Štědrý večer v žalářích

Údaje o textu
Titulek:	Štědrý večer v žalářích
Podtitulek:	Dle líčení vrahů a lupičů v zdejší trestnici uvězněných.[red 1]
Autor:	Karel Ladislav Kukla (jako Karel L. Kukla)
Zdroj:	Národní politika, roč. 10, č. 356. s. 9. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 12. 1892
Licence:	PD old 70

Vesele, jasně hlaholily zvony s věží pražských chrámů v předvečer Vánoc, před Štědrým večerem, když jsem se bral za zimního prosincového pološera k návštěvě vězeňské pevnosti, která strmí na návrší za Vyšehradem, jako smutné „město mrtvých“, jak obrovský hřbitov duší za živa pohřbených, k bránám pankracské trestnice.

Právě před rokem jsem měl též svolení k prohlídce té žalářní citadely a se srdcem teskně tlukoucím, s myslí sklíčenou jsem kráčel polní cestou k nesmírnému labyrintu ponurých budov, obehnaných vysokými kamennými hradbami jako tajemná tvrz, k té „pražské bastille“ v níž si na tisíc zločinců, hochů, mužů i starců, ze všech tříd lidu a ze všech končin říše, odbývá v smutných těsných celách za krádeže, loupež či vraždy mnoholetý i doživotní trest!…

Temný cinkot zvonu z vížky nad kapli trestnice zazněl mi vstříc podoben hlasu umíráčku, v šerých parách halících okolí rozbřeskla matná žlutavá světla a z mlh přede mnou se vynořily příšerné obrysy nesmírné budovy jak vzdušný brad v mracích, jako rozpjatá křídla obrovského netopýra…

Až do těch dob jsem měl o světě, jejž zdi žalářní kryjí, křivé představy. Šel jsem v jich nitro nahlédnouti s hnusem a odporem, neboť při slově „žalář“ zjevil se v mé mysli vždy obraz hrůz nejvyšších: podzemní skrýše a kasematy, jámy a hladomorny, jež plní mráz a tma, v jichž věčné noci zmírají zmučení odsouzenci a odkud zaznívá skřípěni zubů, kletby, i řinkot okovů.

Leč takovými byla snad vězení za dávných a starých časů — žalář moderní vyhlíží zcela jináče.

Vše je tu nové… podoba separaci, bludiště chodeb čistých, světlých, vyložených hladkými dlaždicemi, tenké mříže z ocelových prutů, tlum dílen, plynárna, tkalcovny, provazárny, špitál, pozorovací kobky pro šílence, temné komory pro zuřivce, železné klece pro mladé zlosyny i pusté, těsné cely pro vězně úpící v truchlé samovazbě… Vše je tu jiné… stejnými zůstaly však hoře, strasti a zoufalství vězněných neštastníků…

V moderním žaláři nenajdeš zedraných vězňů, živořících a bloudících v temných sklepech a klenbách podzemních, ale za to v kamenných, úzkých, obílených těch celách spatříš tvory neméně bídné a ubohé; v děsném tichu oživených hrobů, věčně smutných a zamlklých shlédneš stíny lidských podob různého stavu a věku, ale stejně hrozné, s vousy oholenými a vlasy ostříhanými pro potupu jako k smrti odsouzení v předvečer popravy… zjevy stejně popelavých, ohyzdných tváří, zapadlých, smutně hledících zraků, v hrubých škorních a halenách označených plechovými číslovanými tabulkami, tvory beze cti, bez vůle, bez citu, pouhá vězeňská čísla v kryptách hřbitovních za živa zazděná!…

A každý trestanec, který dřív úpěl řady let v kobkách nejhorších brlohů, v Munkači nebo na Špilberku, ujistí vás, že trudný, bezútěšný život v moderním kriminále, je nad pobyt v dávných žalářích, v nichž vládla značná volnost a čilý ruch, daleko těžším a traplivějším.

Totéž přesvědčení se mne zmocnilo hned při vstoupení do labyrintu budov v trestnici na Pankráci, kde jak v zakletém zámku duchů neviditelné ruce v každém koutku ti vchody otvírají nebo zamykají, sterá vrata bez hluku zapadají, kde v chodbách stojí němé stráže s nabitými puškami a nasazenými bodáky… a ten dojem ještě vzrostl, když jsem nahlédl v okrouhlá záklopkou krytá skla ve dveřích přečetných separací nebo dokonce s průvodcem svým vešel do jednotlivých kleci a komůrek.

