Žhoucí sklep

Údaje o textu
Titulek:	Žhoucí sklep
Podtitulek:	Novela Benátská
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 258–272. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
1836

„I vímtě dobře? synu můj,“ řekl starý Carucchio, „že nazejtří velké slavnosti v paláci hraběte Morentaliho slaveny budou; ale naším křídlatým lvem tě zaklínám —“

„Vévoda jest velikomyslný,“ odvece jinoch; „a kdykoliv loďku jeho řídím, pozoruji, že po všech dívkách očima střílí — tak ohnivýma —“

„Mlčeti lépe sluší věrným služebníkům, než takto mluviti. Věz, že tu pro žvatlavé vyzvědače místa uchystána jsou, vřelejší, než toto kamení o poledni; a nezapomeň, že přítel tvůj Miollano té rozkoše došel, v jednom z těchto žhoucích žalářů ducha vypustiti — protože ve vlasech jakési dívky jakýsi šperk byl poznal.“

„Pravdu máš, otče; ale velitel jeho nebyl vévoda Antonio di Regola; a když to kolem dobře povážíme, ani jisto není, zdaž opuchlý mrtvol, který jsme ulovili, Miollano v skutku byl.“

„Světice boží! Chceš-li o tom pochybovati, sám ohnivých sklepů se zeptej! Co se mne týče, raději ve chladě bydlím. Adio — tamto vidím své obyčejné hosti.“

A domluviv takto, rychlejším veslováním se letitý loďkař od mramorových stupňů vzdálil.

Druhý byl člověk mladý, vysoké postavy, pěkných tváří, ačkoli na nich i jakýsi trud spočíval. Když se byl starý loďkař vzdálil, širokou čepici z osmahlého čela sejmul a na ochlad si čelo utíraje, řekl:

„Žalář — a smrť? Můž býti… leč myšlénky máme bez poplatku, a hrdý hrabě Morentali, jehož dcerka Lorenzovou nevěstou jest, může se mi poděkovati, že já o tajemství jeho vím. Slyš mě San Marco! Skoro bych mu o dlužné jeho povinnosti ke mně povědíti měl; ale snad by mi z vděčnosti příbytek vykázal, jako ubohému Miollanovi — věru, ta naděje mě neláká — což tedy začíti? — Vzácný pán byl ženu navštívil, která nedaleko ode mne bydlí — nejspíše, aby jí něco daroval; neboť jsem viděl, že jí při odchodu peníze do ruky strkal; ale najednou mu spadne škraboška, a já poznám hraběte Morentaliho. Kdyby tedy —“

„Co — kdyby tedy?“ řekl zakuklenec, do loďky se posadiv. „Především mi ale příteli, řekněte, kterému domu sloužíte!?“

„Jste zajisté cizinec,“ odpověděl mladý loďkař, „že znaky vévody di Regola neznáte.“

„Dobře máte; jsem cizinec, a přál bych si, abyste mě po nejhlavnějších ulicích provedl i majetníky těch skvostných paláců zjmenoval. Komuž náleží tento?“

„Hraběti Morentalimu.“

„To jméno jsem již slyšel. Co pak se o panu hraběti rozpráví?“

„Chudému loďkaři nesluší, o tak vzácném pánu soudy pronášeti.“

„Aj, což mi do hraběte a jeho vzácnosti? Jáť bych jen rád svou zvědavost nasytil. Nelze ti, brachu, abys mi tu skrovnou službičku prokázal?“

„Kdybych o vaší mlčenlivosti přesvědčen byl — pane —“

„I to mi věř, že za týden na celou historii opět zapomenu! Tu máš ale zatím nějaký závazek mé mlčenlivosti.“

„Děkuji, pane!“ řekl mladík, do kapsy schovaje zlatý peníz, který byl od cizince dostal. „O hraběti vím toliko, že jej za hrdého a ukrutného mají. Myť víme, že jest bohatý a mocný, a nešťastným zahynutím soudruha mého dokázal, že i nesmiřitelný jest. Nešťastník byl u vězení rady desítkové zemřel, aniž byl co těžkého provinil.“

„Jakž pak to víš?“ tázal se cizinec.

