Židovské anekdoty
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Židovské anekdoty |
| Autor: | Karel Poláček |
| Zdroj: | Soubor:POLÁČEK, Karel - Židovské anekdoty, 2nd edition.djvu Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: Orbis, 1934 (2. vydání) |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
ÚVOD.
Židovské anekdoty možno považovati za lidovou poesii. Tak jako neznáme autora ruských bylin nebo srbských zpěvů bohatýrských, arabských pohádek a středověkých legend, tak neznáme původce židovských anekdot. U některých anekdot bychom ovšem mohli zjistit autora; mnohé z nich vznikly ve vídeňských a budapeštských kabaretech. Je ovšem pochybno, jestli tyto anekdoty jsou původní. Pokoušíte-li se udat nejakou novou židovskou anekdotu osvědčenému znalci, nedožijete se zpravidla úspěchu. Znalec vyslechne vaše vypravování se zachmuřenou tváří, neodmění vás smíchem, jak by se slušelo, ale mávne opovržlivě rukou a řekne: „To je staré.“
Karel Čapek vyslovil teorii, že vůbec není nových anekdot. Podle jeho názoru se anekdoty objevily na zemi současně a lidstvem; tudíž jakési praanekdoty jako jsou prabuňky, podle stoupenců vývojové teorie. Anekdota tedy prošla vývojem jako primitivní živoucí organismus a přizpůsobovala se současně životu.
Někteří literární estetikové vykládají, že ruský realistický román vyniká svou úžasnou psychologií zejména proto, že ruskému národu bylo po staletí žíti pod politickým útlakem. Ruský člověk nemohl se vyžíti extensivně, to jest ve veřejných záležitostech. Proto ruský román rostl dovnitř a probral se k základům lidské duše.
Totéž by bylo možno říci k vysvětlení židovské anekdoty. Je to poetický výraz rasy, která prožila věky v opovržení, v ústrcích a ponížení. Židovskému lidu nebylo dopřáno, aby vybíjel svou energii v usilování po hodnostech, po světské moci a po činech válečnických. Ve dne se žid zabýval obchodem, lichvou, lékařstvím a jiným opovržení hodným zaměstnáním. Večer pak stáhl záclony, odloučil se od světa a usedl ke stolu, aby přemítal a mudroval nad svatým písmem a talmudem. Místo činu miloval slovo. Svoji náklonnost věnoval logice. Nalezl zalíbení nejen v logickém obsahu slova, ale dovedl také pochopiti druhou, skrytější stránku slova, která je zjevna dětem a básníkům, ale neznáma lidem hlučným a světským: seznal, že slovo má mocnou sílu asociativní a že dovede žít samostatně. Dialektika teologických spisů přešla židům do krve. Proto židovské anekdoty vynikají svou břitkou formou a logickým obsahem.
Židovské anekdoty mají melancholii lidí, odvrácených od skutečnosti, ale horoucně toužících po skutečnosti. V jejich sebeironii jeví se dychtění po aktivitě, po činu a po plnoprávném životě. Uvažuji-li o této stránce židovské anokdoty, tehdy si vzpomenu na jednu scénu z filmu Zlaté opojení. V Aljašce byla objevena zlatá ložiska. Zástupy lidí z celého světa hrnou se do těch pochmurnýoh arktických krajů, aby buď zbohatli nebo nechali kosti na sněhových pláních. Mezi zástupy dobrodruhů vmísí se malý, komický mazlíček s pajdavýma nohama a s buřinkou na hlavě. Řekne si: Když všichni mohou jít do Aljašky, proč bych já nemohl? Nejsem tak silný, tak odvážný a chytrý jako ti ostatní chlapi? Oho! My té Aljašce ukážeme, co dovedeme. A pak vidíme Chaplina v osamělém cutawayi a s rákoskou uprostřed nesmírných, sněžných plání. Malý židáček, nepatrný černý brouk v arktické poušti. Chaplin konfrontován s polární přírodou. Má jenom strach, aby lidé na něm nepoznali, že má strach. Přeje si, aby celý svět viděl, že vyzval aljašskou přírodu na souboj a že příroda kapitulovala před jeho mužnou odvahou.
Ostatně já mám dojem, že k vystižení a k charakteristice židovské anekdoty bylo by třeba obšírného pojednání a k tomu zde není místa. Dovolte, abych místo toho posloužil vám židovskou anekdotou. Tak tomu vždycky bývá. Jeden pán chce něco vysvětliti jinému pánovi a místo toho řekne: „To máte zrovna tak, jako když jeli ti dva židi ve vlaku. Znáte to!?“
Tak tedy: Na židovský svátek Dlouhý den troubí některý nábožný žid na roh, který se nazývá šofar.
Jeden pán záviděl druhému pánovl tu čest, že smí o Dlouhém dnu troubit na šofar. I umínil si, že mu to zkazí a nasypal mu do šofaru hrách. Tak ten pán chtěl troubit a nemohl. Měl z toho jenom ostudu.
Žaloval pro tuto příhodu svého nepřítele pro urážku na cti.
Soudce vyslechl příběh a pak se otázal: „Co je to ten šofar?“
Žalobce pokrčil rameny a pravil: „Šofar je šofar.“
„To není žádná odpověď,“ řekl soudce a obrátil se na žalovaného, aby mu vysvětlil, co je to šofar.
Obviněný pokrčil rameny a řekl: „Šofar je šofar.“
Soudce byl nucen obeslat si znalce, aby mu vysvětlil, co je to šofar.
Znalec se zamyslil a po delší úvaze řekl: „To máte tak, pane soudce. Šofar je, aby se tak řeklo… Šofar je šofar.“
Soudce se rozzlobil a pohrozil znalci pokutou, že si dělá posměch ze soudu. Tak tedy znalec se opět zamyslil a pak řekl neochotně: „Šofar… to je taková trumpeta.“
„Tak vidíte, že to umíte vysvětlit,“ liboval si soudce, „teď už vím, co je to šofar.“ A vynesl rozsudek.
Po vynešení rozsudku přistoupil k soudci obžalovaný, žalobce i znalec. A všichni řekli jednohlasně: „Abyste věděl, pane rado: šofar není žádná trumpeta. Šofar je šofar!“
A co mám říci o židovské anekdotě? Židovská anekdota je — židovská anekdota.
O těchhle svátcích si pan Lissauer počínal v kostele náramně bouřlivě. Tak se horoucně modlil, až se rozčilil a čím dále byla jeho slova hlasitější a gestikulace bouřlivější.
Tu se ho dotkl šames konejšivě prstem: „Pane Lissauer, nekřičte tak na Pána Boha. Věřte mi, že v dobrotě se to dá lépe vyřídit…“
Vypravovalo se o všelijakých podivných příhodách. A tu pan Kraus takto počal: „Co byste řekli tomuhle. Jel jsem jednou do Anglie a na lodi bylo v podpalubí sto sudů se střelným prachem. A tu vám jeden sestoupil do podpalubí a hodil hořící sirku do jednoho sudu.“
„Strašné,“ zvolali posluchači, „no, a co? Ta loď vyletěla do povětří?“
„To si myslíte vy,“ odvětil pan Kraus pohrdavě. „Ale Bůh je mocný. Ta historie není pravdivá —“
Artur Katz je, chudák, úplně slepý. Ale přesto miluje ženy a zejména ženy bytelné, vnadné, mohutných a tučných tvarů. Tak mu našli nevěstu takové jakosti.
I přivedli ho do domu nevěsty a povídají: „Hele, Artur, tady je tvoje nevěsta Rosa.“
„Dovolte, ať se podívám,“ povídá Artur a počal rukama odhadovat její přednosti. Hmatá kolem pasu, pořád kolem pasu, a ještě kolem pasu a najednou zvolal nadšeně:
„To je pořád ještě Rosa?“
„Cože? Včera jste mě prosil o podporu, že nemáte na oběd a dnes si tu sedíte a jíte lososa s majonézou…?“
„Podívejte se, pan Reiniš, vy máte moc řečí a já to nemám rád. Když nemám peníze, nemůžu jíst lososa. Tak mi laskavě řekněte, kdy mám jíst lososa?“
„Drzost, jakou mají někteří lidé, já vám říkám… Tadyhle pan Bloch si mě dovolil upomínat o mizerných tisíc korun. Chcete slyšet moji odpověď, co jsem mu psal? Tak si to nechte vypravovat.“ „Pane Bloch,“ píšu mu, „to je od Vás velká drzost, co si dovolujete. Víte co, s takovým člověkem, jako jsou oni, se nebudu bavit. Pošlou si ke mně účetního, já mu vyplatím těch tisíc korun na dřevo a přidám mu pár facek.“
„Totiž, abyste mi rozuměl. Já bych mu byl takhle psal, kdybych měl těch tisíc korun…“
Pan doktor Kohn je starý mládenec. Jeho přátelé ho přemlouvají, aby už jednou do toho praštil.
„To jsou samé hezké věci,“ povídá, „ale já si dovedu takové živě představit. Ráno vstanu, žena sedí doma. Jdu do ordinace, jsem tam několik hodin, přijdu domů — žena tu sedí. Pak jdu na návštěvu k pacientům. Vrátím se domů, ona tu pořád sedí. A nejde pryč a nejde pryč, kdyby ji hrom vzal…“
Jeden ženich prohlásil, že nekupuje zajíce v pytli. Chce vidět nevěstu, jak ji Pánbůh stvořil. Její rodiče bojují těžký boj. Ale protože jde o velmi dobrou partii, dali konečně své svolení.
Ženich pět minut prohlížel zádumčivě svlečenou nevěstu a pak prohlásil resolutně: „Já si ji nevezmu. Její nos se mi nelíbí!“
Starý pan Bruckner musel jet parníkem z Terstu do Benátek.
Strašně se bál mořské nemoci.
Aby na to vyzrál, šel si večer lehnout do své kabiny, ačkoliv parník odjížděl až ve 2 ráno. Myslil, že až to pojede, zaspí to.
V noci jej probudila strašlivá bouře. Po hrozném utrpení svítalo a starý Bruckner vylezl ven.
