„Přátelský večírek“
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | „Přátelský večírek“ |
Podtitulek: | (Na „okresu“.) |
Autor: | Ignát Herrmann (jako —on) |
Zdroj: | Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 03. 01. 1886 |
Licence: | PD old 70 |
Chodba okresního soudu plní se již o osmé hodině z rána a přede dveřmi jednací síně číslo 198. nastává pravá zácpa. Je tu shromážděno asi čtyřicet osob rozličného věku a dle oděvu také rozličného zaměstnání. Je tu i několik ženských. Ta červená v tom fialovém kabátci a s těžkým kapsářem pod bílou zástěrou, s pronikavýma očima a vyřídilkou, která jde jako kafemlejnek, jest zajisté sklepnice. Nikdo nemůže v té věci být ani na okamžik v omylu. Ostatně kdo by byl jen jednou zavadil o hostinec „u křivého nosu“ v Myší ulici, jejž drží pan Mucholapka, poznal by ve směsici na chodbě mnohé tváře „štamgastů“ a krom toho i členů zábavně poučného spolku „Hastrmana“, jenž má u „křivého nosu“ spolkové místnosti.
Bije devátá. Ze síně číslo 198. vychází zapisovatel a volá do směsice: „Kašpar Konětopa! Isidor Pampelíšek!“
Z tlupy obeslaných ždímají se dvě postavy, klestíce si lokty i kolenama cestu. Ten vytáhlý, v „žamoá“ kaiserroku, s fialovok kravatou na modré košili, v kropenatém „derby“ na hlavě a s bradou ovázanou černým šátkem, jest pan Kašpar Konětopa.
Druhý, zavalitý, v šedivém kalmuku a ve vysokých botách a v soukenné čepici jest pan Isidor Pampelíšek.
Kašpar Konětopa vchází do síně s velikou kuráží, Isidor Pampelíšek trochu nejistě a dotýká se ohromnýma botama podlahy docela pošeptmo.
Zapadly za nimi dvéře.
„Kašpar Konětopa? Isidor Pampelíšek?“ ptá se soudce, hledě na oba hosty střídavě.
„Zde“ — „zde“, ozývá se tuto hlučněji, onde stísněně.
„Pampelíšku“, počíná soudce, hledě do jakéhos lejstra, „je tu na vás žaloba pro urážku na cti. Sfackoval prý jste tuhle pana Kašpara Konětopu. Je to pravda? Přiznáváte se k tomu?“
„Prosím“, počíná Pampelíšek stísněně, „v tom musí být ňáký omyl. Já na nikoho ani nesáh' a když se to všecko mazalo“…
Soudce: Počkejte, počkejte, tak daleko ještě nejsme. To musíte začít pěkně od začátku. Obsah žaloby znáte, viďte, tak povídejte, jak to bylo.
Pampelíšek (škrceným hlasem): Prosím, to bylo na svatého Mikuláše. To jsme uspořádali v našem spolku — v Hastrmanu „u křivého nosu“ přátelský večírek a pozvali jsme k němu výbory a delegáty jiných spolků, co jsme s nimi za dobře. Tuhle pan Konětopa tam byl také. Mělijsme tak přátelskou zábavu…
Konětopa (vskočí mu do řeči): A pak nás začali mazat!
Soudce: Počkejte, pane Konětopo, až žalovaný domluví.
Pampelíšek: Prosím, já už nevím dál nic. Pak se strhla ňáká chumelenice a já šel domů — a teď mne tadyhle Konětopa žaluje…
Konětopa (zlostně): Bodejť bych nežaloval. Šel domů, ale až když to všecko vyházeli! Mě sfackoval tak, že mě ještě dnes zuby z toho bolí!
Soudce (ke Konětopovi): Poslouchejte, pane Konětopo, bylo to na Mikuláše, to snad každý trochu přebral; nechtěl byste se smířit?
Konětopa (prudce): Já, milostpane? Za nic — ať je potrestán, a kdybych to měl sám odsedět!
Soudce (k žalovanému): Vy tedy popíráte, že byste mu byl ublížil?
Pampelíšek: Jak je bůh nade mnou, já na něj ani nesáh'…
Soudce: Musíme tedy zavolat svědky. Pane Schusternadel…
Zapisovatel vstane a vevolá všecky svědky do sálu. Mačkají se jeden přes druhého a sotva že jim síň stačí. Sklepnice prodere se až ke stolu, aby všechno dobře viděla a slyšela. Soudce dává všem patřičné napomenutí, načež je posýlá zatím přede dvéře. V síni zůstal jen pan Mucholapka, hostinský „u křivého nosu“.
Soudce: Pane svědku, víte, oč se jedná. Povězte nám tedy, jak celá ta věc se sběhla.
