„Batalión“
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | „Batalión“ |
| Podtitulek: | Pražský obrázek z ovzduší alkoholu |
| Autor: | Karel Ladislav Kukla (jako Karel Lad. Kukla) |
| Zdroj: | Národní politika, roč. 11, č. 300. s. 25. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 29. 10. 1893 |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:František Uher |
|
„U žáby“ je vršíček Píseň „špiritistů.“ |
Když ještě as před půl rokem šel někdo z Malého staroměstského náměstí podloubím k Páté čtvrti směrem do Úzké uličky, zarazil jej vždy na rohu Platnéřské ulice omamující, odporný zápach lihovin, jenž z nízkého, polosklepního krámku vycházel.
Z nárožní té ohyzdné krčmy, jejiž „lepší“ vchod s výkladní skříní čelil k loubí, a druhý zpustlejší, proti starobylé hospůdce „U zelené žáby,“ hlaholila stále zmatená směsice drsných hlasů, prudká hádka zpitých trhanů, i pustý smích nebo chraplavý zpěv pouličních odrhovaček, kdykoli pak nějaký dlažbošlap dovnitř „zapadl“ a dvéře butyky se rozlétly dokořán, zjevil se vnitř v šerém přítmí chaos podezřelých postav, zbědovaných odranců s kalnýma očima a se znakem deliria tremens v odulých lících v prostřed čpavého dýmu a par, jež se valily ven jak dusná otravná oblaka.
To byla nejznámější pražská kořalna, která měla svou velkou, truchlivou historii, to byl útulek mnohých nešťastných duší, které svět zatratil a lidská společnost ze svého středu na vždy vyvrhla, hrozný asyl zavržených bídníků, velkoměstská stoka a kloaka zločinu, propast, bařina, v níž tonuly poslední stopy bludných existencí a ohromný hrob, vlastně pustá hřbitovní šachta, kde zmíraly poslední jiskry zmařených životů… to byla pochmurná, „říše tmy,“ pověstný pražský „Batalión“.
Místnost ta byla shromaždištěm, besedou, ohřívárnou i noclehárnou nejnižší „sebranky,“ tuláků ze řemesla, otupělých alkoholistů, stálých strávníků „Fišpanky“ i propuštěných vězňů a káranců, kteří tam hledali zábavu, ukojení žízně, skryt před policií a zapomenutí na mizérii světa i kteří tu utápěli hlodajícího červa svědomí, hanbu i zoufalství neb dodávat si odvahy k sebevraždě, k bodnutí do srdce, ráně z bambitky neb k skoku do Vltavy sklenkou lihového jedu koupenou za groš, jejž kdes vyžebrali neb ukradli.
Lokálem „Bataliónu“ byla jediná skrovná klenutá prostora, v níž vládlo stále mlhavé, matné pološero, a kde ovzduší bylo prosyceno výpary ostrými, nepříjemnými až k zalknutí, které samy o sobě stačily každého hosta zpíti a zpitoměti.
V pozadí byly nakupeny až ku stropu hromady sudů s nápisy „Jalovec“, „Bílá“, „Perlová“, „Rum“ a „Persiko“, kteráž poslední likérka byla nejoblíbenějším „denním chlebíčkem“ pánů „štamgastů,“ v pravo od vchodu vis a vis „Zelené žábě“ stál nálevní stolek s láhvemi, sklenkami, „štamprlaty“ a trychtýři všemožné velikosti, blízko okna pak, těsně u stolu malá železná kamínka.
Veškerý nábytek doupěte tvořily dvě odřené lavice umísténé podél oprýskaných špinavých vlhkých stěn, jimž obejdové říkali „fotely z kriminálu,“ pak hliněný hrnec, v němž si hosté od „Žáby“ česnekový úkrop přinášeli a u kterého byla rezavá lžíce, připevněná k uchu železným řetízkem, aby ji nikdo z ctěného publika neukrad, a konečně malý střep zrcádka, před nímž si všickni ošustové upravovali „toaletu“ a který z obavy před možným „smetením“ byl — zazděn v rohu vyčnívající zdi u dvéří.
V obsluze zpustlých žíznivců se střídaly dvě zajímavé figury, zavalitý skrčený staroch, bývalý markytán a jeho žena, „profouska,“ která provozovala dvojí „kšeft;“ uvnitř nalévala pijanům sklenky „persika,“ venku před krčmou pak pekla v čmoudícím kotlíku pro ně i pro „široké inteligentní vrstvy obecenstva“ trojí druh ušmudlaného „ovoce,“ totiž zemčata „erpetle“ a brambory.
