Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Žabí kantáta
Autor: Bohumil Bauše
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 14–17. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Hlas žáby zelené dle N. Landoise.


L:1/4
M:none
K:C
(G A B A G) || G G/2 G/2 || A G || ({G/2}A) ({G/2}A) ||
w:kherrr | bre-ke-ke | ko-ax | koax koax

Když Latona s božskými dvojčátky svými před Junonou prchá, chce palčivou žízeň ukojiti vodou čistého jezera. Avšak suroví venkované zbraňují hrozbami a nadávkami Titinadce, která je lichotivě prosí o spasný doušek, a odhánějí ji v úpalu slunečném dále. Kalí schválně vodu rukama i nohama a svévolně v bahně se brodí a poskakují. Tu bohyně zvedne v nevoli ruce k hvězdám a zvolá: „Nechť věčně v bahně žijete!“ A bohové přání její vyplňují; již noří se prokletí do hloubky, vystrkují hlavy, drsným hlasem vrčí, posedají na břehu: venkované proměnili se — v žáby. (Ovidovy metamorfosy zp. VI. v. 335—380.)

Za všech dob nejen přírodozpytci, ale i básníci, malíři a hudebníci všímali si sboru žabího, který místy tak hlučně si vede, že celá krajina jich křehotáním se chvěje. Zajímavou scénu líčí Aristophanes v „Žábách“:

Brekekex koax koax
brekekex koax koax
zdrojů dítka jezerní!
Zpěvu hlahol souzvučný
zahlesněm — líbeznou naši písničku
         koax, koax!
kterouž my Nysejskému
Dionysu Divovci
z bahna pějem s jásotem,
když spojeným průvodem
slavě chytry posvátné
lidu zástup k našim chrámům putuje
      brekekex, koax koax!

Tak vítají tučného Dionysa žáby veselým chórem, když rybníkem vesluje, a on odpovídá:

Mne ale hačadlo začíná
už bolet koax, koax!

Chor žab:

Brekekex koax koax!

Dionysos:

Vy ovšem na to nedbáte,

Chor žab:

Brekekex koax koax!

Dionysos:

I jděte k ďasu s tím koax,
nic nejste nežli jen koax.

Chor žab:

A to právem, všetečko!
Neb nás milují lyry umělé Musy
a Pan rohonohý,
na zvučné jenž tresti hrá;
milci též jsme Apollona varytáře
rákos na kobylky k lýře
v bahně jemu pěstujíce
     Brekekex koax koax!

Ještě hlučněji
zapějem, nežli kdy jsme
za dnů blahoslunečných
mezi šachorem a sítím
skákaly se blažíce
zpěvem písní plavbohravých
neb Divova deště znikše
v hloubi vodní chorovod
pestrým hlasem zazvučely
při bublotu blabuní
Brekekex koax koax!

(Překlad Nebeského.)

Praví-li u Aristofana žáby „δεινα γας πεισομεθα“ (zlé zakusíme), měly pravdu. Věda pokusná mnoho jim děkuje, takže žába stala se jakýmsi domácím zvířetem fysiologických pracoven.

Jest zajímavo sledovati v dějinách vědy, jak žába k této osudné cti přišla. První, jenž žab k pokusům používal, byl Swammerdam (narozen r. 1637, zemřel r. 1685). Na žábách lépe nežli kde jinde podařilo se mu zjevně sledovati a isolovati nervy; a tak první pokusy o dráždivosti vláken nervových, základ dnešní fysiologie nervů a svalů, činěny Swammerdamem na žabách.

Na to proslavily se žáby ve vědě, když Aloisius Galvani (nar. 1737), professor anatomie na vysoké škole v Bologni a praktický lékař, jednoho večera v září roku 1786 pozoroval trhati sebou stažená stehýnka žabí, která za měděné háčky na železném zábradlí zavěsil.

Tento pokus naplnil Galvaniho podivením, a podnes opakuje se nesčíslněkráte jakožto základní pokus nauky o dráždivosti nervů a elektromotorické síle v nervstvu i svalstvu.

Světlo o pravé podstatě zjevu rozšířil ovšem teprv Alex. Volta, jenž dokázal, že dotýkání se dvou různých kovů a nikoli zvíře bylo pramenem elektřiny. O tuto elektřinu však, zvanou galvanismem, která pro lidstvo nabyla tak značné důležitosti, mají žáby zásluhy nesmrtelné.

Také v ostatních odvětvích fysiologie pokusy a pozorování na žabách jsou nenahraditelné jinými tvory.

Srdce žáby, vyndáno z těla, tluče ještě po nějaký čas a professor Czermak v Lipsku pohyby srdce přístrojem mohl promítnouti pohyby na plochu, kterou posluchačstvo tisícihlavé pozorovati mohlo současně.