„Otec můj a já jsme zohavené a popálené tělo ubohého z kanálu vytáhli.“

„Byli přitom svědkové?“

„Nebyli; my sami jsme mrtvol zase rychle do vody hodili, abychom všemu dalšímu odpovídání a mrzutému opletání ušli.“

„Dobře, příteli, dobře! — Jest hrabě ženatý?“

„Tomu již mnoho let, co manželka jeho zemřela, porodivši mu chlapečka a holčičku. Mladá hraběnka jest spanilá co Lada, a zítra má svatbu s Lorenzem di Castiglia, jemuž vůbec „duellant“ říkáme.“

„Tak? — A co syn?“

„Tato částka celé historie poněkud zatemněna jest. Dítě se bylo ve třech letech ztratilo, a od té doby ničeho o něm slyšeti nebylo. Povídalo se, že do průtoku spadlo.“

„Vidíváš hraběte?

„Málokdy, pane! — ondyno divnou náhodou.“

„Nu jakž, a kde?“

„Slova moje, zdá se, že vám, pane, potěšení činí, a že jste cizinec, povím vám, co bych každému Benátčanu zatajiti musil. Bydlím totiž v ulici u kostela panny Marie; naproti mně stařena s dceruškou zůstává. Ta dceruška jest velmi líbezná — i zdá se, že to sám pan hrabě seznává; neboť tam častěji pod večer chodívá.“

„A což pak nechodí zakuklen?“

„Ondyno, an se z domku zase kradl, měšec vytáhl, a tu mu spadla škraboška. Ale než se jí zase zakryl, zpozoroval jsem na tváři jeho, že se mrzí.“

„Nevíte, zdaž by k němu cizinec připuštěn byl?“

„Jindy sotva; řekněte ale, že chcete svatbě hraběnky Julie přítomen býti; zdvořilost hraběte prosbu vaši neoslyší.“

„Dobře, učiním tak; dovez mě tedy k paláci, a tu tvoje mzda.“

Druhý zlatý peníz loďkaři do dlaně sklouznul.

„U kterých dveří zastavíme?“ tázal se mladík.

„I jen u vchodu pro čeleď; nechci, aby si mne kdo povšimnul.“

Loďka se k úzké chodbě uhnula i zastavila se. V tom pak i velké železné dvéře se otevřely, z nichž plamenná záře na cizince padla. Tentýž nyní škrabošku s tváře sňal, a loďkař na smrt uděšen vykřiknul; neboť před sebou hraběte Morentaliho spatřil, jehož usmívání nic dobrého nezvěstovalo. Dvéře opět tak čerstvě se zavřely, jakož se byly otevřely, a na pokynutí hraběte stal se ubohý loďkař jeho vězněm.

„Loďku odneste a tohoto do věže zavřete!“ zvolal Morentali, na mladíka ani více nepohleděv.

* * *

Hraběnka Julie stála ve své komnatě, u prostřed ochotných služek. Před náramným zrcadlem, na skvostném stole, nádherný šperk vznešené a bohaté nevěsty ležel. Zápach vzácných rostlin vznášel se komnatou. Spanilé děvče, polou ležíc na drahém divanu, líbeznou píseň zpívalo, an zatím jiná dívka velitelkyni při oblékání pomáhala. Běloleské čelo nevěstino bylo poněkud vysoké, i bylo by náklonnost k vladaření projevovalo, kdyby zraky plné dobroty výraz ten nebyly umírňovaly. Černé, dlouhé, hedbávné vlasy povyšovaly bělost pleti její, a roucho tmavobarevné skvělost rukou a šíje o mnoho půvabnější činilo. Ale když se byla Julie dostrojila, sednouc na drahý divan, hlavu trudně na dlaň sklonila — i slzela.

