Ženy a milenky slovanských básníků/Ženevská romance

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Eva Ankwiczova	Ženevská romance	Puškinova Natáša

Údaje o textu
Titulek:	Ženevská romance
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 147–160. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Juliusz Słowacki
Související na Wikidatech: Juliusz Słowacki

Nebyla hezká, ale měla překrásné oči. Když se s ní ponejprv Słowacki seznámil, nic se mu na ní nelíbilo. Hrála výborně na fortepianě, leč methoda Fieldova, jenž byl jejím učitelem, básníkovi byla protivna. Říkali jí Marysia, a otec její, Wincenty Wodziński, pocházel z Kujavska, kde mu náležel jeden z nejpěknějších velkostatků.

Do Ženevy přijela s matkou, sestrou a třemi bratry v listopadě roku 1833. Úzký společenský kruh, v němž bylo třeba hledati dojmů a zábavy, pobyt v cizině, jednotvárnost denního života, konečně srdečná, ryze polská pohostinnost v jejich domě byly jednou z příčin, pro něž mladý a sličný autor „Kordjana“ čím dál, tím častěji býval u Wodzińských hostem. Trávil tam zhusta své večery a jedl polskou bábovku, bez které madame ani ve Švýcarsku obejíti se nemohla. Styk jeho s rodinou během času jaksi sám, bezděčně stával se vřelejším a důvěrnějším. Když minula zima, nastaly časté výlety do hor a Słowacki se jich rád účastnil. Nejdelší a nejpamátnější byl v srpnu roku 1834., trvalť celých dvacet dní. Básník vypravil se k tomu jako pravý horal.

„Měl jsem plátěnou bluzu,“ sám zmiňuje se o tom v listě k matce, „prošívanou zeleným hedvábím, černý kožený pás, bílé šaravary, klobouk upletený z bílé a černé slámy, poněkud nízký, s ohromnou však střechou a ozdobený purpurovou stužkou. K tomu střevíce s vysokými podešvy a hul vyšší nežli já, bílou, s železným bodcem, jakého obyčejně horalé užívají. V obleku tom vypadal jsem tak mladý, že mi hádali 15 let věku.“

O své cestě vypravuje pak básník následovně:

„Společnost naše skládala se z devíti osob; paní (Wodzińská), dvě její dcerušky, panna Maryanna, mladá, ale nehezká, dosti však milá a množství vloh mající, druhá dceruška ještě děcko. U dívek byla guvernantka Francouzka, panna M., trochu přistárlá a stále zajímající se botanikou. Tři synové paní Wodzińské, jeden mladý Žmudín, a já. Společnost ta nebyla tak příjemnou, jak bych si byl žádal; ale také nebyla nesnesitelnou, naopak, různost povah cestujících osob dohromady tvořila dobrou harmonii. Nejmladší ze synů paní Wodzińské byl naším bajazzou, stále nás uváděl ve smích a bavil nás. Nejstarší, který nedávno ztratil a pochoval v hrobě milenku, byl melancholickou postavou družiny. Já zas, ač jsem neztratil milenky, byl jsem rovněž zachmuřenou osobou společnosti, ne však stále. Ráno dne 31. července vyjel s námi parník, vrhaje na město chomáče černého dýmu. Viděl jsem míjející břehy jezera, zrakem dal jsem „s bohem“ Paquis, a Paquis zmizelo. Řadou za sebou vynořovaly se z jezera Coppet, kde bydlila paní de Staël, potom Lausanna, za Lausannou Veray, s druhé opět strany skály Meilleries, odkud milenec Heloisin psal nejkrásnější listy. Pluli jsme kolem slavného zámku Chillonu a konečně přistáli jsme ve Villeneuve, odkud najatý povoz zavezl nás do Becu, městečka proslulého solnicemi a doly. Nazejtří navštívili jsme solné doly, půl míle skorem šli jsme podzemními chodbami, nesouce v rukou železné lampy. Bylo při té podzemní pouti cosi, co uchvacovalo obraznost, zejména trhání skal prachem… Třetího dne své pouti brali jsme se ke klášteru sv. Bernarda. Všichni mužští jsme šli pěšky celý den cestou vytesanou od Napoleona; s obou stran obrovské hory, řeka proudí v propasti pod nohama, chatrče bídné, lidé ubozí. Při východu slunce potkali jsme v horách pohřeb nějakého chudého člověka. Několik lidí v cárech a kněz tvořili celý průvod, ale pohřební zpěv nebyl s to přehlušiti šum potoků…

