Ženy a milenky slovanských básníků/Mademoiselle Kora

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Maryla	Mademoiselle Kora	Z memoirů o Prešernovi

Údaje o textu
Titulek:	Mademoiselle Kora
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 43–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Juliusz Słowacki
Související na Wikidatech: Juliusz Słowacki

V životě svém zamiloval se Julius Słowacki jen jedenkrát, osud však nedopřál mu ani srdce, ani ruky dívky vyvolené. Tou byla Ludvika, dcera prof. Ondřeje Śniadeckého, družka mladých jeho let. Zahořel k ní první vášnivou láskou a po všechny dny svého žití, i když se byla provdala později za Michala Czajkowského, pohlížel za ní s touhou zpět jako za krásným, uprchlým snem. Potkával ovšem na své pouti životem ještě jiné čarovné květy, leč nevšímal si jich a jestliže se někdy k nim sehnul, aby jejich vůní napojil duši, stalo se to jen na krátko. Záhy, uvadlé, je opět odvrhl.

Snad v náhradu za první bolestné sklamání dostalo se jeho zjevu kouzla, které mu podmaňovalo ženy. Nemiloval jich, nicméně mu lichotilo, když se do něho zamilovaly. Drtil srdce dívčí svou nepřístupností a svým ironickým chladem, zvěčnil je však ve svých nesmrtelných pracích. Byl jedním z moderních donů Juanů, kteří u vědomí své neodolatelnosti dopouštějí, aby byli milováni.

Jednou z těchto jeho obětí, bytost jemná, šlechetná a naskrz zajímavá, byla mademoiselle Kora.

Vykonav v Londýně důležité politické poselství, uložené mu polským revolučním výborem, navrátil se Słowacki koncem r. 1832 do Paříže. Chtěl se tam trvale usaditi, ač město se mu nelíbilo a krajané emigranti ho nudili. Zamýšlel však vydati první dva svazky svých básní a doufal, že v Paříži snadněji si k tomu zjedná prostředků. Začal psáti francouzský román, konečně i drama, aby z honoráře krýti mohl náklad. Ale brzy všeho nechal, nebylť s to psáti pro výdělek. Teprve když matka jeho zaslala mu z domova 3000 franků, mohl přání své uskutečniti.

V únoru roku 1832 odebral se do tiskárny pana Pinnarda, aby vyjednával o tisk a cenu. V bureau zastal mladou, hezkou dámu, dceru majitele tiskárny, s kterou výborně se bavil. Výsledek toho byl, že povoleny mu podmínky co nejvýhodnější, a že její snoubenec, právě přítomný, „se slzami v očích“ musil básníka pozvati k dîner.

Při něm seznámil se Słowacki ještě s dvěma její sestrami. Nejstarší nazývala se Anais; tyto sluly Kora a Nelly. Básník za příčinou vydávání svých prací byl nucen častěji do závodu přicházeti, čímž jejich styk stával se vždy srdečnějším. To potrvalo i tehda, když otec mladých dam, starý Pinnard, zemřel.

Anais zdála se býti Słowackému poněkud koketní, víc přízně nalezla v jeho očích Kora. Sám v jednom z listů k matce své vyznává, že jest velmi sličná, právě taková, jak byl sobě představoval Koru, hrdinku Cooperových „Mohykánů“. Sotva patnáctiletá, měla ve výraze něco španělského a ráda při klavíru zpívala romance. Básník zhusta býval u nich na soirée, připomínaje tu sobě večerní dýchánky v domě svých rodičů. Anais nemálo mu byla nakloněna, a Słowacki kdysi zaslechl, že v rozhovoru s Chodžkou chválila jeho vtip a společenský takt. „Mais les Polonais ne sont pas bêtes!“ odvětil tento, čemuž básník tajně se zasmál a v listě k matce dodává: „Vidíte přece, že naskytují se chvíle, kdy Váš Julek je důkazem, že Poláci nejsou hlupáky.“

Po veselých obědech u Pinnardů připadaly mu společnosti sourodáků nudnými a dlouhochvilnými. Vzpomínaje soirée u kněžny Czartoryské, vyjadřuje se o něm: „Jaký kontrast! Tak mi bylo nudno! Ký div: nebylo tam černých, výmluvných oček panny Kory, leč jen královská téměř vážnost.“

V dubnu vypukla v Paříži cholera. Také v závodě Pinnardů vyžádala si svou oběť, mladý tiskařský pomocník ochuravěl, klesl na zem a bez pomoci umíral. Všichni soudruzi stáli kolem bledí a ustrašeni, nikdo však se ho neodvážil ani dotknouti. Tu Kora sama otevřela mu ústa a podávala léky. „Když jsem se o tom dověděl,“ přiznává se Słowacki, „chtěl jsem ji násilně u přítomnosti všech chytit a zlíbat; štěstí, že v čas dostavila se mi rozvaha.“

Od té doby byl téměř každodenním hostem u své hrdinné Kory, ačkoliv tisk jeho básní se byl zatím ukončil. Učil ji polsky, sám však za to má, že v pravdě divné to byly lekce. Nicméně starší její sestra byla s tím velmi spokojena a kdysi na mínění Słowackého. že láska mladíky šlechtí, odvětila, že též dívky se jí zušlechťují. Neměla patrně nic proti tomu, když básník dvořiti se začal její sokyni.