Proč Julie slzela? Byly to slzy lásky? A nebo jí dosavad v uších onen pronikavý křik zní, jejž byla jednoho dne zaslechla, an byla s přítelkyněmi v palatech knížete zabloudila? — Snad žena ona ouzkostná slova umírajícího myslila: „Ach, pro smilování boží — jen jedinou kapku vody!“ — čili se jí svatební roucho nelíbilo?

„Neplačte, velitelko!“ řekla mladá zpěvačka; „toť by očím vašim škodilo.“

„Ty však také s tou kytarou hluku naděláš,“ odvece druhá služka, „že z toho milostivá naše vrchnost snadno hlavy bolení dostane.“

„Věř mi, Klaudinko, tvoje velké ruce jí bolest způsobily, ješto se jí ve vlasech dlouho hrabaly.“

„Tvoje ruce jsou arci menší, Marinko; předce však zamilovaný lísteček rozpečetiti dovedou, což moje — buď Bohu chvála! — nikdy nedovedly.“

V tom kročil hrabě do dveří.

„Jakže, dcero? — Proč pláčeš —? V tomto okamžení! — Rychle, dostroj se; budeť sice na kanálu po hrách, dříve než z komnaty vykročíš.“

„Mějž mne u společnosti omluvenu, otče. Vímť zajisté, že mě nutiti nebudeš, abych ke hrám přišla.“

„Slíbilť jsem Lorenzovi, že přijdeš. Buďto půjdeš se mnou, a nebo pro tebe Lorenzo přijde.“

„Co k vůli otci neučiním, žádný jiný na mně nevymítí!“ zvolala Julie s jiskřícíma se očima, v nichžto se vlaská krev jevila.

„Budiž tedy!“ — řekl hrabě a dceru s patrnou nelibostí o samotě zůstavil.

* * *

Kdož neslýchal o tajnostech Benátského soudu? —

I bylať tam komnata, široká sice a vysoká, vždycky ale beze všeho slunečního světla; to nahraditi musily hořící lampy. Silné zdi, jako ze železa, nedopouštěly, aby u venčí kdy slýcháno bylo, co se u vnitř vyjednávalo. Na podlaze několik čalounů na sobě leželo — vyjmouc prostrannost, asi dvanácte střevíců v průměru mající a prkny vykládanou. V této komnatě byly se věci děly tak strašlivé, že v žilách krev ustydá, když se na to jen pomyslí. V malé, postranní komnatě uloženo bylo rozmanité nářadí, jímž tu žíly roztahovali, když byl kdo skutkem a neb slovem benátskou vládu urazil. Vykládaný díl podlahy nechal se otevříti, a tu se tělo odsouzeného, již polomrtvo, ve hroznou propasť uvrhlo, v nížto se u spodu stroj nacházel, jenž tělem padlým se rozhoupav, nešťastníka v kusy nesčíslné rozdrtil. — Ouzké schody, tajnými dveřmi ukryté, vedly k malé, podobou zvonu utvořené kobce, ježto ze železa jsoucí, ani tak vysoká nebyla, co by se člověk rovně postavil. Pod ní byla kamna. V toto místo, kamž nikdy světlo nedoniklo, uzavřen býval vězeň celý bez šatů. Zprvu zdá se mu skrýše býti chladná; dál a dále však se tak rozpaluje, že v ní horko k zadusení nastává a krev odsouzenci k hlavě se sbíhá. Nyní se však opět čerstvého vzduchu do zvonu toho napustí, a nešťastník mučený znova dýchati začne. Poznovu ale zas horko dusící se zmáhá, podlaha pálí, vězeň skáče a řve, oudy mu vedrem prahnou, žíly vysychají, několik okamžení ještě, a smrt již těm strašlivým mukám konec učiní. A však nikoli! Důvtipná ukrutnost katův tak rychlé zahynutí předchází. Žhoucí podlaha železná se odtáhne, a na místo ní jako led studený mramor se nastrčí, an zatím veliké kapky vody s výšky na puchýře a kouřící se spáleninu nešťastné oběti padají. Ale ani to dlouho netrvá; opět mramor se odtáhne, a vězeň poznovu na žhavé železo se skácí. Hrůzyplný křik zaznívá z prsou mučeného; tělo sebou křečovitě hází, se smrtí zápasí — stonání utichuje — a brzy na to mučitelové nestvůrný kus černého masa z té žhoucí jeskyně vytáhnuvše, tajnými, zapadajícími dveřmi jej do kanálu vrhnou.

