Anonym (Čapek)

Údaje o textu
Titulek: Anonym
Podtitulek: Podpovídka
Autor: Karel Čapek
Zdroj: Lidové noviny, roč. 46, č. 559. **, str. 1
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: 06. 11. 1938
Licence: PD old 70

Tak si představte, řekl pan Diviš, co se mi tuhle stalo. Já totiž dostávám už po léta takové, ehm, anonymní dopisy. Jsou asi — podle písma, papíru a tak — od tří nebo čtyř lidí; dva píší na stroji a dva ručně; z těch dvou jeden má hrozně bídný pravopis a vůbec dělá docela suterénní dojem, kdežto druhý píše přímo krasopisně, takovým kresleným, pečlivým rukopisem, — ukrutnou práci mu to musí dát. Proč si ti čtyři vybrali zrovna mne, to vám ani nepovím; do politiky se nepletu, leda že píšu do novin články o potřebách a úkolech našeho mlékařství a sýrařství; to víte, když je člověk jednou v něčem drobet odborník, tak mu to nedá a musí s tou svou troškou burcovat náš národ, jakož i informovat naši uvědomělou veřejnost a podobně. Nikdy jsem si taky nemyslel, že by návrhy na zvelebení našich sýráren mohly urážet něčí city; ale člověk nikdy neví. Jeden z mých stálých anonymů je podle všeho řezník nebo uzenář bojující za zájmy svého stavu; po každém mém článku mi pošle na stroji psaný dopis, ve kterém mi vytýká, že chci svým sýrem zasmradit naši uvědomělou veřejnost a podlomit síly našeho národa. Druhý anonym, píšící na staré Remlngtonce, mi obyčejně oznamuje, že jsem, jak je veřejně známo, za své idiotské články placen milionovými honoráři od jistých zájemců, že jsem si už z těch jidášských peněz koupil tři velkostatky a chci jenom balamutit náš lid, aby za své krvavé groše chlastal mé sbírané a tyfosní, vodou pančované mléko. Z ručních anonymů ten suterénní píše takové ohavné věci o mé ženě; nu, to ani nebudu povídat, ale… to vám je příšerné, co někdy je v lidech za zlobu a mrzkost. Asi nějaká lepší panička, která se s námi zná a diktuje ty dopisy své služce nebo pradleně. Konečně ten krasopisný anonym mě hrozivě oslovuje »Pane!« a žádá kategoricky, abych už dal pokoj se svým mlékem; národ prý má jiné starosti a po zásluze naloží s těmi, kdo schválně odvracejí jeho pozornost do hmotařského kalu a rozvracejí jeho idealismus. Vy mezi prvními budete viset na lucerně, ohlašuje mi můj krasopisný anonym, až náš lid prohlédne to předivo klamů a hanebných pletich, do kterého jej zaplétají zrádci a zaprodanci Vám podobní a s Vámi spolčení, a tak dále. Na tom tak dalece nezáleží; to víte, anonymní dopisy jsou většinou psány na jedno brdo, jako by byly opisovány z nějakého speciálního Tajemníka lásky nebo Vzorného korespondenta. Mne spíš zajímalo, kdo to píše; myslel jsem, asi nějaký přítelíček, který tímto pracným způsobem vylévá své osobní city a chce se mi za něco mstít, — zač, na to jsem nemohl přijít; ale pravděpodobně to bude někdo, koho znám nebo s kým jsem byl někdy nějak ve styku. Já totiž hrozně nerad píšu dopisy; proto si myslím, že normální člověk musí mít moc silnou pohnutku, aby si sedl k papíru a napsal někomu psaní.