As před patnácti léty byla ta brloha obyčejnou butykou, jako všecky ostatní pražské kořalny i byla zvána dle svého majitele, leč jednoho zimního jitra zmizela z její průčelí dřevená tabule s firmou, a na omšených hnědých vratech se objevilo několik křídou načmáraných klikyháků, z nichž kolemjdoucí pracně vyslabikovali jméno:
Tabuli strhl a nápis ten namaloval tam jakýs otrhanec, který večer před tím hýřil dlouho do noci v krčmě s četnými kumpány, platil za ně a ťukal si s nimi na bratrství.
Markytán s „profouskou“ starou firmu nenašli a také žádnou jinou víc nevyvěsili; křídové črty pak smyli sice hned mokrým hadrem z vrat ale ne z paměti svého publika a od těch čas se přezdívka „Batalión“ na vždy udržela.
Ten tulák, jenž tak butyku pokřtil, neučinil to jen ze svévole, neb okamžitého nápadu,… on vykonal ten čin jako předseda zvláštního tajemného, bizarního spolku proletářů, jejž téže noci pod názvem „Batalión“ založil.
On v „Bataliónu“ zřídil velkou jednotu pobudů na výboj i odboj proti celé „lepší společnosti“, družinu lumpácivagabundů, kteří věrně k sobě lnuli, a na společný účet („šáb“) žebrali, kradli i fechtovali, nevídanou „komunu“ tuíáckou, která se v bídě své navzájem podporovala, jež měla heslo: „Jeden za všecky a všichni za jednoho!“ a jejiž každý člen byl hotov vždy pro druhé se dát zbít, vyhoditi, sebrat i zavřít za mříže.
Ta republika „Bataliónu“ nadělala v Praze svým časem mnoho hluku, nepokojů, výtržnosti, neplech i sensace a policii i soudům dalo to po dlouhá léta mnoho štrapáce, než divnou tu organisaci kleslých duší rozprášily a zničily.
Ona měla mezi sebou vždy dost podnikavých a chytrých hlav, které dovedly své druhy z nastražených léček chytře vyprostiti a v její střed zapadlo též přemnoho lidí inteligentních, zneuznaných geniů a ztracených velikánů, kteří smeteni v prach s výše blahobytu, zločinem neb krutým osudem klesli mezi vyvrhely „Bataliónu“ a přilnuvše k nim, spolčivše se s nimi, byli jim štítem a ochranou.
Většinu členů „Bataliónu“ ovšem tvořili praobyčejní „syčáci“ a lvové „pražské flámy“, dlažbošlapi, průvodci nočních krásek, jarmareční švingulanti, falešní hráči, „funusoví pepíci“ a dobrodruzi nejpodivnějších „povoláni“ a „řemesel“.
Jeden z nich chodil bos v zimě v létě; s oznobenýma jako rak červenýma nohama, promenoval po Příkopě a tropil tak dlouho ostudu ve vinárnách, kavárnách i nejelegantnějších salonech, až vyžebral několik párů bot, které hned zase „střelil“ v Židech a výtěžek zanesl na rozdělenou do „komuny“.
Jiný „balaljónista“ zase krad' psy po ulicích; chytal chrty, pinčly, taxly i „bernardýny“ okem ze špagátu lip než antoušek, prodával je na Vaječném trhu anebo vracel zmořená, poloscíplá, ubohá zvířata jich majitelům jako „poctivý nálezce“ za dobrou odměnu.
Některé „kapacity od péra“, vyhnaní písaři, podvodníci neb defraudanti psali žebravé dopisy na různá vynikající osobnosti, falešné „vandrpuchy“, pracovní knížky, listy domovské, křestní a očkovací, maturitní vysvědčení nebo obchodní „caignisy“; jeden bývalý rytec fabrikoval nepravé štampíglie, a ostatní s tím chodili na výdělek a na švingulantské výpravy do světa.
Hlavní oporou a fundamentem všech byli arci pražští příslušníci, „'dycky samá Praha a žádný Makotřas“, „žádný Botič a samá Vltava“, kteří „mají lásku k vobci“, právo „na koště“, na „Karlov“, neb aspoň na „majstrátské kvádro ze z Fišpanky“ a již vyvedou-li něco, nemusí se bát „vandru na venek po šňůře“.