Tentýž osud zastihnul Miollana, o němž byli oba loďkaři rozprávěli a jejž co poslední obět hraběte Morentaliho byli poznamenali. Jiná mělať se brzo před ním zjeviti.

I seděl hrabě na velikém divanu v síni tajné rady, nedbalým způsobem Benátského šlechtice. Světlošky kolem nejisté jasno metaly. Dva jenom na polo odění muži s tváří zakuklenou nepohnutě stáli u nějaké vzdálenosti od sedícího.

„Pusťte mi sem toho psa!“ zkřikl nyní hrabě, a nešťastný loďkař v těžkých okovech přiveden byl před nemilosrdného soudce.

„Nuže, tuť jsi opět! Nechtěl bysi mi zase novou historii povídati?“

Na smrt ubledlý vězeň sotva že tato slova vyjektal: — „Ach, milostivý pane!“ — a hlas jeho udusil se hrůzou.

„Nyní já tobě něco povím,“ mluvil Morentali trpce dále. „Škoda jen, že to nikomu dále nebudeš moci svěřiti.“

„Milostivý pane, račte na svou přípověď zpomenouti!“

„Přípověď svou, že mlčenliv budu, věrně splním. Podívej se kolem, a přesvědč se, že zde nikdo ani povídačky tvoje o hraběti Morentalim ani křik tvůj neuslyší, který co nevidět vydávati budeš!“

„Račte, milostivý pane, povážiti, že se ve službě vévody di Regola nacházím!“

„I jakž pak bych nepovážil! A proto se také postarám, aby tě Antonio již nenašel. Podvodná voda mohlať by opět mrtvolu tvou k paláci jeho přinesti, a protož ti pod nohama propasť otevříti rozkáži, o kteréž vím, že není spojena s kanálem.“

„Milost, milost — spasením duše vaší vás zaklínám —“

„Po výhrůžkách tedy na prosby se oddáváš? Dobře — dobře! Ale prosby tvoje pozdě přicházejí, neboť již tito dva braši, po pravé i po levé, se chystají, aby ti několik kousků šatstva svléknuvše, rozkoš připravili, o nížto se ti až podnes nezdálo.“

A na znamení hraběte i hned katané vězni okovy sejmuvše, až po pás jej obnažili.

Morentali mluvil dále:

„Máš-li nějakou zvláštní chuť a náklonnost k těm neb oněm mukám, jen to směle vyřkni: my se všemožně přičiníme, chuti tvoji udělati dost. Vidíš — máme zde žebřík, kolo, lázeň v rozpuštěném olovu — a neb chceš-li sud, vykrášlený samými břitvami? Že se mi však jemných mravů býti zdáš, nejlépe se do žhavých sklepů hodíš, kdežto před několika nedělmi i tvůj soudruh Miollano ducha vypustil, provinění zpáchav, že ve vlasech jakési ženštiny brilianty spozoroval, ježto předtím Benátskému šlechtici jsou náležely. A jelikož jsi mrtvol jeho ulovil, viděl jsi také, jakých následků trest měl, který vytrpěti musil. Věru, on mučírně naší velikou čest způsobil! řval, až to uši pronikalo, a zápas jeho se smrtí byl roztomilý, ješto neobyčejná síla jeho pomalu vyhasínala. Jáť sám byl přítomen, an se tělo jeho, abych tak řekl, ve prach rozpadlo. Co živ jsem většího potěšení nenabyl. — Nuže, co myslíš? Nechtěl bysi toho také zkusiti, jako přítel tvůj?“

