Alois Jirásek
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alois Jirásek |
| Autor: | Hanuš Jelínek |
| Zdroj: | JELÍNEK, Hanuš. Alois Jirásek. 2. vydání. Praha : F. Topič, [1930]. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Alois Jirásek |
| České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 17. | |
 Související články ve Wikipedii:Alois Jirásek |
|
Hodí-li se výraz „česká hlava“ některému z našich spisovatelů, jeto jistě Alois Jirásek. A nejen česká hlava. Také české srdce. A v tom je, tuším, tajemství oné lásky, jakou český národ lne k velikému básníku svých dějin. Český národ právem zamiloval si dílo Jiráskovo, z něhož vroucně k němu mluví hlas rodné země a nesčetných pokolení předků, která se na ní rodila a umírala, která ji skrápěla svým potem v práci a svou krví v obraně; zamiloval si dílo, z něhož mohutným i tichým hlasem promlouvá k němu duše jeho otců, duch jeho dějin.
Není mezi žijícími autory evropskými spisovatele, v němž by sám genius raçy nalezl výrazu krásnějšího a harmoničtějšího, není básníka, který by úplněji shrnoval touhy, víru, myšlenky a naděje, který by plněji vyjádřil ducha a samu duši svého národa.
Mluví z něho sytou, prostou řečí ryzího zvuku a kořenné vůně, svéráznou, srdečnou a mužnou, a není českého srdce, které by se nebylo zachvělo lítostí či láskou, soucitem či hrdostí při četbě jeho díla.
Celá Jiráskova bytost tkví všemi kořeny v rodné půdě. Skalnatý, hornatý, kamenitý kraj, bohatý na přírodní krásy, ale chudý na živnou půdu, kraj malých chalupníčků a tkalců, na kladském pomezí jej zrodil. Tiché selské městečko „roubených bělostných stavení pod šindelovými, doškovými střechami“, takový byl tehdy jeho rodný Hronov — Padolí z kroniky „U nás“ — kde se narodil dne 23. srpna 1851 v nízkém domku, nyní pod silnicí přikrčeném, několik kroků od kostelíka dřevěné, roubené věže, ze staré rodiny „dvorských“ Jirásků.
Tu v tom kraji prožil své mládí venkovského hocha syn nezámožného pekařského mistra, k tomu kraji přilnul věrnou a dojímavou láskou, jemu věnoval velikou část svého díla a sem, do rodného městečka, vracel se stále, i tenkráte, když staré Padolí změnilo se v tovární město vysokých, černě dýmavých komínů a houkajících sirén. Zamiloval si nejen rodné městečko, velikou zahradu, táhnoucí se za domem skoro až k Metuji, kostelík, kde ministroval, pastviny, kde pásal, lesnaté stráně Jírovy hory i protějších kopců, táhnoucích se směrem k Boru a Hejšovině, krásné údolí Metuje mezi Hronovem a Policí, ale i celý ten půvabný kout země mezi Broumovem, Skalicí a pohraničním pásmem Vrchomezí.
Je to kout, kudy kdysi Fridrich II. vpadl do Čech, a kudy roku 1866 Moltke vedl svoje pluky k Sadové. Jako třináctiletý hoch slyšel Jirásek pronikavý zvuk pruských vojenských pištců a vzdálené hřímání kanonády, viděl na náměstí hronovském pruského korunního prince a na bojišti u Náchoda a ve stodolách nahromaděné mrtvoly.
Tyto dojmy nezůstaly bez vlivu na budoucího malíře širokých bitevních obrazů, ani na české cítění hochovo. To bylo ostatně posilováno již pobytem na německém gymnasiu benediktinů v Broumově, kam byl dán roku 1867 na studia na „handl“, a k plnému uvědomění vyspělo pak na českém vyšším gymnasiu v Hradci Králové, které bylo ode dávna ohniskem vlasteneckého a literárního ruchu.
