Anemonky/Znělky

Anemonky
Z „Ozvěny“	Znělky	Píseň (Pekař)

Údaje o textu
Titulek:	Znělky
Autor:	Vojtěch Pekař
Zdroj:	Anemonky. Básně omladiny jižních Čech. Vydáno 1871. s. 106–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 140

1.

Seděli jsme spolu na zahradě,
na večer to bylo, v neděli;
oba zbožně vzhůru hleděli
k oněm světlům na nebeském hradě.

A v té jejich nespočetné řadě
hvězdy svoje oba uzřeli,
jak se víc a více shlížely,
až i v jedné zaplanuly vnadě.

„Ejhle, milá,“ řku, „tam na výsosti
krásný smysl našich osudů,“
přivinuv ji k sobě v horoucnosti.

Na to ona jemně pozardělá
na mých prsou skryta ve studu:
„Děj se vůle Boží,“ tiše děla.

2.

Často sobě přemilostná strojím
v mysli slova v její oslavu,
a že tím jí milou zábavu
uspůsobím, tou se vírou kojím.

Sotva ale před ní samou stojím,
slyším libá slůvka pozdravu,
ach, tu zapomenu rozpravu,
třesu se a jako děcko bojím.

Neb mi ono v očku tajné světlo,
krása zaplanula s velebou,
nejen srdce, leč i rozum spletlo.

Tu by i ten řečník dávno skvělý,
takou krásu maje před sebou,
Demosthenes stal se oněmělý.

3.

Stoje na rozhraní obou světů,
tam, kde v jednu mlhu splývají,
břehy svoje vespol líbají,
nazpět hledím v matném oka znětu.

Na života pláni u propletu
světélka se bludná míhají,
oddalují sebe, sbíhají,
brzy k nebi míří v smělém letu.

Myšlenky to v věčně živém ruchu,
v stálém vzniku, v stálém plození,
všechny tonou v křehké páře vzduchu,

k sobě táhnou slabé stvoření.
Blaze tomu, kdo v tom světel poli
pravou hvězdu za vůdkyni zvolí!