Život a dílo skladatele Foltýna/Dvě poznámky

Život a dílo skladatele Foltýna Karel Čapek
Váša Ambrož - Mecenáš	Dvě poznámky	Jan Trojan - Instrumentace Judity

Údaje o textu
Titulek:	Život a dílo skladatele Foltýna
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Poslední, nedokončený román Karla Čapka, vydaný až po jeho smrti v roce 1939.
Zdroj:	www.mlp.cz
Vydáno:	ČAPEK, Karel. První parta, Život a dílo skladatele Foltýna. 10. vyd. První party, 14. vyd. Života a díla skladatele Foltýna. Praha : Československý spisovatel, 1989. 228 s. Spisy, sv. 11.
Licence:	PD old 70

Ve vyprávění paní Karly Foltýnové padla zmínka o dvou osobách, jež hrály určitou, byť jen epizodickou roli v životě a díle Bedy Foltena. Z důvodů nasnadě ležících nebylo možno získati jejich vzpomínky na zesnulého skladatele; i zařazujeme na toto místo v zájmu časové i věcné souvislosti aspoň něco málo údajů a podrobností, které jsme o řečených dvou osobnostech mohli přímo nebo nepřímo sebrat.

První z nich byla ona “cizí zpěvačka”, jak ji označila paní Karla Foltýnová. Byla to kdysi skutečně jedna z nejslavnějších operních hvězd, a o jejích primadonských rozmarech, o jejích láskách a špercích, o jejích honorářích a porušovaných kontraktech se vypravovaly neuvěřitelné věci. Tehdy ovšem, když hostovala na naší scéně, její pěvecká sláva už hodně pohasínala; bylo jí značně přes padesát let, zatímco Beda Folten sotva překročil svou třicítku. Nicméně byla ještě impozantní ženský zjev, a její vystoupení nebylo takovým neúspěchem, jak naznačeno; aspoň její herecké umění působilo stále ještě mohutným dojmem.

Pisatel těchto řádků byl sám v divadle, když tehdy pohostinsky zpívala v Carmen; o přestávce potkal ve foyeru Bedu Foltena. “Jak se vám líbila?” ptal jsem se ho.

Folten udělal malou grimasu. “Vůbec ne,” řekl suše. “Příliš stará.”

“Jak by ne,” povídám mu. “Spočítejte si, že už byla slavná, když byla milenkou…” A jmenoval jsem mu jednoho z nejslavnějších operních tvůrců světa, který tehdy byl už nějakých dvacet let nebožtíkem. Člověk takové věci neříká ani ze zlomyslnosti, ale jaksi mu to nedá.

Beda Folten na mne vypoulil oči. “Jistě? Ale to je úžasné! Jak to víte?”

“To přece je známo,” řekl jsem. “Potom měla toho a toho,” a jmenoval jsem jednoho panovníka, jednoho velkého tenoristu a jednoho proslulého spisovatele. Na Foltena to zřejmě udělalo ohromný dojem. “Poslyšte, to musí být báječná ženská,” vyhrkl s obdivem. “Tu bych chtěl znát!”

Když po finále padla opona, viděl jsem Foltena stát v první řadě sedadel; tleskal jako šílený, div nepřepadl do orkestry. Zůstal tam skoro poslední a zuřivě tleskal; dočkal se toho, že se mu slavná diva zvlášť poklonila a poslala mu rukou polibek.

Za dva dny s ním utekla někam do Alp; měla ještě zpívat v Madame Butterfly nebo v čem, ale byla to zas jedna z jejích pověstných eskapád. A za další tři dny se u mne objevil Beda Folten, zničený a rozrušený, že se mu až brada třásla. “Prosím vás,” šeptal, “prosím vás, nechte mě několik dní u vás; já teď ještě nechci domů…”

Spráskl jsem ruce. “Člověče, to už vás ta stará Venuše vyhodila?”