Není mým úkolem podávati v této jubilejní črtě životopis Jiráskův. Je prostý a téměř bez událostí. Filosofické triennium chudého studenta, živícího se v Praze kondicemi, pak suplentura a profesura ve starodávné Litomyšli, plné dějinných vzpomínek, které inspirovaly první mistrovské kusy novelistiky Jiráskovy, zejména půvabné obrázky starosvětského kouzla, pak, po čtrnácti letech venkovské idylly, ozářené mladým štěstím manželským a zrozením prvních dcerušek, profesura v Praze v Žitné ulici, a konečně, od 1909 odchod do výslužby, který znamená ještě těsnější splynutí s literaturou. Občas kratší studijní cesty na Slovensko, do severní Italie, ale nejčastěji návraty do rodných kopců. A pak přichází válka. Vahou své skoro padesátileté práce a silou svého uměleckého zjevu stává se Jirásek bez vlastního přičinění, ale jednomyslným cítěním všech, jaksi duševním vůdcem národa. Zatím co na Rusi českoslovenští vojáci, vychovaní jeho romány, sbírali se pod běločervený prapor a šikovali se kolem T. G. Masaryka, aby po příkladu předků pustili se v boj za svobodu národa, starý mistr sám postavil se v čelo českých spisovatelů a první podepsal z jara 1917 prohlášení českých spisovatelů, ono osvobozující slovo v zakřiknutém tichu, které zůstane památným v dějinách národa. Jeho ústy přísahal celý národ dne 13. dubna 1918 slavnostní přísahu ideálu svobody, který za několik měsíců potom měl dojíti splnění, jeho ústy vítali čeští spisovatelé presidenta Masaryka při jeho vstupu na půdu osvobozeného hlavního města. Bylo přirozeno, že Jirásek zasedl v revolučním Národním shromáždění, a bylo přirozeno, že Praha vyslala jej do prvního voleného senátu Republiky, že universita Karlova jmenovala jej čestným doktorem, jako už dříve Praha udělila mu své čestné měšťanství a po ní několik set měst a městeček po celé oblasti českého jazyka.
Tento důstojný a ušlechtilý život, věnovaný umělecké a národní práci, povinnostem občana a otce, dovedl Aloise Jiráska na samý prah sedmdesátky. Český národ, bez rozdílu stran, všechna věrná česká srdce jednomyslně pozdraví v Jiráskovi ryzího umělce, velikého vychovatele národa a velikého člověka bezúhonného života, českou hlavu a české srdce v nejkrásnějším a nejplnějším smyslu toho slova.
Umělecký vývoj Aloise Jiráska je stálý vzestup. Nedospěl k vrcholu rázem a také ne lehce. Trvá to několik let, než Jirásek, který debutoval r. 1871 básní „Žena podloudníkova“ ve Světozoru, pozná své pravé určení a věnuje se výlučně povídce, v níž pracoval od roku 1872. Od prvních prací jeví se u něho sice bystrý smysl pro pozorování reality, ale zároveň romantické vlivy starší literatury české a zejména polské. Již první velký román Jiráskův, Skaláci, prozrazuje při všem romantickém zabarvení budoucího silného realistu, třeba že dílo psal mladičký student. Tato episoda z krvavého povstání selského proti náchodskému knížeti Piccolominimu obsahuje již v jádru hlavní složky budoucího Jiráskova díla: hluboký soucit s uhněteným, porobeným, vyssávaným selským lidem, líčení skvělého života rokokové šlechty, barvité obrazy vojenského života; zde autor poprvé ocitl se před problémem, který jej již nepřestane zajímati: před problémem hromadného hnutí v lidových massách. Historický román staršího slohu romantického ponechával význačným osobám historickým přední úlohu. Ale Jiráskovi šlo stále více o to, vyvolati obraz celé doby: pochopil, že má-li tento obraz býti správný, nutno přihlížeti i k myšlenkovému a mravnímu i sociálnímu proudění v massách lidu. Representativní osobnosti nejsou ničím než výrazem tohoto skrytého proudění: a tak v románech Jiráskových čím dál tím větší roli hraje sám národ, nikoli isolované postavy jednotlivých hrdin.