Svědek: Poňžeň, prosím, slavný soude, já vlastně nevím nic. To vím, že to bylo na Mikuláše a že spolek „Hastrman“, co má u mne místnosti — platí mi měsíčně pětku, ale teď jsou za čtvrt roku v restu — pořádal pro členy a pro zvané hosty přátelský večírek. Bylo to moc veselé a moc se pilo, to je pravda. Ale najednou, ani nevím, poňžeň prosím, v kolik hodin — najednou přilítla od někoho přes stůl facka — ale docela bez řečí, milostpane — a už se to mlelo. Já chtěl udělat pořádek, a tu mě jeden vejbor chytil a vyhodil mě do kuchyně. Tam zas mě chytila žena, poňžeň prosím, a držela mě, aby se mi něco nestalo, a tak jsem přišel do šenkovny, když už bylo po všem.
Soudce: Tak vy jste neviděl, když tuhle Pampelíšek Konětopu políčkoval?
Svědek: Poňžeň prosím, ne! Já o těch fackách jen slyšel.
Soudce: Od koho?
Svědek: I to se tak povídalo. On se každý rád chlubí, když něco pěkného vidí.
Soudce: To byl pan Konětopa také pozván?
Svědek: Ano, prosím, on byl jako vyslanec ze spolku „Rachejtle“. To oni vždycky ti páni přijdou, když je tak u nás nějaká zábava.
Soudce: To je pěkná zábava! A bylo těch pozvaných více?
Svědek: I bylo, milostpane. Bylo jich asi dvacet — povídali, že prej každý něco odnesl — ale krev netekla, milostpane, to ne! Ňákou sklenici mi rozbili, ale to já zamhouřím oko. Já náhradu nechci.
Soudce: Někdo prý se tam také oháněl nějakou nohou od stolice. Jak je to?
Svědek: I to může být, milostpane, protože jsem viděl, že je jedna židle o třech. Ale nohu jsem neviděl — tu mi odnesli — oni se domlouvali ještě na ulici.
Soudce: Sedněte si. Ať vejde sklepnice Karolina Pudivítrova — snad nám poví více.
Svědkyně vejde a odvazuje si horlivě šátek z hlavy, aby mohla lépe mluvit.
Soudce: Povídejte nám, co se u vás na Mikuláše událo. Ale hezky stručně a od začátku.
Svědkyně (spustí na celé kolo): Slavný soude! Já ještě u soudu nebyla, ale budu mluvit božskou, čistou pravdu. O Mikuláše u nás bývá pokaždé ňáká zábava — co je „křivý nos“, vždycky tam bylo na Mikuláše veselo. Posledně pořádal u nás spolek „Hastrman“ zábavu — říkali tomu přátelský večírek. O půl noci se mělo „nadělovat“. Bylo tam moc pánů ze spolku a moc pozvaných, také paničky a slečinky tam byly, samá fajn společnost! Tuhle pan jednatel Pampelíšek deklamíroval a dělal hasiče. To maj' vidět, milostpane, když dělá hasiče. A jak tak běhá po podium — jako by jel se stříkačkou, vědí, milostpane — a křičí „hoří“ — najednou mu někdo z obecenstva vyleje půllitr piva na hlavu. Pan jednatel se otočil, koukl, odkud letělo pivo, skočil tam do hromady pozvaných pánů — a já zamhouřila oči, já nemůžu vidět takové výstupy! Pak jsem oči zase otevřela a vidím, jak si pan Konětopa drží tvář — ale kdo ho uhodil, milostpane, nemohu říci, kdyby mě tu hnedle upálili! To jim byly v luftě jen samé ruce — kdo pak pozná, komu která ruka patří!
Soudce: Tak vy jste neviděla nic, jak povídáte?
Svědkyně: Nic, milostpane, dočista nic. A kdyby nebyl býval pan Konětopa opuchlý jako mazanec, ani bych nevěřila, že se mu něco stalo — šlo to náramně čerstva!
Svědkyně usedá vedle pana Mucholapky a do síně vcházejí další svědci, samí účastnici „přátelského večírku“, ale nikdo nemůže určitě povědět, kdo pana Konětopu políčkoval. Konečně si zpomíná poslední svědek, kominík Vodvárka, že by spolehlivé svědectví mohl složit podomek od „křivého nosu“, Fabián Smůla, kterýž druhého dne po přátelském večítrku vyprávěl hostům, že „to bylogusto, jak je pan Pampelíšek Konětopovi lepil.“
Žalobník žádá, aby tento svědekbyl předvolán a soudce odročuje tedy líčení, aby mohl Fabiána Smůlu obeslat. Je půl jedné, když pořadatelé i hosté „přátelského večírku“ opouštějí soudní síň, hlasitě a rozčileně rokujíce.[red 1]
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Závěr případu se v digitalizovaných novinách zatím nepodařilo nalézt.