Aleksandra Balcárka pozůstalé básně/Životopis Aleksandra Balcárka

Aleksandra Balcárka pozůstalé básně Aleš Balcárek
Dumy osiřalého	Životopis Aleksandra Balcárka

Údaje o textu
Titulek:	Životopis Aleksandra Balcárka
Autor:	Aleš Balcárek
Zdroj:	Ceska-poezie.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Kněhtiskárna Dr. J. Grégra a Fr. Šimáčka 1862.
Licence:	PD old 70

Aleks. Balcárek narodil se dne 21. února r. 1840 v dědině Šumbaldě nedaleko Unčova na Moravě. Matka mu záhy odumřela; otec, jenž jej dal do latinských škol Holomouckých, zemřel asi v r. 1855. Balcárek, sklíčen jsa po několik let jakýmsi vnitřním neduhem, byl vždy povahy zádumčivé, avšak duch jeho zanášel se myšlenkami vznešenými a snil o slávě vlasti, o poznání pravdy a krásy. Ředitel gymnasia Holomouckého p. K. Wibiral nenáviděl jej pro jeho slovanské smýšlení a přiměl některé učitele k tomu, že Balcárkovi zrazovali podrobiti se zkoušce dospělosti; i odebral se Balcárek r. 1860 do Vídně a dal se zapsati na vysokých školách do oddělení mudroslovného za posluchače mimořádného, chtěje později zkoušku odbyti na některém gymnasiu Vídeňském. Avšak pro bídu hmotnou, jež ho tu svírala, nemohl úmyslu svého provesti. Dne 25. ledna r. 1861 napsal tato slova do denníku svého:

„Ó kéž plamen ve mně žhoucí shltí celou bytosť mou, bych déle v těchto poutech krvolačných neúpěl! – Ha! ty zlobo, ty osude příšerný! Což já ti v oběť dán jsem, ukrutný? Mne jsi sobě v pastvu vyvolil? Nuž pas se z kostí mých, neb tuku u mne pro tě není. – Dlouho-li ta bída, psota, dlouho-li ta strašná, ducha i tělohubná nuzota mne bude svírat? Ha! hnusné v bídě živoření. Ó svobodo! ty poklade! Tebe mám, hle ty jsi má! Jako v pustě prohánět se mohu – v bídě, nouzi svobodně! O blesky!

Ha, zuřte kolem děsně bouře,
i syč, ty blesku ječící! –

Nechť z ssutin doby nuzné, z kouře
již vzejde život pučící!“

Jinačího smyslu, ale též nadchnuta žalem jsou slova, kteráž napsal na den narození svého dne 21. února 1861:

„Hle, dvacetkrát a jednou dokonala země oběh kolem slunce od té doby, kdy jsi spatřil světlo boží. Ó tajné světa výjevy, zázračné světa úkony! Nevěda jak, aniž chtěje, jsi; nevěda, jak, aniž chtěje, nejsi! Kdož to všechno objasní? Ó světe divný, dlouho-li se v kolejích svých ještě budeš otáčet? Dlouho-li já ještě bydlo svoje od tebe budu požívati?! Ó což vzejde z tužeb mých, což mi zkvete z nadějí kojených, ký se strom vyvine z přání mých?! Bude to strom ovoce zdárného, užitečného, čili jen zelení bujnou pokryt uschna klesne u hrob nicoty? Nedejž, Bože, bych neplatným, ničemným tu údem byl, ba dávej stálé síly tělu i duchu mému, bych k Tvoji slávě, k svému a svých bližních blahu život svůj obětoval a činem sílu osvědčil! – Nezřím více otce tváří, nevidím, ach, – ba nebylo mi přáno viděti líce matčino milostné – opuštěn a takměř sám tu stojíš v šírém světě, nemaje kdo by v stesku a žalu, bídě a nouzi tobě ulevil a ulehčil.

Blaze tomu, komu osudem je přáno
přivinouti k bytosti se milené,
jež ho sílí, pruží tělo zemdlené,
když je zloby strastmi bolně rozerváno!“

Ještě téhož leta odebral se Balcárek do Prahy, kdež zastával úřad opravovatele v tiskárně Jeřábkové až do konce července. Po prázdninách dal se zapsati na technice. Na začátku měsíce února r. 1862 padl do těžké nemoci, z níž pozdravil se pomocí dra. Podlipského. Dne 2. dubna napsal toto do svých zápiskův:

Ze života.

Nemohu, bych nenaznačil plamenným písmem obrat, jakýž kladu v katastrofu nemoci, přestálé od 6–20. února 1862. Díky Bohu a pomocníku jeho dr. Podlipskému, díky vědě a umění, jenž mne opět obdařily životem! Duch můj se zjasnil, a o čemž ve mně dříve pouze tušení se v duši chvělo, to teď vidím v jasném světle; tělo jaré, bujaré a činu, práce, namáhání opět schopno, ač mi není radno, pustiti se opět v boj a zápas mezi duchem a tělem: cítím, vím předobře, že svým duševným nemírným namáháním podryl a podkopal jsem břehy života tělesného. Souzvuk ladný buď mi vezdy měřítkem, a duch se s tělem v lásce smíří: sláva Bohu na výsosti, sláva duchu všehomíra, světa, jehož vidím nyní v velebnější slávě, dobrotě a kráse. Žije posud nehynoucí pravdy, dobra, krásy duch, i žije posud spravedlnost, právo, jenž uznání u světa dočká se, a slova jejich stanou se, toť přesvědčení moje, v blízké době skutkem. Doba naše, doba svatá svatých bojů, zápasu ku blaženější budoucnosti, k slávě, spáse: lidstvem ve způsobách národů, aj, hýbe myšlenka ta, heslem jeho jesti láska, a tak přijde jistě doba lidstva ráje, našim Slávy slavným potomkům; sjednocenou vidím Slávu, dítky její blažené v jednom, bratrském, láskyplném kruhu rodinném! Slovanstvo, toť tušení mé, poslední kámen v chrámu velkolepém, v chrámu osvěty a svobody lidské na tomto světě. Bohu sláva!
Slavomír Pustinský.^[1]

Po své nemoci byl celý proměněný: zádumčivost proměnila se v nevázanou veselost, kterážto spojena se všelijakými vysokoletnými rozvrhy do budoucnosti vždy silněji se zmáhala, tak že přátelé jeho počali se obávati, že upadne brzo do nějaké horké nemoci. To se ovšem nestalo, neboť osud byl jinak usoudil: jakž dostatečně z novin známo, dne 8. května 1862 asi o půl 10. hod. večer spadl nešťastným způsobem s římsy koňské brány v Praze, kamž byl vystoupil v básnickém či snad zimničním zápalu, dívaje se okem nadšeným na krásné náměstí svato-Václavské v záři světel se skvějící. Následkem pádu zemřel ještě též noci. Poslední slova jeho před smrtí byla: „Svatý Václave, oroduj za nás!“ Pochován jest dne 11. května 1862 na hřbitově Volšanském. Lehké odpočinutí dej mu, Pane!

---

1. Tak za posledního času podepisoval básně, jež zasílal do rozličných časopisův.