Na nábřeží se přes mlhu prodírala tabule s nápisem:
„Pro bouři je odjezd parníku odložen.“
Pan Druckner seděl v kavárně a hrál jedníka. Za ním seděl pan Popper a kibicoval. Pan Druckner koupil osmnáct a ptal se kibice o radu: „Co myslejí, pane Popper, mám ještě táhnout?“
Pan Popper se zamyslil a pravil: „Při posledním sčítání lidu se zjistilo, že v Praze je akorát padesát procent těch, kteří táhnou na osmnáct a koupí dobře a druhých padesát procent, kteří na osmnáct ještě kupují a jsou trop. Tak já jim nemůžu radit, protože nevím, do které skupiny patřejí.“
Bloch a Lederer nemluví spolu už dvacet let.
Tuhle přišel pan Lederer do kavárny.
Bylo to v sobotu večer a lokál byl plný. Jenom u jednoho stolu seděl jeden pán, a to byl pan Bloch. Lederer se posadil bez pozdravu a bez dovolení u toho stolu a dal najevo, že svého nepřítele nevidí.
Tu přistoupil ke stolu člověk s pokladničkou, který vybíral na dobročinný účel. Bloch dal korunu. A když onen člověk zahrkal Ledererovi pokladničkou pod nosem, tu ukázal pan Lederer palcem na pana Blocha a pravil: „To bylo za oba!“
V jednom městě žije pan Winternitz a ten je — to byste neuhodli — povoláním sklenář.
Jednou přišla k němu jedna babička koupit svatého Václava, malovaného na skle. Pan Winternitz žádného svatého Václava neměl na skladě, tak jí nabídl svatého Floriána.
„To přeci není svatý Václav,“ namítá babka, „svatý Václav má přece koně.“
„A copak tenhle nemá? Podívejte se, babička, vždyť má putynku v ruce… to jak právě svého koně napojil…“
Rosa Lembergrová se má za několik dní vdavat. Má také nejvyšší čas, protože je v očekávání radostné události. Starý Lemberger jde k rabínovi, aby zařídil podle toho svatební řeč.
„Koukejte se, pane rabín“ praví mu, „vy přece víte, co s mou dcerou je — to se přece může stát v nejlepší rodině. Já vím, vy jste dobrej řečník, vy držíte krásné řeči na svatbách i o jinejch svátcích, vy už budete vědět, jakou řeč máte držet.“
„To je všechno hezké, pane Lemberger, ale copak jsem břichomluvec?“
Kibic seděl v kavárně od jedenácti dopoledne do pěti odpoledne. Přihlížel hře a spotřeboval k tomu množství sklenic vody a zápalek. Konečně chystá se k odchodu.
„Číšníku, zvolal, „držte mně místo, než přijdu zpátky. Já si jenom skočím domů vypít kafe…“
„Krásná historie, co se nám přihodila, Rosa! Naše Lucie je těhotná. Jak je to možno?“
„Možná, že s tím příručím, který u nás bydlel.“
„Ten měl přece postel extra pro sebe!“
„Ale mezi její a jeho postelí byla přece španělská stěna?“
„No tak asi tu španělskou stěnu dal stranou.“
„Leda to!“
Obžalovaný, přistupte blíže. Jak se jmenujete?“
„Jakub Abeles.“
„Odkud?“
„Z Tarnopole.“
„Čím jste?“
„Vetešník.“
„Náboženství?“
„Řekl jsem vám, že se jmenuji Jakub Abeles, že jsem z Tarnopole a vetešník. Co vám mám ještě vypravovat? Jsem snad husita, ne?“
V jednom městě byl následující zvyk: Když někdo z místních obchodníků ohlásil konkurs, přišli dva bubeníci a bubnovali před krámem.
Přišli jednoho dne před závod pana Feigla.
Pan Feigl vyšel před krám a zvolal: „Co tady bubnujete? Já přece vůbec nejsem plejte!“
Zamlčel se a dodal po krátkém rozmýšlení: „A konečně… když už tady jednou jste — bubnujte dál!“
V ruské restauraci zavolal si Abraham Korach číšníka.
„Číšníku, ten boršč není dost kyselý.“
„To, prosím, není bořč, to je bouillon.“
„No, když je to bouillon, tak je to kyselé dost.“
„Pane Paschkes, vy vypadáte nějak špatně.“
„No, copak vám mám povídat? Játra nejsou v pořádku, žaludek mne bolí, krk mám zapálený, puls mi vynechává, nohy mám oteklé — a já sám nejsem taky v pořádku.“
K jednomu boháči přišel šnorer (židovský žebrák) žebrat. Boháč zavolal sluhu a pravil: „Johan, vyhoď toho chlapa, mne bolí nad ním srdce!“
Starý Porges, který platí v kruhu své rodiny za mudrce, vykládá svým vnukům rozdíl mezi tímto a oním světem.
„Tak se podívejte, děti: Tenhle svět, co ho vidíme, nepatří nám, židům, ale patří křesťanům. Zato onen svět, kam přijdeme po smrti, bude patřit nám.“ — Pauza. — Po chvíli dodá mudrc: „Totiž, já bych se zasmál, kdyby onen svět patřil také křesťanům!“
Pan Goldstein má velmi krásnou ženu. Jednou vzal jej jeho přítel stranou a pravil důvěrně: „Člověče, copak jseš slepý? Tvoje žena má čtyři milence!“
„Jak to slepý?“ odvětil chladnokrevně pan Goldstein, „já se raději účastním dobrého podniku s dvaceti procenty, než špatného sto procenty.“
Tři přátelé hrají mariáš. Starý Freudenfeld vylicitoval betla, ale v tom ho ranila mrtvice a byl na místě mrtev.
Jeho přátelé jsou hluboce dojati. Po chvíli se zvedl pan Kraus a povídá: „Musím se podívat, jestli nebožtík Freudenfeld neměl toho betla vyloženého. Já jsem mu chtěl dát na něj flek.“
K panu Pollakovi přišel zřízenec od náboženské obce vybrat náboženskou daň.
Pan Pollak řekl, ať mu dají pokoj, že nemá peníze, a vůbec…
„Jojo,“ praví zřízenec káravě, „daně platit, to ne, ale na židovském hřbitově se dát pochovat, to byste rád!“
Jedna židovská obec v Haliči vyhořela. Byla uspořádána sbírka na pohořelé a sešlo se mnoho darů. Tu přišel ze sousední vesnice pan Seligmann na radnici a žádal o podporu.
„Cože?“ tázal se starosta, „copak u vás taky hořelo?“
„Ze by hořelo, to nehořelo. Ale já jsem se moc polekal…“
Modlitba pana Dallese: „Velký bože, pomoz mi! Ty ses přeci smiloval nad docela cizími lidmi, proč ne nade mnou?“
Obchodní dopis:
„Velectěný pane!
Kdo slíbil zaplatit do prvního? Vy! Kdo nesplnil slovo? Vy! Kdo je lump?
Váš oddaný Mořic Löbl.“
Abeles se plížil za Komfeldem a znenadání dal mu zezadu pohlavek. Když se Kornfeld obrátil, tu seznal, že se zmýlil v osobě a pravil: „Prosím za prominutí. Já myslel, že je to Bondy.“
„A kdyby to byl Bondy? To musíte zrovna fackovat?“
Abeles (hořce): „To jsem si do nich nemyslil, že se budou ještě Bondyho zastávat!“
„Arture, mám pro tebe partii. Holka je bohatá…“
„Tatínku, přestaň. Ty víš, že miluji slečnu Idu, a i ikdyž ona nemá peníze, já vím, že budu s ní šťasten.“
„No — a když už s ní budeš šťastný — co z toho máš?“
Kosiner sedí v kruhu své četné rodiny.
Najednou vstoupí hauzírník a nabízí staré kovy ke koupi.
„No co já s tím?“ ptá se Kosiner.
„Co s tím? Z toho se dá dělat všecko možné. Hřebíky, kleště, mříže, železné hrnce, pistole…“
„Cooo?… Pistole?… Děti — ven!“
David Barches byl zdatný obchodník, který to přivedl z obyčejného obchodního cestujícího na šéfa firmy Barches & Co.
Jenom, že jednou se něco stalo a Barches dostal pro směnečné podvody tři roky žaláře.
Když narukoval do kriminálu, tu řekl mu ředitel ústavu: „Podívejte se, Barches, vy jste přece inteligent. Proto si můžete zvolit u nás zaměstnání. Chcete lepit pytlíky, plést koše, šít pytle anebo se učit knihařství?“
„Pane řediteli,“ odpověděl Barches, „já vidím, že tady máte spoustu průmyslu. Udělám vám nabídku: Já byl dříve obchodní cestující — pošlete mne na tůru!“
Paní Posilesová je vdova a má dvě děti. Pan Pollak je vdovec se třemi dětmi. Oba se poznali a zamilovali se. Pak se vzali. Rozumí se, že měli zase děti.
Za nějaký čas přišel Pollak domů a slyšel velký rámus.
„Pro pána krále, co se to děje?“
„Ale nic,“ odpovídá manželka, „to jenom tvoje děti a moje děti se perou s našimi dětmi!“
Šnorer přišel k Rotschildovi a pravil: „Pane Rotschilde, pámbu ví, že jsem k nim nepřišel žebrat. Já se chci jenom s nimi vsadit o tisíc korun, že si mohu opatřit to, co si ani bohatý Rotschild nemůže opatřit.“
„Dobře,“ pravil pan Rotachlld, „sázka platí. To bych se na to podíval, abych si nemohl opatřit to, co si vy můžete opatřit.“
„No tak: Opatřejí si vysvědčení chudoby od náboženské obce jako já…“
Rosenblatt a Eichelbaum chtěli založiti společnou firmu a šli proto k notáři. Tam se handrkovali po dlouhé hodiny, až byl notář z toho zoufalý a chtěl oba pány vyhodit.
„Tak počkejte, pane notář,“ pravil Eichelbaum, „uděláme to tedy zkrátka. Napište: Kdyby měl obchod upadnout v konkurs, tak se čistý zisk rozdělí na dvě rovné poloviny.“
Jeden pán se ptal jiného pána: „Prosím vás, pane Kohn, kdepak je tu Jungmannovo náměstí?