„Pražské děti“ si mohly vždy více dovoliti, než ubožáci, jež vítr zavál k nim z ciziny; oni také byli vždy „kápo“ každého podniku, a když některé venkovské člence „Bataliónu“ hrozil náhodou nucený transport do rodné vesnice, namluvil si ji některý „Pražák“, vzal si ji a učiniv z ní zdejší příslušnici, zachránil ji „komunistické republice“ na věky.
Z každodenních hostů a vůdců „Bataliónu“ vynikal svým zjevem i minulostí obrovský, ramenatý chlap s rudým nosem a tlustě navoskovanými marcialními kníry, „papšák“ Vondra, jeden z těch dobrodruhů, kteří se roku 1859 dali ze všech končin světa zverbovati za dobrovolníky do vojska římského a kteří se pak z Itálie vrátili domů jako mravně i tělesně schátraní nebožáci, zvyklí žebrotě a pálence.
Vondra byl jedním z těch neblahých „papšáků“, kteří upadli nejhlouběji; v „Bataliónu“ utopil poslední špetku cti a rozumu i stal se nízkým „kořalou“, jemuž se brada i ruce třásly, jak neměl v sobě příslušnou porci „něčeho ostrého“ — a nesnesitelným mluvkou, který kamarády trápil báječnými vzpomínkami ze „slavné“ své válečné minulosti, až to všecky dopalovalo a mrzelo. Stokrát po sobě jim opakoval, jak byl najat k netalijánskému regementu, jak vzal pět tvrdých tolarů závdavku na ruku a jak ho pak verbíři tak kmínkou „zdrátovali“, že se probral z tyranské opice až „na šífu dólo v tom Trijestu!“ Talijánům prý se tak líbil, že hned druhý den avanžíroval na kaprála. Za týden se z něj stal dokonce „seržán mažór u prvního pataliónu Kačatóre Esterri“ i bojoval pak tak rekovně v bitvě u Monte Kapucino, že mu sám francouzský „komendant“ Lamarsé u prostřed nejkrutší patálie připnul vlastnoručně stříbrný „metál“ na kabát!…
Ten stříbrný peníz „papšák“ Vondra ovšem již dávno neměl, poněvadž ho propil v vpersiku“; místo, kde býval na prsou záplatované kajdy přišpendlen, krášlila pouze špinavá pentlička, ale za to ve svém notesu choval starý „papšák“ jako drahou památku „italský obšit od Kačatóre Esterri“ a jiná vzácná lejstra, s kterými obcházel fechtem po farách a klášterech a které v případě potřeby půjčoval též jiným „Bataliónistům“, když jemu již nikde nic dáti nechtěli.
Ještě podařenějším členem tulácké „komuny“ byl vyčouhlý ošusta, známý v Praze pod jménem „Beznoska“, jenž měl nos rozplácnutý jak pantofel a tak hrozně huhňal, že mu nebylo slova rozuměti. To byl umělec, který „předělával přírodu“, barvil živé ptáky, aby měli na trhu větší cenu, zašíval různá zvířata do jiné kůže a vyráběl tak z králíků zajíce, z myší krtky a z vrabců kanáry.
Jednou „zhotovil“ z krysy veverku, dal ji do klece a prodal padělané zviře jistému zdejšímu měšťanu. Ten měl z veverky náramnou radost, zvlášť proto, že tropila nevídané skoky a kotrmelce, i chtěl ji vydresírovati k různým kumštovným produkcím, leč když se zděšená krysa v noci z obalu prokousala a zahryzla se náhle svému „dreséru“ do prstu, ranila tohoto leknutím mrtvice, hotovitel veverek „Beznoska“ pak byl zatčen a zavřen na tři léta k „svatému Václavu“.
