Anebo/Schlemihl

Anebo Viktor Dyk
Epilog	Schlemihl	Ztracené iluze

Údaje o textu
Titulek:	Schlemihl
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Anebo a jiné básně. 1. vydání. Československý spisovatel, Praha 1980, str. 165-171
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Hamlet, Ján Kollár

I

Já stín svůj neprodal a nevím, jak se stalo.
Vzdálena dosud řada modřínů.
Cos vtíravě jak cvrček zavolalo:
„Schlemihle, kráčíš bez stínu!“

To šel jsem ráno zarosenou travou.
Les, luka, hory za lesy.
Zvučela země písní silnou, zdravou
s modrými mluvíc nebesy.

Stín svůj jsem neprodal. To byla moje pýcha.
Proč nežít chvíli idyle?
Vtom kdosi mluvil do velkého ticha:
„Stín svůj jsi ztratil, Schlemihle.“

Tož hledím nazpět; nikdo nejde za mnou,
nalevo nikdo, napravo.
Přede mnou pusto. Ruce oči zamnou:
zřím zeleň jen a modravo.

Zřím pole, luka, mlází, hory, lesy.
Vše, co se hodí k idyle.
Hlas vtíravý zas ozývá se kdesi:
„Pozbyl jsi stínu, Schlemihle!“

A nikdo tu, ač na všechny zříš strany.
A těžší nade skálu je
hlas, který slyšíš něm a bez obrany,
hlas, který žaluje:

II

„Stín mají všichni: rozumní i hloupí.
Malí a velcí, silní jako mdlí.
Stín má, kdo prodá, stín svůj má, kdo koupí,
stín práce má, má stín svůj pohodlí.

Stín svůj má rolník, jenž jde za svým pluhem,
stín svůj má dělník, jenž jde do dílny,
stín s tulákem jde, stín jde s dobrodruhem.
A myslitel má stín svůj nemylný.

Stín svůj má kramář, který veze zboží,
stín svůj má žebrák, který poprosí,
stín svůj má lichvář, který poklad množí,
stín stařenka, jež vyšla do rosy.

Stín svůj má vlkodlaků stařešina,
jenž v krutém čase vlastní dávil rod.
Stín svůj má ctnost a stín svůj má též vina.
Schlemihle, pověz: kde tvých květů plod?

Muž musí užít dobře rukou obou,
čin pravý to, co slovem neřek si.
Tys šel však chmurný velikou svou dobou
se svojí přísnou, těžkou reflexí.

Co platno soudit lidi malodušné,
když tatáž chabost v tobě zakletá?
A jak chceš stačit v době svojí rušné
s krvavou ironií Hamleta?

Co platno mluvit, kárat, horlit, kázat,
když stín tvůj nelze, Schlemihle, tu zřít?
Je někde cesta, kpředu vede, nazad,
leč Schlemihle, je nutno prvý jít.

Slyšíš-li bouři burácet a skučet,
co čekáš, bloude? Patos zázraků?
A mníš, že stačí vyrovnat tvůj účet,
napadl-li jsi něco bídáků?

Ten bídák stín má; v dál až stín ten padne.
Tvé oko hledat nemusí.
Padouchy láká, děsí muže řádné.
– Schlemihle, beze stínu jsi.“

III

A cvrčkův neustává hlas
vtíravě hovořiti ke mně.
A nebe náhle ztrácí jas
a jakby zachmuřena země.

A cvrčkův zpěv zní dál a dál,
zpěv skrytý kdesi pod zelení.
„Co platno, stín žes neprodal.
Schlemihle, běda: stínu není!“

Ta píseň cvrčka vtíravá
probouzí hořkost mou a zlobu.
Advokát ve mně povstává,
by potřel drzou obžalobu.

Advokát hbitý zvedne se
a zahájí svou filipiku.
Má výmluvnost své profese,
má profese svou sofistiku.

A mluví plynně, logicky,
a mluví výmluvně a s taktem.
„Zde stačí profil básnický.
I slovo bývá někdy faktem.

Polemizovat nemilé,
na kluzkou půdu se to vkročí.
Leč neříkejte: Schlemihle,
kde vinny pouze vaše oči.

Je hájit lehko. Obavu
mám pouze z rozsáhlosti látky.
Sypati mohu z rukávu
lecjaký citát: dlouhý, krátký.

Pokárat chcete nevinnost.
Lze říci pouze lakonicky:
svou konal prostě povinnost
a na svém místě stál on vždycky.

Je důkaz snadný. Chcete-li,
den mohu uvádět jej celý.
Mluvil, kde jiní mlčeli,
a viděl tam, kde neviděli.

A pro co vlastně naříká
hlas cvrčkův, v čem to vidí vinu?
Což je to úkol básníka,
by současně byl mužem činu?

Je možno jemu vyčísti,
že býval pouze mužem péra?
Nás historie ujistí:
chyběla pouze atmosféra.

Své dílo konal dle svých vloh;
rve se a bouří, jásá věří.
Co více Kollár činit moh
než napsat předzpěv k Slávy dceři?

A jiných sobě připomeň.
Potvrdí všichni to, co líčím.
Kdo chce být mnohým zároveň,
nebude posléz vůbec ničím.

Kdo za to, v prázdno vyzní-li
tah smělý básníkova péra?
Proč básníka jste vinili,
že chyběla mu atmosféra?“

A advokát dál vyvíjí
obranu důvtipnou a ráznou.
A shovívavě promíjí
logiku příliš nehoráznou,

již užíval pan žalobce.
(Promiň, ó soude, křivda vzruší!)
Kdo básníka snad vinit chce,
že slovo nenašlo včas uši?

Kde jeden důvod málo je,
advokát vytasí se se stem.
A jako vítěz bez boje
vývody končí krásným gestem!

„Slyš, slavný soude: ctí mi jest,
stisknouti smím-li tuto ruku.
Ctí tisíců je tato čest,
za tisíce on nesl muku.

Po ničem tolik netouží
jak vidět lepší vaše časy.
On satisfakce zaslouží:
Nevinen rcete všemi hlasy.“

A stojím v moci hlasů dvou.
A dvojí slovo srdce zrývá.
Advokát s vervou vede svou,
ale ten cvrček ještě zpívá…

IV

Dýmaly mlhy ranní ze svěžího dolu.
Onoho rána kráčel jsem se svěšenou hlavou.
K úzkosti úzkost, bol se družil k bolu.
A tak mi bylo jako před popravou.

Dýmaly mlhy ranní. Leskla se na květech rosa.
Než svěžest ranního jitra nevyjasnila chmury čela.
Rytmický úder slyšel jsem: síkla tu blýskavá kosa.
A tráva posečená silně zavoněla.

Den přišel práce, nadcházela chvíle díla.
Pěšina vábila vedoucí do modrava.
Ale na krok můj tíha tisíců se zavěsila.
Bolely ruce. Bolelo srdce. Bolela hlava.

A tráva voněla opojnou, silnou vůní.
Maně jsem zrychlil krok… zatoužil jsme tak prudce.
Pěšina volala a já už nebudu u ní.
Bolela hlava. Bolelo srdce. Bolely ruce…