Otevřít hlavní menu

Ali Baba a čtyřicet lupičů

Údaje o textu
Titulek: Alíbaba a čtyřicet lupičů
Autor: neuveden
Zdroj: Alíbaba a čtyřicet lupičů; Doktor Vševěda; Princ Vlastislav. V Praze: I.L. Kober, [1899]. 16 s. Knihovna pohádek; č. 11. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Index stran
Ali Baba a čtyřicet lupičů.

V jednom perském městě žili kdysi dva bratři. A jak to častokráte ve světě se přihází, byl jeden z nich bohat a druhý chudobný. První slul Kasim a mimo velký krám měl i rozsáhlé pozemky, druhý jménem Ali Baba neměl ničeho kromě tří hubených oslů. Živil se prodejem dříví, které v lese porážel a do města na hřbetech svých šediváků dovážel.

Když jednoho dne opět stromy kácel, spozoroval velkou tlupu jezdců. kteří po rovině k lesu se blížili. Jelikož se obával, že by to byli loupežníci, zahnal rychle svoje osly do houštiny a sám vylezl na vysoký strom. Brzy seznal, že jezdci byli skutečně loupežníci.

A bylo jich nic více a nic méně než čtyřicet. Sestoupili s koní, uvázali tyto u stromů a sundali s nich vaky, které jak se zdálo velmi těžké byly.

Nejsilnější z lupičů, jehož Ali Baba měl za náčelníka, vedl ostatní křovím až dospěli k jakési velmi vysoké skále.

Zde zvolal náčelník:

„Sesame, otevři se!“

Ihned otevřely se ve skále dvéře, jimiž všichni lupiči vešli a nejposlednější náčelník. Na to zavřela se opět skála a po dveřích nebylo památky. Jelikož byl Ali Baba v koruně stromově dobře ukryt, řekl si v duchu:

„Nyní vyčkám, půjdou-li ti loupežníci zase zpět.“

Prošla delší doba, ale Ali Bábu čekání neomrzelo. Uplynulo několik hodin, když tu skála opět se otevřela a bránou v ní se objevivší vycházel vůdce následován jsa svými soudruhy.

Mezitím co tito koně své sháněli á jim rance – jak Ali Baba viděl — vyprázdněné opět nakládali, pátrál náčelník, není-li nikoho na blízku a zvolal pak hlasitě:

„Sesame, zavři se!“

Beze zvuku zavřela se opět skalní stěna, vůdce usednul na koně již připraveného a všichni odjeli opět touže cestou, jíž byli přijeli.

Ali Baba čekal nějakou dobu, než-li opět ze svého úkrytu vylezl. Teprve když mu lupiči úplně s očí zmizeli, slezl se stromu. Potom vyhledal svoje osly, šel ke skále a zvolal:

„Sesame, otevři se!“

Ihned rozestoupla se vrata a Ali Baba vešel. Ve vysokém, lidskou rukou vytesaném sklepení leželo nahromaděno náčiní, stříbra, zlata, drahokamů, vzácných koberců a nejmožnějšího zboží vysoké kupy, a nepovolaný vetřelec ihned seznal, že se octnul v pravé loupežnické skrýši. Dlouho se však nerozmýšlel. Nacpal sobě tolik pytlů penězi, kolik jen unésti mohl a naložil na své osly co jen unésti mohli. Potom stoupnul si před bránu, která pokaždé, kdykoliv vyšel, zůstala otevřená a řekl:

„Sesame, zavři se!“

Aby nikdo neuhodnul co má naloženo, přikryl pytle vrstvou chrastí a dal se cestou k domovu.

Dospěv domů zavolal ihned svou ženu do stáje, aby jí tam tajně ukázal své bohatství. Radost ženina byla veliká, neboť od nynějška nemusela již tak těžce pracovat a mohla lepší šat nositi. Jelikož chtěli ale věděti, kolik toho bohatství mají, poslal Ali Baba, k bratru svému, aby mu půjčil měřici, by sobě odměřil svoje peníze. Ale žena Kasimova byla neobyčejně zvědavou, a jelikož chtěla věděti, co bude švakr její měřiti, natřela spodek měřice voskem.