„Jak to víte, že se jmenuju Kohn?“
„Já jsem to uhodl.“
„Tak uhodněte také, kde je Jungmannovo náměstí.“
Pan Porges chtěl pohnouti pana Blocha, aby vzal od něho za jeho dluh kufr. „Dejte mi svátek,“ pravil pan Bloch, „co já s kufrem?“ „Můžete si do něj dát šaty.“ „Jo, to víte. K vůli vám budu běhat nahej…“
Nathan Gänsekrös má úzkostlivou ženu. Na schodech volá ještě jednou za nim: „Nathan, ať mi nepřijdeš pod elektriku!“
„Dovol, Flora,“ povídal Nathan, „co bych dělal pod elektrikou?“
Pan Mandelík za války strašně zbohatl a teď nedělá nic jiného, než že si vodí návštěvy do svého nádherně zařízeného příbytku a chlubí se, že ho to stálo houf peněz.
Jeden návštěvník nemohl snést toto naparování a pošeptal svému sousedovi: „Je to parvenu!“
Pan Mandelík to zaslechl a pravil: „Žádný barvený, to je všecko echtovní!“
Ve lvovaké galerii stojí pan Paschkes se svojí manželkou před slavným obrazem „Adam a Eva“ od Lukáše Cranacha.
„To je Adam a Eva,“ praví pan Paschkes znalecky, „to ae pozná podle těch fíkových listů. No — na každý způsob se přesvědčím, je-li to pravda.“
Listuje v katalogu a splete si listy. Čte: „Návštěva anglického vyslance u nizozemské královny.“
„Vida!“ diví se pan Paschkes, „málem bych se zmýlil. Jak je dobře se přesvědčit…!“
Starý baron Oppenheim zval si každý den jednoho chudého souvěrce na oběd. Jednou byl starý Hašile na řadě a ten se objevil v průvodu nějakého cizího člověka.
Baron pravil: „Hašile, já vás přece pozval samotného a teď přivádíte ještě jednoho?“
„Odpusťte, pane barone, ale tenhleten je u mne na stravu…“
Mladý Max Elbogen se měl ženit. Ale o Maxovi bylo známo, že je velký žrout. Proto, když jel se svým otcem se představit nevěstě, tu ho starý Elbogen napomínal, aby u stolu jedl střídmě.
Max sedí s otcem u stolu, na nevěstu se ani nepodívá a jenom jí. Starý ho pod stolem rýpl do žeber a pravil: „Max, zkazíš si žaludek!“
Max přestal jíst a odpověděl: „Tati, nech mě — ona se mi nelíbí!“
„Jakub, čím je tvůj syn?“
„Můj syn je filmový herec.“
„Jak se to dělá?“
„Docela jednoduše. Mluví se jako obyčejně, jenomže se při tom nic nepovídá!“
Sotva přišla ta upomínka, sedl si Artur Porgee a napsal následující dopis:
„Velectěný pane!
Dovolil jste si napsat drzý dopis. Upozorňuji Vás, že během roku ukládám všecky nezaplacené účty do přihrádky. Na Nový rok zamhouřím oči, vytáhnu jeden účet a zaplatím. Jestli se ještě jednou opovážíte poslati mi takovou nestydatou upomínku, pak jste ze slosování vyloučen.
S veškerou úctou…“
Byl velký svátek Den smíření. Pan Schmalfuss potkal rabína a ptal se: „Pane rabín já prosím o poučení. Kdybych uviděl na velký svátek na ulici dukát, smím jej zdvihnout?“
„Nikoliv,“ odpověděl rabín, „ve svátek se nesmějí peníze brát do ruky.“
Pátravě se podíval na dlažbu.
„A za druhé, ten dukát nikde nevidím…“
Cestující mluvil dvě hodiny do pana Geduldigera, ale nepodařilo se mu nic prodat. Resignovaně zabalil svých dvacet kolekcí — pak se ale postavil do kouta a počal odříkávat modlitbu za zemřelé.
Pan Geduldiger se lekl a zvolal. „Pro pána, co to děláte?“
Smutně odvětil cestující: „Pro mne jste mrtvý muž!“
Pan Pick hrál s panem Blochem bulku.
Pan Pick fixloval. Pan Bloch se rozzlobil a strašně Pickovi nadával.
Pan Pick položil karty a pravil: „Podívaj se, pane Bloch… Tak hrajeme nebo se bavíme?“
Předkové Ignáce Porgesa byli také izraelité. Ale Ignác Porges je katolík. Když se přišel nějaký pan Thierfelder ucházet o jeho dceru Vlastu, tu řekl mu pan Porges: „Milý pane Thierfelder, z toho nebude nic. Za prvé jste žid a my křesťani. Zadruhé nemáte peníze, a to je u nás židů to hlavní!“
V jednom městě na Slovensku mají rabína, který nedovede slovensky. Toho využívají jeho žáci v hodině náboženství, a když jsou vyvoláni, říkají si, co jim napadne a pletou do toho biblická jména jako Aron, Mojžíš, Izák, aby se rabín domníval, že odpovídají na jeho otázky.
Ale jednou vyvolal rabín žáčka a žádal, aby mu řekl, co odpověděl Kain, když se jej Hospodin ptal, kde je jeho bratr Abel.
„No, čo sa pýtal Hospodin?“
Žák mlčí.
„Nič?“ Rabín zavrtěl hlavou a pravil káravě:
„Keď se Hospodin pýta, Kain muss antworten!“
V jednom křesťanském závodě měli papouška, kterého majitel naučil nadávat židům.
Jednou vstoupil do tohoto obchodu nějaký pan Tanzer, obchodní cestující. Jak ho papoušek uviděl, hned začal pokřikovat: „Žide-smrade!“
Pan Tanzer se nejprve ulekl a pak řekl káravě k papouškovi: „Vy toho máte zapotřebí! Vy chcete někomu nadávat židů? Vy s tím vaším nosem?“
Paní Pollak ukazuje jednomu známému obraz.
„Moc hezký, milostpaní, ale měla byste mít k němu pendant“
Druhého dne šla paní Pollak do uměleckého závodu.
„Potřebuji pendant.“
„K čemu, milostivá?“
„Do toho vám nic není, drzý člověče!“
V Templové uličce bydlily dvě paní Kohnové. Ta jedna — dej jí pámbu věčnou slávu — zemřela, zatím co druhá leží nemocná.
Zřízenci pohřebního ústavu nesli rakev do domu smutku a spletli si adresu. Pan Kohn otevřel dveře, uviděl zřízence a zavolal do pokoje, kde ležela nemocná:
„Roza, dělej, už jsou tady s rakví!“
Potkal pan Eckstein svého přítele a pravil: „Jsem v největších nesnázích. Musíš mně půjčit pět korun.“
Přítel podíval se smutně na žadatele a pravil: „Já bych chtěl mít ve svém jmění to, oč vezmež míň…“
Starý Nathan vypravoval svému příteli Baruchovi o místním rabínovi samé neobyčejné věci.
„Ať mi to věříš nebo ne,“ pravil: „náš rabín zavře se ve svém pokoji, nejí a nepije, a celý týden rozmlouvá a Bohem.“
„Kdo ti to řekl, Nathane?“
„Sám rabín mi to vypravoval.“
„Možná, že ten rabín lže?“
„Lže? Copak by se Pán Bůh bavil s lhářem?“
„Já vám říkám, pane Mendl, jsou to teď časy. Každý týden dosazuju do obchodu tisíc korun.“
„Tak proč obchod nezavřete, pane Geduldiger?“
„Neamysl! Z čeho bych byl živ?“
Paní Schidlofová je na smrtelně posteli.
„Siegfried,“ praví k svému muži, „ja brzy zemřu. A ty, sotva budu pochovaná, zapomeneš, že jsem ti byla hodnou a věrnou manželkou a budeš běhat za jinými…“
„Rosa,“ odpověděl pan Schidlof chlácholivě, „nejprve umři a pak budeme mluvit dál!“
Před nádherným mausoleem Rotschildů na frankfurtském hřbitově stojí dva páni mojžíšského vyznání. Uplyne dlouhá chvíle tichého obdivu. Konečně jeden z nich, ukazuje na náhrobek, praví závistivě: „Ti si žijí!“
Rok uplynul a pan Barches se odvážil do lázní. V lázních v sousední vaně uviděl jakéhosi Slovana, dlouhého blondýna s ohrnutým nosem. Barches se pokorně skrčil, neboť se obával, že jej bude neznámý antisemita insultovat.
Slovan ae vykoupal, vystoupil z vany, aby se osušil. Barches jej změří od shora až dolů. Najednou praví radostně: „Prosím vás, kdy máme letos Den smíření?“
Perlmutter má si vzít slečnu Irmu.
„Irmu si chceš vzít?“ ptal se jej pan Potasch, „ta měla přece poměr a půl Tarnopolem.“
„No, a když…? Ostatně, jak je velká celá Tarnopol…?“
Popper se řítí zběsile ulicemi. Najednou narazí na svého známého.
„Kam pak běžíš?“ „Ale k doktorovi. Zena se mi ňák nelíbí.“
„A jejej! To jdu s tebou. Moje se mi už dávno nelíbí…“
Leopold Munk zemřel. Pořád veselý, zdravý, červený a najednou… Zemřel a dost. Leží tu studený, nehybný. Rodina je kolem něho, naříká a pláče.
A tu vstoupí do světnice nebožtíkovy nějaký Krauskopf. Co prý je? Ale, tadyhle Leopold Munk umřel. Jak to — umřel? No, umřel, jaké řeči.
„Nesmysl,“ povídá Krauskopf, „já ho vzkřísím. Přineste mi pohár výtečného vína.“
Přinesli mu víno. Krauskopf zdvihl číši a zvolal: „Leopold, na tvé zdraví!“ — Vypil číši, ale mrtvý jako by nic. Krauskopf zavrtěl hlavou a pravil: „Přineste mi nějaké silnější víno. Tohle bylo nějaké slabé.“
Přinesli. Krauskopf se napil a zvolal velkým hlasem: „Leopold, na tvé zdraví. Vstávej!“ — Ale mrtvý leží tiše dál. Krauskopf se zamrzel a pravil: „Nic platno, musíte mi přinésti nejsilnější víno, jaké máte.“
Přinesli mu nejsilnější víno. Krauskopf vypil a zařval: „Leopold, povídám: Na tvé zdraví! Máš vstávat!“
Mrtvý nevstal.
