Alchemista/IX.
| Alchemista Josef Kajetán Tyl | ||
| VIII. | IX. | X. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IX. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 79–81. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
To svaté slovíčko: Vlast! F. J. Kamenický
„A tebe, synu, za nástupce zvolím.“ — Ze staré hry |
„Jste Čech, není-li pravda — Čech tělem i duší?“ tázal se po několika dnech starý Jetřich Boleslava, s nímžto se byl do své klenuté dílny uzavřel.
„Jsem — zajisté!“ odpověděl tento, jenž byl za ten čas na takovéto otázky starého muže již uvykl.
„To je hezké!“ radoval se starec, mna si ruce s úsměvem. „Vidíte, já se vás neptám, jste-li pod obojí nebo katolík — neboť k čemu nadarmo železného ježka do holé ruky bráti, abychom se upíchli? My jsme Čechové a víme, co činiti. Byl jste dlouhá léta v cizině — je-liž pravda?“
„Byl!“
„Vidíte,“ řekl Jetřich potichu, důležitě k Boleslavu se nakloniv, „já byl také dlouhá léta v cizině; ale mne tam vyslal anděl strážce vlasti naší, chtěje mne vyvoleného k tajnému pramenu přivésti, z něhož bych napotom prahnoucí vlast napájel.“
„To je krásné a veliké povolání; blažený člověk, jenž ho dospěje.“
„I což pak je má řeč? Krásné a veliké povolání.“
„Šlechetné jako zlato!“
„Není-liž pravda, jako zlato? — Co soudíte o zlatě?“
„V rukou nerozumného je hruda plna jedovatých a hubivých výparů; v rukou mudrce vidí se mi ale býti rosou padající s nebes na zprahlý život lidský.“
Radostně přisvědčoval Jetřich při těchto slovech hlavou kývaje, a potom Boleslava za ruce pojav, těsně se k němu přivinul a v ucho mu pošeptal: „Já je mám!… Hahaha! to ty koukáš!“ dal se na to do smíchu. „Není-li pravda? Ale div se, jak div — já dobývám zlata! Vidíš, já tě uvedl do dílny, kam noha cizí ještě nevkročila. Zde se rodí a uzrávají zámysly moje. Dlouhá léta pracuji a skoumám tajnosti přírody, a nešetřím potu, nedbám na outraty.“
Při tom otevřel velikou truhlu a okázal Boleslavovi, vůkol se napořád ohlížejícímu, osekané kusy olova a cínu.
„Z toho všeho musí zlato vyplynouti!“ pravil dále vyndavaje ze stolu veliký list popsaného pergamenu. „Zlato! — avšak bude to jen na početí větších podnikání, jimiž hodlám celé vlasti uleviti. Tuhle jsem již vypočítal, čeho bude všeho potřebí. Máš tu sumy na školy a na knihy — a nebudeť na škodu, když na ně i tinkturu vymyslím, aby se jich nikdy více oheň nechytil; máš tu sumy na města a na vsi, a zvláště vypočítáno, co zlata vyjde na meče, jimiž utiskující nepřátely vyženem. Co o tom soudíš? meče, celé ze zlata!“
S mírností a outrpností poslouchal Boleslav Jetřichovo žvatlání. Přišlať mu na mysl slova Janova, jimiž ho omlouval, že bývá časem dětinský. I shledalť to Boleslav také, a sotva že se při tom myšlénce na něco horšího ubránil.
„Divíš se, není-li pravda?“ jal se starec opět vykládati. „Ach! tyť nejsi první, a jiní se ještě více divili. Ba — co bys tomu řekl? — mnozí chtěli také roztrušovati, že jsem si rozum pomátl… rozum pomátl — já! — blázen!“
A po těch slovech umlknul. Byloť, jakoby s bolestným zpomínáním zápasil. Oči se mu naplnily slzami, a teprva po chvilce začal nad míru jemným hlasem dále mluviti.
„Blázen! — ačkoli by velkých divů nebylo, kdybych se byl zbláznil! Ach, milý Boleslave, já bych měl tvoje jméno míti! Kdybych ti srdce své odkryl a tys mohl na ty nesčíslné jizvy pohlednouti: odpustil bys mi, jestliže vskutku blázním.“
I dal se do hořkého pláče.
„Aj, kdož vám takovouto lží ublížil?“ jal se ho Boleslav těšiti. „Lež je to a patrná závist! Snad vědí někteří zlí, že se tajným zpytováním přírody obíráte, že po zlatě pátráte; a co se člověku nerozumnému marným a nemožným dílem býti vidí, to nazývá snadno bláznovstvím!“
„Haha! dobře máš, milý synu!“ usmál se starec, a v očích leskly se mu ještě slzy. — „Dobře máš! Lež je to a závist. Ano, kdybych jim své zlato před nohy vyhodil! Ale já budu zkoumati a zkoušeti. Život jsem na dobytí toho drahého kovu odvážil, i musím onen tajemný kámen nalezti; já to nečiním k svému prospěchu. Vlast potřebuje zlata i divotvorného nápoje, aby se ze všech stran opět zmáhala. I nebyloť marné zpytování moje. Jsemť na dobré cestě k tomu klíči tajemnému, a jen stran života svého vězím ve strachu, aby kratší nevypadl, než je k mému zkoumání potřebí, a protož tobě, milý synu, cestu do té svatyně ukáži; v toběť jsem zpřízněného ducha nalezl. Ty pokračuj dále, budu-li já musit před časem ustoupit!“
I zotvíral napotom knihy, ležící na stole, a rozvinul před ním drahé rukopisy — rozličná to a skvostná pojednání o tajnostech alchemie. Potom přistoupil ku skřínkám, vzal z nich pánev, misky a sklenice, a posléz na ohništi uhlí v plamen rozdýmal. Boleslav musel mu při tom posluhovati.