V chodbě, kde je střežena většina vrahů, k doživotní vazbě odsouzených, poznal jsem mnohou tvář zločince, jehož odsouzení jsem byl v pražské porotní síní přítomen jako zpravodaj novinářský; zde zřel jsem mladého muže, traviče, jenž stál tupě před krucifixem se svěšenou hlavou a sepjatýma rukama; jinde se plížil po cele starý pytlák, jenž ze msty skolil hajného a teď malomocně svírá zde pěstě mezi čtyřmi holými zdmi a vytřeštěně zírá sklennýma, zelenýma,- divě svítícíma očima v šerý kout, jakoby se mu tam zjevil přelud krásných šumných lesů a zazněly rány z jeho zamilované ručnice… Vedle v pusté jizbě tká přízi na malém stávku bohatý továrník, jejž podvodná spekulace přivedla v tyto končiny, jinde pak sedě na tvrdém lůžku robí pracně obálky z kusů režného papíru shrbený kmet, jenž míval hodnost akademickou!…

Jako stíny fata-morgany mihla se mi tu dále před očima postava zloděje, okovy spoutaného, který kdys učinil pokus krkolomného útěku… prázdná cela po loupežníkovi, jenž se oběsil na okenní skobě, zabedněná komora, v níž o hladu a tmě tráví výročí krvavého činu ohavný otcovrah, penězokaz čtoucí v modlitbách a cela, o jejíž holé stěny bil hlavou vězeň, zachvácený z tesknoty v samovazbě děsným šílenstvím…

Ještě tklivějších výjevů byl jsem svědkem v žalářní nemocnici, kde choří letěli v ložích, majíce nad hlavami na tabulkách křídou napsáno jméno, neduh a den, kdy jich trest doprší!… Tu se člověk mimoděk zachvěje, když vidí, že jeden vězeň, jenž štastně z bolestné, těžké nemoci vyvázl, odchází vyléčen, zachráněn — znovu do cely „zdravých“, aby tam vlekl dále jařmo trestu až do smrti, jiný poloblbý vesnický synek se těší, že se shledá s rodiči již brzičko… již jenom za deset let; vedle něj sedí, opřen o roh postele zlosyn, jemuž při loupežném útoku byly obě oči vystřeleny, jenž však marné naději, že zase uzří zář sluneční, přikládá pečlivě obvaz na důlky prázdné a vyhaslé… a v rohu světnice sténá neduživec s údy amputovanými, jemuž určeno vyjít ze žaláře až v příštím století! Slzy mne polily, když nejmladší vězeň, jenž přestál celý svůj trest, osm let vazby, schvácen byl souchotěmi, ubožák na zhasnutí, z jehož vychrtlého, zslnalého obličeje svitily horečným žárem černé vpadlé oči… na otázku naši, kdy již půjde domů, ukázal blaženě na list nad sobou, zašeptav: „Ach bože můj! Zrovna na Boží hod! Jak se těším. Již pozítří!…“ — a když současně můj průvodce dodal potichu: „Půjde chudák… leč v rakvi na marách! Lékař uznal, že rána nedočká!…“

Možno-li, ještě smutněji to vypadá v jizbách vězňů, kteří v žaláři přišli o rozum, zšíleli nebo zblběli. Tam se příšerné chechtá statný junák, vrah své milenky, jenž si v sebevražedném úmyslu chtěl o roh lože hlavu roztříštit, však proraziv si lebku, stal se idiotem a kretinem… Tam jsou i ti, kteři choromyslnost simulují i skuteční blázni, již napadeni v cele návalem zuřivé psychosy, vše v ní zuby rozhryzali a pěstí rozbili!

