Antologie z oper/Nevěsta mesinská

Antologie z oper
Blaník	Nevěsta mesinská	Námluvy Pelopovy

Údaje o textu
Titulek:	Nevěsta mesinská
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 60-62 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Nevěsta messinská (Fibich)

Zdeněk Fibich: Nevěsta mesinská

Tragická zpěvohra ve 3 jednáních. Text dle Schillerovy tragedie napsal O. Hostinský.

Osoby

Donna Isabella, kněžna mesinská…ms. Don Manuel…bar. Don Cesar…t. její synové. Beatrice, její dcera…s. Diego, sluha…b. Kajetan, náčelník družiny Manuelovy…b. Bohemund, náčelník družiny Césarovy…t. Panoš z družiny Cesarovy…s. Sbory: obě družiny a dvořanstvo. — Děj se koná v Mesině v době normanské. — První provozování v Národním divadle dne 28. III. 1885.

Obsah

Jednání I. Síň v paláci knížecím. — Ovdovělá kněžna Isabela, svolavši tři dni po smrti manželově starší města Mesiny, oznamuje jim, že na hrad povolala oba své syny, Manuela a Cesara kteří — ač matku vroucně milují — sebe navzájem od malička nenávidí, šíříce nesvár po celém městě. Doufá, že se posléze jí podaří oba smířiti a že tak vzejde Mesině spása, synům pak nová moc. Po odchodu starších ukládá věrnému sluhovi Diegovi, aby pospíšil do vzdáleného kláštera, přivedl nejdražší poklad matčin, dceru Beatrici, odevzdanou již v dětství rukám ochranným z obavy, aby jí nestihlo neštěstí, naznačené nebožtíku knížeti hrozným snem. Fanfára zvěstuje příchod bratří, jimž matka spěje vstříc. Starý vůdce družiny Manuelovy Kajetán vstupuje po dlouhé době opět radostně v síně knížecí, smírně zve náčelníka družiny Cesarovy, Bohemunda, aby odlože svár, vstoupil zároveň. Nadšeně vítají sbory kněžnu, vedoucí oba syny. Plna něhy mateřské Isabela domlouvá láskyplně oběma synům-bohatýrům, aby si odložíce nenávist pohlédli v tváře bez zášti a podali si svorně ruce. I sbor jim domlouvá v stejném smyslu — než slova smírná padají na tvrdou skálu: bratři na sebe ani nepohlednou, a matka v zoufalství nad svým nezdarem odchází. Teprve po jejím odchodu princové povolují novým domluvám Kajetánovým, popatří si v oči a objavše se pocítí najednou místo nenávisti vroucí lásku bratrskou. I jejich družiny slaví smíření. — Rozradostněnému Cesarovi oznamuje rychlý posel, že vypátral bydliště neznámé krásné dívky, do níž se jehlo pán při pohřbu otcově zamiloval. Cesar nařídiv svému sboru zachovati nadále stálý mír a rozloučiv se s bratrem, odkvapí s poslem. Kajetán pozoruje rozjasněnou tvář svého pána, táže se ho skromně po příčině jeho blaženosti. Manuel ochotně prozrazuje sladké tajemství své. Jest tomu již pět měsíců, co vzdálili se své družiny na honbě, pronásleduje bílou laň. Ta zmizevši v klášterní zahradě, hledala útočiště u nohou krásné klášternice, kterou si princ zamiloval od prvního spatření. Obavu Kajetánovu, že se tím snad dopouští svatokrádeže, odmítá ujištěním, že jeho nevěsta není poutána slibem, an jí klášter byl pouze útočištěm, které měla podle zprávy starce, častěji ji navštěvujícího, dnes opustiti. Proto ji v noci unesl a skryl v Mesině. Ukládaje zatím své družině mlčení, don Manuel přikazuje jí, aby spěla nakoupit nejkrásnějších darů svatebních jeho nevěstě, již ještě dnes uvede jako mesinskou kněžnu v sídlo otcovské.

