Antologie z oper/Poupě

Antologie z oper
Kunálovy oči	Poupě	Legenda z Erinu

Údaje o textu
Titulek:	Poupě
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 155-156 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

Otakar Ostrčil: Poupě

Komická zpěvohra o 1 dějství. Slova napsal F. X. Svoboda.

Osoby

• Klán, vdovec a majitel dvorce… b.
• Anežka, jeho dcera… s.
• Ladislav, medik — jeho synovec… t.
• Kučina, majitel sousedního dvorce… bar.

Děj v přítomné době na dvorci Klánově. — První provozování 25. 1. 1911 v Praze.

Obsah

Obsah. Pokoj. Měsíční zimní večer. — Klán pozoruje nocí světla v nedalekém Červeněmi dvoře, jehož majitel Kučina chystá se patrně na večerní besedu k němu. Maje výborné koně, jezdívá na saních s větrem o závod a bývá vždy vítán v domě Klánově, protože jest to člověk hodný, roztomilý, jehož příjezd těšívá i mladistvou, bujarou Anežku — pravé to poupátko, rozvíjející se v nádhernou růži. Nyní však dívka má mnoho starostí s bratrancem, medikem Ladislavem, rušícím vzorný pořádek její domácnosti. Ladislav vykládá strýcovi, svou domněnku, že Kučina jest asi do Anežky zamilován, ačkoli své city na venek tají. Otec zase si povšiml, že i dceruška Kučinu ráda vídá; ale miluje-li ho, toho neví. U takové žabky nelze ničeho určiti předem; nestálá povaha její přiklání se brzy sem, brzy tam — až pojednou zvítězí láska pravá. Ladislavovi se nelíbí způsob Kučinův, kterým chce Anežku získati: postupuje za svým cílem zvolna, tichounce — na Anežku se dívá jako na světici. Bezděky si umiňuje, že mu ji odloudí. V dovádivé zábavě přesvědčuje dívku, jejíž přednosti do nebe vychvaluje, že ji má sám k smrti rád, dává ji oceniti lahodnost polibku, jejž Anežka ochotně opětuje, a domnívá se pak, že Ladislava skutečně miluje. Upřímně svěřuje se bratranci s tajemstvím, jež objevila, že Kučina ji miluje; sama již se vžila v myšlenku, že mu bude věrnou choť. Nyní však sama mu oznámí, že ho sice má ráda, ale nemiluje ho; klamati ho nechce. Chtěla by se v tom rozjaření rozletět bukovým lesem a nadšeně zpívati o své lásce k Ladislavovi, jehož píseň »Ó lásko, lásko, ty nejsi stálá«, doléhající k ní z bratrancova pokoje zvětšuje ještě její sympatie k němu. Vstupující otec podivuje se dceřině rozjaření a se žalem zvídá poté o jejím odhodlání pověděti Kučinovi smutnou pravdu. Byloť snem jeho života, že se ten dobrý, ušlechtilý muž stane jeho zetěm. Vnucovati však ho dceři nechce, ačkoli jest přesvědčen, že Kučina přestane k nim dojížděti, jakmile osudné slovo bude proneseno. Vtom ozvou se rolničky, a pan soused přijíždí. Jest všecek rozradostněn pohledem na milovanou dívku; avšak po chvíli uchvátí ho nepřekonatelný žal, když mu Anežka přiznává, že jest ji sice milý, ale že ho nemiluje. Příliš krásným představoval si život po boku roztomilé dívčiny. Rozčarování přišlo tak neočekávaně; jest mu tak teskno jako před lety při smrti matky, která zemřela právě za takové noci měsíčné, jaká jest dnešní, kdy pochovává svou lásku, své sny. Myslilť tehdy, že rány té nepřežije; a přece ji přečkal, překoná snad i tento nový úder osudu. Do domu Klánova však již se nevrátí; vždyť by miloval ještě více, trpěl by a soužil by sebe i zbožňovanou, s níž si tak rozuměl. Při vzrušujícím vyznání tomto vzpomíná pojednou i Anežka všech chvil blažených, ztrávených po boku Kučinově, a pojednou přichází k přesvědčení, že pozbýti ho nemůže. Náhlé vzplanutí k Ladislavovi bylo pouhým poblouzněním — pravou lásku chová pouze ke Kučinovi. Své vzájemné štěstí snoubenci zpečetí polibkem a oznamují pak rozradostněnému otci, že se Anežka rozhodla státi se manželkou Kučinovou. Otec představuje pak šťastné snoubence Ladislavovi, který zvěst tak neočekávanou přijímá s resignací.