Všichni tito odsouzenci, pro něž není odtud východu než zpět v žalář, na hřbitov nebo do blázince, i všichni ostatní zdraví jich spolutrpitelé tvoří obyvatelstvo trestnice města smutného, strašlivého, jež odloučeno od lidské společnosti, má svůj zvláštní krutý řád, kázeň i zákony, a kde každý vězeň žije den co den stejně, truchlivě, jednotvárně, při stejné nuzné žalářní stravě — beze změny a bez radosti, nevěda co se děje za zdmi vězení, v širém světě… kde zanechali po sobě jen stopy zločinů, děsné vzpomínky, zhanobené jméno a nešťastné, zoufalé děti, otce, matky nebo milenky!…

V to věčně stejné bezútěšné živoření nevnikne paprsek světla ani tenkrát, kdy všecko lidstvo plesá a jásá, ani v blahý čas vánoční, na Štědrý den, neboť i hlas andělů nad kolébkou Jezulátka v chlévě betlémském zvěstoval mir jen duším dobrým… „pokoj lidem dobré vůle…!“

V pankrácké trestnici jsou vždycky smutné Vánoce!…

Přísný kázeňský řád nezná svátků… nečiní tu rozdíl mezi dnem všedním a Štědrým večerem. Stejně těžká práce od rána do večera, stejně nuzná strava byla i včera v svatvečer vězňům údělem; ani jedinký projev radosti, ani jediná směna, dárek nebo přilepšení, nezvěstoval jim, že mimo žalář se slavil den, v celém roce nejkrásnější!…

Pouze několik řetízků z barevného papíru smějí trestanci v cele své na kříž zavěsit a jedna sloka zbožné písně, již smí dnes na Boží Hod zapěti v kapli žalářní, tvoří zde celý příznak — doby vánoční!…

— — — — — — — — — — — — —

Zcela jinak to bývalo v staré trestnici Václavské, v Kartouzích, i v hrozných kasematech starého kriminálu na Špilberku.

V těch všech žalářích bylo o Vánocích vždy vlídněji, veseleji, a staří vězni, kteří tam dlívali, s roztouženým srdcem a slzou v oku vám o tom poví celé zajímavé memoiry…

V pankrackých celách žije celá řada takových veteránů, soudruhů a spoluvězňů vraha Janečka, bratři Vondrů, i romantického hrdiny, náčelníka banditů, pověstného „otce Babinského“!…

Z Kartouz a Špilberku se jich dožilo dnešních dnů pořídku, leč od „Václava“ přešly sem vězňů velké davy, ba skoro celá nynější pankrácká kolonie byla sem po zrušení oné trestnice převedena r. 1889 v dlouhých řetězy spoutaných kordonech…

O Štědrém dni, jaký slavili vězňové v trestnici Svatováclavské, vyprávěl mně ve své cele pověstný vrah, jehož dva spoluvinníky před čtyřmi lety popravil v Kutné Hoře Piperger, bývalý pražský kat, a jenž sám jen náhodou ušel šibenici.

Dle jeho líčení pracovali tam vězňové na Štědrý den jen do 4. hodiny odpolední, načež zasedli k mimořádné „nádherné“ večeři; každý si směl ze svých úspor koupiti kousek sýra, jablka nebo slanečka a mimo to poskytlo řiditelstvi trestancům několik set porcí vařených sušených švestek, na které se všichni těšili celý rok jako na nejlepší pochoutku!… Po večeři, kdy si vězňové potají popřáli nějaký šňupec tabáku a potichu zapěli veselé, zbožné i smutné písničky, musili ovšem ulehnout na lože a uprostřed ruchu hlavního města, ozářeného miliony světel, probděli za čiré tmy celou noc v temných vzpomínkách!…