Krauskopf chvíli zádumčivě pohlížel mrtvému do tváře a pak pravil s obdivem:
„Opravdu, tomuhle se říká mrtvý!“
„Robert, proč si nechceš vzít Irmu?“
„Když ona, tatínku, na jedno oko šilhá.“
„Robert, nebuď pesimista! Rekni si: Irma na jedno oko nešilhá a tak si ji vezmu…“
Šnorer Lebertran byl velmi zbožný. A tak, když se jednou mocně modlil, zjevil se mu archanděl Gabriel.
„Milý Gabrieli,“ povidal Lebertran, „co je Bohu sto tisíc let?“
„Sto tisíc let je Bohu jedna minuta.“
„A co je Bohu sto tisíc korun?“
„Sto tisíc korun je Bohu jeden haléř.“
„Ctěný pane archanděli, přimluv se u Boha, ať mi daruje jeden haléř.“
„Počkej minutu…“
Mladý Pollak se ptá lékaře: „Prosím vás, pane doktora, co to znamená, když má dívka na břiše jizvy?“
„Pravděpodobně má porod za sebou. Proč se ptáte?“
„Já jen tak… Nabízeli mně nevěstu…“
Manžel jel do Paříže. Byl tam čtrnáct dní, když mu přišel telegram od manželky: „Samueli, nezapomeň, že jsi ženat…“
Přišla telegrafická odpověď: „Telegram, bohužel, pozdě obdržel!“
Již ve Starém zákoně mluví se o vynálezu telefonu. Neboť stojí psáno: „Mojžíš třikráte zavolal Boha a neobdržel odpověď…“
Dva Aberdeňané a jeden Žid šli v Londýně na přednášku, na kterou byl vstup volný. Během přednášky byla oznámena sbírka. Žid omdlel a dva Aberdeňané se ho hned ujali a vynesli ho ven.
„To máte radost,“ pravila paní Porgesová k jednomu universitnímu profesoru, „že se váš syn stal soukromým docentem. Jak jsem to slyšela, hned jsem řekla mýmu, že musí taky našeho Oskárka vzít do kšeftu.“
Náboženská obec v Libochovicích hledala šamese (židovského kostelníka). Přihlásil se mladý muž. Rabín si ho prohlédl a líbil se mu.
„Vyznáte se také v bohoslužbách?“ pátral.
„Jestli se vyznám!“ odvětil mladý muž sebevědomě. „Znám všecko. Písmo znám, talmud jsem prostudoval, bohoslužby mám v malíčku, no já vám říkám, není nic, co bych neznal.“
„To je dobře,“ zaradoval se rabín. „Jste přijat. Podepište mi smlouvu.“
„Ojvej,“ vzkřikl mladý muž. „To je ouraz. Psát neumím.“
„Pak lituji,“ odvětil rabín. „šamese, který neumí psát, nemůžeme potřebovat.“
Mladý muž byl smutný a odešel do světa. Dal se na obchod. Protože byl čilá hlava, přivedl to na finančního magnáta, před nímž se skláněly korunované hlavy. Stařičký zeměpán ho jmenoval šlechticem. Dva páni ve fraku mu přinesli jmenovací dekret k podpisu. Novopeřený šlechtic mínil, že by to mohl podepsat jeho tajemník. Páni řekli, že to nejde, že to musí být podepsáno vlastnoručně.
„Já neumím psát,“ přiznal se bankéř.
„To není možné!“. vzkřikli páni.
„Jakpak není možné! Kdybych uměl psát, moh’ jsem být dneska šamesem v Libochovicích…“
Nějaký pan Geduldiger, co ho to napadlo, nevím, byl jednou na představení Wagnerova „Parsifala“.
Druhý den ho potkal známý a ptal se ho, jaké bylo představení.
„No, jaký to bylo,“ opáčil pan Geduldjger, „co vám mám vypravovat? Ve tři čtvrti na dvanáct se podívám na hodinky a ono bylo devět.“
Že už je řeč o tom Parsifalu. Tak byl zase nějaký pan Bloch a ten si nechal říci, že „Parsifal“ je krásný kus.
A když hráli motiv kouzla Velkého pátku, tu zpozoroval nějaký inteligent, že se pan Bloch hlasitě směje.
„To jsem jakživ neviděl, takového člověka“ rozčiloval se ten pán, „hrají takový vzdělaný kus a on se směje.“
„Co mám dělat?“ bránil se pan Bloch, „sedím tu jako prodanej, muziky mám plný břicho a tak si vypravuju anekdoty, abych se rozveselil.“
Byl svátek Dlouhého dne a do synagogy se hrnul nějaký pan Votický.
U vchodu ho zarazil šames.
„Mají zaplacené sedadlo?“ ptal se ho.
„Já nic…“ odvětil pan Votický, „já mám v templu bratrance a chci mu říci jenom slovíčko a hned jsem venku.“
Šames se mu, bystře zadíval do obličeje, chvilku mlčel a pak řekl podeziravě: „Voni švindlíři, voni se chtějí, mně se zdá, modlit!“
Dohazovač mluvil do jednoho pána, aby si koupil vilu.
„Představte si,“ lákal, „to je vila, něco delikátního. Krásná krajina. Vila stojí přímo na řece Vltavě. Vy se ve svém pokoji svléknete a můžete přímo skočit do řeky.“
„To je všecko hezké,“ mínil ten pán, „ale co, když přijde povodeň?“
Dohazovač mávl rukou.
„Žádné strachy! — Kde je vila a kde je Vltava!“ .
Pan Pinkus dostal večer telegram, že jeho tchyně zemřela.
„Bože, bože…“ vzdychal, „to budu zejtra rozčilenej…“
„Co byste chtěl radši: být milionářem nebo mít tyfus?“ ptal se pan Kraus nějakého Haase.
„Dovolte, co je to za blbou otázku?“ rozčilil se pan Haas.
„Nerozčilujte se a řekněte!“
„To se ví, že bych byl radši milionář.“
„Tak vidíte, jak, jste blbej. Mílionář musí umřít každý a z nemocných tyfem jen třicet procent.“
K rabínovi přišla jedna paní, že se chce dát rozvést.
Rabín jí domlouval, aby to nedělala.
„Podívejte se,“ řekl, „máte s ním několik dětí —“
„Děti! Děti!“ povykovala ta paní, „vím já při tom jeho záletnictví, jestli jsou to jeho děti?!“
Chudý člověk přišel k rabínovi a bědoval:
„Rabbi, mám velkou bídu. Já, žena a šest dětí jsme v jedné světnici. Nemůžeme se ani hnout. Co mám dělat?“
Rabín přemýšlel a pak pravil: „Kup si koně.“
Chudý člověk se uklonil a odešel.
Za nějaký čas přišel zase a lamentoval: „Rabbi, to už je k nevydržení! Mám jenom jednu světnici a v té jsem já, žena a šest dětí. A teď ještě máme tam koně. U nás není vůbec hnutí. Co mám dělat?“
„Prodej koně,“ radil moudrý rabín.
Brzy na to přišel opět chudý člověk a měl velkou radost.
„Děkuji ti, moudrý rabbi, ze tvou radu. Prodal jsem koně a teď máme všichni místa dost.“
Richard Michelup dostal vysvědčení, ozdobené čtyřmi nedostatečnými.
„No Richardku,“ ptá se dědeček, „jak pak’s dopad?“
„Já říkám, dědečku,“ praví Richard, „zdraví nade všecko!“
Jakub pochoval ženu. Na cestě z krematoria doprovázel jej švagr, jenž nesl v urně popel drahé zesnulé. Tak kráčeli mlčky ponořeni v truchlivé myšlenky.
Najednou začalo padat náledí.
Jakub pravil: „Pieta sem, pieta tam. Sypej popel, ať neupadnem!“
K bohatému panu Taubrovi přišel šnorer o podporu.
Ale pan Tauber má zásady. „Almužnu vám nedám, ale poskytnu vám příležitost si vydělat. Chcete pracovat u mne na zahradě?“
„Kolik platíte?“
„Křesťanovi dávám deset korun denně, ale vám dám patnáct korun.“
Šnorer se podrbal za uchem.
„Mám pro vás návrh,“ pravil. „Dávejte mi denně jen pět korun a za těch deset najměte si křesťana…“
Bloch a Blau stojí před soudem. Blau žaluje Blocha o dluh 100 Kč.
„Pane Bloch,“ povídá soudce, „tak proč raději nezaplatíte?“
„Já bych zaplatil, pane rado, ale když on ml nechce dát napřed stvrzenku, a já abych mu platil ještě jednou.“
Soudce se obrátí na žalobce.
„Tak proč mu nechcete dát napřed stvrzenku, pane Blau?“
„Když to jsou těžké věci, pane rado. Dám mu napřed stvrzenku, on mi těch sto korun nedá. Všude bude říkat, jaké pak placení, já mám v ruce stvrzenku, že jsem zaplatil…“
U firmy Gütig & syn, velkoobchod senem a plodinami, zemřel cestující. Firmě nastala tím povinnost dát parte do novin a sestavením úmrtního oznamení byl pověřen prokurista, o němž se věděla, že má literární schopnosti.
Prokurista zavolal slečnu a dojat, počal diktovat:
„Oznamujeme svým přátelům a známým, že se Bohu všemohoucímu zalíbilo povolat k sobě našeho dlouholetého zástupce, pana Artura Laufera. Ztrácíme v něm výtečného organisátora, neúmorného pracovníka, který byl vždy duší závodu. Byl vždy otcovsky vlídný k podřízeným a oddaný k představeným.“
Zde poručil diktující slečně vynechat dva řádky. A potom diktoval dodatek:
„Ze závodu vystupuje na vlastní žádost.“
Pan Kosiner zavolal si notáře, že prý bude dělat testament. Každému dobročinnému spolku odkazuje po sto tisíci Kč, a každý synovec a neteř má dostati pět set tisíc.
„Což jste tak bohat?“ táže se notář.
„To ne, ale ať se vidí, že mám dobrou vůli.“
Pan Krauskopf jel lokálkou domů, do Malé Kdyně. Naproti němu seděl jeden vážný pán a četl noviny.