Když se vrátil od „Vaška“ z kriminálu, nechal předělávání přírody, které se mu tak špatně vyplatilo, i „vrhl“ se na podomní obchod s olověnými nůžkami a na lapání psů, při čemž stále tvrdil, že ty bestie za ním jdou samy jak za magnetem a „že prej kdyby je sebe víc odháněl…, ony ne a ne se ho spustiti!“
Důstojným „třetím“ v tomto kolegiu byl hubený, vychrtlý mladík Bohuš, syn zámožného Pražana, známého dobře v světě literárním. Ten již jako student kradl a potloukal se po žalářích i byl svým otcem vyděděn, z domu vyhnán a dán do káznice, když pak vyšel na svobodu, zpustl zcela a usadil se v „Bataliónu“, kde ho republika pijanů s otevřeným náručím uvítala, ježto jím nabyla nad jiné užitečného přírůstku. Bohuš dobře kreslil, i maloval sensační „moritáty“, s nimiž putoval po lokálech „U Lusků“. „U třech kaprů“, „U jenerála“, „U staré paní“ a „U Lojzíčka“, i zpíval tam k svým obrázkům peprná „kupleta“, která ve prospěch „Bataliónu“ vždycky hrst měďáků vynesla. Bohuš se z „Bataliónu“ též oženil a sice velmi rozkošně; ač byl souchotinářem, vzala si ho jistá hezká dámička z polosvěta, která ho k svatbě pěkně ošatila a věnovala mu v den oddavek pětkn na „gábl“.
Chudák ženich měl radost, že bude žít v blahobytu a šťastném manželství, avšak sklamal se; prohnaná kráska si ho vzala jen proto, že byl pražským příslušníkem, i koupila si tím způsobem lacině drahocenné „právo domovské,“ jakmile pak vyšla z chrámu majíc „pražáctví“ zabezpečeno, shodila Bohuše z drožky, posadila vedle sebe fešného milovníka a dala sklamanému muži na vždy vale!… Zdrcený Bohuš se vrátil z oddavek rovnou do kořalny, z dišperace probil pětku i svatební šaty společně se zarmoucenými kamarády a uvíz v „Bataliónu“ na dobro.
Tenkrát při oné „veselce,“ kdy v krčmě proti „Zelené žábě“ tekly proudy alaše, rumu a magadoru, přistoupili k „Bataliónu“ současně dva noví členové.
Jednou z těch bludných duší byl aktér Bušek, jenž pro bláznovské kousky byl vyhoštěn ze všech kočujfcích hereckých společností, a který v „Bataliónu“ si hrál na zneuznaného dramatického titána, mořil zpité flámy pathetickou deklamací Rubešovy „Dýmky“ a když „do nich hodil“ nějaký nemožný citát z „Hamleta“ neb z „Koriolána“, dodal vždy s výrazem nezměrné hrdosti a opovržení: „Eh! Vám je škoda takových perel, vy sprostá chátro, vy „mizera kontribuens plebs,“ vy nevzdělaní hlupáci!“
Druhým „cúvaksem“ bylo bývalé „teplé pražské kvítko,“ jakýs Švestka, synek zámožných rodičů, jenž propad na realce, byl pak zbankrotělým kupcem, potulným zpěvákem, vydavatelem pokoutního insertniho lístku a na konec místopředsedou „Bataliónu,“ kde před časem též za krutého mrazu, na prahu na studené dlažbě ztracený život dokonal.
Švestková matka se nad osudem svého jedináčka utrápila hořem, otec pak mu návrat k sobě zakázal a když jej kdys zpustlý syn přece navštívil, rozčilil se stařec tak, že ho stihla náhlá smrt! Mladý ničema stal se pak universálním dědicem značného jméní, i počal znovu vést život tak nevázaný, že budil v celé Praze pohoršení. Rozhazoval peníze plnýma rukama, hýřil a pil celé noci i počínal si všade drze a pánovitě, „dělaje pasáry a díry do světa.“ V ten čas zabloudil též jednou k „Buckovům,“ kde se dřívější jeho známí, zpěváci, produkovali a kde právě bývalý jeho přítel, houslista Michl vybíral od publika příspěvek na rakev jistého zvěčnělého soudruha, dělaje obvyklou pohřební „kolektu.“
Michl obešed ostatní hosty zamířil též k Švestkovi, jenž sedě v kruhu zpitých druhů, rozhazoval na jich počest přehoušle stříbrňáků; doufal, že týž jistě štědrým darem přispěje srému dávnému kolegovi, ale zhýralec zhlédnuv houslistu, s talířem v ruce pokorně stojícího, vypukl v hlučný smích a zvolal hodiv mu k nohoum — dva krejcaráky:
„Tu máš! To je dost pro takovou chudou luzu! Seber si to, ty hladový zpěváku!!…“
Michlovi vstoupla rozechvěním a hanbou krev do hlavy, před očima se mu zatmělo i položil talíř s penězi na stůl, sebral s podlahy oba pohozené měďáky, zabalil je pečlivě do útržku papíru a mávnuv jimi pyšnému Švestkoví před očima vzkřikl hrozebně:
„Jen počkej! Podívej! Ty tvé dva krejcary si schovám na památku, a dám ti je jedenkrát zase zpátky, až sem přijdeš k nám na žebrotu!“
Moderní lidé nevěří ve věštby a ve proroctví, snad i mnohý z čtenářů bude pokládat za bajku, co nyní sdělím, ale přes to ubezpečuji se vší rozhodností, že věc ta je ryzí pravdou.