Ještě slavnějším býval Štědrý den v kartouzském žaláři, o němž mi stařičký bandita, šedovlasý spolunoclehář loupežného vraha Janečka, sdělil své paměti, hrozné, tklivé i zábavné. „Vědí, to mají tak, milej pane!“ zahučel ušklíbnuv se a zamžourav úkosem svýma plachýma očima. „Dřív holt býval v kriminálech větší familiarizmus… teď to již nestojí za nic… všecko to jde moc zle, přísně a po vojansku! — Když já seděl před dvanácti lety v Kartouzích, dostávali jsme často na přilepšenou hrušky a jablka. No a to jsme je již na měsíc před Vánocemi nejedli a schráněli jsme je k Štědrému večeru ve svých slamnících! Ten den jsme měli vždycky pěkný… Pracovalo se jen dopoledne, po obědě se šlo na procházku na dvůr a pak zpátky do cel, kam si směl při večeři vzít každý… společníka! A víte jakého kamaráda?… Ne přítele, ne člověka, ale něco lepšího -- nevinného ptáčka zpěváčka… drozda, čížka neb kanárka, kterého celý rok živil a choval v jizbě dozorců, s kterým se však nesměl než o Štědrý den večer potěšit, jej zlíbat, pohladit a pomilovat!… A když takový pták mu zazpíval, když se ouzkou celou ozval jeho jasný hlásek, tak věřte — to bylo člověku najednou tak blaze, tak krásně a zase tak do lítosti, že se jako malé dítě musil dát každý na hlas do pláče!“

Starý vězeň vyprávěl mimo to, jakým způsobem se na Štědrý den trestanci ve společných jizbách veselili přes všecky zákazy správy vězeňské. Všichni leželi mlčky na nových postelích, až přišla „visita“ prohlédnout mříže, okovy a podlahu; sotva za ní zapadly dvéře skočili trestanci s loží, ucpali kusy šatů okna a všecky skuliny, rozžali svíčku, zatopili v kamnech a připravili podivnou „traktaci“. Knedlíky, které jim zbyly od večeře, rozkrájeli na tenké placky, pomazali je švestkovými povidly a pekli je na okraji plotny do ruda rozžhavené. Potom vylovili ze slamníku nastřádaná jablka, napíchali je nn dlouhé dráty a opékali je v žhoucím popeli. Zbytky slanečka nahradily „kapra na černo“, komisárek vánočku, a lampa, ověšená barevnými transparenty štědrovečerní stromeček… Na ozdobách těchto byly vypíchány jehlami nejkrásnější obrázky, celé jesličky, Ježíšek v Betlémě, tři králové, a pastouškové, které ubozí trestanoi po mnoho měsíců v prázdnýchchvilkách pokradmo hotovili. Barevné transparenty skonfiskovány od r. 1881, kdy devět vězňů papírovými stínítky všecky lampy v jedné cele zaclonili a chráněni přítmím, pokusili se z jizby podlahou prolámati a utéci. Na Boží Hod byla konána pro trestance kartouzské v kapli zasvěcené „umírajícímu sv. Josefu“ slavná jitřní mše, ku které známý pěstitel hudby dp. kaplan Bubla (od nějž pochází skvostná sbírka hudebních nástrojů, věnovaná museu českému) nacvičil vždy s vězni oblíbenou „vánoční koledu“. Každý z trestanců představoval určitou osobu s jesliček a když se z chrámu vrátili, kritisovali se na vzájem, chválili krásy koledy neb vytýkali jednotlivým „hercům“, že měli úlohu pastýře, koledníka, anděla neb ponocného lépe provésti.

Nejzajímavější obrázek Štědrého dne, jak se slavil v žalářích na Špilberku, podal mi v nemocniční kobce nejstarší osmdesátiletý strávník, vrstevník Babinského, jenž pro vraždu a dvojí loupež strávil ve Špilberku, v Kartouzích a na Pankráci dvaačtyřicet roků svého života. Žalářní ten nestor, jenž vyhlíží jak bludný Ahasver, je veselý stařík, vážného vzezření, jenž vesele pohlíží do světa a ač se těžce plouží po zmrzačených nohou, oplývá humorem a dobrým apetitem. Člověk ten byl r. 1846 švarným husarským důstojníkem; do žaláře přišel poprvé pro vraždu matky své milé, dvacet let trestu odbyl si v Brně, pro dvě loupeže pak úpí ve vězení až do dneška…

Ve špilberkských sklepeních, které byly r. 1867 zrušeny, měli prý trestanci blahé časy; vydělali hromady peněz za práci, a když nadešel Štědrý večer, směli si koupiti ze mzdy vše, co hrdlo ráčilo. V ten den šli kolem čtvrté hodiny do tak zv. „kafírny“ ve dvoře, velké to kantýny, kde rozšafný „trachtér“ pan Vincenc, prodával „bandury“, maso, „cikáry“, i víno, pivo, kávu a vrchol včech slastí- ostrou „perlovou“ a sladkou roztopšinku. Kořalky směl trestanec vypit pouze jen půl žejdlíčku, pan Vincenc ale nebyl z kamene, a když znal svého kupce, že něco snese, obměkčil se a nalil i do čtvrtice. Jakmile vězeň vypil neb snědl svůj díl, musil z kafírny do cely zpět; o dodržení toho „reglamá“ pečovaly zde ozbrojení dozorcové, kteří prý ale též uměli jedno nebo obě oči přimhouřiti.