A ona tenká blána plovací mezi prsty žáby, pak žábra a ocásek pulců jsou tak průhledny, že možno zvětšujícím sklem pozorovati podivuhodný zjev oběhu krve a podstatu vláskovitých sítí.

Divuplný zjev tento popisuje již Leeuwenhoek ve své arcana naturae. Názorem na oběh krve poznána teprv podstata krevních tělísek a mízy; v pletivech žabích poznána stavba nervů, jich původ a zakončení, zvlášť ve svalech, stavba primitivních vlakének svalových a celá řada fakt o plození a vývoji.

Tolik zásluh o lidstvo a přece lidé jen nevděkem splácejí, žab se štítí, výrazy plné ošklivosti o nich užívají. Othello, jenž lásku svou k Desdemoně za pramen života prohlašuje, jat žárlivostí, praví:

„nechci jej co louži podržet,
kde škaredé se žáby peleší.“

Cloten v „Cymbelinu“ praví: Slyš jméno mé a třes se! načež Quiderius: Spíš žába, ještěr, pavouk by mne hnuly.

Tato ošklivosť, jež původ má ve studené, slizké kůži, nevadí však, že žabí stehýnka zvláště z jara s chutí se pojídají; vše požívající Vlaši jedí celé žáby, vyvrhnuvše jen útroby jejich.

A tak stihl horší ještě osud žáby, nežli když čápa zvolily si za krále. Náležíť mezi škůdce jejich mimo člověka, jenž, aby zbavil se jich, žabí potěr na sucho vytahuje a tím je maří, celá řada dravců: vydra, kuna, hraboš vodní, orlové a káně lesní, celé pokolení havranů slídí po nich, volavky, čápi, kachny a jinou vodní havěť v to nepočítaje. A tak stává se, že málo která žába hyne smrtí přirozenou; obyčejně hyne pod drápem dravce.

Odkud doplňují se řady obojživelníků při tolikerých svízelích existence?

Veselé jejich křehotání, které zvláště s chladem soumraku se rozzvučí, vytrvale zní a po celou noc potrvá, dokazuje, že řady jejich dosud jsou neztenčené. Zvláště z jara svádí touha lásky druhy příbuzné na společná místa; později mnohé žáby vedou život skrytý a noční, takže zřídka zrakům našim se objevují.

Všimněme si jednotlivých členů sboru žabího: jeden z prvních zjara se objevujících jest skokan hnědý (Rana temporaria). Jen v čas páření a kladení potěru objevuje se ve vodě; jest to v prvních teplých dnech jarních v březnu a dubnu, kdy ozývá se krátce a úryvkovitě křehot tohoto druhu. Hlas nezvučný podobá se jakémus vrčení; starý Rösel (roku 1757) porovnává hlas s chrochtáním prasete. Výška tónu řídí se stářím žáby. Landois určuje hudební výšku tónů mladších exemplářů s e na f, g až na a.

Když skokan opustil vodu a vajíčka vypustil, zůstává němým; leda že v okamžiku největší úzkosti, uchopen-li dravcem některým, dá se do křiku.

Za chladu podzimního táhne se skokan opět k vodám, zahrabuje se do bahna a ztuhne zde v zimní spánek.

Hlučněji si vede rosnička zelená, kterou lidé nevždy přiměřeně umísťují ve sklenicích. Ve volnosti a zvlášť v čas páření, pak před a po dešti ozývá se malá žabka tato tak vytrvale, ječivě a monotónně v krátkých intervallech, že se divíme, odkud tato síla hlasu se béře. Hlas se sesiluje dvěma zvláštními zvukovými bublinami, které na hlavě naskakují, a sice u samečka rosničky pod hrdlem, u žáby zelené u koutků ústních. Mechanism dýchání jest u žab odchylný od dýchání jiných obratlovců. Nemají žeber a hruď nerozšiřuje se, nýbrž vzduch nozdrami stále se polyká. Vyvozujíce žáby zvuk, mají hubu zavřenou. Vzduch, kterým svazy hlasné do chvění se přivádějí, vniká do bublin zvukových, tyto naskočí, ale pružností stěn tlačí vzduch do plic zpět. Tím tedy, že vzduch drží se stále v zásobě, vysvětluje se vytrvalosť křehotání.

Hudební tón u mladších rosniček udává Landois s , a .

Nejznámější od starodávna jest mnohohlasý sbor žáby zelené, a ve všech jazycích hemží se názvy onomatopoetickými, kterými podivná symfonie žabí slovy se nápodobí; staří žabáci zpívají bas, mladší baryton a tenor, zvláštním trilkem převládá v koncertu tomto hrdelně vytrvale vyrážené r.