To šlo po léta; zvláštní je, že v těch posledních vzrušených dobách těm dopisům nápadně přibylo na počtu i na vehemenci. Ten bojovný řezník či kdo mi začal tykat a napsal mi, ty prase vypasené, na tebe už mám nabroušený nůž, a takové věci. Ten s Remingtonkou se začal podpisovat Očistná liga a radil mi, abych se rozloučil se svými velkostatky. — to víte, já mám, co se půdy týče, jenom truhlík s pelargoniemi za oknem, — neboť pracující lid prý už vynesl rozsudek nad takovými parasity, jako jsem já. Ty negramotné dopisy o mé ženě byly ještě o poznání surovější; a ten krasopisný anonym mě činil osobně odpovědným za všechno, co se stalo, a končil slovy: »Prchněte za hranice, vy ničemo, dokud není pozdě! Tentokrát se podpisuji: Furor.« To se rozumí, bylo tam toho napsáno víc, ale asi v tomhle energickém stylu. Já myslím, že rozčilené doby zvyšují v lidech psavost a potřebu, nějak se projevovat; jenom jsem se tím víc divil tomu, jak může takový celkem nudný patron, jako jsem já, někoho tak vášnivě zajímat; asi za tím musí být něco hrozně osobního… třeba jsem někoho urazil, nebo někomu stojím v cestě — mnoho-li pak člověk ví i o svých známých! Jenom, víte, je drobet trapné, že se pak člověk dívá na každého, komu podává ruku, s trochou nejistoty: Kamaráde, nejsi to nakonec ty?

Tak onehdy k večeru jsem šel hodinku courat po ulicích; všechno jsem vypustil z hlavy a jenom jsem se díval, jak lidé žijí celkem jako kdykoliv jindy v dobách, které nebyly historické. Ani nevím, jak se ta ulice jmenuje — taková tichá, tamhle někde u Gräbovky. Přede mnou pokulhával pomenší člověk v pelerině, — měl asi hromskou rýmu, podle toho, jak kašlal, chrchlal a pořád lovil po kapsách smrkáč. Při tom lovení mu vypadla z kapsy obálka; ale nevěděl to a šel dál. Zvedl jsem ji a kouknu na ni, stojí-li za to, abych s ní toho človíčka honil. Byla na ní má adresa. A byla psána tím pečlivě kresleným rukopisem mého čtvrtého anonyma.

Tak já přidám do kroku a vodám: »Hej, pane, není tohle váš dopis?«

Člověk v peleríně se zastavil a hmatá si po kapsách. »Ukažte?« řekl. »Jo, to je můj dopis. Mockrát děkuju, pane. Děkuju uctivě.«

Já vám zůstal stát, jako by do mne hrom uhodil. Víte, já mám paměť pro tváře, ale toho člověka jsem jakživ neviděl. Takový vám to byl titěrka, příšerně špinavý límec, dole roztřepané kalhoty, místo kravaty křivý uzel, no, bída; ohryzek mu skáče po krku, slzavé oči, na tváři tuková boule, a ještě ke všemu má jednu nohu nějakou špatnou —

»Děkuju uctivě, pane,« řekl s dojemnou zdvořilostí a starosvětsky hluboko smekl. »Velice laskav.« Ještě jednou zamával kloboukem a belhal se s jakousi zvláštní důstojností dál.

Já vám řeknu, zůstal jsem tam stát a koukal jsem za ním s otevřenou hubou. Tak tohle je můj anonym! Někdo, koho jsem v životě nepotkal a komu jsem nikdy nic neudělal. A ten člověk mi piše a ještě to posílá potrubní poštou! Pro Krista Pána, jak já k tomu přijdu — a jak k tomu přijde on? Já myslel, bůhví jaký tajný nepřítel, a zatím — vždyť to toho chudáka ještě stojí peníze! Chtěl jsem se za ním rozběhnout a uhodit na něho, kdo je, ale nějak jsem nemohl; otočil jsem se na patě a loudal jsem se zpátky. Víte, mně ho bylo najednou strašně líto. Myslel jsem si, když ho to těší — Ale aspoň to porto kdyby trouba neplatil! Měl jsem mu říci, člověče, můžete mi to posílat nevyplacené; dá vám to tolik kreslení, a ještě sl dělat takovou škodu —

Ráno nato jsem ten dopis dostal potrubní poštou, ještě umazaný od toho, jak spadl na mokrý chodník. Byly tam hrozné věci: postavit mě ke zdi, pověsit na akát a já nevím, co ještě. Jenže mně z toho bylo jen smutno. Víte, takový je to ubožák, ten člověk: tak se ten chuděra musí žrát, jen si to představte, jaký to musí být zlý a divný život…