Věštba houslistova se vyplnila…
Neminul ani rok a marnotratný Švestka utrativ v šílené zaslepenosti zbytek dědictví do posledního haléře, klesl v bídu a neřest ještě hlouběji než dříve, stal se naprostým vyvrhelem, i trápen hladem a zimou, přivrávoral jednoho večera vskutku k „Buckovům“ na žebrotu jako zedraný, bosý trhan, jako zničený alkoholista a nejzpustlejší, nejotrlejší člen spolku „Bataliónu.“
A sotva se zjevil na prahu šenkovny a nastavil třesoucí se ruku k obecenstvu, vyskočil houslista Michl z orchestru před jevištěm, vyňal z kapsy sežloutlý svitek papíru s dvěma krejcary, jež mu kdys Švestka vmetl pod nohy, i mrštiv je proti sešlému tuláku zvolal:
„Vidíš!? Ničemo! Už jsi tu!… Tak tu máš svou almužnu zpět. Seber si ji, ty padouchu!…“
Hrozné doupě „Bataliónu“ pohltilo však ještě zcela jiné oběti, ještě znamenitější lidi a skvělejší talenty i existence.
Ono stáhlo ve svůj vražedný vír i nešťastného Venouška z hor Krkonošských, jednu z nejčistších duší celé vlasti, jednoho z nejnadanějších našich poetů, jehož básně o jarních květech a prostých českých chaloupkách dosud loudí slzu z oka tak mnohé dívčiny.
Tam utonul též Švarc, spisovatel věhlasných článků hospodářských, tam zahynul i známý právník, řečník a poslanec doktor Unger[1], který byv nevěrou ženy dohnán v zoufalství, klesl s výše parlamentarního orátora a člověka s hodností akademickou, až v brloh pobudů a v jedovatou atmosféru kořalny, v níž se stal kumpánem a vůdcem pražských proletářů!
On to byl, jenž založil v krčmě na rohu Platnéřské ulice „komunu,“ on byl tím tulákem, jenž „Batalión“ zřídil a jenž strhnuv firmu se štítu staré butyky, napsal křídou na vetchá její vrátka neblahý titul „republiky zavržencův.“
Doktor Unger řídil po léta celou činnost svého „Bataliónu,“ jenž jej ctil, slepě poslouchal a pokládal za vůdčí hvězdu svou, on řídil všecky žebrácké výpravy svých „poddaných,“ dělil výdělek mezi ně, choval ve své kapse archiv a za pultem krčmy spolkovou garderobu.
„Kvadroba“ ta sestávala z dvou kompletních obleků, z nichž jeden byl společným „kvantem obchodním,“ druhý pak šatem salonním, „vrbcem pro parádu a do gala.“
Tento směl na sebe navléci jen člen „Bataliónu“ který „měl před sebou něco důležitého,“ to jest, kdo byl předvolán k soudu, na policii, nebo měl jit „cídit kliku“ k nějaké vzácné osobnosti. V tom „gala“ mundúru chodila „komuna“ též k muzice, k svatbám neb na námluvy, i dělala s ním dobrých deset let ukrutnou parádu.
„Obchodní kvant“ tvořil zas pravý opak, neboť byl vlastně jen několika kusy zvetšelých hadrů z nichž lezly cucky, a jichž trhlinami „okvantěnému bataliónistovi“ vždy celé tělo na denní světlo čouhalo.
Kdo se oblek do těch cárů, do toho „kšeftovního kornoutu“ vypadal zrovna, jak by spad ze šibenice i plodil tak děsnou ostudu, že ho každý strážník chtě nechtě musil sebrati. To však bylo právě vlastním cílem a horoucím přáním členů „Bataliónu,“ neboť oni pokaždé v době všeobecné nouze některého „pražského člena“ schválně tak vymódili, aby musil být „líznut,“ dán do „fišpanky“ a tam na náklad obce ošacen slušným mundurem.