O páté hodině večer vjel jsem na mezkovi do končin sněhu, načež mezi skalami ve ztmělém, mlhavém povětří ukázal se klášter. Kněz kvardián v černém hábite stál u vchodu, ohromný pes ležel na nádvoří jako by vytesán byl z mramoru, za klášterem třpytilo se jezero, vroubené skalistým břehem barvy černavě olověné. Klášter ten, kdyby nebyl obydlen od mnichů, byl by skutečně uchvacující. Bohužel lidé často nedorovnávají velikosti povolání. Kněz kvardián, světský a společenský, usmíval se na dámy a chování se jeho nevypadalo by špatně ani na dvoře Ludvíka XIV. Spali jsme v celách studených jako lednice. Refektář vypadá jako elegantní salon, a kolem krbu sedící společnost smíchem a žertovnou rozprávkou odpuzuje každoukoli myšlénku vznešenou a smutnou. Poblíž kláštera stojí malý domek, kde ukládají se ve sněhu nalezené mrtvoly. Děsný to pohled. V různých posicích mrtví sedí, leží, jedni podobni kostrám, druzí pokryti zčernalou koží…

Odtamtud vkročili jsme opět v usmívající se jarní krajinu, po dvou dnech cesty stanuli jsme při úpatí hory Ghemi; tři hodiny na mezku potřebí na ni jeti, a tak jest strmá, že se nepodobá hoře, ale hladké zdi. Dráha vytesána je křivolace, stále visí nad propastí. Kdo na tu horu vystoupil, ten stoje u jejího úpatí nemůže uvěřit, že by vystoupit na ni bylo možno. Na zelené rovině pod horou leží městečko, proslulé lázněmi Luéche. Žádný popis neznázorní vám oné smaragdové zeleni, již v údolí viděti, těch bílých domů, jež jsou po ní roztroušeny, té hory žluté barvy, těch gázových oblaků, jež se věsí na její štíty. Ale já to vše viděl. A po třech hodinách cesty šli jsme zas po holých skalách, tu a tam pokrytých sněhem… a znova nebylo nic viděti, nežli skály, sníh, černé jezero a nebe. Když jsme s hory sešli, na druhé straně shledali jsme ještě krásnější skupinu, ještě krásnější stromy a květy a stříbrné vodopády s hor se řítící, rozkošné salaše… Po trudech pouti pěšky bylo nám velmi milé usednouti do loďky a přeplout jezera Fhoune, Brienz ku slavnému Giesbachu.

Po návštěvě vodopádu Giesbachu dámy naše, unaveny a ustrašeny cestou po příkrých horách, opustily nás a odjely jiným směrem do Lournu, my mužští opět, trochu smutní následkem rozloučení, trochu rozveselení za příčinou získané svobody, šli jsme pěšky přes hory. Tu teprve naše pouť začala nás krmiti okouzlujícími údolími: Lauterbrunn a Grindelwald nic podobného již nemohou míti v přírodě. V Lauterbrunnu se skal řítí se na 800 stop vysoký vodopád Staubach, voda jeho nikde se skoro o skály neodráží, ale již samým pádem s takové výše proměňuje se v bílou stuhu mlhy a letí do údolí. Hora Jungfrau, pokrytá sněhem, strmí jako bílý obr. Druhé údolí, Grindelwald, ještě jest krásnější, neboť do něho stékají dvě řeky ledovců, ledovce ty spouštějí se až do jeho hloubi a zářící jich bělost rozkošně se obráží uprostřed trávníků, stromů a květů. Nikdy se mi o něčem podobném nesnilo, tam viděl jsem s hor řítící se laviny. Hluk podobný zahřmění rozlétá se po údolí, kolikrátkoli balvan sněhu se utrhne s čela hor… Nejkrásnější slunce ozařovalo to všecko… vstávali jsme o úsvitu… vdechovali jsme vůni porosených květů…