Ovšem že k tomuto pojetí nedospěl Jirásek rázem. Bylo nutno nejprve překonati romantické vlivy Waltera Scotta, Mickiewicze, Kraszevského a dojíti k němu pomalým, ale tím bezpečnějším zráním. Je to doba hledání, kdy mladý spisovatel tvoří ostře řezané portréty selských, tvrdých charakterů z rodného kraje (Povídky z hor), jehož šlechtické tradice dávají mu látku k románům: Na dvoře vévodském a Ráj světa. Budoucí malíř velkých bitevních pláten zkouší své síly na drobných obrázcích a črtách vojenských a pouští se již i do rozsáhlejšího obrazu z doby husitské románem Slavný den. Bylo to ještě předčasné. Přísná sebekritika autorova později nepojala tuto práci do Sebraných Spisů. Teprve o patnáct let později vrátil se Jirásek k témuž thematu v mohutném románu husitském Proti všem. Pobyt ve starodávné Litomyšli s jejími měšťanskými tradicemi otvírá mu nové pole: zde stává se Jirásek důvěrným básníkem starosvětských idyllek, tvůrcem postav, které jsou půvabné jako křehké figurky z míšenského porcelánu. Vzpomeňte jen pana Roubínka, který jakoby ztělesňoval všechnu omezenost metternichovské byrokracie, nebo té výborné slečny Elis, dobré maminky svých studentů-strávníků z rozkošné Filosofské historie.
Měšťanské idylky neupoutaly na dlouho zájem Jiráskův. Pomalu vrací se hloub do historie a tvoří typy českých zemanů z patnáctého století, kteří, uvyknuvše ve válkách husitských životu válečnickému, stěží mohli se odhodlati k návratu do svých poloselských tvrzí a raději se rozjeli do Polska válčit proti řádu německých rytířů nebo se dokonce dávali i do cizích, německých služeb. Do té doby spadají práce V cizích službách a Tčevská hranice, kde se už projevuje Jiráskova dokonalá znalost vojenského umění Husitů a jejich potomků. Později, v Bratrstvu, vrátí se Jirásek k tomuto typu válečníka z náklonnosti a ze zvyku a nalezne mezi nimi postavy, které svou chrabrostí a mravní přísností připomínají klasické příklady římské historie.
Nejdůležitějšími díly litomyšlského období však jsou Psohlavci (z r. 1883—4) a Skály (1886). Zde již autor dospěl k plnému a uvědomělému umění komposičnímu; tragedie zoufalého chodského povstání je podána s epickým, monumentálním klidem a při tom cítíte horoucí lásku autorovu k nešťastným vzbouřencům. Dokonalá znalost dialektu a lidopisného materiálu zvyšuje kouzlo knihy, která se stala celému národu stejně jako Lešetínský kovář Svatopluka Čecha zdrojem síly, vzdoru a nenávisti ke germanisačnímu režimu rakouské despocie.
Skály, jimiž se Jirásek znovu vrací do rodného kraje, vyvolávají jinou stránku truchlivého úpadku pobělohorského. Nutno se podivovati umění romanopisce, který přes to, že tak prudce cítí smutek nad ponížením vlasti, nedá se nikde strhnouti k sentimentální elegii. Naopak, snaží se již uhodnouti známky lepšího příští, sílu dřímající pod zříceninami, která se projeví o století později v národním obrození.
V těchto dvou románech, které úměrností komposice i hloubkou a žhavostí cítění náležejí k nejlepšímu, co Jirásek vytvořil, dospěl autor již k plnému ovládání svých uměleckých prostředků. K velmi bezpečné znalosti lidské duše a minulosti přistupuje stejně bezpečné umění realistického romanopisce. Nyní mohl se již odvážiti velikých skladeb, objímajících celá dějinná období. Forma prostého románu již nestačila: bylo třeba celých románových cyklů.
