H. C. Andersena Povídky a báchorky/Židovka

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Děvčátko se sirkami	Židovka

Údaje o textu
Titulek:	Židovka
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Jødepigen
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 189–192.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70

S dobrou a veselou myslí sedělo ve farní škole mezi jinými malými dítkami malé děvčátko židovské, nejschopnější mezi ostatními všemi; ale v jedné přednášce nemohlo podílu bráti, a to bylo náboženství, vždyť byla ve škole křesťanské. Zeměpis aneb počtovní knihu musila před sebou míti, a v ní čísti aneb své počty vypracovávat; ale to vše bylo brzy hotovo a úloha hotova; kniha ležela před ní, avšak ona v ní nečtla, seděla zde tiše a naslouchala, a brzy pozoroval učitel, že židovka více pozor dává na jeho slova, nežli kterákoliv jiná školačka.

„Čti ve své knize,“ napomenul ji přívětivě a vážně, ale ona hleděla na něj svýma velkýma černýma očima, a když se ji na něco vyptával, věděla spíše odpověď, nežli kdokoliv jiný. Ona slyšela, rozuměla a uschovala ve svém srdci.

Otec její byl chudý, poctivý muž; vymínil sobě ve škole, aby jeho dítě nebylo vyučováno křesťanskému náboženství; nechati ji odejíti v této hodině, mohlo spůsobiti pohoršení mezi ostatními dítkami, a tak tedy zůstala, avšak déle nemohlo to tak zůstati.

Učitel přišel k otci a řekl jemu, že musí děvčátko vyjíti ze školy, aneb že z ní bude křesťanka.

„Nemohu snésti její ohnivý zrak, tuto vroucnost a pravou dychtivost po každém slovu svatého evangelia!“ doložil učitel.

A otec dal se do pláče. „Ach! já sám vím velmi málo z našeho náboženství! Ale její matka byla dcera israelská, pevná ve své víře; té jsem učinil slib na jejím smrtelném lůžku, že naše dítě nikdy nebude pokřtěno. Musím svůj slib splniti; považuji jej co úmluvu s Bohem!“

A malá židovka neměla více do školy křesťanské choditi.

* * *

A minulo mnoho let.

Přes vodu v malém obchodním městečku sloužila v nepatrném měšťanském domě chudobná dívka židovského vyznání; byla to Sara. Vlasy její byly černé jako dřevo ebenové, oči temné a přece plny lesku a ohně, jako dcery Israele obyčejně mívají. Výraz tváře dospělé dívky byl ještě tentýž, jako u dítěte, když ve školní lavici seděla, a pozorným zrakem naslouchala.

Každou neděli zazníval z kostela zvuk varhan a zpěv shromážděné obce přes ulici k sousednímu domu, kde židovka při své práci trvala, věrná svému povolání.

„Sabat budeš světiti!“ tak zněl její zákon; ale její Sabat byl u křesťanů všedni den, a tu jej mohla jenom v srdci světiti; a to se jí zdálo nedostatečné. Avšak co jest den a hodina před Bohem.

Tato myšlénka procitla nyní v její duši, a v neděli křesťanské byla hodina pobožnosti méně rušena; vždyť tenkráte zněly zvuky varhan a nábožný zpěv k ní do kuchyně, a tím i toto místo zdálo se jí býti svaté a tiché. I čítala tu starý zákon, národu svého poklad a majetnost, a čítala jenom ten, neboť co jí řekl otec a učitel, když vystoupila ze školy, spočívalo hluboce v její duši: slib, daný umírající matce, že Sara nebude křesťankou, že víru otců svých nikdy neopustí. Nový zákon byl a měl zůstati pro ni uzavřen a přece věděla mnoho z něho, ba vše — vždyť to byly zpomínky z jejího mládí.

Jednoho večera, sedíc v koutku světnice, slyšela hospodáře hlasitě předčítat; a to mohla poslouchati, nebylo to evangelium, nikoli, bylo to ze staré knihy, kde se jednalo o rytíři, kterýžto byl od Turka zajat, k volům a pluhu zapřažen, bičem mrskán, vysmíván a trápen. Manželka rytíře prodala všechen svůj šperk, zastavila hrad a pole, jeho přátelé poskytli veliké sumy peněz, neboť skoro k neuvěření byla veliká výplata, jakou Turek za rytíře požadoval; avšak přece byla snesena, a rytíř byl vykoupen z otroctví; nemocen a vysílen vrátil se do své vlasti. Ale brzy zazněla všeobecně trouba válečná proti nepříteli křesťanstva; uzdravující se rytíř sotva zaslechl její hlas, neměl nikde stání ani pokoje: nechal se posaditi na koně, krev vstoupila opět do jeho tváře, síla zdála se mu vraceti se, a on táhl k vítěznému vojsku. Právě onen Turek, který jej dal zapřahnouti ke pluhu, stal se jeho zajatým a on přivedl jej na svůj hrad. Avšak hned prvního dne přišel rytíř a tázal se zajatého:

„Co myslíš, že tebe očekává.“

„Vím to!“ odpověděl Turek; „odplata!“

„Ano, odplata, ale křesťana!“ pravil rytíř; „naše křesťanská víra učí nás, nepřátelům odpouštěti, a bližní své milovati. Bůh jest věčná láska. Odejdi v pokoji do své vlasti a ku svým milým; budiž mírným a dobrým těm, kteří nevinně trpí.“

Tu se dal vězeň do hlasitého pláče. „Jak jsem mohl toto očekávati! Trýzeň a hana byla mně jistá a já požil jedu, kterýžto mne v několika hodinách usmrtí! Musím zemříti, není žádné pomoci mně více; avšak nežli umru, zvěstuj mi učení, které takovou lásku a milost káže, neboť jest veliké a božské! Nech mne v něm umříti, umříti jako křesťana!“ a jeho žádost byla vyplněna. —

Tak zněla pověst, historie, kterou hospodář předčítal; všichni pozorně poslouchali, nejživěji však naplnila onu, která v koutku seděla, Saru, židovku; veliké těžké slzy stály v temných očích jejích, a ona seděla zde plna dětinné mysli, jako tenkráte ve škole, a obdivovala velikost evangelia. Slzy kanuly jí po tváří.

„Z mého dítěte nesmí býti křesťanka!“ tak zněla poslední slova umírající matky, a naplňovala její duši a srdce zároveň s čtvrtým přikázáním: Cti otce svého i matku svou!

„Ach vždyť nejsem křesťanka! Nazývají mne židovkou: předešlé neděle nadávali mi tak chlapci sousedovi, když jsem u otevřených dveří chrámových stála a do vnitř hleděla, kdežto na oltáři hořela světla a lidé zpívaly. Hned ve škole až po nynější dobu cítím jakousi moc křesťanství, která jako papršlek sluneční, ať i oči zavírám, přec svítí mně do srdce. Avšak, matinko milá, nechci tě v hrobě zarmoutit; nezruším slib, který tobě otec učinil, nebudu více v bibli křesťanské čítat — vždyť znám Boha našich otců, kterého se přidržím!“

* * *

A opět minulo mnoho let.

Hospodář zemřel, a hospodyně byla živa chudobně, takže i služku nemohla více držeti; ale Sara nešla. Ona byla pomocí v nouzi, ona držela vše pohromadě: pracovala pozdě do noci, zaopatřila chleba do domu jenom svou prací; žádný blízký příbuzný neujal se rodiny chudobné.

Hospodyně byla den ode dne slabší a po několik měsíců ležela nemocna na lůžku. Sara bděla, ošetřovala, pracovala; byla dobrá a nábožná, požehnáním v chudobném domě.

„Tamto leží bible!“ pravila nemocná; „Čti mi něco z ní, toužím po slovu božím!“

A Sara sklonila hlavu; ruce sepnula nad biblí, kterou otevřela a nemocné předčítala; časem vyhrkly ji slzy, ale oči se jí jiskřily, v její duši vzniklo jasno.

„Matko! tvé dítě nemá se dáti pokřtít, nesmí býti přijato v obec křesťanskou — toť žádost tvá, a tu chci splniti, tak zde na zemi jsme ujednali; avšak tam, tam — jest věčnost — tam přebývá Hospodin: ten nás ostříhá i na věčnosti — navštěvuje zemi, a když žíznivou napojí, učiní ji nad míru bohatou! — Rozumím tomu — sama nevím, jak to přijde! Ano — skrze něho, skrze Krista!“

I trhla sebou, když toto svaté jméno vyřkla; jakýsi posud nepocítěný plamen projel její údy, silnější, nežli tělo její snésti mohlo, a sklonila hlavu, bez síly, unavena více, nežli nemocná, u kteréžto hlídala.

„Ubohá Sara!“ pravilo se; „prací a bděním pozbyla vší síly!“

Byla donešena do chudé nemocnice; tam zemřela; byla pohřbena, na hřbitov křesťanský, blíže u zdi byl její hrob.

A boží slunce, ježto zářilo přes hroby křesťanské, svítilo i na hrob děvy židovské u zdi, a zpěv, ježto zněl nad hřbitovem, zazníval i na její hrob. A tak uskutečnila se slova, která řekl Pán ku svým učenníkům: „Jan křtil vodou, vy však máte býti křtěny duchem svatým!“

…