Vystoupili jsme na Faulhorn, kde bylo ještě málo turistů. Hostinec na této hoře jest nejvyšším obydlím v Evropě. Turisté, chtějící se těšiti pohledu na krajinu, musí vycházeti z domu zahaleni do houní; mráz nás žehl, ale též jaká to vyhlídka! Při západě slunce obklopily nás mlhy a stáli jsme na vrcholu hory jako na palubě korábu, plujícího k nebi; rudé slunce na nebi bylo níž nežli my, ale ještě bylo mu uraziti kus cesty, nežli zašlo. Za námi z mlhy vystupovala ohromná řada sněhových hor — nikdo by za hodinu vrcholků jejich nespočítal — ale všecky byly rudé od slunce, ohnivé. Nocovali jsme v hospůdce a ráno viděli jsme východ slunce, čistý, žádné mlhy, propasti, třpytící se jezera, celé Švýcarsko bylo pod námi, zřetelné, jasné, ale v jakém tichu!

Stejnou vyhlídku měli jsme ještě s hory Rhigi. Na tuto vystupují všichni turisté. Vyhlídka s ní jest rozlehlejší, ale méně strašná, sněžné hory v dálce neuvádějí rozum v úžas svojí velikostí, ani obraznost člověka; lze s ní patřiti na Švýcarsko bez úžasu, ale já, dívaje se na východ slunce, mimoděk jsem plakal, nevím proč, ale líto mně bylo lidí… S hory Faulhorn sešli jsme opět do čarovných dolin Oberbassli; byl jsem v Rosculanech, viděl jsem překrásné ledovce, byl jsem v ledových budovách pod klenbou z modrého křišťálu, u mých nohou ohromné propasti, a potok podmílal ledy. Se stěn budovy, v níž jsem stál, následkem slunečních paprsků stékaly krůpějové deště… Byl jsem po čtvrté ještě na sněžníku Grimselu, po čtvrté noclehoval jsem ve studené hospůdce, šel jsem krásnou cestou sv. Gotharda, viděl jsem na ní proslulý Čertův most, konečně po devítidenní pouti jsme přibyli do Lucernu, kde na nás naše dámy čekaly již 7 dní, a přibyli jsme tam přes nejkrásnější jezero čtyř kantonů. Byl jsem v kapličce Viléma Tella, loďka naše stanula u skály, na niž rek vyskočil, Gesslera odstrčiv na jezero. Konečně přes Bern vrátil jsem se domů…“

Obraznost Słowackého, nasycená bohatstvím nejspanilejších přírodních zjevův, o kterých dosavad ani tušení neměl, okouzlená velebností hor, nádherou zlatě purpurových západů a stříbrnými stuhami valících se bystřin, hledala látky, na níž by všechny ty nezapomenutelné dojmy mohla soustřediti. Nehledala dlouho — našel ji básník ve vlastním srdci.

Není pochyby, že každodenní společnost Marie Wodzińské v jeho duši nechala sledů ne snadno vyhladitelných. Nejen že hlahol polského hovoru jej takřka plnil nadšením, ale ty hluboké, výmluvné oči dívčiny mu též dokonale rozuměly. Dovedla pochopiti vše, co mu bylo drahé a svaté, měla slovo útěchy pro jeho stesk a sledovati jej mohla ve všem, pro co horoval. Nalézti po dlouhých letech vyhnanství upřímné a prosté srdce, které mu tak neodolatelně připomínalo rodné strany, vše, k čemu přilnul na celý život, a kouzlu tomu se nepoddati — k tomu ani skeptický a všem do něho zamilovaným panenkám se vysmívající Słowacki neměl síly. Zamiloval se též — a jestliže ne žárem té první, nikdy nedoželené lásky k Ludvice Śniadecké, tedy přece ohněm druhého jara, jemuž nenedostávalo se květů ani klokotu slavičího.