Husitská doba, doba největšího rozpětí národní síly, stála před autorem: obrovský úkol pro umělce i pro historika. Opíraje se o výsledky bádání Tomkova, podal Jirásek v trilogii Mezi proudy (I. Dvojí dvůr, II. Syn ohnivcův, III. Do tří hlasů) neobyčejně barvitý, poutavý a při tom velmi pravdivý obraz pohnuté doby, která předcházela a přivodila husitské hnutí. Je tu celý život národa: boj králův s mocným panstvem a kněžstvem, život u dvora, život na universitě, život měšťanů i sedláků, náboženské vzrušení i obecné pohoršení, vyvolané zkažeností kněžstva i stále rostoucí zpupností německých studentů i mistrů — zkrátka vše, co vyvolalo ten mocný výbuch národního sebevědomí, morální opravdovosti a náboženské horlivosti, jímž byly války husitské. Toto dílo, v němž se ještě tu a tam ozve romantický názvuk, nemá vlastně hrdiny v obvyklém významu slova. Je to celý zástup postav, mezi nimiž se setkáme s velkými historickými jmeny jako Václav IV., Jan z Jenštejna, mladý mistr Jan Hus, mladý venkovský zeman Jan Žižka, ale tyto postavy jsou obklopeny hemžícím se davem studentů, farářů, dvořanů, měšťáků, tuláků, lokajů a sedláků. Celý národ je hrdinou tohoto románu. Od té doby Jirásek zůstává věren tomuto pojetí. Když byl ukázal v trilogii Mezi proudy příčiny husitské bouře, líčí v románě Proti všem bouři samu. Národ, hluboce uražený ve svém citu pro spravedlnost a těžce raněný ve své plemenné hrdosti smrtí Mistra Jana Husa, rozhořčený tím, že zkažená církev chce hrát i úlohu mravního soudce, se zvedl do zbraně. V líčení bitvy na Vítkově román se zvedá až k apotheose vítězné národní síly. Líčení bitvy samé je klasický kus a snese bez nebezpečí srovnání s nejslavnějšími pasážemi toho druhu v literatuře světové.
Ve třetí části románu toto líčení, které vyvolává dokonale obraz minulosti, je vyvrcholeno temným a tragickým obrazem náboženského fanatismu mystické sekty Adamitů. Bylo by těžko uvésti stránky, které by s takovým uměním podávaly erotické běsnění, kolektivní zuřivost krvežíznivé massy halucinované a vydrážděné až k šílenství náboženským fanatismem. Po mém soudu toliko Merežkovský v románu Petr a Alexj dosahuje podobného dojmu tam, kde studuje různá duševní poblouzení mystických sekt ruských v XVII. stol.
Třetí velký román Jiráskův z tohoto období českých dějin je Bratrstvo, tři rhapsodie (I. Bitva u Lučence, II. Márja, III. Žebráci). Tento široce malovaný triptych líčí osudy husitských houfů, které držely pod velením Jiskry z Brandýsa Horní zemi uherskou, dědictví krále Ladislava Pohrobka, proti Uhrům, vedeným Hunyadem.
Až do té doby Jirásek se opíral ve svých pracech především o Tomka a Aug. Sedláčka. V Bratrstvu pustil se na půdu historicky neprobádanou, až na několik prací historiků maďarských, psaných se zřejmou zaujatostí. Musil sám pátrati v archivech a vykonati, dříve než přikročil k tvůrčí práci básnické, ohromnou práci historického badatele. Dokončil obě vítězně: jeho dílo bylo harmonickým splynutím práce historikovy s prací básníka.