Leč o hlubší jeho náklonnosti dlužno prozatím pochybovati. V jednom ze svých listů píše v té příčině: „Ze zdvořilosti řekl jsem kdysi slečně Koře, že ji miluju, ona pak se mi též přiznala, že mne miluje; a tu jsem se jí zeptal, co učiní, až ji milovat přestanu. Odvětila, že se otráví anebo utopí, z kteréžto odpovědi zřejmo, že se narodila na březích Hispanie.“ Nikterak tím nejsa dojat, rozhodl se, že jí dokáže, že se ani neutopí, ani neotráví. když ji přestane milovat. Začal tedy býti umíněným, přiváděl ji do hněvu a dával znáti, že je pouhým ještě děckem. „Nevím, z jaké příčiny,“ dokládá pak naivně, „ale upadla v horečku, v horečce blouznila, a takto as její sestry musily poznati tajemství jejího srdce.“ Uváživ pak, že ve svém počínání si byl poněkud příkrým, ustanovil se básník na tom, že Koru přinutí, aby na něho zapomněla. Řekl jí to, a déle než měsíc k Pinnardovým ani nevkročil. Náhoda však opět je sblížila. Potkal Koru zároveň s jejími sestrami v Tuillerijské zahradě. Ukloniv se chtěl jíti dále, leč Anais, která se byla zatím provdala za pana Barateau, poslala za ním svého cousina, aby uprchlíka vyhledal a přivedl zpět. Vrátil se tedy k místu, kde dámy seděly ve stínu platanových haluzí, a bavil se s nimi vesele po celou hodinu. Mademoiselle Kora ruměnila se a bledla. Básník musil je pak doprovázeti k domovu. Když šli přes Pont Royal, Kora, která kráčela napřed, stanula a ptala se sestry, s kterého to mostu la duchesse de Guiche z nešťastné lásky se vrhla do Sény?

Byla to jemná, delikátní výčitka nestálosti básníkově, které tento dobře porozuměl a usmál se, když madame Barateau začala široce o tom vypravovati.

Býval pak znova častěji u Pinnardů.

Ubohá Kora, na níž ze všeho Słowackému nejvíce se líbil výraz a kroj Španělky, upřímně a hluboce zamilovala se do toho černookého mladého emigranta. Každá chvíle, kterou prožila v jeho přítomnosti, byla jí štěstím. Ze všeho se mu zpovídala, říkala, že jest podoben Osvaldovi z Korinny od paní de Staël. Těšilo ho to, a vskutku Słowacki choval se v té době i strojil jako dandy. Ne bez samolibosti vypravuje, že v zahradách v Tuilleriích všecky dámy se za ním ohlížejí. Nosil tehda bílé šaravarky, rovněž bílou kašmírovou kamizolku s ohromnými pestrými květy, límec u košile rozložený. V ruce hůlku s pozlaceným knoflíkem a glacé rukavičky. Byl to zkrátka švarný, vtipný hoch, který si nic z toho nedělal, když potkávající jej krajané ze závisti za jeho zády si o něm šeptali: „Quel fat insuportable.“

Koncem července chtěl Słowacki odjeti do Marseillu. Býval však často u Pinnardů a poměr mezi ním a Korou stával se vždy důvěrnějším.

O jednom z večerů zažitých po jejím boku zaznamenal ve svém památníku:

„Nejvíce bavil jsem se s Korou. Seděli jsme z větší části večera trochu opodál ostatních u fortepiana. Při jedné arii obrátila se ke mně a řekla:

‚Přijď ve čtvrtek.‘ „Proč ve čtvrtek?“ ptal jsem se zvědavě. Zaruměnila se a potom dodala: ‚Budu sama… Nelly jde do zpěvu.‘ A pak se tázala: ‚Zda přijdeš?‘ Tak mne podivením naplnilo toto rendez-vous, k němuž se mladá děvuška odvažovala, že jsem jí odpověděl obojetně: „Nevím —“ Na to jsem slíbil, že přijdu.“