Jednání II. Zahrada v Mesině. — Beatrice plna úzkosti očekává příchodu svého miláčka, k vůli němuž uprchla z klidného kláštera v hlučné město, kde vše ji leká, zejména od oné chvíle, kdy v chrámě před rakví knížete cizí mladík náruživě šeptal jí v sluch slova lásky. Již tehdy byla jata zlou předtuchou, již svěřiti chce Manuelovi s prosbou, aby se uchýlil s ní z města do tichého zátiší. Slyšíc hluk, spěje vstříc svému milenci, místo něhož však s hrůzou poznává mladíka, známého z chrámu. Zděšena ustupuje před neznámým. Ten maje její úzkost za projev cudných rozpaků, nadšeně jí líčí svou lásku od prvního spatření a klekaje před ní na kolena, dává se jí poznati jako vládce Mesiny, don Cesar. Prohlásiv družině Beatrici za svou nevěstu, svěřuje ji její ochraně a odkvapí oznámit své štěstí matce. Dívka znající neblahý osud panovnického domu, v jehož hrůzy jest stržena, skleslá potácí se do domu.

Proměna. Komnata v paláci. - Donna Isabela jásá nad smírem obou bratří a oznamuje jim, že ještě dnes poznají také svou sestru. Když oba projevují své podivení nad netušenou zprávou touto, matka jim vypravuje tajemství, dosud všemu světu skrývané. Když bratři již od malička se nenáviděli, jejich otec byl poděšen strašným snem, jejž arabský hvězdář vyložil v ten smysl, že — porodí-li kněžna dceru — tato stane se příčinou smrti obou bratří a záhuby celého rodu. Když pak kněžna skutečně dívku povila, kníže kázal dítě uvrhnouti do moře. Matka však tomu zabránila tím spíše, že její sen vyložil jí ctihodný mnich tak, že sestra spojí kdys v horoucí lásce rozvaděné bratry. Dnes vyslala sluhu Diega pro dívku dosud skrývanou. Oba synové těšíce se na shledán se sestrou, svěřují se matce zároveň se sladkým tajemstvím své lásky. Jejich blaženost kalí náhle Diego přinášeje zprávu, že sestra Beatrice byla unesena loupežnou lodí. Matka vyzvavši syny, aby zachránili sestru, klesá v mdloby. Manuel zaslechnuv jméno sestřino odkvapí ihned, aby opatřil si jistotu, není-li jeho milenka a sestra táž osoba. Cesarovi oznamuje Diego dosavadní sídlo Beatricino, načež se vzdálí i tento odevzdav matce, probravší se z mrákot, v ochranu svou nevěstu, již za krátko jí hodlá poslati v průvodu své družiny.

Jednání III. Zahrada v Mesině. — Družina Manuelova přichází se svatebními dary, určenými Beatrici. V cestu se ji staví družina Cesarova, na stráži zůstavená. Z hádky obou vzniká krvavý spor, jejž na chvíli staví příchod Manuelův. Radostně vítá Beatrice svého miláčka a zapřísahá ho, aby s ni uprchl v zátiší. Jímá ji však hrůza, když Manuel se jí dává poznati; i přiznává se mu, že jest milována též Cesarem. Z jejího výkladu Manuel poznává, že milovaná nevěsta jest vlastně jeho sestrou. Když něžně vine ji k srdci, vyřítí se Cesar a probodne domnělého soka svého. Za zvuků smutečního pochodu žoldnéři odnášejí mrtvolu Manuelovu.

Proměna. Síň v zámků. Noc. — Kněžně Isabele v úzkosti čekající zpráv o unesené Beatrici, hlásí Diego, že družina dona Cesara přivádí toužebně očekávanou dceru. Blažená matka žehná Cesarovi. Beatrice procitnuvši z mdloby zapřísahá kněžnu, aby nedopustila, by byla odvlečena v palác knížecí; s hrůzou dovídá se pak, kde se octla, a poznává, že oba milenci její jsou jejími bratry, kdežto kněžna stále ještě vidí v ní pouze dceru, zachráněnou Cesarem. Vchází družina Cesarova a staví před trůn máry, zastřené černým rouchem. Jsouc jata zlým tušením kněžna odkrývá roušku a poznavši, koho kryje, zapřísahá dona Cesara, aby vlastní rukou potrestal bratrova vraha. Teprve nyní poznávají se nešťastní členové rodiny vespolek. Cesar se stupňů trůnu nařizuje smuteční obřady za bratra a prozrazuje k hrůze všech přítomných, jak chce dostáti žádosti neblahé matky. Všecky prosby přítomných jsou marné. Zdá se sice na chvíli, že se láskyplná slova sestřina setkají se zdárným účinkem — leč pevné odhodlání zvítězí. Cesar se slovy díků sestře za slova odpuštění klesá, prokláv se dýkou. Slovy básníkovými: »Život není statkem nejvyšším, zlem však svrchovaným vina jest!« končí zpěvohra.