Mezi tím, co Ali Baba velkou jáma kopal, aby v ní ukryl svoje poklady, měřila žena jeho peníze, a byla plna radosti, že mohla tolikrát měřicí naplniti a opět vysypati. Když pak nádobu vracela, zapomněla otříti dno její a tak uvázl na něm jeden zlatý peníz. Její švakrová neměla nic pilnějšího nežli měřico prohlédnouti a našla tam na spodu peníz.

Když byla svému muži, který pozdě z krámu se byl navrátil, svůj nález oznámila. oněměl tento úžasem a závistí.

Záhy z rána příštího dne šel ke svému bratru a tázal se ho, kterak přišel tak náhle k takovému bohatství, že musel svoje peníze měrou měřiti.

Když byl Ali Baba poznal, kterak se Kasim o jeho pokladu dozvěděl, vypravoval tomuto celou tu historii o lupičích a jejich skalní skrýši.

Lakomý Kasim byl radostí bez sebe, a oči jeho zářily, když mu Ali Baba vyprávěl o nahromaděných pokladech.

„Odneseme vše odtamtud!“ zvolal. „polovice bude moje a polovici máš ty míti.“

Ačkoliv Ali Baba nechtěl o tom nejprve ničeho slyšeti, povolil přece svému bratru a také mu pověděl, kterak je možno k pokladu se dostati.

Kasim však nemínil ani z daleka děliti se s bratrem svým, když byl vyzvěděl, kde má skrytý poklad hledati. A ještě téhož dne vypravil se na cestu s desíti mezky, na něž naložil velké bedny, aby možno-li celý poklad domů odvlékl. Dobře naleznul také onen les i onu skálu a na zavolání „Sesame, otevři se!“ otevřely se též dvéře k pokladu. V několika okamžicích stal Kasim jako oslepen uprostřed toho bohatství. které se mu tu zjevilo. Dvéře se byly za ním opět zavřely.

„Toť ještě více, nežli jsem se domníval,“ řekl sobě, „a i se svými desíti mezky budu moci jen část zboží odnésti."

Naplnil několik přinesených vaků až po vrch penězi a přemýšlel při tom, kterak by též ostatní část, kterou nebude moci dnes odvléci, do svých rukou dostal. I připadl zajisté na dobrou myšlénku, neboť ústa jeho protáhla se širokému úsměvu. „A nyní ven s vámi!“ řekl cinkaje potěšen zlatými mincemi, „najdu vám místečko mnohem příhodnější a krásnější, než-li mate tu, hahaha!“

Při tom vzal jeden pytel na ramena a chtěl s ním rychle vyjíti ven. Nikde však nebylo viděti východu. „Otevři se!“ křičel Kasim. Však hle, vše zůstalo nehnuto. Nyní vzpomněl si Kasim, že nutno dvéře jistým jménem osloviti, ale jméno to vypadlo mu z paměti. Jelikož si ale vzpomínal, že jméno „sesam“ značí druh obilí, zkoušel to Kasim se jmény pšenice, ječmen i s jinými výrazy. Ale na žádné z nich dvéře se neotvíraly.

„Rýže, otevři se, kukuřice, otevři se!“ volal, ale vše marno. I jal se zoufale pobíhati po jeskyni hledaje východ, nikde však neobjevil dveří nebo průlomu. Jen vysoko ve stropě bylo malé zamřížené okénko. Ale kterak mohl tam se dostati? Opovržlivě odhodil stranou zlatem naplněný pytel. Neboť co platno mu bylo nyní všecko bohatství, když tu byl zavřen? A opět jal se ohledávati stěny, nenašel-li by někde otvor. Tu zaslechl pojednou šustot. Ohlédl se a otevřenou branou viděl vcházeti ozbrojeného muže.