„Co má tenhle pán co dělat v Malé Kdyni?“ uvažoval pan Krauskopf. „Proč jede právě do Malé Kdyně a proč ne jinam?“
„Že by to byl cestující od Epsteina a jel k Načeradcovi? — Kdepak! Přece Načeradec udělal už nákupy pro jarní sezonu.“
„Že by to byl doktor Lagus a jel k vůli žaludku paní Deutschmannové? — Ale vždyť paní Deutschmannové už nic není.“
„Počkat! — Paní Reichová byla v Plzni a tam si udělala známost a nějakým zubním technikem. Že by to byl ten? — Ne! Přece nepojede on za ní. U nás se všecko vidí…“
„Už to mám! — Že jsem na to nepřipadl dříve. U Votických dědili. A tenhle ten jede k poslední vůli. Je to nějaký doktor Štědrý z Vinohrad.“
Naklonil se k neznámému pánovi, smekl obřadně klobouk a pravil: „Máúcta, poklona, pane doktore Štědrý!“
„Jak mne znáte?“ podivil se pán.
„Já vás vůbec neznám. Já jsem si vás vypočítal!“
Dva šnoreři (židovští žebráci) se radí, jak by přišli k penězům.
„Poslyš,“ povídá jeden, „tamhle bydlí bohatý pan Lobosický. Ten dává vždycky sto korun. Jdi k němu, on ti dá.“
„Jo, ale co mu řeknu?“
„Rekneš: Naše obec vyhořela, dům mi shořel do základů, celá rodina lehla popelem.“
„Dobře“ A první šnorer šel k panu Lobosickému.
Když se vrátil, ten druhý na něho čekal.
„Dostals?“
„Dostal. Sto korun.“
„Tak dej sem padesát!“
„Dovol — copak tvoje obec taky vyhořela?“
Stein navštívil svého přítele v blázinci.
„Prosím tě,“ táže se, „jak, ses sem dostal?“
Blázen pokrčil rameny.
„To je tak,“ povídal, „rozpor v mínění. Já tvrdil že všichni lidi jsou blázni, všichni lidi říkali, že já jsem blázen — přesila vyhrála.“
Pan Lustig sedí v pokoji nahý a na hlavě má cylindr.
Přišel ho navštívit pan Taussig a podivil se: „Co tu sedíš nahý?“
„Když ono je mi horko. A pak on beztoho nikdo nepřijde.“
„A proč máš na hlavě cylindr?“
„A co kdyby někdo přišel?“
Žid a Aberdeňan stali se obchodními společníky. Za šest, měsíců se rozešli — oslepli tím, jak jeden na druhého dávali pozor.
„Odkud je vaše nevěsta, pane Goldberger?“
„Moje nevěsta je z Tarnopole.“
„Z Tarnopole? Hm… to se divím! V Tarnopolu není ani jedna pořádná rodina.“
„Že není? Pane, a co jich je! Já vám chci jmenovat hned tucet těch pořádných rodin.“
„Tak prosím: Jmenujte.“
„Beze všeho. Tak za prvé: to máme ty… jak se hon jmenují… no, mám to na jazyku… é… é…“
„Víte co? Jmenujte mně aspoň jednu pořádnou rodinu z Tarnopole.“
„Jednu? Chacha! To je nejmenší. Pořádná rodina jsou tamti hned z kraje… no, jak se jenom jmenují… Musí to být právě z Tarnopole?“
„Kam jedete, pane Löwy?“
„Já? Do Prostějova.“
„Poslyšte, pane. Když vy mi řeknete, že jedete do Prostějova, jedete jistě do Olomouce. Já ale vím, že jedete do Prostějova. Tak proč lžete?“
Pan Spitz pochoval manželku. Večer po pohřbu navštívil jej pan Reich, aby jej potěšil. A zastih jej, kterak laškuje s guvernantkou. „Ze se nestydějí, pane Spitz,“ rozhořčil se, „takový člověk… Včera pochoval ženu a tadyhle…“
„Vím já, co dělám ve svém nezměrném bolu?“ odpovídá pan Spitz.
„Tak jsem vám byl v Africe,“ vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Dobře. Vyšel jsem si do pralesa, a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím, a co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám zabitých.“ „Šest? Není to trochu mnoho?“ „Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.“
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.“
„Že jsou to oni, tak byli dva.“
„Hm, dva jednou ranou?“
„S nimi je taky řeč. Tak, aby neřekli. Byl to jeden, ale za to chlapík.“
„A byl to vůbec lev?“
„Mne se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč.“
„Jaká je to firma, ten Artur Kohn?“
„Artur Kohn!“ zvolal pan Roubíček a rozhořčením, „já vám říkám, pane Münzer: Artur Kohn je podvodník, zloděj, taškář… a… a… já vím, co ještě. Podáte-li mu ruku, scházejí vám tři prsty. Mně věřte a vyhněte se mu na sto kroků.“
Odpoledne uviděl pan Münzer pan Roubička v kavárně v náramně přátelském hovoru s Arturem Kohnem.
„Nuu?“ zvolal v úžasu, „takovou jste mi dal informaci o Arturu Kohnovi a teď si s ním sedíte, jako by nic!“
„Vidíte?“ zdvihl výstražné prst pan Münzer, „takoví jsou dneska lidi…!“
Do obchodu pana Krause přišel příručí od Blumů a pravil: „Pane Kraus, pan Blum jich nechá prosit, aby mu půjčili ruční káru.“
Pan Blum uvažuje: „Když mu ji půjčím, pak mi ji rozbije. Nepůjčím-li, pak bude mít houf řečí. Nejlepší zlatá střední cesta.“
Nahlas pravil: „Pane Šejgicl, řeknou panu Krausovi, ať mi vleze na záda…“
Pan Friedmann přijel do Brna, kde se právě konal hasičský sjezd. Všecky hotely obsazeny. Po dlouhém hledání dostane pokoj, kde spí jeden hasič.
„Vzbuďte mě,“ povídá pan Friedmann vrátnému, „o šesté ráno.“
Portýr vzbudil hosta v ustanovený čas. Friedmann se vyřítil z postele, naházel na sebe šaty a utíkal k nádraží.
U nádražní pokladny se podíval na sebe a rozzlobil se: „Vždyť jsem to věděl, že ten trouba vzbudí toho hasiče místo mě!“
To bylo ještě dávno před válkou. Pan Löwy z Frankfurtu přijel jednou do Paříže a tam se náhodou sešel s dávným kamarádem z mládí, Cohenem, také z Frankfurtu. Neviděli se dvacet let a tak si měli mnoho věcí vypravovat. Löwy vidí. že Cohenovi se dobře vede, že zbohatl, a tak když seděli u večeře a pak si pokuřovali a popíjeli, řekl náhle:
„Jestli pak jsi nezapomněl, Otto, na ten malý pakatýlek, co jsem ti půjčil před dvaceti lety?“
„Jaký pakatýlek?“ opáčil Cohen.
„No, těch 800 franků, než jsi jel do Paříže.“
„Máš pravdu, už si vzpomínám.“
„Nemyslíš, že teď, když se ti dobře vede, bys mi je mohl vrátit?“
„Poslechni Löwy,“ rozčílil se Cohen. „Ty jsi můj přítel, viď? Tak si pamatuj, co ti řeknu. Nikdy — rozumíš? — nikdy ti nevrátím ty peníze, dokud vy nám nevrátíte Alsasko-Lotrinsko!“
Sešli se za války dva židé v zákopech a začali si vypravovat. jak se na tu vojnu dostali. Vyšlo najevo, že se dali oba na vojnu dobrovolně.
„Já jsem svobodný, nikoho nemám, vojna se mi líbí… a tak jsem šel na vojnu. A proč ty?“
„Co ti budu vypravovat. Já jsem ženatý a rád svatý pokoj, a tak jsem šel na vojnu.“
V Dunajská Středě na Slovensku umřel žid. Vdova jde k rabínovi a prosí ho o pohřební řeč. Rabín je nadšen: „Já vám udělám řeč, že budou plakat všichni příbuzní, známí, celá, obec i sluhové — ale bude stát 1000 Kč.“ Žena běduje, že je to moc drahé. Rabín jí odvětí pomaleji: „Tedy budu míti řeč, že budou plakat příbuzní a známí — a bude stát jen 500 Kč!“ Žena však ještě běduje, že je chudák vdova a nic nemá. Rabín najednou zvážněl: „No, víte, já vám mohu udělat řeč za 250 Kč — je pěkná, ale má trochu humoristický nátěr!“
Jedna židovská o křesťanech:
Po převratu šéf fy Veilchenbär & Sohn se rozhodl, že za změněných poměrů, když teď bude všecko české, musí se firma také přizpůsobit a aspoň částečně doplnit personál křesťany a Čechy. A tak přijali jednoho českého cestujícího, nějakého pana Pivoňku. A když ho posílali na první tůru, zavolal si ho šéf a dal mu tyto důkladné instrukce:
„Tak kouknou, pane Pivoňko, oni pojedou na tůru. To udělaj takhle: ráno v půl šesté vstanou, nasnídají se a půjdou na Wilsonovo nádraží. Tam si koupějí lístek do Mladé Boleslavě. Zeptaj se někoho, do kterého vlaku si mají sednout, a pak pojedou. V Mladé Boleslavi vystoupnou z vlaku, půjdou z nádraží do města, tam je na náměstí hotel „Věnec“. Tak tam jdou, a poněvadž budou prokřehlý, tak si tam poručejí horký bouillon. Potom půjdou na náměstí k p. Fischlovi, ten udělá větší objednávku jako vždycky, od něho půjdou pod podloubí k Juliu Hawrowitzovi, ten od nich objedná taky, pak půjdou do střižního obchodu Fischl vdova, pak k Ullmannovi, k Hořicovi na Novém městě. A když to všecko obejdou, vrátějí se do hotelu, všecky objednávky pěkně sepíšou a zatelegrafují nám to. Pak pojedou na večer do Turnova…“
A tak dále. Druhého dne ráno se pan Pivoňka vypravil na tůru. Šéf v Praze čekal, ale pan Pivoňka o sobě nedával slyšet. Minul prvý den, minul druhý, ono pořád nic. Až třetího dne ráno došel od pana Pivoňky z Mladé Boleslavě telegram tohoto znění:
„V celé Mladé Boleslavi není horký bouillon k dostání. Telegrafujte, co mám dělat.“
Pochovávali bohatého žida Wormsera a tak tam byla spousta lidí. Rabín krásně mluvil, to se rozumí. A v zástupu stál jeden chudý žid, šnorer, který usedavě plakal, až to bylo všem dokola nápadné. Rabín si ho také všiml a po pohřbu, když ten člověk tam pořád plakal, přistoupil k němu a pravil:
„Máš pravdu, že oplakáváš dobrodince Wormsera. Ale upokoj se! Slzy nic nepomohou, a pak — vždyť to přece nebyl tvůj příbuzný!“
„Právě proto pláču,“ odvětil chudák.