Jak obyčejně býval i dále k Wodzińským zván a večerní jejich dýchánky oživoval svým vtipem a duchaplným hovorem. Výlet, tak zdá se, že všecky jeho účastníky sblížil nemálo. Blouznili o maškarních plesích, jež zamýšleli ve varšavských salonech madame Wodzińské uspořádati, v témž obleku, ve kterém se nedávno vypravili na hory. Někdy se i tančilo. Mazur Słowackého, tančený po volyňsku, všecky očaroval. Říkala mu to ruměnná, svěží ústečka, kterým rád uvěřil. Jindy opět vymýšleli vtipné šarády, jež illustrovali ihned živými obrazy. Zajímavou tuto hru znal básník už z Vilna a vzpomínal si při tom rád na domov. Byl ve svém živlu, humorem svým všecky uchvacoval a vtipem jen sršel. Představoval kdysi Krona čili Saturna: dvě holi, při konci svázané, měly býti kosou, mezi zuby držel hlavu loutky — výborné zobrazení Času, jak požírá vlastní své děti. Lepší byla šaráda, nazvaná „Nonchalance“. Žárlivý rytíř Non, odjížděje do Palestiny, rozkázal pod přísahou své ženě, aby každému, kdo by chtěl do hradu vejíti, odpovídala jediným slovem „non“ a tím jej odbyla. Jeden z nápadníků však prosil ne o vpuštění do zámku, leč aby mu vstup byl zabráněn. Odpověď zněla ovšem také „non“, rytíř tudíž zmocnil se hradu i věrné ženy. Manžel sám v Palestině zmizel a již se nevrátil. „Cha“ přetlumočilo se v „chat“, která staré dámě se ztratila, a když tato oznámila nehodu v novinách, přivedeno jí do domu množství „mourků“. Těmito byli pánové, a dámy měly si mezi nimi vyhledati toho pravého. Učinily-li tak vskutku, neznámo. „Lance“ čili dřevce objevilo se při turnaji na rychlo vypraveném. Bohatýři, jimž podušky byly štítem a papír s cukru přílbicí, bili se o zelený věnec, jenž vítězi měl býti podán rukou spanilé královny.

Se všemi těmito podrobnostmi svěřuje se v listech Słowacki matce, mlčí však o jediném — o své lásce. Snad právě proto, že zapustila již hluboké kořeny v jeho duši. Nechtěl jí způsobiti pochopitelné starosti a nejspíš se také ostýchal přiznati se k tomu, když ještě před několika lety tak ukrutně si byl zahrál s Korou Pinnardovou. Chytil se ve vlastní síti. Nicméně doznává, že paní Wodzińská je velmi dobrá dáma, Marii sice vytrvale i dále jmenuje nehezkou, leč připojuje, že v ní nemálo půvabů jiných a že má dobré srdce.

Jednou však se přece náš bývalý Don Juan prozradil, ač užil výmluvy dosti příhodné. „Panna Wodzińská,“ píše 7. března 1835, „nedávno na mne udeřila, abych jí počmáral v památníku prázdný list; usedl jsem hned ke stolu, namočil péro a družce své pouti po alpských horách jsem napsal tyto plačtivé verše…“ Líčí v nich sentimentalně, jak někdy po letech všichni v domovině se sejdou k dýchánku a při plných číších budou vzpomínati na uplynulé dny, jež společně prožili. Tu Marie poručí hráti k tanci a usedši, vzdychne: „Ach, někdo přece schází!“ Mazur ustane a soused řekne k sousedovi: „On umřel!“ — „Zdali ticho na jeho hrobě?“ kdosi se táže. „Zástup slavíků zpívá na stříbrné bříze hřbitova tak smutně…“ zní odpověď.

Patrno, že Słowacki stával se melancholickým. V této lásce nebylo již s jeho strany té rozkošné koketerie a romantických schůzek jako za poměru s Korou. Zřídka byl vesel a myšlénka na brzký odjezd Wodzińských plnila ho smutkem. Koncem června přijel manžel paní Wodzińské a návrat celé rodiny do Polska byl již neodvratitelnou nutností. „Slastní, vracejí se,“ dodává při tom náš básník, „vracejí se, aby spočinuli a usídlili se v rodném domě na ten zbytek života, aby sobě utkali domácí štěstí, oženili syny, vyvdali dcerky, sázeli zahrady, šili obilí, stavěli a přestavovali domy, dívali se na západ slunce, jezdili do lesa na čaj s přátely, s venkovským sousedstvem… Závidím jim, ač se mi takové štěstí zdá býti podobným květnému hřbitovu, neboť i nad hřbitovem bych často chtěl říci to, co děl Luther, patře na hroby ve Wormsu: Závidím jim, neboť odpočívají. — Vzpomínáš si, matičko, na hady, které jsme kdysi vídali v piňských močálech, když se vinuli kolem vodních lilií a vyhřívali se na slunci? Chtěl bych i já v řece života nalézti takový bílý květ, ovinouti se kolem něho a zasnouti… Ať vodní lilie se ti promění v nějakou klidnou a tichou děvušku a porozumíš mojí žádosti…“