Rozumí se samo sebou, že z „ofišpankovaného“ kamaráda hned po návratu stáhli majistrátský kabát, pérka i kalhoty, prodali je nejbližšímu vetešníkovi, a pak z výtěžku „akce“ byli vesele živi, dokud nedošel „prach“ a oni nebyli nuceni s „obchodním kvantem“ na nějakém jiném „mediu“ opakovati osvědčenou svou methodu.
Nedávno použil veselých i smutných studií z „Bataliónu“ lidový dramatik Leopold Šmíd k načrtnutí nové historie pro svou známou zpěvní síň, v níž s úspěchem proved již jeden obrázek z pražských zákoutí. Zdramatisování „Bataliónu“ bylo však policií zakázáno a práce připuštěna teprv teď k provozování, když vynikly zřejmě její moralisující tendence.
Dějiny „Batalionistů,“ těch bohémů velkoměstského proletářstva jsou ostatně tak jímavé, pestré a přebohaté neobyčejnými lidmi i událostmi, že by látka jich stačila k sepsání velké celovečerní tragedie pro nějaký „theatre libre“ kde by jistě obstála po boku „Říše tmy“ Tolského, nebo sensačních obrazů od D'Enneryho a Gormona. — Šibeniční humor i světobol, nerozlučná věrnost i vzájemná příchylnost toho nárůdku veselé bídy jenž se k sobě slétl a stulil jak tlum štvaných ptáků před bouří, takřka vybizejí, aby je povolaná ruka zachytila a zvěčnila. Je též nepochybno až se to dílo octne na jevišti, že se v něm zjeví mnohé postavy těch členů „lihové komuny,“ těch obětí hrozné sféry z ovzduší akoholu, z mlhavých par a oprýskaných zdí „Bataliónu,“ jimž jsem dnes věnoval plachou vzpomínku, neboť s typickými zjevy herce Buška, Švestky, Bohuše, Beznosky, „papšáka“ Vondry a zvlášť náčelníka dra Ungra, „Bataijón“ stál, trval, klesl i vzal na věky smutné skončení.
* * * „Batalión“ opravdu vznikl, stál i padl s nešťastnym doktorem Ungrem, svým tvůrcem, vůdcem a hlavním tragickým hrdinou!…
Před patnácti léty byl týž na slovo vzatým právníkem a přední sílou parlamentární; jeho účinné řeči budily pozornost celé veřejnosti a on žil šťasten, bohat, v přepychu i nádheře po boku krásné ženy, již vášnivě, ba nad život svůj miloval.
Leč právě bytost ta, již láskou zahrnul, již vzýval a k níž se modlil jako k světici, podle jej zradila, odcizivši mu veškeré jmění a prchla za moře s nejdůvěrnějším jeho přítelem.
Ta náhlá katastrofa účinkovala na dra. Ungra jak rána hromová; při prvé zvěsti o hanebném činu své choti, klesl chuďas k zemi beze smyslů a když jej vzkřísili, počínal si jak šílenec.
Dvakrát se pokusil o sebevraždu, zranil se těžce, pokaždé se však vyhojil.
Leč, když po druhé vyšel ven z nemocnice, byly všecky síly jeho života podťaty; bystrý jindy ten muž se stal slabomyslným, z pola blbým, zpustl a jal se hledati zapomenutí v… pustém pijáctví!
Lačnými doušky hltal jed alkoholu, aby se jím ubil, uspal a omámil; každodenně vídávali jej známí potáceti se na mol zpitého z vináren, a když vše probil, sáhl ku kořalce, až to došlo tak daleko, že se válel pod stoly krčem jako zedraný tulák a vyvrhel!…
Jeho přátelé se několikráte pokusili, aby byl vyrván tak hnusnému, strašlivému osudu, i vzali jej k sobě, dali mu pěkný šat, stravu i peníze, ale Unger vždy hned druhý den prchl a vrátil se v doupě, jež založil a kde jej s jásotem vítal kruh podobných duší ztracených — — — v brloh „Bataliónu“.
