Otevřít hlavní menu

„Lékař“ cti sestřiny

Údaje o textu
Titulek: „Lékař“ cti sestřiny
Autor: Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj: Národní listy, roč. 25, č. 307, s. 6
Vydáno: 08.11.1885
Licence: PD old 70

Dne 2. srpna 1885 v neděli odpoledne, uspořádáno bylo manželům Zámišovým na Žižkově zastaveníčko neobyčejné sice, ale také velice nepříjemné. Téhož dne totiž, asi po druhé hodině odpolední, „zastavil“ se pod okny domu Zámišova jakýs mladík, dle zdání notně podnapilý, a počal dělat Zámišovi „štandrle“, jak povídá. Pana Zámiše sice nikde tu nebylo, ani z okna se nedíval, ale mladík patrně náležel k oněm lidem, kteří umějí mluviti skrz sklo i zdi. Ač neviděl Zámiše, oslovoval ho přece stále přímo: „Já tě, lumpe, vykuchám, že z tebe vnitřnosti utekou, a kdybych měl za to dostat patnáct let do Kartouz! Já se nehnu odtud, až z domu vyjdeš, a zabiju tě, ať mi dají patnáct nebo šestnáct let!“

Při tom mával mladík divoce pěstmi, hrozil do oken, zapřísahal se pánem bohem a všemi svatými, že nenechá Zámiše na živu, chytil chvílemi čepici, praštil jí o zem, zvedl ji zase, posadil ji stranou k uchu a láteřil znova.

Jako obyčejně při takových příležitostech, byli i tentokráte nejdříve na místě páni sousedé a sousedky. Na všech stranách otvírala se okna, v každém objevilo se hned několik hlav a uši rostly. Je to sice ostuda, nadává-li se někomu, ale každý to rád poslouchá, ovšem kromě onoho, jehož se týče. Pan Zámiš spal, paní Zámišová také. Ale horlivé služebnictvo zbudilo paní: „Milostpaní, jdou poslouchat, někdo jim nadává!“ Paní Zámišová přistoupila k oknu, ale jedva že ji výtržník uhlídal, zvedl kámen a hrozil jí: „Ty p……, já ti tam urazím hlavu skrz to okno! Já ti vypálím oči vitriolem!“ Hodil však kámen zase na zem a nadával dále. Pak také přistoupil k oknu pan Zámiš a byl stejně přívětivě uvítán, jako jeho manželka. Spousta nadávek vychrlena proti němu, tak že uznal za dobré, co nejrychleji od okna odstoupiti.

Za krátkou dobu nashromáždily se na ulici davy lidu do tisíců, naslouchajíce sběsilému nadávání mladíkovu, jenž křičel, „že ho sprovodí se světa, toho darebáka, co mu svedl sestru.“

Tak to trvalo skoro dvě hodiny, až do tří čtvrtí na čtyři, a nebylo tu nikoho, jenž by byl zakročil. Teprve po té době napadlo paní Zámišové, aby poslala pro stráž, která mladíka více nezastihla. Uprchl před ní, vmísiv se do davu, jenž provázel nějakou kapelu mimo se beroucí. Než brzy byl dopaden a zatčen, a včera postaven před soud, jemuž předsedal vrchní rada z. s. p. Roztočil.

Jmenuje se Václav Jablonský, je 26 roků stár a svoboden, takto nádenník. Jest žalován pro veřejné násilí, jehož dopustil se výhrůžkami svými.

Po přečtení žaloby táže se předseda:

Řekněte, proč jste se tak zuřivě choval?

Obžalovaný: Slavný soude, to jsem všechno učinil pro sestru! Zámiš měl po čtyry leta známost s mou sestrou, měla s ním dvě děti, uvrhla se tím do nouze, ale on jí sliboval, že jí všecko nahradí a pak nenahradil. Za ten čas odnesla všechno, co měla, do zastavárny a když nic nedostala, nemůže si odtud nic vyplatit. Proto jsem to udělal. Já ho nechtěl zabít, já mu chtěl jen udělat ostudu!

Předseda: Ale proč pak jste se pletl do věci, do níž vám pranic nebylo! To byla záležitost vaší sestry, ta měla s panem Zámišem vyjednávat.

Obžalovaný: Slavný soude, co pak měla dělat? Nechala to tak, poněvadž jí pan Zámiš sliboval, když stavěl druhý dům na Žižkově, že jí vše nahradí, že ji tak nenechá. Tak ona čekala — a on ji pak nechal v nouzi.

Předseda: Pan Zámiš má dva domy?

Obžalovaný: On má tři, slavný soude!

Předstupuje svědek Josef Zámiš, kupec a hostinský, majitel tří domů na Žižkově, 48 let starý.

Předseda: Pane svědku, řekněte nám, jak se věc udála?

Svědek: Ale to byla ostuda, slavný soude, že se to člověk stydí povídat! Nadal mi lumpů, zlodějů, sviňáků a že mne zabije, že na mne bude čekat do rána, že mě na životě nenechá — kde pak já si to všecko pamatuji!

Předseda: Obžalovaný tvrdí, že to udělal jen z té příčiny, že jste měl s jeho sestrou milostný poměr. Jak je to?

Svědek (útržně): Milostný poměr! To je moje věc — já jí za každý její milostný poměr řádně zaplatil — weiter nic. Já jí nejsem nic dlužen.

Předseda: Měla prý s vámi dvě dítka.

Svědek: Může být, že je měla se mnou, to se povídalo, ale do toho mně nic není!

Předseda: Měl jste snad strach z výhrůžek Jablonského? Bál jste se ho?

Svědek: Jak pak bych neměl strach? Mám strach, ať jdu kam jdu, pořád musím koukat, nejde-li někdo za mnou, aby do mne něco nevrazil.

Barbora Zámišová, 46letá manželka Jos. Zámiše, majitele tří domů:

Já neslyšela nejdřív nic, milostpane! Obecenstvo mi to přineslo, že mi chce vypálit oči. Já bych prosila, z jaké příčiny, milostpane?

Předseda: Měla jste strach z jeho výhrůžek?

Svědkyně: Ale měla, milostpane! Stojím sama v krámě, někdy tam není živé duše, tu by moh' přijít a udělat mi něco!

Potom slyšeny ještě tři svědkyně, stará posluhovačka z domu a dvě švadleny ze sousedstva, jež slyšely řádění Jablonského.

Po delší poradě soudu vynesen rozsudek, jímž Václav Jablonský odsuzuje se do těžkého žaláře na čas čtrnácti měsíců.

Jablonský, jenž neměl obhájce, táže se, jak dlouho má čas ku podání odvolání, načež odchází domů. Zámiš i se svědky čeká, až Jablonský zmizí, načež opouští také soudní budovu.