Ve špitále leží vedle sebe na postelích Pick a Langstein. Oba mají v noze ischlas, a oba dostávají denně masáže, a ty jsou velmi bolestné. Ale zatím co Pick při masáži přímo řve bolestí. Langstein snáší tu torturu se stoickým klidem. Pick se ho ptá: „Jak to děláš, že to vydržíš bez křiku?“
„Jak to dělám? Ty myslíš, že si dávám masírovat tu nemocnou nohu? Co pak jsem blázen?“
Nezaměstnsný žid v Americe šel do přístavu a nabízel se kapitánovi lodi jako lodivod.
„Znáte dobře výjezd z přístavu?“
„Naposled nebudu znát výjezd z přístavu!“
„Znáte, co to jsou úskalí?“
„Jestli znám kde jsou úskalí!“
„Víte, co to jsou podmořské mělčiny?“
„Nebudu znát, kde jsou mělčiny!“
Dobře. Byl přijat. A druhého dne vypluli. Kapitán mu svěřil kormidlo. Za několik minut loď uvázla.
„Tak se podívejte, pane kapitáne,“ praví žid klidně. „Tohle na příklad je mělčina!“
K znamenitému lékaři, odborníku pro nemoci žaludku, přišel chudý žid a dal se prohlédnout a dal si předepsat kuru. Když mu lékař nakonec řekl, že dostane 100 korun, pacient se lekl. „Opravdu 100 korun, pane doktore? Já mám ale jen dvacet.“
„Copak jste nevěděl, ke komu jdete? Mohl jste se někoho zeptat, jaký honorář požaduji. A když by vám to bylo moc, mohl jste jít k jinému lékaři, je jich dost, kteří to dělají laciněji.“
„Račte odpustit, pane doktore, ale pro mé zdraví mi není žádný lékař příliš drahý.“
Pan Weil přijel do Prahy a ve velkém obchodě nakoupil za 500 Kč zboží galanterního pro svůj obchůdek na vesnici. Čtyři sta Kč zaplatil hotově a za 100 Kč dal směnku. „A teď, když jsem vám dal tolik utržit, co mi přidáte jako dárek?“ povídá nakonec.
„Že jste to vy, pane Weil,“ praví obchodník, „dám vám tuhle pěknou anglickou kravatu.“
„Takovou aušusovou kravatu? Takový stálý a dobrý zákazník jako já?“
„Máte pravdu, pane Weil. Tak víte co, já vám vrátím tu vaši směnku.“
Pan Weil se zarazil a po chvíli praví:
„No, tak to si tedy přeci vezmu raději tu kravatu.“
Pan Porges seděl už hodinu v kanceláři, když přišla komptoiristka.
Šéf se podíval ne hodinky a pravil: „Teď se chodí do kanceláře, slečno? — Devět hodin. Za chvilku deset, za chvilku je poledne… Dnes je pondělí, zítra úterý, pozítří středa. Půl týdne je pryč a nic se neudělalo…!“
Pan Pick sedí v kavárně „Carlton“ a plivá kolem sebe. Kavárník ho mírně napomenul.
„Pane Pick,“ povídá, „v mém podniku se neplivá. Když chtějí plivat, jdou si do café Roubíček.“
„Tam už jsem byl. Oni mi řekli, ať si jdu plivat do café „Carlton“…“
„Poklona, pane Kosiner. Kam jdete?“
„Kam bych měl jít?“
„A co zdráv, zdráv?“
„Proč bych neměl být zdráv?“
„A co dělá rodina?“
„Co by měla dělat?“
„A jak jdou obchody?“
„Jak by měly jít obchody?“
„Poslyšte… Proč odpovídáte na otázku zase otázkou?“
„A proč bych neměl na otázku zase odpovědět otázkou?“
Sekundární Armín přinesl si ze školy nedostatečnou z matematiky. Jeho otec, nějaký pan Schulhof spustil, to se ví, rámus, ale Armín se vymlouval:
„Náš matikář je antisemita.“
„Dobře,“ povídá pan Schulhof, „je-li tomu tak, dám tě pokřtít.“
Ale křesťan Armín měl na konci roku zase kuli z matematiky.
„Nóó…,“ rozčilil se pan Schulhof, „teď jsi křesťan a je to pořád stejný.“
„Jo,“ povídá Armín, „to je totiž tak: my křesťané nemáme na počty hlavu.“
„Kam jedete, pane Katz?“
„Do Náchoda jedu, pane Načeradec.“
„Do Náchoda? Neznáte tam náhodou nějakého pana Picka?“
„Picka? Neznám.“
„Hm… A pana Blocha znáte?“
„Blocha? To znám spíš toho Picka, pane Načeradec.“
„Pane Popper, oni prý dostali v Kasejovicích facku?“
„Kasejovice? To není u mne vůbec žádný město…“
„Kam jdeš, Artur?“
„Kam bych šel? K soudu jdu, Siegfried.“
„Co tam budeš dělat, Artur?“
„Mám přisahat, Siegfried.“
„Co budeš přisahat, Artur?“
„Vím já, Siegfried?“
„Pane Votický. já vám říkám… Mám starosti!“
„Starosti? A já nemám žádné starosti, pane Kraus.“
„Jak to, že nemáte mít žádné starosti, pane Votický.“
„To máte tak: Já jsem si najal člověka, který má ty starosti za mne.“
„A co mu platíte, tomu člověku?“
„Co bych mu platil: tři tisíce měsíčně mu platím.“
„Tři tisíce…! A kde vezmete tolik peněz?“
„To je jeho první starost!“
Řekl pan Salus své choti: „Maminko víš… Kdyby z nás měl někdo umřít, tak se odstěhuju do Benešova.“
„Pane Krauskopf, jakou jste mně to dohodil nevěstu? Vždyť ona je jednonohá.“
„Jaký vy máte řeči na sobě, pane Bienenfeld. Podívejte se: Vy pojmete za manželku krásnou, zdravou, dvounohou dívku. Dobře. Za nějaký čas jdete s ní na procházku. Dobře. Přejede ji auto. Dobře. Musí se s ní do nemocnice a tam jí amputujou nohu. Dobře. — Máte starosti, běhání, rozčilování, útraty… A vidíte: tadyhle jste přišel k hotové věci.“
Pan Geduldiger přišel k zubnímu lékaři, aby mu udělal umělý chrup: „Pane doktore, ale rychle, protože já nemůžu nic jíst.“
Doktor mu tedy rychle udělal chrup, ale počítal si za to fůru peněz.
Pan Geduldiger účet neplatil, a když byl upomínán, odpověděl: „Já jsem si od Vás dal udělat chrup, abych mohl jíst. Kdybych ale zaplatil, pak mně Vaše zuby nejsou nic platný, poněvadž nebudu mít zase co jíst, když nemám peníze. Z toho vidíte, že mi Vaší lékařskou obsluhou není pomoženo, když chcete, abych Vám zaplatil.“
K panu Geduldigerovi přišel účetní, jeho závodu a žádal ho o zálohu. Pan Geduldiger svraštil čelo a povídá:
„Přijďte zítra.“
Tak dobře. Druhý den přišel si účetní o zálohu. Pan Geduldiger se rozčilil: „Pane, jste vy ale nestydatý člověk. Včera jste si byl o zálohu a dneska jste tu zas?“
U Geduldigerů měli rabína na návštěvě. Pan rabín se měl dobře, a proto se nechtěl hýbat. V noci pak slyšel, jak Geduldiger povídá paní Geduldigerové: „Co chceš ode mně? Můžu já rabína vyhodit?“
Druhý den povídá rabín, že teda už jede domů. Pan Geduldiger se zaradoval a dal mu zapřáhnout. Ale za půl hodiny byl rabín zpátky.
„Co je?“ polekal se pan Geduldiger, „pročpak se vrátili, pane rabín?“
„To máte tak. Já vím, že když od vás odjedu, že to bude pro vás radostná událost. Já ale jako kněžská osoba nesmím při žádné radostné události chybět, proto jsem se vrátil.“
Třicet let žije pan Geduldiger se svoji paní. Jednoho dne pravil k ní: „Stará, dej mi svoji fotografii.“
„Člověče,“ upejpala se paní Geduldigerová, „co je e tebou, že jseš najednou takový něžný?“
„Jaký pak něžný,“ zasmušil se pan Geduldiger, „žádný něžný. Já si chci tvoji podobenku nechat dělat na fajfku, protože si chci odnavyknout kouření…“
Pan Geduldiger pravil k svému synu: „Adolf, ty si vezmeš Idu.“
„Žádnou Idu si nevezmu,“ odpověděl Adolf, „protože kulhá.“
„No, vždyť přece nebude dělat listonoše.“
„Ale ona má taky jenom jedno oko.“
„Nevidáno. Ona tím jedním vidí možná líp, než nějaká se dvěma.“
„No jo, ale když ona má takový hrb.“
„Podívejme se na fajnovýho milostpána! Tak podle tebe nemá mít vůbec žádnou chybu?“
Pan Geduldiger hrál s panem Blochem bulku. Pan Geduldiger vyhrál. Bloch povídá: „Já jsem si peníze zapomněl doma, zaplatím vám až zítra.“
Pan Geduldlger se rozčilil: „Je to drzost, hrát bez krejcaru v kapse. Čím já teď zaplatím útratu?“
Nastávaly velké židovské svátky a šames si umínil, že se musí vyznamenat. Zašel k představenému náboženské obce a povídá: „Pane Deutechmann. já zavěsím v kostele girlandy.“
Pan Deutschmann je takový divný člověk. Lépe s ním nemluvit. Odpověděl podrážděně: „Já nechci žádné girlandy!“
„Tak já dám do kostela koberec.“
„Nechci žádný koberec!“
„A na thory dám dělat nové obaly!“
„Nechci žádné obaly!“
„Tak co teda chcete, pane Deutschmann?“
„Co já chci, to taky nechci!“
Pan Geduldiger potkal pana Kocinera. Mluvili semhletamhle a pan Kosiner se chlubil, že jeho syn bude studovat rabínstvi.