Žába zelená zdržuje se u všech rybníků, příkopů a močálů rákosím a leknínem zarostlých. Usadil-li se někde jediný párek, hemží se záhy ve vodě bezčetné potomstvo. Za jasných dnů vystrkují rády hlavu nad vodu, neb vyhřívají se na slunci buď na splývavém listu leknínu neb na kameni a břehu sedíce. Vyrušeny byvše skáčou střemhlav do vody a silným pohybem okončin veslují ke dnu. Člověk při plování napodobí tyto pohyby noh. Pod večer, neb ochladí-li se po dešti, počne onen koncert, jenž dle Brehma k našim jarním nocím tak přísluší, jako tlukot slavíka.

I v zajetí naučí se žába zelená odpovídati na jisté šramoty. Vyňali žábě veliký mozek a kdykoli dotkli se kůže hřbetní, odpovídala slabým kvákáním.

Žába zelená klade vajíčka v červnu a normální proměna trvá čtyry měsíce.

U mnohých žab podařilo se v novější době pokusem dobu larvovou prodloužiti přes normální meze za jistých vnějších podmínek.

Kdy asi ponejprv země naše rozzvučela se žabí kantátou? Stalť se veliký krok ve vývoji živočišstva, když opustilo kolébku svou, říši vodní, počalo život na souši. Ve vývoji obojživelníků vidíme právě nejzajímavější reminiscence na postupný tento vývoj.

Roku 1865 pozorována ona památná změna na Mexickém axolotlu, mloku, jenž obyčejně ve vlasti své podržuje žábry po celý život, jako larvy našich čolků, klade i vejce a vůbec dospívá. Když však život ve vodě změněn poznenáhla v život na suchu, proměnil se v bezžabrou amblystomu.

Zajímavější ještě jest tento zjev, neotenie zvaný, na žabách, neboť pulec liší se úplně od dorostlých roditelů svých. Místy v Alpách a na severu pozorováno, že pulci místo za rok dokonávají proměnu svou za dvě, tři, ano i čtyry léta; kratičké léto neposkytuje dostatek času k vývoji.

Milne Edwards zdržel proměnu žab v akváriích rok a dvě léta tím, že zabránil, aby nemohly na povrch vody. Pulci v močálech hustě zarostlých nabývají rozměru dva- až třikráte většího, nežli obyčejně.

Na Azorech pozoroval Boettger neotenii u žáby zelené. Nalezlť zde žáby úplně dorostlé, pohlavně dospělé s ocasem larvovitým, pohybem čtyřnohých. Týž zjev pozoruje se někdy na malých močálech s příkrými břehy, kde zvířatům těžko jest dostati se na sucho.

Zjev tento není osamělý v živočišstvu: bezkřídlé samičky světlušky, Psychidy, samičky červeň jsou zjevy neotemie pro pohlaví ženské; u Bonellie, notifera, svijonožců pro neotenii mužskou. Jest to jako v pohádkách, kdy princezny a princové zakleti byli do podoby zvířat, a mocným slovem kouzelníka nabývají teprv podoby vznešenější.

Ještě zbývá zmíniti se o kuňkách, jichž kuňkání mnohohlasné splývá z povzdálí v hlahol zvonů. Kuňka osamělá sedává na břehu mezi okřehkem a čistý hlásek její v období vteřinovém zní jako „unk, unk“. Veselá píseň praví:

„proto žába kuňká,
že jen vodu žuňká“.

Osamělý hlas kuňky mívá něco melancholického, až příšerného. Hudební tóny hlasu kuňky ohnivé pohybují se mezi , , , a c¹’, dle stáří individuí.

Komu žabí kantáta našich krajin zdá se jednotvárnou, nechť cestuje do tropů, zvlášť jihoamerických. Jakou to rozmanitosť hlasů líčí nám cestovatelé! Rosniček na stromech jest celá řada druhů: Hyla palmata v čas dešťů tvoří večer a v noci nesčíslný sbor kovově znějících hlasů; Hyla luteola ozývá se jako krak, krak, krak; Hyla venulosa bučí jako kráva, takže Schomburgk, který první rosničku tu slyšel, nemohl domorodým Karaibům ani věřiti, že malá žába jest původcem nezvyklého zvuku.

Acris Gryllus, stepní žába velikosti naší rosničky, po celou noc vrčí jako cvrček, Cystignathus hvízdá, a E. St. Vraz slyšel v Cordillieře o žábě rodu Notodelphis, která má prý hlas jako housle a od Indiánů také žabou houslovou jest nazývána.

Obr mezi žabami, která velikostí mnoho králíku nezadá, jest, žába volská (Rana mugiens), obývající východ severní Ameriky, jejíž hlas bučení volskému se podobá.

Nezaslouženě jest v největším opovržení zvolna se plížící ropucha. I ona má svou dobu lásky a péče o potěr, v níž vyhledává vodu. Samečkové mají pod koží malou bublinu zvukovou k sesílení hlasu, který zní jako eng, eng, oeng rychle za sebou vyrážené ve výšce a .

Zvuky v přírodě dotknou se duše naší nejprostředněji. Kantáta žabí hraje neposlední úlohu v karakteru krajin.