Zrudl a uraženě se zamračil. “Co vás nemá,” vycedil mezi zuby. “Ta se do mne tak vášnivě zbláznila… Hrozná baba! Uvidíte, že za mnou přijede… Já nechci, aby mě našla!”

“Foltene,” povídám, “proč jste s ní vlastně utekl?”

Rty se mu třásly a namáhavě polykal. “Když… když jsem si myslel, že na ní bůhvíco je! Vy sám jste mi říkal, kdo všechno ji miloval…”

Zůstal u mne asi týden; z některých narážek a podřeknutí jsem usoudil, že si s ní najal vilu někde u Wolfgangsee; ale už první noc se strhl děsný kravál, a nezkrotná operní bohyně mu hodila na hlavu celý soubor broušených sklenic. Jak se zdá, ráno nato ujela do Itálie, a Folten se potichu vrátil.

Bylo mi ho v té věci vlastně líto. Myslím, že to u něho vůbec nebylo to, čemu se říká milostné poblouzení, ale spíš jakási ctižádost: protože byla milenkou jednoho z největších skladatelů, nějakého krále a kdekoho, nebo protože sama byla tak slavná a pověstná, nu, kdož ví; někdy si říkám, že se snad aspoň touto cestou chtěl stát čímsi jako následníkem toho skvělého muzikanta a tvůrce, který ji kdysi miloval. Snad se mu to zdálo být osudem hodným velikého umělce, připálit si prsty na tomto téměř historickém plameni. Ještě po létech rád ukazoval jakousi stopu po krticích na krku a tvrdil, že to je památka na ránu dýkou. Prý ze žárlivosti. A pak tajemně naznačoval: to mu udělala božská ta a ta, víte, co byla milenkou toho slavného skladatele. I mně vypravoval tuto verzi; patrně už zapomněl, že jsem tu příhodu znal trochu blíž.

Druhá osoba, o které se paní Foltýnová ve svých vzpomínkách zmínila, je “slepý Kanner. Jde tu asi o Ladislava Kannera, nyní zmizelého, který byl svého času dosti znám v jistých hudebních kruzích a na zapadlejších místech pražského nočního života. Byl skutečně téměř slepý a byl muzikantem; ale kde se učil hrát, nikdo neví. Fanaticky nenáviděl konzervatoř a opovrhoval “učenými pány hudebníky”; stačilo mu někoho ukázat, že je to “pán z konzervatoře”, a už ho div nezaškrtil v záchvatu zuřivosti. Byl malý, plešatý a děsně špinavý; obličejem připomínal něco mezi Verlainem a Sokratem. Bydlel, jak se zdá, kdesi za Olšany v prkenné boudě, kde ovšem neměl klavír a nic; z čeho žil, není známo, ale kolem půlnoci ho bylo možno najít v té nebo oné putyce od Žižkova až po Košíře, pokud tam byla aspoň jedna tlustá sklepnice a jakékoliv bídné a křaplavé piano; to už byl namol opilý a blábolil a poulil nepříčetně ty skelné a nevidomé oči. Chvílemi vstal a šel ke klavíru hrát; když byl opilý, chodil vždycky hrát, jako jiní chodí na záchod; bylo to u něho něco jako neúkojné, nutkavé a nečisté vyměšování. Někdy vztekle a posměšně parodoval skladby “pánů hudebníků”, – bůhví kde je při svém způsobu života vlastně slyšel; jindy hrál jen pro sebe divoké a temné improvizace; a jindy hrál za peníze, ale nikdy ne cizí skladby nebo písně. Když mu někdo řekl, Kannere, zahrej mi valčík z Rosenkavaliera nebo co, skřípal střípky svých hnědých zubů a sípal: “Kanner nehraje!” To se mu muselo říci: “Kannere, Kannere, zahrej mi tohle: že kašlu na celý svět. Kannere, zahrej mi třeba, že musím odkrouhnout svou holku, tu flundru zkurvenou. Kannere, zahrej něco děsně sprostého.” A Kanner hned začal hrát. Já sám nejsem muzikant, třebaže mám hudbu nadmíru rád; ale jednou jsem schválně dovedl do nočního lokálu, kde Kanner zrovna třískal do rozvrzaného piana, jednoho moc velkého dirigenta. Poslouchal tak napjatě a horečně, že dělal grimasy jako blázen. “Člověče,” chraptil a mačkal mi ruku, “ten chlap je geniální! Ježíšmarjá, to zvíře ani neví, co hraje! Počkejte,” a zas mu to běhalo po tváři jako křečovitý tik, “počkejte, co to hraje? – – Kristepane, to je prase! Slyšíte, teď – teď –” A Kanner rozhoupal svou barbarskou rapsódii nestoudným pulsováním a krákoravě se řehtal. “Ještě! Ještě!” skřehotal a poskakoval jako posedlý na své stoličce u klavíru. “A ještě! Tak!”