Pan Geduldiger se zasmušll, poplácal si významně na čelo a povídá: „Já jich nechápu, pane Kosiner. Kterej žid dá svýho syna študovat na rabínství?“
U soudu ležela jako předmět doličný lovecká puška. Zavolali si pana Löwyho, který měl vypovídat jako svědek. Soudce mu ukazuje pušku a praví: „Znáte tu pušku?“
„Jestli ji znám!“ odvětil pan Löwy pohrdavě, „já jsem ji znal, když byla ještě docela malinká pistole.“
V jedné ulici je židovský templ a naproti je katolický kostel. Přede dveřmi synagogy seděl starý šames a kouřil dýmku.
Kolem šly školní děti a zdvořile šamese pozdravily: „Pochválen pán Ježíš Kristus.“
Šames vyndal dýmku z úst, ukázal dětem na katolický kostel a řekl stručně: „Naproti!“
„Neměl byste tolik kouřit, pane Rosenstrauch,“ povídá jeden žid druhému. „Kouření vám škodí na zdraví a ukracuje vám život. Kolik je vám let?“
„Sedmdesát.“
„Tak vidíte. Kdybyste nekouřil, nebylo by vám možná ještě ani pětašedesát.“
Pan Taussig odjíždí v červenci na cestu do Egypta.
„Blázníš?“ praví mu přítel Lederer, „tam teď budeš mít 40 stupňů ve stínu.“
„A kdo ti říká, že musím být pořád ve stínu?“
Přišel se pan Goldschmied ptát do gymnasia, jak se učí jeho synátor Frantík. Ale neslyšel nic radostného.
„Představte si,“ povídá třídní a zároveň profesor češtiny, „nedávno jsem se ho zeptal, kdo to napsal „Srdce její zkvétalo vždy dvěma květy“, a víte, co mi odpověděl? Že prý neví!! Tak co s takovým chlapcem!?“
Nato praví pan Goldschmied: „Kluk prolhaná je to, to já vím, pane profesore, já ho taky znám.“ A po krátkém přemýšlení: „Ale já si myslím, pane profesore, že on to opravdu nenapsal.“
Jeden šnorer zase obcházel a žebral a vypravoval, že mu vyhořel dům a že je na mizině.
„Vyhořel jste? A máte nějaký dokument, nějaké potvrzení, že jste opravdu vyhořel?“
„Měl jsem potvrzení,“ odpovídal, „ale to mi také shořelo.“
Z Podkarpataké Rusi přijel žid v kaftanu, ve velkých botách, s pejzy a v takovém divném klobouku do Paříže. To se ví, že všichni kluci za ním běhali a pokřikovali, když se objevil na pařížských ulicích. S počátku je ignoroval, ale nakonec ae dopálil, rozpřáhl ruce a zlostně se na děti rozkřikl:
„No, co na mě koukáte? Copak jste nikdy neviděli žádného Čechoslováka?“
V sobotu večer odjíždí pan Pinkus za rodinou do Doks a před Wilsonovým nádražím se srazí a přítelem Polakem. Slovo dalo slovo, a pan Pinkus, vylíčiv Polakovi, jak je v Doksech krásně, jak se tam dětem líbí atd., nadšeně zve Polaka, aby se tam přijel podívat.
„Musíš přijít. Udělej si v sobotu volno, sedni na vlak a přijeď. Budeš nám všem vítán, místa je u nás dost. Je to hned ta třetí vilka napravo u jezera. Jdeš po takové pěšince, uvidíš taková zelená vrátka do zahrádky, vedou k nim tři schůdky. Až přijdeš k vrátkům, ta se otevrou, když do nich jen trochu strčíš kolenem…“
„Proč kolenem?“
„No, já si myslím, že přece nepřijdeš s prázdnýma rukama.“
Pan Weinstein vedl nějaký proces, ale když přišlo hlavní přelíčení, nemohl se dostavit, poněvadž byl zrovna na cestách. Dal se zastupovat advokátem, kterému nařídil, aby mu hned telegrafoval do Drážďan, jak to dopadlo.
V den soudu dostal v Drážďanech od advokáta telegram tohoto znění:
„Spravedlivá věc vyhrála.“
Pan Weinstein hned sedl a odtelegrafoval:
„Rekurovat!“
„Copak jsou tak nakvaăený, pane Gutfreund?“ ptá se přítel pana Gutfreunda v kavárně. „Stalo se jim něco?“
„Ještě se ptejte. Kdyby se vám stalo, co mně…“
„Co to bylo?“
„Co budu povídat… Přijdu odpoledne domů a přistihnu ženu s ňákým docela cizím chlapem na divanu. Věřejí mně, pane Stein: mít u sebe revolver, tak jsem tomu chlapovi dal na místě pár facek…“
Vypůjčoval si pan Fink od pana Blumensteina peníze na úrok, ale pan Blumenstein chtěl 9 %.
„Blázníte, pane Blumenstein? Devět procent! Všude berou 6 %, a tady můj nejlepší přítel… Nebojíte se Boha, že vás za to potrestá?“
„Proč bych se bál. Pán Bůh se na to dívá shůry a tak bude vidět devítku obráceně a bude myslit, že to je šestka.“
Tak jednoho dne přišel ten den, kdy pan Taussig byl už pětatřicet let zaměstnán jako cestující u firmy Pick a nást. Těšil se, že šéf to jistě ocení a že bude při takové příležitosti uznalý. A taky jo! Toho slavného dne si ho zavolal pan Pick k sobě do pokoje a povídá mu: „Tak dnes jsou u nás zrovna pětatřicet let, pane Taussig. Byli vždycky spolehlivý a vzorný cestující, firma s nima byla spokojena, já jsem nejvíc rád, že jsme vždycky dobře spolu vycházeli. A já jejich práci a věrnost dovedu ocenit a uznat. A tadyhle mají něco na památku ode mne.“
A dal mu v obálce svou fotografii.
Pan Tausaig byl strašně dojat, podíval se na tu fotografii, pak se podíval na pana Picka a povídá:
„To je jim podobný, pane šéf.“
Dva šnoreři přišli k domu pana Kischalera, známého svým škudlilstvím. Jeden zůstal venku u vrat, druhý šel dovnitř. Za malou chvilku byl však zase venku, a to s velkým spěchem.
„Je to ale sprosťák,“ povídá. „Nedal mi nic a ještě mi chtěl dát pár facek.“
„Jak to, chtěl? Jak to víš, že ti chtěl dát pár facek? Řekl to?“
„Jak to vím! Kdyby mi je nechtěl dát, tak by mi je byl nedal.“
Pan Elsnic sedí v kavárně a je v mrzuté náladě. Přátelé se ho ptají, co mu je.
„Jak mám být veselý, když mám takovou ženu.“
„Jak to? Vždyť je to taková hezká, hodná a pořádná žena.“
„Já nic neříkám. Ale když ona na mně chce pořád peníze.“
„A co s nimi dělá?“
„Jak to mám vědět? Já jí nikdy žádné nedám.“
Přijde pan Bloch ke katolickému faráři, aby vystrojil pěkný pohřeb jeho zemřelé sestře.
„Vy jste se patrně zmýlil, pane Bloch,“ praví pan farář, „já jsem katolický kněz. A vaše nebožka sestra byla přece židovka.“
„Pane faráři, to je tak: moje sestra se dala pokřtít.“
„To je ovšem něco jiného.“
„Ale, to není všecko: ona vstoupila do kláštera a umřela jako jeptiška.“
„No, to ta celá věc vypadá docela jinak. To byla nevěsta Kristova a rád ji doprovodím ke hrobu.“
A nakonec se ještě oba domluví, že pan farář za svůj výkon i s řečí nad hrobem dostane 400 Kč.
Pan Bloch sáhne do kapsy, položí na stůl 200 Kč a praví: „Druhou polovici zaplatí švagr.“
Pan Rosenfeld chtěl se dát léčit u slavného profesora, ale když se dověděl, že ten počítá za návštěvu 100 korun a za druhou již jen šedesát, zaonačil si to takto: Jak vstoupil do ordinační síně. zahlaholil bujaře: „Tak už jsem tady zas, pane profesore.“
Profesor na něho zkoumavě pohlédl, neřekl nic, prohlédl ho a pak řekl:
„Celkem žádná změna k lepšímu. Pokračujte v léčbě, kterou jsem vám předepsal při prvé návštěvě.“
Oskar Karfunkelstein si počínal ve válce velmi statečně a vyznamenal se jednou v bitvě tak, že si ho zavolal sám generál:
„Choval jste se jako hrdina a budete odměněn… Chcete raději válečný kříž nebo sto marek?“
„S dovolením, pane generále, jakou cenu má takový válečný kříž.“
„Asi pět marek.“
„Tak to bych přál válečný kříž a pětadevadesát marek.“
Obchody váznou, a pan Lévy i pan Porges i pan Kahn, kteří mají obchody vedle sebe, cítí, že je opravdu krize. (Je prý to nějaká nová oční nemoc: nejsou vidět žádné peníze.) Jednoho dne pan Lévy má nápad a vyvěsí nad krám velký nápis: „Prodáváme s 30% slevou.“ Den na to objeví se nad obchodem Kahnovým ještě větší nápis: „Prodáváme s 50% slevou.“ A tu pan Porges, který má krám zrovna uprostřed mezi oběma, vyvěsí nad své dveře ještě větší plachtu s ještě většími písmenami: „Hlavní vchod zde.“
Přijdou dámy od nějakého dobročinného spolku k panu Blumovi, aby jim taky přispěl. Pan Blum se kroutí, ale nakonec přece ho umluvily, a on jim napsal šek na 200 Kč.
Za nějakou chvíli se obě dámy vrátí a upozorňují pana Bluma, že zapomněl šek podepsat, jistě nedopatřením.
„A nepodepíšu ho ani teď,“ prohlásí pan Blum. „Neračte si myslet, mé dámy, že já jsem z těch, kteří své zásluhy vytrubují do světa Já když dělám dobrodiní, tak chci zůstat neznám.“
Sejdou se dva židé a ptá se jeden druhého, jak se mu vede.