Nestranný historik sleduje úpadek a rozklad Bratrstva od skvělého vítězství nad Hunyadem, od oněch krásných dnů, kdy český hejtman Pobera z Lomu odvážil se spáliti sama předměstí Budína, až k úplnému rozkladu demoralisovaných houfů, když přísnost vůdců dala se svésti půvaby krásné, ale zrádné Maďarky.
Až do tohoto románu bylo možno Jiráskovi vytýkati, že ve svých románech a novelách opomíjí živel erotický, že líčí ženské postavy poněkud zběžně, že zná jen lásku jako šťastnou, slunnou idyllu, něžnou touhu nebo rodinné štěstí, avšak nikoli jako omamnou, palčivou vášeň osudové sily. Postava sličné zrádkyně ukázala, že ani tato struna není Jiráskovi cizí: „Márja Uherkyně“ je z nejvášnivějších a nejživějších ženských postav české literatury. A kolem ní, jaké to mohutné postavy husitských kapitánů, především zjizvený, větry ošlehaný, ohněm osmahlý Pobera z Lomu „nevím kam domů“, Talafús, Janko Kozic, Aksamit. Žiješ s nimi, slyšíš jejich kletby, výkřiky jejich radosti, jejich nenávisti, hněvu i lásky, jejich těžkopádné žerty; vidíš jejich gesta, chápeš, proč si tak oblíbili válečnický život, a nemůžeš, než si zamilovat ty drsné chlapíky, kteří jsou v podstatě velicí, naivní, dobří hoši, obdaření strašlivou chrabrostí. A nemůžeš než podivovat se tvůrčí síle autora, který z kusých historických zpráv dovedl vzkřísiti s takovou životností ty zapomenuté hrdiny. A zároveň s ním pociťuješ trochu lítosti nad tolikerým hrdinstvím, vyplýtvaným nadarmo.
A přece ne nadarmo. Když naše revoluční armáda se na Rusi šikovala, aby rozhodným způsobem zasáhla do národních dějin, vzpomínka na tato dávná hrdinství, Jiráskem vylíčená, byla ve všech duších a ve všech myslích českých vojáků. Ideál husitské chrabrosti a neustupné věrnosti k myšlence hořel posvátným ohněm ve všech jejich srdcích a to nadšení pomohlo je přenésti se bez omdlení přes všechny svízele a útrapy ruského a sibiřského tažení. Mluvte s legionáři a dosvědčí vám, jakou úlohu hrály tu dojmy a vzpomínky z Jiráskova díla.
Nemůže být výmluvnějšího a povolanějšího svědectví o tom, jaký vliv mělo Jiráskovo dílo na naši zahraniční revoluční a vojenskou akci, než dopis, kterým generál Gajda provázel věnování svých Pamětí Aloisů Jiráskovi: „Drahý mistře,“ píše vůdce českých legií sibiřských, — „Prosím, abyste přijal tuto knihu o naší válce v Rusku a na Sibiři v l. 1917—1919. Před válkou byl Jste nejšťastnějším buditelem všech vrstev našeho národa. Za války staly se Vaše knihy, Vaše nezapomenutelné vypravování o jeho minulosti, všemu lidu našemu ve vlasti pramenem útěchy i vzdoru. Nám, vojákům daleko v cizině, byly nejdražší četbou, byly nám zdrojem síly v nejtěžších hodinách. Daly nám vzor, vytkly nám povinnost. V rozhodné pro nás chvíli války, v týž čas, kdy jsme se my vojáci pod Zborovem dávali svou zbraní ve velký boj za obnovení samostatnosti své vlasti, Vy zde v čele spisovatelů českých zbraní ducha prolomil Jste ledy, které ji svíraly. Proud vůle národa valil se pak již nezadržitelně za námi až k vítězství.“
Vylíčiv takto vznik a velikost i úpadek husitského hnutí, Jirásek obrátil se k druhému období, kdy životní síla českého národa se vítězně projevila i v době národního probuzení. Když byl vzdal zasloužený hold heroismu válečnému, chtěl se poklonit heroismu práce, obětavosti, odříkání a lásky. Pěti velikými svazky románu F. L. Věk postavil pomník těm pokorným, poníženým buditelům, kteří věnovali celý život, aby za cenu nadlidského namahání nevylíčitelnou obětavostí otřásali lhostejnými a probudili národní svědomí. Rozsáhlá tato skladba, úžasně bohatá postavami, zachycující celý život Prahy z konce 18. a počátku 19. století, je plna rozkošných idyllických obrázků a episod, v nichž dokonalý znalec a milovník rokoka s jemným humorem zachytil kouzlo mizícího období, do jehož soumraku již padá záře nové, radostnější, světlejší doby. Celý román, psaný na základě vlastního autorova bádání, je do poslední písmeny ověřen historickou pravdou, která však v ničem nepoutá a nezatěžuje básníkův tvůrčí umělecký vzlet.