Mezi touto řečí hraběte podobal se loďkař napolo spícímu člověku; když byl ale mstivý Morentali poslední pekelná slova pronesl, sklesnul nešťastný mladík, jako mrtvicí raněn, na zemi. Morentali se zasmál.

„Nestálo by za práci, hlupce tohoto v nynějším stavu na skřipec natáhnouti. Doneste jej k lékaři, ať jej schopna učiní, aby sem této noci podruhé byl přiveden!“

Hrabě Morentali byl se od mládí svého úmrtím několika příbuzných z nejnižšího stupně života společenského k nejvyšší šlechtě povznesl. Roznášeliť se o tom divné a temné pověsti; ale jakož oud rady desítkové uměl si hrabě další mlčení hrůzou vydobyti. I byltě manželem spanilé a šlechetné Benátčanky, kterouž ale v tom okamžení ztratil, an mu dvojčata porodila — chlapečka a holčičku. Několik let později hrálo si pachole na balkoně palat otcovských a spadlo do kanálu, an se chůva po loďkách kolem plynoucích dívala. Ze zoufalství a bázně před nesmírnou přísností hraběte vrhla se i tato za pacholetem. Vstoupiv do let usedlejších, nemohl se Morentali odhodlati, aby se opět zasnoubil; že však bohatstvím a všemi rozkošemi stavu vznešeného oplýval, jinak se procházky jeho po odlehlých a pokoutních částkách města vykládaly, nežli že by se byl pouze procházeti a neb almužnu poskytovati chtěl.

Od některých časů viděti bylo podivný a skvostný šperk děvčete s černýma, ohnivýma očima, která ve Svatojosefské ulici bydlela. I nezdáloť se, že by dívka ten šperk před lidmi byla chtěla ukrývati, a když jednoho večera po moři plula, nemohl se mladík, jenž loďku řídil, zdržeti, a zvolal: „Na svou duši bych se zaklel, že tyto drahé kameny tytéž jsou, co…“ V tom ale přítel, také mladý loďkař, ústa mu rukou zadržev, zabránil, že zvolání své a divení dokončiti nemohl.

Tohož ale večera ještě neprozřetelný Miollano uvržen byl do žaláře rady desítkové. Morentali jej na to vyslýchal, stran šperku těsně naň doléhaje; loďkař ale jiné odpovědi dáti nemohl, nežli že drahé ty kameny zná, upamatovati se ale nemůže, komu by patřily.

Morentali však tím udáním se nespokojiv, mučiti jej kázal; a když ani muka jiné vyznání z něho nevynutila, k strašlivému trestu ve žhavém sklepě jej odsoudil, domnívaje se, že snad nešťastný mladík mnohem více byl spatřil, nežli se trpěti smělo, aby levně byl proklouznul. I byltě při mukách jeho přítomen: tu jej ale hrozná myšlénka jako blesk pronikla a dnem a nocí ho již neopustila. Uzavřel tedy, pověstného hvězdáře o radu a vysvětlení se tázati, jehož vědění a pověst v skutku i na věci důkladnější se zakládaly, nežli pouhé lidské povídky jsou.

V plášti zaobalen, o půlnoci hrabě do příbytku hvězdářova vkročil. — Bydlelť Colombo Asprenici v paláci dožete, a Morentali mnohou osamotnělou síň přejíti musil, nežli se k malé komnatě dostal, kdežto se umělec za noční tichosti hlubokému zkoumání oddával.