„Teď už lépe. Vyrábím a prodávám paštiky z kvíčal.“
„Z kvíčal? A kolik stojí taková paštika z kvíčal?“
„Co by měla stát? Prodávám je po čtyřech korunách.“
„Řekni mi, jak je to možné? Paštika z kvíčal za 4 koruny. To do toho jistě micháš koňské maso!“
„No, to jo, ale ne moc. Asi tak na polovic: vždycky jednu kvíčalu — jednoho koně, jednu kvíčalu — jednoho koně…“
Jeden pan farář si chtěl koupit dva jezevčíky a zavolal si pana Libchowitze, který dovede obstarat a sehnat, nač si kdo vzpomene.
„Pane Libchowitz, potřeboval bych dva jamníky,“ povídá pan farář, který ví, že „jezevčík“ je z německého „dachshund“ a že se česky má správně říkat „jamník“.
„Máte je mít, pane farář. Vím zrovna o dvou pěkných. Kolik na to chce pan farář obětovat?“
„Dvě stě korun, když budou pěkní.“
„Dvě stě korun! Pan farář žertuje… To teda o tom raději nebudeme mluvit.“
„Počkejte, počkejte… Kolik tedy myslíte?“
„Nejmíň dvakrát tolik!“
„Ale jen jestli jsou pěkní ti dva, co o nich mluvíte.“
„Báječní jamníci, zaručeně…“
„A kdy bych je mohl dostat?“
„Za pár dní jsou tady.“
A pan Libchowitz jde a před farou potká přítele Altschula. A hned se ho ptá:
„Prosím tě, Altschul, nevíš, co to jsou jamníci?“
Mluví se v kavárně o těch uměleckých aukcích u Zinka a kdosi praví:
„Tak Mácha je ve dražbě, a Neruda a všichni naši velikánové.“
„Jojo,“ myslí si pan Rosenzweig u vedlejšího stolu, „a Wolf se položil a Lüftner se vyrovnal, a já taky přijdu do konkursu.“
Pan Grünhut ležel už na smrtelné posteli a náhle si vzpomněl, že se dá pokřtít.
Paní Grünhutová začala naříkat, a že tu hanbu jí přece neudělá, a že byl po celý život pořádným židem a teď tohle.
„Ty tomu nerozumíš,“ umlčuje ji pan Grünhut. „Není snad lepší, když umře jeden špatný křesťan než jeden dobrý žid?“
Pan Mayer umřel a šel rovnou ke bráně nebeské.
„Zpátky!“ řekli mu tam, „máme tedy o vás zápisy, že jste hrál karty a fixloval.“
Začal pan Mayer smlouvati s Pánem Bohem, aby ho tam přece pustil. Ale odpověď byla pořád stejná: „Nemožno, v nebi nechci mít falešné hráče.“
„Když je to tak, ať to tedy rozhodne náhoda ve správné hře. Zahrajeme si partičku a když vyhraju, zůstanu v nebi, když prohraju, půjdu do pekla.“
Pán Bůh se usmál a svolil. Archanděl Gabriel přinesl karty. Bůh Otec měl rozdávat. V tom pan Mayer ho zastaví a povídá:
„Ale to bych si vyprosil: žádné zázraky!“
Přiměl konečně zprostředkovatel sňatků, kterému židé říkají šadchen, aby mladý pan Hirš šel na návštěvu do rodiny slečny Olgy Schnablové, kterou mu dokazuje.
„Musíte ji vidět, je to takové hezké děvče, a bohaté, a hraje na fortepiano. A její rodiče jsou takoví pořádní, bohatí lidé.“
A tak tam šli a byli přijati velmi pohostině a Schnablovi jim vystrojili velkou večeři. Když už zas byli na ulici, povídá ten šadchen:
„Tak, co tomu říkali, pane Hirš? Neměl jsem pravdu? Není to bohatá a slušná rodina? Jestli pak si všimli těch stříbrných příborů?“
„Jen jestli byly jejich.“
„A čí by měly být?“
„Třeba si je vypůjčili od sousedů.“
„Co to mají za hloupé řeči, pane Hirš. Copak myslej, že takovejm lidem někdo něco půjčí?“
Mladý Benda dostal místo v Hamburku a loučí se s otcem. „Tady máš frankovanou obálku,“ praví starý Benda, „a až šťastně dojedeš do Hamburku, hoď ji do kastlíku, abych neměl starost.“ „To je zbytečný, tati, dej mi nefrankovanou obálku. Když ji pošťák přinese a bude chtít štrafporto, tak ji nevemeš a budeš taky vědět, že jsem se šťastně do Hamburku dostal.“
„Tak jsem se dal pojistit proti ohni a proti krupobití,“ povídá pan Löwy panu Löwenbachovi.
„Proti ohni, to bych rozuměl,“ vece na to pan Löwenbach. „Ale, prosím tě, jak děláš krupobití?“
To přišel jednou pan Stein do kavárny a poručil si: „Číšníku, přineste mi koňak.“
Číšník přinese koňak a chce odejít, když ho pan Stein zavolá zpátky:
„Já jsem si to rozmyslel, nechci koňak — přineste mi vermouth.“
Pak si čte noviny, posedí hodinku a odchází.
Sklepník za ním volá:
„Pane Stein, zapoměli zaplatit vermouth.“
„Ten jste mi přece dal za ten koňak.“
„Ano, ale koňak taky nezaplatili.“
„No, a vypil jsem ho snad?“
V Palestině jsou židovští policajti a následkem toho také židovští zločinci. Jednou se motal po ulici jeden opilec a dělal rámus.
Strážník ho napomenul: „Nedělá se rámus a jde se domů.“
„Já nepůjdu,“ odvětil opilec zpupně.
„Legitimujte se!“ vyzval ho strážník.
„Nebudu se legitimovat!“
„Tak půjdete se mnou!“
„Nepůjdu s vámi!“
Strážník vytáhl revolver a namířil na výtržníka: „Jménem zákona, půjdete se mnou!“
„Jménem zákona já s vámi nepůjdu!“
A tehdy zastrčil strážník revolver, položil si ruku na srdce a řekl prosebně: „Abych tak zdráv byl, že půjdete se mnou…“
Opilec nato: „Když jste přisahal, pane strážníku, pak se nedá nic dělat. Podvoluji se násilí…“
Na osamělé cestě přepadl jistého pana Lederera lupič a zařval: „Peníze nebo život!“
Pan Lederer je hluchý jako poleno. Přiložil si dlaň k uchu a otázel se: „Co je?“
Lupič povýšil hlas: „Povídám: Peníze nebo život!“
„Jak?“ nechápal pan Lederer.
Lupič zahulákal panu Ledererovi do ucha: „Dávejte pozor. Slabikuji: „P“ jako Pavel, „e“ jako Emil, „n“ jako Nathan…“
Potom mávl rukou a zoufale zaúpěl: „To jsou dneska kšefty!“ A nechal pane Lederera panem Ledererem…
Jistý pan Weinstein obdržel telegram: „Tvoje tchyně zemřela. Pohřeb ve středu.“
Pan Weinstein odtelegrefoval: „Souhlasím.“
Potká pan Eisenschimmel pana Mayera a lekne se, neboť Mayer si vypůjčuje rád od kdekoho.
„Zrovna na ně myslím, pane Elsenschimmel.“
„Co má být?“
„Jestli byste mi mohl půjčit dvacet korun?“
„Dvacet korun, říkáte? Počkejte… Opravdu, nemám u sebe náhodou peníze.“
„A doma?“
„Doma? Děkuju… všechno zdrávo. Na shledanou, pane Mayer.“
Vyptává se mladý žid učeného profesora ze židovské školy na různé záhady náboženské, a je mu divná jedna věc: „Jak to přijde, že rabín má děti. Vždyť přece nedělá nic jiného než studuje písma.“
„To ti mohu říci. Večer, když studuje a je už moc unaven, přistoupí k němu čtyřicet tisíc andělů. Dva tisíce z nich ho vezmou za hlavu, dva tisíce za nohy, dva tisíce za ruce a pak ho odnesou do postele k jeho manželce.“
„A co těch ostatních čtyřiatřicet tisíc andělů?“
„Ti ho musejí tahat z postele ven.“
To bylo ještě za války, když se pořád odvádělo. Potkal Bloch svého přítele Lengsfelda.
„Co jsi tak smutný, jako kdyby ti někdo umřel?“
„Proč bych neměl být smutný. Musím k odvodu.“
„A k vůli tomu si děláš starosti?“ povídá pan Bloch a začal ho filosoficky těšit: „Nesmíš si to připouštět a dělat to horší než to je. Podívej se: Půjdeš k odvodu. Dobře. Jsou možné dvě věci: buď tě odvedou nebo tě neodvedou. Když tě neodvedou, je to dobré. Když tě odvedou, jsou možné dvě věci: Buď tě pošlou na frontu, nebo zůstaneš v zázemí. Když zůstaneš v zázemí — je to dobré. Když tě pošlou na frontu, jsou možné dvě věci: buď tě pošlou do zákopů nebo někam do etapy, kde není nebezpečí. Když se nemusíš bát střelby, je to dobré. Když tě pošlou do zákopů, jsou možné dvě věci: buď se dostaneš do zajetí, nebo budeš raněn. Když se dostaneš do zajetí, je to dobré. Když budeš raněn, jsou dvě věci možné: buď tvé zranění není smrtelné, nebo umřeš. Když zranění nebude smrtelné, je to dobré. Když tě zabíjí, jsou možné jen dvě věci: buď tě pochovají samotného — to je dobré, nebo tě pochovají do společného hrobu s křesťany a dají ti na hrob kříž… A kvůli tomu, že riskuješ být pochován s křesťany do jednoho hrobu, bys chtěl hned věšet hlavu?“
Přišel žid na nádraží k automatu a čte na něm nápis: „Vhoďte 5 dvacetihaléřů a dostanete pět balíčků chladicích bonbonů.“
„Zkusím to s jedním,“ praví žid a vhodí do štěrbiny dvacetihaléř. Nevyjde nic.
„Aha, zkusím to ještě jednou.“ A tentokrát vhodí 2 dvacetihaléře. Zase nic.
Vtom přistoupí nějaký křesťan a vhodí 2 dvacetihaléře, a okamžitě vyskočí z automatu pět kousíčků čokolády.
„To jsou teď poměry,“ praví žid. „Nový stroj a už je antisemita.“