Anglické listy/Traffic

Anglické listy Karel Čapek
Londýnské ulice	Traffic	Hyde Park

Údaje o textu
Titulek:	Traffic
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská jnihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Doprava v Londýně

Ale jakživ se nesmířím s tím, čemu se tady říká „traffic“, totiž s frekvencí na ulicích. Vzpomínám s hrůzou na den, kdy mne poprvé dovezli do Londýna. Nejdřív mne vezli vlakem, pak běželi nějakými nesmírnými zasklenými halami a strčili mne do mřížové klece, jež vypadá jako dobytčí váha; to je lift, a jelo to dolů ošklivou pancéřovou studní, načež mne vytáhli a prchali křivolakými podzemními chodbami; bylo to jako hrozný sen. Pak tam byl takový tunel nebo kanál s kolejemi, a tam přiletěl bručící vlak; hodili mne do něho, a vlak letěl dál, a bylo tam těžké a plesnivé dusno, patrně z blízkosti pekla; načež mne znovu vyndali a běželi novými katakombami až k pohyblivým schodům, jež rachotí jako mlýn a ženou se do výše i s lidmi; říkám vám, je to jako horečka. Pak ještě několik chodeb a schodišť, a přes můj odpor mne vyvedli na ulici, kde mi kleslo srdce. Bez konce a přerušení se sune čtyřnásobný pás vehiklů: busy, supající mastodonti řítící se ve stádech s hejny lidiček na zádech; předoucí auta, náklady, parní mašiny, cyklisti, busy, busy, letící smečka aut, běžící lidé, traktory, ambulance, lidé šplhající jako veverky na střechy busů, nové stádo motorových slonů, tak, a teď to všechno stojí, mručící a drnčící příval, a nemůže to dál; ale ani já nemohu dál, vzpomínaje na hrůzu, kterou tehdy ve mně vzbudila představa, že musím přeběhnout na druhou stranu ulice. Podařilo se to s jistým úspěchem, a od té doby jsem bezpočtukrát překřižoval londýnské ulice; ale jakživ se s nimi nesmířím.

Tehdy jsem se vracel z Londýna zdrcen, zoufalý, zhroucen na duchu i na těle; poprvé v životě jsem pocítil slepý a zuřivý odpor k moderní civilizaci. Zdálo se mi, že je něco barbarského a katastrofálního v tom strašném nakupení lidí; prý jich je tady sedmapůl miliónu, ale já jsem je nepočítal. Vím jenom, že první dojem z této veliké hromady byl skoro tragický; bylo mi úzko, a bezmezně se mi zastesklo po Praze, jako když se malé dítě ztratí v lese. Ano, bezevšeho se vám přiznám, že jsem se bál: bál jsem se, že se ztratím, že mne přejede autobus, že se mi něco stane, že jsem ztracen, že lidský život nemá ceny, že člověk je zvětšená bakterie hemžící se po miliónech na nějakém plesnivém bramboru, že to je snad jen ošklivý sen, že lidstvo vyhyne nějakou hroznou katastrofou, že člověk je bezmocný, že se dám pro nic za nic do pláče a že se mi všichni budou smát: všech sedmapůl miliónu lidí. Snad jednou později pochopím, co mne tak na první pohled vyděsilo a naplnilo nekonečnou úzkostí; ale dobrá, dnes jsem si už trochu zvykl, jdu, běžím, uhýbám, jezdím, šplhám na střechy vehiklů nebo se řítím lifty a tubami jako každý jiný, ale jen za jednu cenu: že na to nesmím myslit. Jakmile si chci uvědomit, co se kolem mne děje, mám zase mučivý pocit něčeho špatného, obludného a katastrofálního, s čím si nevím rady. A pak se mi, víte, nesnesitelně stýská.

A někdy se to všechno zastaví třeba na půl hodiny: prostě proto, že toho je příliš mnoho. Někdy na Charing Cross se udělá uzel, a než to rozmotají, nastaví se vozidel od Banky až někam po Brompton, a vy zatím můžete ve svém vehiklu přemýšlet, jak to bude vypadat za dvacet let. Protože taková zácpa nastane patrně tuze často, přemýšlí o tom mnoho lidí. Není dosud rozhodnuto, bude-li se chodit po střechách nebo pod zemí; jenom to je jisto, že na zemi to už nejde, což je pozoruhodná vymoženost moderní civilizace. Co mne se týče, dávám přednost zemi, jako obr Anteus. Nakreslil jsem vám obrázek, ale ve skutečnosti to vypadá ještě hůře, neboť to hlučí jako továrna; šoféři však netroubí jako blázni a lidé nikterak nenadávají; je to přece jen klidný lid.

Zatím jsem mimo jiné rozluštil, že divý křik „o-ej-ó“ na ulici znamená brambory, „oi“ je olej a „u-ú“ je láhev s něčím záhadným. A někdy se na největší ulici postaví na kraji chodníku celá kapela a hraje, fouká do trumpet, bubnuje a vybírá penny; nebo si stoupne před okna taliánský tenor a zpívá Rigoletta, Troubadoura nebo horoucí píseň touhy „To jsem se škrábla“, docela jako v Neapoli. Zato však jsem potkal jediného člověka, který si hvízdal; bylo to na Cromwell Road a byl to černoch.