V těch poměrech, ku kterým, jak se zdálo, na věky byl připoután, necítil se volným; bylo mu teskno v „atmosféře pouhých imaginací, na výspě idealu, předělené řekou slz“. Podobné city však též se budily v jeho milence. Sám zmiňuje se, že rovněž „panna Marie W. vyplula si do vlasti idealu a nesní se jí o ničem jiném, než o poustevnickém domku nad říčkou, o černých šatech, o lécích pro sedláky, o topolech, šumících nad poustevnou, a na konec o zpovědi, kterou má složiti někdy před jistým mnichem. Tím mnichem kartusiánem mám býti já en personne, nikdo jiný. Avšak časem jí dokazuji, že v kraji Lechů nějaký pan podkomoří, dobře zaopatřený šlechtickým komfortem, vlohami, vousy, podkůvkami a ostruhami, jí vypudí z hlavy poustevnický domek a já že kartusiánskou vzpomínkou nebudu moci pro anděly vydobyti liliové duše…“

Słowacki bydlil již ode dvou let u madame Pattegové, vdovy, jejíž třicetiletá dcera Eglantina byla po všechen čas mladému vyhnanci pravdivou sestrou. Snivá, sentimentalní, zahořela k němu vřelou náklonností. Ačkoli v té příčině dostávalo se jí od něho častého sklamání, přec ráda opanovati se dávala snům a nadějím, které nezdály se jí býti tak docela nesplnitelnými, jak ve skutečnosti byly.

Zatím stalo se, že paní Wodzińská, zamýšlejíc nedlouho již v Ženevě se zdržeti, několik měsíců před výjezdem rovněž do pensionátu madame Pattegové se přesídlila. Bylo to už počátkem května. Tím způsobem milenci vídali se každého dne a žárlivé oči Eglantiny záhy dověděly se pravdy. Najednou, ještě nežli rodina Wodzińských opustila Ženevu, Słowacki odjel do vísky Veytoux nad Lemanem a najal si tam příjemný pokojík. Příčinu tohoto náhlého útěku vysvětluje v jednom ze svých listů k matce ne zcela upřímně: „Dlouho bych musil psáti,“ píše dne 2. srpna 1835, „co a jak přivedlo mne v tyto divoké strany, lidé soudí o tom rozmanitě. Někteří praví, že jsem se šíleně zamiloval do slečny Wodzińské a proto prchnul; není v tom za groš pravdy… Ale vyznám se ti, že jsem utekl, a to proto, že ubohá domácí dcera, vidouc, že jsem dosti zaujat pro panenku, mladší než ona, a vidouc, že též panenka je mi dosti nakloněna, počala schnout i nebezpečně onemocněla, a matka její se domyslila, oč se jedná. Musil jsem tedy postoupit svědomitě, to jest odjeti, ač mi líto bylo domu, kde jsem bydlil přes půl třetího roku, a kde alespoň v posledních dnech bylo velmi veselo.“

Několik krásných básní lyrických, jež Słowacki ve Veytoux napsal a v nichž pravdivý stav duše jeho zřetelně se obráží, jest důkazem, že v poměru jeho k Marii Wodzińské bylo něco více, nežli „že dosti mu byla příchylnou“ a že sám „dosti se jí zajímal“. V básni „Kletba“ přímo k panně Eglantině s vášnivými výčitkami se obrací:

„Ó kletá! vydrala’s mi poslední mžik mládí
a štěstí na tom světě! Žahadlo tvé hadí
mne vrhlo v samotu — ó věčně budiž kleta!
Můj každý zná tě vzdech, slz vzpomíná tě četa…

Neb když jsem nešťastný tě žádal v prosbě skromné,
bys mír a přátelství mi dala, žal jež tiší,
ty’s v chlebě vezdejším jen slzy měla pro mne
a lkajíc, v srdci s jekem děla jsi; — Ať slyší!