Nemohl jsem svého dirigenta zadržet; vyskočil, šel ke Kannerovi a strkal mu tisícikorunovou bankovku na klavír. “Vy prase,” řekl mu bledý rozčilením, “a teď budete hrát něco, co se sluší na takového velikého a geniálního muzikanta, jako jste vy, vy hovado!” Kanner se zvedl, zsinalý a naježený; myslel jsem, že se vrhne na mého dirigenta a bude ho rdousit, ale zatím jen couval a koktal: “Kanner nehraje! Kanner nehraje!”

Maestro dirigent ho vzal za límec. “Kannere,” řekl hrozivě.

Najednou se Kanner začal divně, jaksi žalostně šklebit. “Já vím,” vykoktal s náhlou střízlivostí, “vy jste ten a ten.” A jmenoval velkého dirigenta jménem, – jak ho ten poloslepý chlap poznal, to tedy nechápu.

“Tak co,” drtil dirigent mezi zuby, “bude se pořádně hrát?”

Kanner vypadal, jako by chtěl padnout na kolena. “Prosím vás, Mistře,” chroptěl, “prosím vás, ne… Prosím vás… Před vámi ne!”

“Proč?”

Kanner se třásl jako list. “Já jsem svině, Mistře… Já už nedovedu… Prosím vás, pusťte mě!”

“Pojď si se mnou sednout, Kannere,” řekl maestro. “A můžeš mi tykat. Já taky trochu rozumím muzice, víš?”

Byl to divný večer. Kanner stěží blekotal a upíral na maestra své vyboulené oči, zmázdřené zeleným chrchlem zákalu, v zoufalém a fanatickém zbožňování; když se před ním řeklo Bach nebo Beethoven nebo Smetana nebo jiné takové jméno, tloukl čelem do stolu a mumlal: “Mistře, nejsem hoden…” Pak se to všechno jaksi spletlo; u našeho stolu seděl nějaký malíř pokojů a tykal si s námi se všemi. “Já jsem taky mistr,” křičel. “Kannere, hrej!”

“Kannere, dnes ti budu hrát já,” řekl maestro a sedl si ke klavíru. “Pamatuješ se na tohle?” Kanner tloukl čelem do stolu a vzlykal. “Nejsem hoden!” “Pamatuješ se na tohle, Kannere? A znáš ještě tohle? To je Gluck. – A tohle znáš? To je Händel.” Maestro nebyl valný pianista, ale měl úžasnou paměť. “A tohohle Bacha taky znáš? Počkej, teď přijde to místo. Slyšíš, Kannere?” Bylo to spíš, jako by celebroval nějakou zmatenou mši za ztracenou duši člověka; nebo jako by horečně vymítal ďábla. Byl bledý a rozježený a obličejem mu cukal ustavičný tik; nikdy jsem ho neviděl tak přísně a zarytě soustředěného na hudbu. “Kannere, teď dávej pozor! Slyšíš to, člověče? Bože, to je muzika! Kannere, ještě nejsi hoden?”

A Kanner zoufale kroutil hlavou.