Řekl jsem, že celá Jiráskova bytost tkví hluboko v rodné půdě, v drahém severovýchodním koutě Čech. Této své užší vlasti věnoval romanopisec jednu ze svých nejkrásnějších, nejvroucněji cítěných a nejširších skladeb: rozlehlou románovou studii U nás, kterou sám skromné nazývá „novou kronikou“. S jemným a diskretním uměním, prozářeným teplem lásky a oživeným nejedním rysem rodinné kroniky a vlastních vzpomínek a zkušeností, líčí tu celou historii rodného kraje od počátku 19. století až do roku 1848 ve čtyřech objemných svazcích (Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč). Sledujeme s ním povlovné probouzení lidu, nad nímž bdí obětavá láska faráře Havlovického, muže čisté duše, šlechetného idealisty, aby jej vedla od prvotní zatemnělé pověrčivosti a omezené nesnášelivosti, od kulturní zaostalosti k lepším podmínkám sociálním, k povznesení kulturnímu a ke konečnému probuzení národního uvědomění.
Rozsáhlá skladba nemá vlastně ústředního hrdiny: všechen lid kraje tu žije a trpí, lopotí se a raduje se před námi. Poznáváme jeho dobré i zlé vlastnosti, jeho barvitou a výraznou řeč, obdivuhodnou houževnatost chudého horala ve věčném zápase s tvrdou a skoupou přírodou. Kdo by nevzpomněl onoho překrásného místa, kde stařičký Pešek líčí Havlovickému své těžké, lopotné mládí, a vysilující práci oráče na „nepojezdné“ zemi, místo, které je klasickým dokladem české houževnaté vytrvalosti a kterému by se všechna česká mládež měla učiti napaměť. Seznamujeme se tu s celým životem horalů, chudým na radosti a bohatým na těžkou lopotu, s existencí tkalců, vykořisťovaných faktory, s osudnou vášní, která ty chudáky svádí k nebezpečnému řemeslu pašeráckému, cítíme dech láskyplného soucitu autorova se vší tou bídou a utrpením. Vedle sociálních poměrů je tu vrháno občas ostré světlo na zbytky feudálního systému robotního, na Metternichovský absolutismus — zkrátka, celá doba před r. 1848 ožívá před našima očima v tomto díle, jemuž teplý osobní poměr autorův ke kraji i k látce dodává zvláštního kouzla a přízvuku hluboké pravdivosti.
Bouřlivý rok 1848 uzavírá toto dílo. Dva svazky Z mých pamětí doplňují a dokreslují další vývoj rodného kraje Jiráskova, přinášejíce kromě toho řadu vroucích stránek vzpomínkových, které osvětlují mládí autorovo, způsob jeho tvoření. Je to krásná, upřímná kniha, srdečná, prostá a lidsky hluboká.