Já trpěl — podlehl. Teď sám jsem na té zemi…
Leč věz, že v samotě, kde žal mou duši střebe,
když za šelestem každým obracím zrak němý,
tu toužím — leč ne k tobě, čekám — leč ne tebe!

Tě čekám zmámený a za tou pláči v stesku,
jež na vyhnanství půdě zde mi sestrou byla,
mním, že ji zrakem duše spatřím opět v lesku,
jež zrakem v duši zří mi andělská a milá.

Ta srdce nezmaří mi, když se nad ně skloní,
a se mnou tak se duší, myšlénkami dělí,
že teď již božský neví andělů sbor stkvělý,
ji pro mne zavrhnout-li, neb mě spasit pro ni.

A ty? jež trpkou žluč jsi lila jen, ne léky,
když zjitřila se rána, již mé srdce hostí,
ó hůř než prokletá! zlý přízrak minulosti,
ty kleta — zapomněna budiž na vše věky!“

Za to vzpomínky jeho na Marii dýší nejjemnější něhou a vroucností. „Plakal jsem,“ dí, „odjížděje a byl jsem oplakáván.“ A v básni „Rozloučení“ vyznal: „Rozloučeni — leč druh na druha vzpomíná. Mezi námi létá bílý holub smutku a stále nosí zvěsti. Vím, když v zahrádce prodlíváš, vím, když pláčeš, zavřena v tichém pokojíku.“ Na konec pak dokládá, že již nikdy, nikdy již nebude možno se shledati, jen na chvilku umlkají — pak že volají na sebe znova, „jak slavíci dva smutní, co se vábí pláčem“.

Velikou útěchou Słowackého v opuštěnosti byly čarovné krásy přírodní, jež obklopovaly nové jeho bydliště. Z oken měl vyhlídku, která ve Švýcařích náležela k nejkrásnějším, vinice, za nimi jezero, za tím opět hory Meilleries s celou nádhernou perspektivou nebetyčných, stříbrných ledovců. Turisté, kteří spatřili Neapol i Hellespont, říkali, že se jim toto panorama vyrovná. Vlaštovky přiletovaly až k němu do pokoje a někdy vrážely křídly do zrcadla. Ve dne pokoj, jezero, nebe, hory bývaly jako blankytné, podivně čisté a takořka průzračné. Ale zvláště kouzelné byly noci. Když měsíc zlatou září obestřel hory i temně modrou hladinu jezerní, vycházel básník nad jezero a usednuv na pokraji malé zátoky a dívaje se na nedaleký zámek Chillon, s jehož věží doletoval k němu příšerný skřek sýčka, četl Byrona. Navštívil též vězení Chillonské, o němž Byron napsal nesmrtelnou svoji báseň. Nicméně bylo mu smutno. A tehdy vznikla v jeho duši myšlénka k romanci „Ve Švýcařích“, jež náleží k jeho nejgeniálnějším výtvorům. Do ní vtělil svou duši, každé zachvění svého srdce, i tu veškerou nádhernou přírodu, uprostřed níž se nalézal. Avšak jako v básni, tak i ve skutečnosti mělo býti jeho štěstí pouhým přeludem.

V posledních dnech srpna r. 1835. odjela madame Wodzińská s celou svojí rodinou do Drážďan.

Słowacki neshledal se už s Maruškou nikdy. Obdržev po třech letech zprávu, že kdysi „jeho“ Marie se provdala za Chopina, dodává k tomu sarkasticky: „Snad si ho vzala trochu z náklonnosti ke mně, neboť lidé praví, že je mi Chopin podoben jako krůpěji. Jak je to sentimentální vzíti si člověka, podobného tomu, který byl milován naší první láskou! Stálost i nestálost v případě tom splývají v harmonii a, podle Swedenborga, pak v nebi ne ze dvou, ale ze tří duší tvoří se po smrti anděl jediný…“

Nicméně zvěsť tato objevila se mylnou. Ta, kterou byl nazval „svým zlatým andělem“, provdala se tak, jak jí byl kdysi věštil… nejprve za Skarbka z Osięcina a po rozvodu s ním za jakéhosi pana Orpiszewského.

V srdci Słowackého pak jiné osudy a jiné dojmy znenáhla zastíraly obraz černobrvé Marie, až se mu stal pouhou vidinou, pouhým zlatým snem.