Brzy potom setkal se Słowacki s dámami v Tuilleriích a po procházce v blízké zahradě doprovodil je domů. Mr. Barateau vrátil se právě domů z jakési svatby a kreslil s ironickými poznámkami věrný obraz čtyřicetiletého doktora, ženícího se s devatenáctiletou dívkou. Kora zdála se poslouchati, až básník se mrzel, že tak málo si ho všímá. Tu zaslechl ji k sobě po tichu mluviti:

„Ne venez pas demain. ‚Non, je ne viendrai pas.‘ — odvětil, načež ona: „Venez vendredi soir.“ Pak začala se vyptávati pana Barateau na různé podrobnosti a za jeho řeči opět děla šeptem:

„L’hiver vous viendrez avec nous aux bals, n’est ce pas?“

„Qu’est ce que j’y ferai?“ namítl, „je ne danse pas la contredanse.“

„Qu’est ce que cela fait?“

Ač Słowacki v listech svých k matce popírá, že by jeho srdce Koře nakloněno bylo, přec, jakmile smutek se ho zmocnil a touha po dálných rodných krajích, jen u ní hledal zapomenutí a útěchy. Chodíval s ní už také při měsíci ve stínu oranžových stromů tuillerijské zahrady a daroval jí v upomínku krásné album. Vyzván, aby na památku připojil několik slov, vepsal tam vkusné francouzské verše, jím samým složené, které dívku přivedly v nadšení.

Konečně už nemohl vzdorovati žáru ohnivých zraků tohoto francouzského děcka. Polo s úsměvem, polo se hněvem se o tom zmiňuje:

„Zšílel jsem pro jednu mladou Francouzku, která, jak se mi zdá, také pro mne zšílela. Nová ta Fornarina mne očarovala, neboť o podobně krásné jsem nesnil ani v blouznění horečném.“

To stalo se v září, ale již počátkem října bylo mu zaznamenati: „S Korou jsme se rozešli, nemluví na mne, nemiloval jsem jí, zpozorovala to. Patrno, že je hrdá, ale časem ji vídám, a čím dál, tím je bledší. Na štěstí blíží se zima, půjde do plesů a je jí teprv šestnáct let — zapomene.“

Jak bývá v podobných případech, po hněvu se zase smířili. V prosinci, krátce před svým odjezdem do Ženevy, sám zmínku činí o nezdařeném jakémsi rendez-vous. Ve společnosti, uprostřed hlučné zábavy, ptal se jí, chodívá-li do kostela. S nejnevinnější tváří odpověděla, do kterého a o které hodině. Když básník v určitou dobu se dostavil, nalezl tam — Anais.

„Vidím, že starší sestře marně oči mydliti,“ vzdychá, „ani trochu jsem jí nepřesvědčil, když jsem řekl, že od nějakého času navštěvuji kostely k vůli obrazům.“

Chvíle rozloučení nadešla. Do hlubin duše uražen nešetrnou, neomluvitelnou karrikaturou svého otčima, již byl Mickiewicz podal v III. díle „Dziadů“ a nemoha se s ním vůči polské veřejnosti a jeho nepopíratelnému významu stříleti, byl Słowacki nucen ustoupiti s pole — nechávaje odplatu budoucnosti. Chtěl překonati jej slávou, a kdož ví, zdali v tomto souboji by byl nezůstal vítězem, kdyby nebyl též později upadl v tenata Towiańského, aneb kdyby vše, co napsal za svého pobytu v Ženevě, se bylo zachovalo. Ale tak z jeho nejgeniálnějších prací zločinnou, ničící rukou zbyly jen pouhé nepatrné fragmenty.

V Paříži však, na blízku triumfujícího soupeře, zůstati nemohl a nesměl. Vypravil se rychle na cestu, v předvečer pak svého odjezdu přišel rozloučit se s rodinou Pinnardovou. Kora plakala. Až z druhého pokoje bylo slyšeti vzlykot, a když vešla do salonu, měla oči tak červené, že madame Barateau pokládala za vhodné podotknouti, že dostala silnou rýmu.

Tak se rozešli.

I později docházely Słowackého zprávy o Koře, která na slavného litevského poetu nemohla zapomenouti. Vzpomíná o tom v listech svých několikrát; naposled r. 1835: „Obdržel jsem z Paříže list, pro nějž začínám věřiti už v zázraky; a zázrakem jest, že mademoiselle Kora ještě mne v paměti chová. Skoro celá tři léta!

Ó! ó! ó! — s takým jekem hynou postavy v mých tragediích…“

Tato ironická poznámka byla poslední vzpomínkou lásky krásné, ušlechtilé, delikátní mademoiselle Kory.