Anemonky/Na hřbitově

Anemonky
Svadlá růže	Na hřbitově	O vzkříšení

Údaje o textu
Titulek:	Na hřbitově
Podtitulek:	Fantasie
Autor:	František Herites
Zdroj:	Anemonky. Básně omladiny jižních Čech. Vydáno 1871. s. 42–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Modlitba dětí nad hrobem matky

Matičko drahá, matičko
ach, proč jsi nám se skryla —
proč jsi jen od nás odešla,
a nás tu opustila? —

Ó vrať se zpátky, vrať se k nám
z tvrdého svého lože —
pojď políbit nás — neslyšíš? —
ty neslyšíš — — o Bože! —

Ach zpět se vrátiť nemůže,
když tělo hnije v zemi;
ač ducha Pánbůh obdařil
zlatými perutěmi. — —

Ach, my ji spatřiť nemůžem,
ač provází nás světem,
a dráhu žití trnovou
obsýpá čerstvým květem.

Nejstarší děťátko:

Tak — nyní křížek matince,
a otčenášem kratince
si na ni sobě vzpomenem.

Starší bratr šeptem:

Ať netlačí ji těžká zem.

Mladík s dívkou

Mladík

— — mé srdce vždy se k tobě neslo,
a bez tebe jsem svadlou květinou;
a jako plavec, který ztrativ veslo
uprostřed moře, pluje v bouři —
tak bez tebe já bloudím pustinou,
a kalný zrak můj v temnotu se hrouží.

Dívka

Jdu s tebou, ať již osud s námi
tichými běží arkadami,
aneb i pustou, ledným mořem —
bez tebe zahynu já hořem.

Paní po boku svého muže

Tu někde první muž můj leží;
je tomu rok, co miserere kněží
nad jeho rakví odzpívali —
tam, co ten kříž — ba tam jej pochovali,
a na tom místě jsme si přísahali
před lety lásku věrnou do smrti. — —
Kdo za to, osud že vše rozdrtí,
že času zub vše shlodá, co jen zočí,
že kolo času tak se rychle točí. —

Písně

(Nad hrobem mrtvé milenky.)

1.

My rozešli se po rozkazu sudby —
ach, tebe nesli a v průvodu hudby
jsem za tvou rakví šel — bůh suď,
že zryta steskem moje hruď.

My rozešli se každý v jinou stranu;
ty v hrob a já na vlny okeanu —
ty v hrob — tichounký, tichý hrob,
a já do proudu světa zlob.

2.

Tys klesla, padla — ne jak hvězda skvoucí
se rázem sřítí dolů s oblohy —
tys klesla, jako nohou pošlapaný
hlavinku kvítek skloní ubohý.

Však ten se zdvihne, když jej rosa ranní
svlaží, pokreje perlama — —
a ty jsi klesla navždy, navždy,
a nevzbudí tě slza má!

Dědoušek rozsvěcující svíčičku na kameně

Tak odešli už, co mi byli drazí,
a — ani jeden nezůstal tu se mnou,
aby mne ved sešlosti nocí temnou. —
Sám čekám smrť, až do hrobu mne srazí.
Já nezoufám si; jak se zalíbilo
tomu, jenž na výsosti v světle sídlí,
však přijde čas: můj ret je svadlý, stydlý,
a moje nitro navždy dobouřilo! —

Však on mne Pánbůh také vezme k sobě,
a teď má drahá, zašlá družko, tobě
a synu, dcero — za vás rozsvěcuju
svou svíčičku, až život dobojuju,
pak sejdeme se v stánku Hospodina.—
Buď s vámi pokoj Pána věčného! —
Vám přeju klid: ve jménu Otce, Syna, Ducha svatého.

Na hrobě samovraha v hřbitovním koutě

Čekanka divoce tu rostoucí

Tak čekám marně; nikdo nejde sem,
by poklek zde na nesvěcenou zem,
by pomodlil se zbožně Otčenáš
a řek’: nu, on byl přece bratr náš,
ač hříšný, tedy člověk přec
a dobrý, a — kdo může za konec? —

Tak čekám — nikdo nejde rozsvítit
sem svíčičky za věčný mír a klid
a prolít vřelé slzy soucitu
za toho, jenž tu leží v úkrytu,
sám rozbiv kruté žití okovy — —
tak čekám — ach! ten svět je ledový.

Sova na okně umrlčí komory

Mé oči lépe svítí, září,
než svíce z vosku na oltáři —
já večer na hrob jeho sednu,
a pak se vzhůru k výši zvednu
dalekých, vzdušných do kruhů —
a modlitba? — můj hlas: Uhu! uhu!

Matka na hrobě děcka

Hajej, hajej, mé robátko,
v malé kolébce —
nosila jsem tebe krátko
v loktech, bílé ve plence,
    ubožátko!

Ach, ty nevíš, tvůj tatínek
jak mne líbal v ret!
líbal, líbal a vzal vínek
a mně zanechal jen svět
    upomínek!

Bolesť v srdci přeubohém,
tebe pod srdcem —
Zrozeno ve smutku mnohém
skleslos matce brzo v zem —
    S pánem Bohem!
    Hajej s pánem Bohem!

Epilog

Již opouštím ty rovy posvěcené. —
Nade mnou mrak se všednosti zas klene,
a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši,
zpět klesne rázem, umlkne, se stiší,
a padne v temno, v světa klamné moře
vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře!

Již s Bohem mrtví — s Bohem — na shledanou!
Až na mou rakev slzy přátel skanou,
a líc má stuhne — pak — nás učí víra,
již Kristus světil na Golgotě,
že po té bídě, žalném po životě
se věčný ráj nám, blaho otevírá.