Žabí král
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Žabí král |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | reklamní pohádka |
| Licence: |  PD anon 70 |
 |
|
Byla jednou jedna královská dcera, která si hrála se zlatou kuličkou v lese nedaleko královského hradu. V lese tom však byla studna, a jak si tak s kuličkou házela, spadla jí tato do studny. Teď počala královská dcera plakat a křičela: „Ach, kéž bych měla opět svou zlatou kuličku; dala bych za ni všechno možné!“ Tu vynořila se ze studnice žába a pravila: „Královská dcero nejmladší, tvou zlatou kuličku chci ti opět přinésti, vezmeš-li mě s sebou na hrad a necháš-li mě sedět u svého stolu, píti ze své sklenice, jísti ze svého talíře a spáti ve své postýlce.“ I pomyslila si královská dceř: Co ta hloupá žába žvaní, vždyť musí žiti přece ve vodě! — Proto pravila klidně: „Dobrá, slibuji ti všechno, jen mi přines dříve mou zlatou kuličku.“ Sotva to dořekla, ponořila se žába a za chvilku se opět objevila, držíc v hubě zlatou kuličku, kterou hodila královské dceři do klína. Tu se královská dceř zaradovala a utíkala se svou hračkou domů, neslyšíc žábu za sebou volatí: „Počkej, vezmi mě s sebou!“ Když však večer seděla s králem a s dvořeníny u tabule, tu ozval se hlas za dveřmi: „Pusť mě dále!“ Jakmile však královská dcera otevřela dveře a spatřila za nimi žábu, nechtěla ji vpustiti, jsouc leknutím bledá tak, že se král ptal, co se přihodilo. Nyní musela svou příhodu v lese vylíčiti a král rozhodl: „Co jsi žábě slíbila, musíš též dodržeti. Jdi a pusť jí sem!“ Tu otevřela dveře a žába přihopkovala až k jejímu křeslu a křičela: „Posaď mě k sobě a nech mě jísti ze svého zlatého talířku.“ Tomu se králova dcera zpočátku vzpírala, ale když to král poručil, musela jí vyhověti. Rovněž musela ji dáti píti ze své skleničky. Když byla žába sytá, rozkázala: „Teď mě dones do své komůrky a nech mě ve své postýlce vyspati.“ Tu počala dívka královská hořce plakati, neboť se bála mokré, studené žáby, avšak král přísně na ni pohlédl, řka: „Drž svůj slib!“ Tak vynesla žábu do své komůrky. Tady však s ní praštila vší silou o zeď a vzkřikla: „Teď snad budu míti konečně od tebe pokoj, ty drzé zvíře!“ Co však spadlo dolů, nebyla mrtvá žába, nýbrž živoucí, mladý královský syn s krásným a přívětivým okem, který děkoval jí za vysvobození. Ten stal se pak se svolením jejího otce manželem jejím. —