Tou měrou, jíž Jiráskovo dílo roste do šířky, jeho umění se prohlubuje po stránce umělecké a lidské pravdivosti. Objímalo již celou historii národa, až na tragickou periodu ponížení a zničení, jež následovala po Bílé Hoře — až na episodu „Psohlavců“. Ale mistr čekal až do svého šedesátého roku, nežli přikročil k tomu, aby podal v celistvosti obraz vlasti, vydané v šanc nejnesmířitelnějšímu despotismu politickému i náboženskému. Ale rozhodnuv se přistoupiti k tomuto dílu, namaloval ve svém románu Temno grandiosní obraz spoutaných a zmučených Čech, ponořených v lethargický, smrtelný spánek, vydaných bez obrany fanatismu jesuitů.
Mocným epickým dechem, mistrovskou skladbou, jež objímá všechny poměry země a život všech tříd společenských, silným románovým a ideologickým zájmem znamená toto dílo umělecky vrchol Jiráskovy tvorby a stačilo by samo o sobě, aby básníku zabezpečilo nehynoucí vděčnost národa. Tím spíše, že kniha vyšla na počátku války a stala se v dobách nejkritičtějších jakousi biblí, z níž národ čerpal morální posilu a víru v budoucnost. I nejpřísnější kritika musila se pokloniti před tímto dílem, které tak skvěle vyvrcholuje neunavné úsilí mistrovo.
Ale Jirásek dosud nepovažoval svůj úkol za skončený. Odhodlal se ještě k novému velikému románu, rozvrženému zase na tři díly, ke skladbě věnované demokratickému králi z domácí krve, Jiřímu z Poděbrad. Husitský král, za války v „Nár. Politice“ rakouskou censurou zastavený, dospěl dosud k prvnímu dílu, v němž Jiráskovo umění skvěle zmohlo všechny obtíže historicky neprobádané látky, plné diplomatického jednání, a s mistrovstvím, rovnajícím se Temnu, vyvolalo živě a přesvědčivě dobu Jiříkovu, jeho pozvolnou přípravu k zápasu s nesmiřitelným papežstvím, jakož i počátky pronásledování rodící se Jednoty bratrské.
Uměleckému úsilí a obrovské pracovní energii Jiráskově nestačil výraz románový. Od dětství vábilo jej divadlo a ač základní rys jeho díla je epický, ukázal se několikráte silným dramatikem. Jeho první drama Vojnarka, ještě z doby Litomyšlské, podává tragický konflikt lásky a mateřské něhy v srdci ženy z lidu a je zároveň živým, ostře realisticky odpozorovaným obrazem vesnických mravů. Otec je mohutné a nedoceněné drama vzácně pevné stavby a syté kresby charakterů i prostředí. Ústřední postava, Divíšek, starý pobožnůstkářský lakomec, je typ hluboce lidský, neboť jeho lakota, která necouvá před žádnou tvrdostí ani vůči vlastním dětem, vyrůstá z nepřemožitelné touhy dobýti znovu půdy, kterou jeho rod kdysi musil opustit. Otec je prvním českým dramatem, které bylo provozováno ve francouzském jazyce (v Brusselu, v lednu 1921) a brusselská kritika přivítala s jednomyslným obdivem českého autora, jemuž přiznávala balzacovskou sílu v podání charakteru Divíškova.
Většina ostatní dramatické tvorby Jiráskovy povstala in margine jeho tvorby románové, kterou jaksi dokresluje a doplňuje. Tak v Emigrantu zabýval se básník bolestným problémem víry a vlastenectví, rozporem mezi těmito dvěma city, v němž ocitli se potomci českých exulantů; otcové opustili zemi kdysi s Komenským, synové vraceli se do vlasti s pruskou armádou, vedenou Fridrichem II. Dramatickým pendantem k husitským románům je veliká trilogie: Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, líčící ve volně spiaté řadě mohutných scén vznik, slávu a konec husitství na osudech tří velkých historických postav a podávající v dramatické zkratce celý smysl husitského období českých dějin. — Jako kdysi Jan Kollár a jako Svatopluk Čech i Jirásek vzpomněl neblahého osudu polabských Slovanů: z dějin jejich tragických osudů, zaviněných z velké části zlou nesvorností, vyvážil silnou tragedií Gero, která byla a zůstane zároveň vážným mementem pro poměry domácí.