Tam byl nejspokojenější, smál se, hýřil i žertoval, ale když ho někdy otrlost opustila a jebo starou lebkou bleskly teskné vzpomínky na zašlé časy, tu mu vždy vytryskly proudy slz po vrásčitých sešlých lících a on schouliv se v temný kout, zazpíval žalostným hlasem až srdce usedalo zamilovanou svou písničku:
„Pro tebe slze cedím,
že mne nemiluješ,
zármutek v srdci cítím,
že se mne vzdaluješ!…
Vždycky jsem myslívával,
na tě ve dne v noci,
u tebe jsem hledával,
v zármutku pomoci!
Ty však jen sobě hledáš,
příčinu k loučení
a mne se vidět nedáš,
v mém hrozném soužení.
Pryč a pryč je již všecko
pryč je má naděje,
teď pláču jako děcko…
Co mi to prospěje!
Přestalo slunce svítit,
přestala láska má,
Bůh musí tě zatratit
že jsi mi nevěrná!“
V takové chvili, kdy dr. Unger pěl dumku o své ženě, utichl vždy v „Bataliónu“ svár, vřava pijáků, řev i smích,… a všichni ti odranci, sedící kolem, všechna ta zpitá lůza sňala s jakous úctou a hrůzou s hlav pepické čapky, svěsila hlavy a neodvážila se ani hlesnouti, až jejích vůdce skončil… a dozpíval!…
Jednou strhla se v „Bataliónu“ rvačka, jakýs cizí vetřelec byl raněn nožem do prsou i nastalovyšetřování, zatýkání a na konec předvoláni všichni „Bataliónisté“ k trestnímu přelíčení před senát do Novoměstské radnice.
Předseda soudu každého vyslechl, i vida, že jsou to vesměs vagabundi, ani se jich neptal na zaměstnání a výživu, avšak když došla řada na nejošumělejšího otrhance, tu zpozorovav v jeho tváři stopy neobyčejné intelligence, prohodil:
„Poslyšte svědku, čím jste vy!?“
Obejda zvedl hlavu, skřížil ruce na prsou i zvolal hrdě:
„Juris universius doctor!… Doktor práv!…“
Byl to doktor Unger, který vida, že jeho výroky budí úžas a ustrnutí, po svém výslechu rychle odešel na chodbu, když pak jej vyhledalo několik úředníků a žádalo jej, aby jim sdělil, co by mohli pro zlepšení jeho trudného stavu učinit, lhostejně odtušil:
„To bych teda prosil as o pět šestáků na „penriko“! Mám hroznou žízeň, protože jsem už dva dny v separaci a tam člověku kořalku nedají!“
I pozdější pokusy vysvoboditi dra. Ungra z drápů krčmy selhaly úplně; marně mu četní příznivci domlouvali, marně za ním jezdili k „Bataliónu“ ve fiakrech. Padlý ten muž bránil se zuby nehty a když ho stálé obtěžování konečně dopálilo, řekl soudruhům obejdům, aby každého mecenáše příště z kořalny vyhodili! A personál „Bataliónu“ se k takové věci nedal dvakrát pobízet!…
Vládce „Bataliónu“ svoji komunu více neopustil a když zemřel, odvděčili se mu jeho věrní „poddaní“ tím způsobem, že šli po všech jeho přátelích s „galadeputací“ i vyžebrali mu od nich náklad na pohřeb nevídaný!
Mrtvola krále tuláků uložena ve skvostnou rakev a vezena v nádherném umrlčím voze k hřbitovu; za vozem kráčel universitní pedel v historickém svém kroji, nesa na sametovém polštáři zlatý řetěz jako odznak doktorské hodnosti —, na konec pak se bral podivný průvod… tlupa lidí ošumělých a zbědovaných… všickni členové „Bataliónu“!
Smrt Ungrova zasadila „Bataliónu“ smrtící ránu; hned v zápětí bylo znáti, že s tvůrcem svým padne i celá „komuna“.
A vskutku!
Brzo potom následovali čelní „bataliónisté“ svého vůdce na věčnost, někteří zapadli v žalář a jiní v brány káznice; letos z jara krčma proti „Zelené žábě“ byla zrušena, na její místě zřízen slušný krám a až za krátko assanační proud starý nárožní ten dům zcela ztroskotá a vztýčí zlatý palác na jeho místě, nezůstane tam z šeré minulosti nejmenší stopy a ani jediný kámen neprozradí, kde stávala kdys temná říš alkoholu,… ponurý, příšerný prokletý „Batalión“!
- ↑ Příjmení toto je zúmyslu přeměněno.