Anglické listy/Terra Hyperborea
| Anglické listy Karel Čapek | ||
| „Binnorie, o Binnorie“ | Terra Hyperborea | „But I Am Annie Of Lochroyan“ |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Terra Hyperborea |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská jnihovna v Praze (PDF) |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Skye (ostrov) |
|
Jsem v končině, která se jmenuje Skye čili Obloha; ale nejsem na nebi, nýbrž jen na Hebridách, na velkém divném ostrově mezi ostrovy, na ostrově složeném z fjordů, rašeliny, skal a štítů; sbírám barevné mušličky mezi oblásky modravými nebo plavými, a ze zvláštní milosti nebes nalézám i trus divokého losa, jenž je dojnou kravou gaelských rusalek. Stráně mokvají jako napitá houba, vřes bruach mne chytá za nohy, ale pak, lidi, je vidět ostrov Raasay a Scalpay, Rum a Eigg, a pak je vidět hory podivných a prastarých jmen, jako Beinn na-Caillich a Sgurr na-Banachdich a Leacan Nighean an-t-Siosalaich nebo dokonce Druim nan Cleochd, kdežto tamty lysé báně se jmenují jen Blaven, docela prostě Blaven. A tenhle potůček je prostě Aan Reidhe Mhoire, a tamten písčitý zálivek je jednoduše Sron Ard-a-Mhullaich. Tato a všechna ostatní jména ukazují krásu a podivnost ostrova Skye.
Je krásný a chudý; a původní chyše vypadají tak předhistoricky, jako by je stavěli nebožtíci Piktové, o nichž, jak známo, není známo nic. Pak sem přišli gaelští Kaledonci a odněkud z Norska Vikingové; král Hakon tu dokonce po sobě nechal kamenný hrádek, a proto se to místo jmenuje Kyle Akin. Jinak všichni tito dobyvatelé nechali ostrov Skye v původním stavu, jak vyšel z ruky boží: divoký, pustý a rozrytý, mokrý a vznešený, strašný a líbezný. Kamenné chaloupky zarůstají travou a mechem, nebo se rozpadají, opuštěny od lidí.
Jednou za týden svítí slunce, a pak se odhalí štíty hor ve všech nevýslovných odstínech modrosti; i jest modrost azurová, perleťová, omžená nebo indigová, černá, růžová i zelená; modrost hluboká, nadechnutá, podobná parám, náletu nebo pouhé vzpomínce na něco krásně modrého. Tyto všechny a nesčetné jiné modrosti jsem viděl na modrých štítech Cuillinu, ale bylo tam ještě ke všemu modré nebe a modrý mořský záliv, a to už se vůbec nedá vypovědět; pravím vám, že vyvstaly ve mně neznámé a božské ctnosti při pohledu na tuto nesmírnou modrost.
Ale pak vylezou mraky z dolin a hor, moře zešedne a sychravý déšť splývá s mokvajícími svahy. V domě hodných lidí hoří rašelina v krbu, antická paní zpívá skotské balady a já zpívám s ostatními divnou a starou píseň
„tha tighin fodham, fodham, fodham,
tha tighin fodham, fodham, fodham,
tha tighin fodham, fodham, fodham,
tha tighin fodham eirigh.“
A pak se všichni držíme dokola za ruce a zpíváme něco skotského o loučení nebo o shledání. Mezi výspami ostrovů je vidět úzký pruh volného moře; tudy prý plují velrybáři na Island nebo do Grónska. Člověče, proč ti je smutno, když se díváš na ten proužek volného moře? Buďte pozdraveny, země, které snad nikdy neuvidím!
Ach, viděl jsem modrá a ohnivá moře a hebounké pláže a palmy skloněné nad azurovými vlnami; ale tyhle šedé a chladné lochy mi udělaly; koukej, tamhle se brouzdá jeřáb v chaluhách a racek či mořská vlaštovka klouže nad vlnami s ostrým a divokým křikem, nad vřesoviskem píská sluka a frčí hejno kvíčal, rousnatý býček se diví člověku a na lysých kopcích se pasou ovce, podobné zdálky žlutavým vším; a s večerem se vyrojí myriády drobných mušek a lezou člověku do nosu, zatímco skoro do půlnoci trvá severní den.
A to siné, šplounající moře pod nohama, a ta otevřená cesta na sever…