K tradicím rodného kraje poutají se obě pohádkové hry allegorického významu, Lucerna a Pan Johanes. První z nich zejména náleží k nejlepšímu, co na divadle máme. Křehký půvab rokoka je tu šťastně sloučen s pohádkovými živly a kouzlem lidových pověr a pověstí, a celek podložen vážnou allegorií národního osudu, aniž tím jakkoli utrpěla poetická illuse této líbezné pohádky, která byla právem nazvána českým Snem noci svatojanské. Dvě roztomilé komedie, plné slunného humoru, středověká Kolébka a předbřeznová Rettigová doplňují dramatické dílo Jiráskovo.
Není úkolem této stati zařaditi Jiráskovo dílo do vývoje českého a světového románu historického. Tolik však je jisto, že stálý a bezpečný rozvoj jeho umění přivedl jej ponenáhlu vlastně k vytvoření nového, samostatného typu historického románu. Mocné realistické umění jeho zastínilo jeho české předchůdce Tyla, Chocholouška, Herloše, Svátka a Třebízského, a přesunulo těžiště románu od romantické fabule k úplnému znovuvzkříšení minulosti v celé složitosti poměrů hospodářských i kulturních, aniž omezilo význam a sílu básnické tvořivosti a dějovou zajímavost historického románu. Nesčíslné množství drobných dějinných fakt a poznatků je tvůrčí fantasií básnickou tak dokonale a nenápadně vkonstruováno v plynný tok románového děje, že s ním úplně splývá a že čtenář nemá tušení, kolik vědecky přesné práce bylo zapotřebí vykonati dříve, než umělec přikročil k práci, jakou mravenčí práci archivní a badatelskou bylo nutno podniknouti, jaký ohromný materiál historický a lidopisný ovládnouti, než bylo možno vzkřísiti celou dávno zašlou epochu s takovou živostí a přesností. Běžná literární kritika časopisecká ani nemohla oceniti tuto práci, která se dočká plného uznání teprve od budoucí kritiky vědecké.
Jako všichni velcí tvůrcové, je Alois Jirásek osobně muž neobyčejně prostý, srdečný a upřímný. Zatím co tvořil ve skromných českých poměrech svá veliká díla, vykonával svědomitě svůj úřad středoškolského profesora a celá sta žáků vděčně vzpomínají vlídného a laskavého učitele. Jeho pražská pracovna je prostá: několik zamilovaných obrazů: Liška, Mařák, Slavíček, Aleš, několik skulptur: Myslbek a veliká knihovna — toť vše. A jeho venkovské sídlo, úhledný domek „na drahách“ v Hronově se zahrádkou, se sadem ve stráni a kouskem lesa, odkud je vidět k Boru a k Vrchomezí — všechno je občansky jednoduché, beze vší nádhery. Zde tráví mistr svoje léto, často sám zalévaje záhony a ošetřuje keře a stromoví, laskavý a oddaný manžel, dobrý a starostlivý otec pěti dcer a jednoho syna, vlídný dědeček dvou vnoučat.
Poctivý umělec, neumdlévající nikdy ve snaze po vyšších metách a cílech, neunavný dělník, vyplnivší všechny chvíle svého života prací pro lepší příští vlasti, učitel úcty k práci a obětem předků a vychovatel svého lidu, hlasatel víry v sílu, v právo a v šťastnou budoucnost národa, prostý a ušlechtilý člověk bezúhonné cti, je Alois Jirásek velikým a čistým vzorem a příkladem.
Dožívaje se sedmdesátky, může s klidem pohlížeti zpět, na plodná léta svého života. Není mnoho spisovatelů, kteří by v dějinách své vlasti hráli úlohu tak významnou, tak čestnou a tak krásnou, jako on.