovu těžce nesla a kde mohla, ukázala mu svoji moc. Není řídký případ, že Dudík musí nepatrnou věc na radnici pětkrát urgovati. To mu život ztrpčovalo a je hlavní příčinou jeho jisté trudnomyslnosti v posledních letech života.

Dodatky

Ve farním archivu vyškovském je svazek školních vysvědčení Dudíkových od školy obecné až po theologickou fakultu. Jedinou známkou je „Erste Klasse mit Vorzug“ anebo eminenter. Podle těchto vysvědčení poslouchal D. na filosofickém ústavě v Brně 1844 a 1845 Wolného z filologie a dějepisu, M. Klácela v prvním a dra Bratránka ve druhém roce z filosofie, Kalivodu, pozdějšího preláta rajhradského, z náboženství. Jeho všestranný zájem dokazují vysvědčení z národohospodářství, ovocnářství, vinařství. V Olomouci v r. 1849 navštěvoval Helceletovy přednášky z řeči a literatury české a vyučování hluchoněmých.

Z korespodence Dudíkovy jsou ve farním archivu vyškovském jen nepatrné zlomky a dopisy bratru Bedovi, uložené prý v archivu rajhradském prozatím mi nemohly býti dány k nahlédnutí. Dr. Pavel Vychodil v životopise Fr. Sušila (Brno 1898) uvádí dopis kaplana vyškovského (správně týneckého) Ant. Dudíka Sušilovi z r. 1858 3. března: Především račtež přijati ode mne srdečný dík za poslanou knížečku o prosodii české. Četl jsem sice pojednání Vaše o tomto předmětu v kalendáři^[11] (Moravanu), než vyznati musím, že jen povrchně. Nyní pak se pustím do toho s chutí, abych aspoň nechybně rozeznával slabiky dlouhé a krátké. Člověk přichází často do příležitosti nějakou báseň v mateřštině složiti a pak není to nic pěkného, pakli neví, jak to začíti a dokonati. Poznávám, milý pane profesor, že naše řeč přece jen tuze hluboko klesla a zanedbávána jest byla. — Dudík „přicházel často do příležitosti nějakou báseň v mateřštině složiti“ , neboť byl uznáván za básníka „dekanátního“ . Vedle zmíněných vysvědčení je v archivu druhý balíček slavnostních adres, gratulací, oslavných básní na př. k 25letému kněžskému jubileu spolužáků na Velehradě, na oslavu Bedova čestného opatství, děkana lulečského Šubrta. Na jednom je poznámka rukou D.: „má literní práce“. Je to ozdobný zlatém tisknutý arch s nápisem: Jobel, quod canit gratus clerus decanatus švabenicensis. Oslavný spis z roku 1870 na počest zlatého jubilea děkana vrchoslavského Václava Valsy, pozdějšího kanovníka kroměřížského, rodáka velvarského. Úvodní básnička s anagramem „50 let“, pak latinská versanagramem Venceslaus Velvarii, třetí opět latinská, čtvrtá Jeseň a pátá Zima jsou české, první přízvučná, druhá v hexametru. Latinské básně prozrazují značnou znalost klasiků římských, české napodobují Sušila. Slavnostní tón a snaha po anagramu činí je umělkovanými.

Konečně třetí balíček jsou rodinné listy. Otec Antonínův slově Vincenc († 21. I. 1869 v Hrušce) a byl voskařem a pernikářem v Kojetíně, matka Magdalena Firmiánova z Němčic. Z tohoto manželství se narodilo devět dětí.

V úmrtní matrice vyškovské zápis praví, že Dudík zemřel sešlostí věkem a pochován byl kanovníkem olomouckým, známým v českých kruzích hrabětem Anatolem d‘Orsayem.

Literatura a prameny

Alberti: Dr. Leopold Prečan. — Archa (Olomouc). Ročník IX. — Autrata: Spisovatelská družina kalendáře Moravana. (Program reálky, Uherský Brod 1898–1899.) — Cecilie r. V. — Časopis katol. duchovenstva ročník 1878-1893. — Dudík Beda dr.: Kaiserreise nach dem Orient. — Farní archiv vyškovský. — Farní kronika vyškovská. — Hlas ročník 1878–1892. — Hýsek Miloslav: Literární Morava. — Matriky vyškovské. — Moravan ročník 1859-1863. — Museum, časopis slovanských bohoslovců, Brno. — Posvátná kazatelna ročník 1878-1892. — Rádce duchovní ročník 1878-1892. — 60 let Vlasty. Vyškov 1934. — Vychodil Dr., František Sušil, Brno 1898. — Zábavné večery. V. Foustka 1864.

1. Autrata: Spisovatelská družina kalendáře Moravana 1852— 1864 v programu reálky v Uh. Brodu 1898-1899 praví o této práci: „Školácký výklad, proud bez příčiny, často se přerývá, na vtipech poznati, že jsou nucené… po některých statích roztahuje se mlha.“
2. Přeložená tehdy do češtiny Václavem Novotným.
3. Z Říma 7. II. 1853 „že ses do Matice zakoupil, dobře učinils“
4. Byl knihovníkem 1849-1850 slovanské knihovny, která byla ohniskem národního probuzení mezi bohoslovci.
5. Archa IX., č. 6., 7.
6. Když vstoupil do školy, děti jej pozdravily: „Gelobt sei J. Chr.“ — „To jsem se zmýlil,“ praví D. a odešel ze třídy. Po chvíli se vrátil — týž pozdrav. „Byl jsem poslán za kaplana do hanáckého V. T . a ne do jakési německé dědiny. Jsem v Týnci?“ — „Ano“. — „Tak budete vždy pozdravovat: Pochválen buď Ježíš Kristus.“
7. Katecheta ustanoven až po smrti Dudíkově, ale i ten si musel při vyučování vypomáhat češtinou, aby mu dítky rozuměly.
8. Odstraněna po převratu.
9. Tak zv. německá, zbořena r. 1900.
10. 60 let Vlasty (1874-1934) str. 7.: R. 1883 přednáška osvíceného kněze P. A. Dudíka „O módě se stanoviska křesťanského“. - Zemským výborem jmenován dopisujícím členem zemského archivu (1859), byl „oudem“ Hospodářské jednoty olomoucké (1861) a Matice české (1853).
11. Moravan 1856.