Aleksandra Balcárka pozůstalé básně/Stesky osiřelého

Aleksandra Balcárka pozůstalé básně Aleš Balcárek
	Stesky osiřelého	Jarní zvuky

Údaje o textu
Titulek:	Stesky osiřelého
Autor:	Aleš Balcárek
Zdroj:	Ceska-poezie.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Kněhtiskárna Dr. J. Grégra a Fr. Šimáčka 1862.
Licence:	PD old 70

Jednu ruku na Šumavu,
druhou ruku k Tatrám šinu,
k srdci pak rozohněnému
panenskou Moravu vinu.

I. I u mé hrudi píseň zní,

tak bouřná a tak tklivá,
a srdce mé hned žalostí,
hned radostí zas zpívá.
Tu žalost budí osud tvůj,
ó vlasti moje drahá,
mně z oka roní slza se:
„Zdaž dojdeš jednou blaha?“
Než tu hned píseň bouřně hřmí:
„Aj, vzejde slunce spásy!
Jen v činu znoj se, vlasti má:
Toť záře nové krásy!“

II. Teď mocný vane světem duch

a novou hlásá dobu;
vždyť národové mrtví již
zas vstali k žití z hrobu.
I tobě, slavský národe,
ten duch k životu kyne,
a k žití tvého oslavě
ti Sláva věnce vine.
Aj, věnce ty tak krásné jsou,
vždyť láska jejich kvítí!
Ó važ si, rode, věncův těch,
a svorně jen chtěj žíti!

III. Kde jsi, dobo žádoucí,

kde jsi, lidstva ráji?
což jen srdce blouznivé
o tvých slastech bájí?
Kde to místo blažené,
plno lásky, míru?
zmizla víra s nadějí
v světa hlučném víru?
Kde jsi, duchu blaženství,
kde jsi, lásko spasná?
ach, což tebe není víc, –
zhasla hvězda krásná?!

IV. Ó drahá matko přírodo,

co často tak tě smutí?
je dítek tvých to činění,
co k smutku tebe nutí?
Což prsa tvá se bolem dmou,
že slyšíš jedněch lkání,
an druzí v mrzké podlosti
si hoví v hodování?
Ty laskavá jsi máti všech,
a plna lásky vřelé!
než nectnosť jedněch z dětí tvých
ctnosť druhých u hrob stele.

V. V chrám přírody rád chodívám

a slouchám slovům lásky,
i rychle spěchám v lidstva dav,
než nikde tu – té krásky!
Kdy přijdeš, dobo milená,
kde meškáš, pravdy právo?
zdaž dotouží se duše má,
že lidstvo bude zdrávo?
Zdaž zhyne mrzké násilí,
a přijde volná doba?
zda ctnosť a pravdu uvítá
kdy Slávy krásná koba?^[1]

VI. Ó běda, komu osud zlý

vzal záhy otce, matku!
hle, sirý syn se potácí
a bloudí v světa zmatku!
On bloudí v světě širokém
a hledá, marně hledá! –
Té lásky drahých rodičův
mu světa povyk nedá.
Ach, kolik vzdechův z prsou mých
se dralo k matce, otci?!
však otec, matka v hrobě spí,
syn darmo probdí noci!

VII. Vám, geniové světoví,

vám, lidstva spásy moci,
vám, mučenníci svobody,
vám věnuji své noci!
Tu vidím světa hnusnou tvář,
a cítím jeho tíže;
tak rád bych z pouta vymknul se, –
než ducha hmota víže!
Tu myslím: Proč se s hmotou duch
ve souzvuk nezahalí?
či snad to hudby souzvuk jest,
když zvuk se zvukem kalí?

VIII. Po lukách, hájích chodívám

a hledám ladné víly,
a napřed již jim slibuji
své srdce ze vší síly.
Já volám, zpívám, horuji, –
než nikde žádná víla:
tu píseň má se zamlčí
a osudu jen spílá.
I spěchám z luk a hájův zpět
a v krov svůj kroky řídím,
a srdce mé: „Což nikdy já
tě, lásko, neuvidím?“

IX. Ó vlasti moje, Moravo,

na Slávu matku patři!
viz: Čech tam, Slovák, Slezan zde,
a všickni tvoji bratři.

A jiných ještě mnoho máš
v slavjanské vlasti bratrů;
těmto nechať v srdci svém
rozžehneš lásky vatru^[2]!
Tak jednou přijde doba nám,
kdež oblažíme matku;
vždyť všechny její dítky pak
povede láska k sňatku!

---

1. Vysoká síň, chrám.
2. vatra = plamen