K ránu jsem doprovázel maestra dirigenta domů. Mračil se jako čert. “Toho zatraceného otrapy je škoda,” bručel beznadějně. “Ten chlap má víc muziky v jednom prstě než já v obou těchhle rukou!” A maestro nebyl z těch, kdo si o sobě myslí příliš málo.

Připomínám tuto malou historku jen proto, že snad objasní, jaký člověk byl Kanner. Tím zvláštnější je, že se spřáhl s Bedou Foltenem, nebo spíš Folten s ním. Kdo znal elegantního, vymydleného Foltena s jeho rozkošnickou hřívou, monoklem na oku a zlatým řetízkem na zápěstí, Foltena mondénního, vznešeného a společenského, nemohl ani pochopit, že vedle sebe snáší takovou žalostnou a sešlou lidskou trosku, a nejenom snáší: že navazuje s Kannerem nejdůvěrnější spojení. Bylo je vídat spolu v bídných kavárničkách, kde Kanner hrával; zpravidla ho Folten naložil do vozu a odvážel si ho domů. Naznačoval, že se snaží zachránit ho mravně a umělecky; přitom ho však opíjel do nepříčetnosti a dokonce sám jaksi sešel, jako by se ocitl pod jeho pustošivým vlivem. Zřejmě a téměř okázale se zanedbával; skoro mu záleželo na tom, aby vypadal jako lehkomyslný a poněkud zchátralý bohém. Vášnivě přizvukoval Kannerovi v jeho pohrdání učenými pány muzikanty. Hudbu musí mít člověk tady, říkal tluka se do prsou, a ne na školním vysvědčení; Kannere, my jim ještě ukážeme, těm školometům! Člověk musí být posedlý hudbou, křičel a koulel očima; tvořit je zběsilost a opojení! Kanner k tomu klátil hlavou a nesouvisle krákoral; a Folten ho naložil do vozu a jeli. Divný párek.

Proč se po nějakém čase rozešli, to nevím. Potkám jednou Foltena, zase mondénního, navoněného a s monoklem, a ptám se ho, co dělá Kanner. Zamračil se a svraštil nos. “Nemožný chlap,” bručel odmítavě. “Ztracený případ. Snažil jsem se ho zachránit, ale –” A mávl nad tím pěstěnou rukou se zlatým řetízkem na zápěstí.

Potom jsem potkal v noci Kannera na ulici, byl ovšem opilý; a ptal jsem se ho mimochodem na Foltena. Blábolil něco, že ho prý Folten chtěl zabít nožem. A pořád mlel o nějaké Juditě. “Judita přece byla má,” drmolil, “a on neměl právo… neměl právo… Já se mu vykašlu na jeho peníze, pane,” skřípal zuřivě, “řekněte mu to, pane! A povězte mu, že mu Juditu nenechám!”

Myslel jsem nejdřív, že mluví o té opeře, o které se Folten už tolik nabásnil; ale pak jsem si vzpomněl, že v jedné kavárničce, kam spolu chodívali, byla sklepnice, které oni sami říkali Judita, taková veliká černá hříšnice. Myslím, že tam oba pálili za ní a že aspoň Kanner byl do ní zuřivě zamilován; slyšel jsem ho tam jednou improvizovat “píseň o Juditě”, takový divoký pohlavní triumf nebo jak bych to řekl; litoval jsem jen, že to neslyšel maestro dirigent. Snad to tedy bylo kvůli této Juditě, že se rozešli tak ve zlém; ale vzpomínky paní Foltýnové svědčí spíš pro pisatelovu první domněnku.

Bylo už řečeno, že Ladislav Kanner se brzo nato ztratil; přestal se prostě vyskytovat ve svých lokálech, a než si někdo z kumpánů na něho vzpomněl, uteklo už něco vody, a Kanner zapadl bez památky. Každá umělecká generace má své podivíny; ten bláznivý a poloslepý muzikant však zmizel příliš záhy, než aby našel zasloužené místo aspoň v kronice své doby.