„To je náčelník lupičů !“ myslil si, „co sobě nyní počnu?“

Mocným skokem vrhnul se na loupežníka, srazil ho k zemi a hnal se k otvoru, aby upláchnul. Ale venku čekali již ostatní lupiči a první z nich skolil ho k zemi, a dříve než mohl opět povstati, rozsekali ho ostatní na kusy. Ihned když spatřili venku před jeskyní stojící mezky, větřili lupiči něco neblahého a měli zbraně své připraveny, takže by nikdo z jeskyně nebyl vyváznul, byť i několik jich tam bylo bývalo návštěvou. Marně tázali se lupiči, kterak bylo možno onomu neznámému dostati se do jeskyně. Vždyť bylo jim dávno již známo, že tato z nižádné strany není přístupna a že by někdo znal tajemství onoho oslovení skály, to nižádnému z nich nenapadlo.

„Nechať sem vešel kudykoliv,“ řekl konečně vůdce, „ale má-li jaké společníky, zajisté že se některý z nich odváží ještě jednou sem přijíti. A tomu ukážeme, co naň čeká, tím, že tuto mrtvolu zde u jeskyně pověsíme.“

To se též stalo a loupežníci odešli vzavše sebou též mezky Kasimovy.

Když Kasim příští noci nepřišel domů, nastal v jeho rodině velký poplach a ještě před svítáním odebrala se Morgiana, otrokyně Kasimova, k Ali Babovi, aby mu oznámila nepřítomnost jeho bratra. Když Ali Baba zvěděl, že týž odešel vzav sebou deset mezků a bedny, pomyslil sobě ihned, že Kasim navštívil loupežnickou skrýši, a proto bez odkladu dal se na cestu, aby ho vyhledal.

Když se večer vrátil s mrtvolou Kasimovou, zavolal nejprve Morgianu stranou a pověděl chytré dívce, co se bylo stalo jejímu pánu a prosil jí, aby o to pečovala, aby nikdo ve městě nezvěděl ničeho o hrozně smrti jeho.

Potom teprve oznámil také švakrové tuto truchlivou zvěst. Také ona byla toho mínění, aby se ničeho nerozhlašovalo o podivné smrti jejího muže, jelikož by mohli na sebe přivolati pomstu loupežníků. Ale kterak si tu pomoci? Morgiana věděla radu. Příštího dne vyprávěla tu a tam, že pán její velmi onemocněl a šla také do lékárny pro léky, jakých jen v nejnebezpečnějších nemocech bývá užíváno. V noci však přivedla do domu příštipkáře, jemuž byla zavázala oči, a ten musel sešíti čtyři části mrtvoly dohromady. Druhého dne rozhlásila smrt Kasimovu, přivedla kněze a kostelníky a v průvodu nejbližších příbuzných a s mnohými modlitbami byla rakev donesena na hřbitov.

Takto bylo zatím vše urovnáno; ale loupežníci, kteří při poslední své návštěvě nenalezli již mrtvolu v jeskyni, a byli nyní přesvědčení, že kdosi tajemství jejich zná, usnesli se nedati sobě klidu ani pokoje a ničeho jiného nepodnikati, dokud nepovolaný znatel jejich tajemství nebude vypátrán.

Nařízeno tedy nejchytřejšímu z nich, aby se vyptával ve městě, kdo tam v poslední době zemřel napadnou smrtí. Loupežník jal se pátrati. Ptal se tu i tam ve městě, ale zvěděl jen o takových úmrtích, kde lidé pouze přirozenou smrtí byli zemřeli. Mrzut chtěl se již lupič vratiti zpět, když tu bylo mu jíti kolem krámku starého, vesele si prozpěvujícího příštipkaře. Veselost ševcova zlobila lupiče i řekl mu:

„Ty zpíváš zajisté z radosti nad tím, že přese své stáří vidíš ještě ten střevíc, který spravuješ?“

„Ten střevíc?“ smál se příštipkář, „já vidím ještě více než-li ten střevíc. Moje stehy jsou ještě tak jemné a drobné jako toho nejmladšího. Podivil bys se mojí obratnosti, kdybych ti vypravoval, že jsem nedávno dokonce člověka sešíval.“

Loupežník napjal uši. Dal si od hovorného starce vše vypravovati a dukátem přiměl ho k tomu, že mu též ukázal, kudy byl se zavázanýma očima asi šel. A takto došel lupič vskutku k domu, v němž bydlel Kasim. Zde učinil křídou znaménko na dvéře domovní a potěšen výsledkem svého pátrání odešel opět ke svým soudruhům.

Brzy na to vracela se Morgiana z města domů a shlédla na vratech znaménko.

„Což lupiči již vypátrali cestu k nám?“ pomyslila si vtipná otrokyně. „Budeme tedy opatrní.“ Vzala kousek křídy a označila všechna vrata po celé řadě ulice tímže znaménkem. Když potom brzy na to přišli lupiči do ulice vyzvědačem jim naznačené, nebyli s to nalézti onen pravý dům a tak s nepořízenou museli se vrátiti do lesa.

Stejně vedlo se i druhému vyzvědači, který příštího dne byl vyslán do města a veden jsa příštipkářem nalezl dům Kasimův a jej poznamenal. Také toto znaménko shlédla Morgiana a napsala je na ostatní domy.

Posléze vydal se sám náčelník na cestu. Jakmile však také on naleznul dům Kasimův, nenapsal naň žádného znaménka, ale prohlédl si jej i okolí jeho tak důkladně, že jej potom zcela snadně opět nalezl.

K večeru následujícího dne seděl Ali Baba mezi vraty domu svého zemřelého bratra, kterýž nyní obýval se svou švakrovou, a plnými doušky užíval čerstvého večerního vzduchu. Pojednou blížil se k němu dlouhý řad nákladem obtěžkaných mezků a muž, který je vedl, zastavil právě před domem Ali Baby Byl to sám vůdce lupičů a v kožených pytlích naložených na mezcích byli jeho soudruhové, kteří malým otvorem mohli dýchati vzduch, aby se nezalkli.

Vůdce přistoupil k Ali Babovi a děl:

„Pane, vezu sebou náklad oleje, který zítra na trhu prodati chci. Nemohl jsem však nikde tu nalézti nocleh. Byl bys ty tak laskav a poskytl mi přes noc přístřeší?“

Řekl na to Ali Baba:

„Buď mi vítán!“ A vykázal mu stáj pro jeho mezky a kázal olejové pytle složiti na dvoře.

Po nějaké době, když se byl Ali Baba se svým hostem o všeličems pobavil, odešli všichni na lože. Jedině Morgiana nešla spáti, ale myla a rovnala nádobí v kuchyni. Když pak jí při této práci dohořela lampička a ona nikde neměla po ruce ani oleje ani oharek svíčky, rozhodla se rychle a vešla do dvora, aby sobě z některého pytle trochu oleje odlila.

Když se přiblížila k jednomu pytli, tázal se ukrytý v něm lupič zcela tiše:

„Jest již čas?“

Chytré děvče uleklo se z počátku těchto slov, vzpamatovalo se však ihned a odpovědělo rovněž tiše: „Ještě ne, ale brzy!“

Aby zvěděla zda-li ještě více pytlů podobně jest naplněno, šla od pytle k pytli a jelikož z každého slyšela stejnou otázku, dala také všude stejnou odpověď. Teprve poslední pytel nalezla vskutku olejem naplněný. Vzala z něho tedy kolik potřebovala a vrátila se zase do kuchyně.