Vznešeného nic Asprenici v postavě své neměl. Byltě muž prostředního vzrůstu, outlého těla, asi čtyrycetiletý, černě oděný a vousatý. Na pásu jeho malá dýka visela. Prozračná koule, kdežto u prostřed něco červeného se blýštělo, několik mathematických nástrojů, nesčíslné množství papírů a malý sloupec z černého mramoru, plný cizích podobizen — ty byly nejpatrnější věci v komnatě. Za Asprenicim viděti bylo veliké okno; jím však nepronikala záře luny, ačkoli se v úplňku nad Benátkami skvěla.

Hrabě sňav s tváří škrabošku, hvězdáře pozdravil.

„Jaká to šťastná náhoda,“ vece Colombo, „uvádí nejšlechetnějšího senátora Benátského do příbytku poníženého zpytatele tajných vědomostí?“

„Moudrý muži, vám netřeba než nepatrné okolnosti některého příběhu se dozvěděti, a již i celou událost přehlednete. Pomozte mi z trapných pochybností!“

„Račte poroučeti, pane hrabě; jsemť vám a celé obci k službám.“

„Není tomu dávno, co jakýs nešťastník, jenž mě byl urazil, v žaláři tohoto paláce ducha vypustil. Při vyslýchání zmínil se o nějakém šperku, jímžto se mi na mysli podivné upamatování a myšlénky vzbudily. Povězte mi tedy, čeho se strachovati mám, a čeho nic!“

„Jak se nešťastník nazýval?“

„Miollano!“ odpověděl hrabě hlasem temným.

„A vy, pane hrabě, dal jste onen šperk děvčeti —? Jakým však způsobem dostal se do rukou vašich?“

„Náleží k drahým ženským ozdobám, jenž od časů dávných v naší rodině se nacházejí. Zvolili jsem jej, protože se mi na nynější dobu dosti ozdobným býti nezdál.“

„Vysvětlení této pohádky v mé moci nestojí, i prosím vás, nezpytujte dále! Čili se nemůžete vírou upokojiti, že se Miollano jenom neprozřetelně vychloubal, co napotom svéhlavě odvolati nechtěl — a neb že docela na jiný šperk byl narážel?“

„Nepřišelť jsem, abych se vámi odstrašiti dal, jelikož oumysl můj pevný jest. Žádám vás, abyste zvědavosti mé dost učinil — a to sice prostředky, jimiž toliko vy sám vládnouti umíte. Nebuduť se dlouho tázati, jaké odměny za službu svou požádáte.“

Přitom plný, těžký měšec lhostejně na stůl položil.

„Slíbil jsem, pane hrabě, že vám posloužím; leč ozbrojte se zmužilostí při věcech, jež tu na vás čekají — zvláště pak u přítomnosti onoho, jenžto samojediný na otázku vaši odpovědíti může! Posaďte se zatím!“

A po těch slovech vzchopil se Colombo, vyňav pak malou dýku ze skřínky, z pochvy uměle ozdobené ji vytáhnul. V levé drže dýku, pravicí lehký řetízek z temného kovu na svršek onoho černého sloupku z mramoru uvazoval; druhý konec pak pod průzračnou kouli položil, v nížto ještě dosavad jako krvavý plamínek hořel. Na to se tváří do kouta obrátil. Zkřiknutí bylo slyšeti, potom zvuk velikého zvonu, a Morentalimu zdálo se, jakoby jiskry z rukou hvězdářových sršely, jak se jimi stěny dotýkal.

Nyní se Asprenici ke kouli obrátil. Dýkou zavadil o řetízek; červený plamen v kouli zhasnul, strašlivé řvání bylo slyšeti, a kolem panovala hustá tma. Zelenavý oheň vynikal na to ze sloupu, a nápisy na něm svítiti začaly. Opět řvání se ozvalo, a komnata znovu se temnotou zahalila. Hvězdář ale, uchopiv hosta svého za ruku, k sloupu jej uvedl, stojícímu nedaleko u okna. A když nyní okno otevřel, řváni po třetí zavznělo, Morentali pak oknem nesmírnou planinu přehledl. Zdáloť se mu, jakoby noc byla; luna však se na obloze neskvěla, a cokoliv se mu před očima zjevilo, jen jako ve snách se míhalo.