Nyní bylo jí úplně jasno, že hrozí celému domu velké neštěstí a že nutno rychle jednati, neboť nepochybovala ani na okamžik, že v domě nalézá se cela ona lupičská rota, která byla Kasima zavraždila. Chtěla vzbuditi Ali Babu. To by byl jistě spozoroval vůdce, který beze vší pochyby bděl, a nebylo by trvalo dlouho a byli by ukrytí lupiči brzy octli se venku. Umínila si tedy srdnatá Morgiana, že sama k činu přistoupí. Vzala kotel a odnesši jej do dvora zavěsila na stojan. Pak naplnila jej olejem z pytle a rozdělala pod kotlem oheň. Jakmile olej byl dosti horký, nalila ho do každého pytle otvorem velkou lžíci a tím všichni lupiči se zalkli.

Na to odebrala se Morgiana opět do domu očekávajíc co se dále bude díti. Když se náčelníkovi zdálo, že vše v domě pevně spí, přistoupil k oknu a házel do dvora malé kaménky. To bylo umluveným znamením pro lupiče, aby rozřezali pytle a vešli do domu. Když však na to nic se ve dvoře nehnulo, šel náčelník sám dolů, aby se přesvědčil a brzy poznal, že soudruhové jeho jsou všichni mrtvi.

Tu seznal, že není radno déle prodlévati v tomto nebezpečném domě, a proto přeskočiv zeď prásknul do bot, přísahaje pomstu Ali Babovi i jeho rodině.

Morgiana však za svůj hrdinný a rozvažný čin dostala svobodu od svého pana a zůstala i na dále v domě služebnicí. Ali Baba neřekl nikomu o této události, nýbrž zakopal mrtvoly lupičů ve své zahradě. Avšak zbraně a mezky loupežniků dal otrokem svým vždy po čase na trhu prodati. Minul delší čas a Ali Baba ničeho neslyšelo náčelníku lupičů. Tu přivedl mu jednoho dne syn jeho, kterýž byl nyní krám Kasimův převzal, cizího kupce domů. Uzavřel s ním četné obchody, tak pravil, a požádal ho, aby mu byl hostem dnes u oběda. Ali Baba uvítal cizince a prosil ho, aby se posadil k tabuli, která byla již připravena.

Morgiana, která přinášela jídla prohlížela si kradmo hosta a uhádla brzy, že týž nikdo jiný není než náčelník mrtvých lupičů. Umínila si tedy ihned, že bude lupiče střežiti a že ho usmrtí, dříve ještě než-li bude moci jejímu pánu a synu jeho ublížiti.

Po jídle přinášeno na stůl sladké ovoce a Morgiana ještě s jedním otrokem provedli k obveselení společnosti tanec, kterýž dle zvyku tamního doprovázen byl flétnou. Morgiana tančíc kolem hosta, spozorovala v jeho šatu ukrytou dýku. Nyní věděla, co má činiti.

Ukončivši tanec obcházela kolem mužů s malým bubínkem, na nějž při tanci byla tloukla, a prosila nyní o malý peníz za své umění. Každý z mužů hodil jí na bubínek zlaťák. Když také lupič sahal po svém měšci, a nemohl takto okamžitě rukou svých k obraně použiti, vrazila mu Morgiana náhlou ranou svou dýku do prsou, takže okamžitě klesl mrtev se sedadla. Když ji nyní Ali Baba i syn jeho výčitkami zahrnuli, vytáhla ukrytou dýku zabitého lupiče, jehož nyní také Ali Baba poznal.

Tak zachránila Morgiana po druhé pána svého od smrti. Za to byla vysoce ctěna celou rodinou Ali Baby a po čase stala se ženou jeho syna.

Nyní žil Ali Baba nerušeně a jsa jediným majitelem ohromného pokladu, který čas od času navštěvoval, aby své bohatství, z něhož hojně chudým udílel, opět rozmnožil, a ještě po jeho smrti, která ho ve vysokém stáří stihla, požívala rodina jeho v celém městě svrchované úcty a vážnosti.