„Nyní zmužile!“ řekl Colombo.

Široký obzor jasné modré oblohy před oběma se nyní rozvinul; nebylo však na něm ani hvězdy ani mráčku spatřiti. Zmáhaloť se nyní šustění, jakové v suchém listí povstává, když jím podzimní vichr metelí. — Skvoucí větrné podoby kolem létaly; ohlušující zvuk zvonu zavzněl — jednou — po druhé — a z dálky spatřil hrabě černou jakousi postavu se blížiti — po třetí zvon zahučel, a postava v podobě nejisté oknem se vrhnuvši, stála na blízku. Morentali neměl zmužilosti na ni se podívati; v široký plášť zahalil tvář svou.

„Zmužile — nyní se ptejte, bez obalu! Třikrát smíte se tázati,“ promluvil k němu Asprenici potichu.

Třesoucím a temným hlasem tázal nyní druhdy hrdý hrabě: „Je syn můj na živě?“

„Mrtev jest!“ odpověděl hlas, jenžto se nezdál, že by smrtelníku náležel; jemný byl, ale hlubiny duše pronikal.

Hrabě se zamlčel; poslední jeho doufání zvráceno leželo; i pozdvihl nohu, jakoby odcházel; ale hvězdář jej upamatoval, že má ještě dvě otázky na vůli.

Pevnějším poněkud hlasem tázal se dále, komu že šperk náleží, jejž byl dívce daroval.

„Choť tvoje nosila jej do poslední doby svého života.“

„Jak jej poznal Miollano?“ tázal se hrabě dosti lhostejně. —

Ale po odpovědi na tu otázku šlechtic Benátský zoufanlivě zkřiknul a ve mdlobách sklesnul na zemi.

* * *

Nejvzácnější rodiny Benátské byly se shromáždily, aby nevěstu a ženicha do chrámu provodily. Hrabě Morentali byl skoro nejposlednější mezi hostmi.

Slavně zvučely varhany, a vonný zápach kadidla plynul pod klenutím chrámovým. Již již sestupoval Castiglia s milostnou nevěstou k oltáři a sluha boží se hotovil vykonati slavný obřad, an tu i Morentali přistoupil a bystře naň pohlednul.

„Na okamžení sečkejte, otče; musímť ještě svým dětem a přátelům něco svěřiti. Lorenzo a Julie — i všickni přítomní, poslyšte! Měsíc tomu jest, co na rozkaz můj loďkař Miollano služebníky tajné rady uchopen a mučen byl, an se provinil, že tento šperk poznal. Mluv, dcero, vidělas ty jej někdy?“

Hraběnka Julie vzavši drahé kameny otci z rukou, hojných slz prolila. Hrabě mluvil dále:

„Ty jej tedy znáš! — Mojí choti tyto kameny před lety náležely; já pak je hezkému děvčeti v obci naší daroval, potom jí je ale opět vzal. Miollano je byl viděl, když je byla ještě choť nosila; poněvadž mi ale říci nemohl, odkud je zná; kázal jsem mu oudy zhanobiti a ve žhavém sklepě jsem jej smrti odevzdal.“

„Zdáť se mi,“ zvolal Lorenzo, „že by se lépe hodilo, tento příběh mezi tajné spisy naší rady schovati, nežli je nevěstě mojí a vzácným hostům vypravovati!“

„A proč ne vypravovati, hrabě Castiglio? — Vždyť byl odsouzenec její bratr a můj syn!“

Divoký smích slova jeho provázel. I byl si Morentali bambitkou do čela zaměřil, až mu se mozek daleko široko rozstřiknul, a Julie mroucí ženichovi v náruč upadla. —