Na Štědrý den se pan Vincenc hojné zásobil dolky, ovocem a rybami, každý trestanec dal počinek pokud kapsa stačila a chvátal pak se „štědrovečerním nadělením“ do jizeb společných. Po celý rok bylo ve všech celách na Špilberku večer ticho a temno… v svatvečer vánoční si ale nanesli vězňové z dílen do komůrek zásoby vlněných knotů a oleje i uchystali přípravy k skvělému osvětlení. Po visitě, která k 7. bod. přicházela oklepat mříže a pouta trestanců, pokryli tito v žalářích pokrývkami okna i dvéře, sesedli se do odlehlého konta sklepení, a za všeobecného veselí zapíjeli hoře a strasti, jež nocí končily a jitrem počínaly. Nejdřív se pustili do pokrmů přinesených s páně Vincencovy „kafírny“, zavdali si kořalky, nacpali si hliněné dýmky, zakouřili a pak jali se hráti v kostky neb karty z kusů lepenky sestrojené a pomalované nemotornými karikaturami a črtami…

Ráno na Boží Hod súčastnili se služeb Božích v kostelíku sv. Trojice na Špilberku, zapěli písně vánoční a prováděli koledy na všeliké nástroje. Odpoledne jim správa žalářů dovolila, aby si prostřednictvím pana Vincence koupili maso, které si potom sami vařili ve velkých žarovištích, zřízených v chodbách i vnitřku klenutých podzemních sklepem. Po požehnání nastal opět hlučný život v „kafírně“, kde malou pitkou skončeny rozkoše a slasti doby vánoční, načež nastal na celém Špilberku opět obvyklý všední smutný život plný odříkání, trampot a starostí vězeňských.

Jak proti tomu ticho… a trudno bývá vždy a zvláště letos o Štědrý den na Pankraci…

Pravim výslovně: zvláště roku letošního!…

Tentokrát připadl svatvečer vánoční totiž na sobotu, na nešťastný den, kdy ani jedinému s vězňů neudílí se nikdy úleva nebo přilepšená…

Trestanci, rozděleni v tré tříd, znatelných podle různobarevných šátků na hrdle mají postupně více nebo méně v určité dny právo, aby si z vydělané mzdy nějakým krejcárkem na stravě přilepšili, leč sobota není tím dnem vyvoleným.

Proto včera pracovalo se stejně jako jiný všední den v plynárně i provazárně, stejně soustavně klapaly a chřestily tkalcovské stávky v samovazbách až do večera, kdy po skončeném díle odebrali se všichni vězňové přímo na lože.

Teprve dnes ráno okrášlí si některý krucifix ve své komůrce koutkem barevných třásní a v žalářní kapli zapějí všichni dohromady bez rozdílu věku i národností, v jediném truchlém shromáždění:

„Narodil se Kristus Pán,
veselme se!…“

Pak půjde se k obyčejnému prostému obědu vězeňskému a šťasten ještě ten, na koho nepřipadl náhodou půst, nebo disciplinárka při tvrdém loži a ve tmavé komoře!

Jak teskně, jak k zoufání hrozně bude při písni vánoční oněm, jimž souzen jé žalář doživotní, kteří bez naděje musí strávit v celách trestnice zbytek svého života, až se jim smrt stane vykoupením!

Vůči oněm nešťastným zavržencům jest ještě blahým osud těch, kdož třeba po létech budou moci opustit jařmo žalářní, vrátit se k ženě, dětem nebo přátelům a v kruhu jích jednou strávit opět Vánoce krásnější, při kterých se jim bude zdáti vzpomínka na smutný letošní Štědrý večer v celách pankrackých pouhým zašlým mlhavým snem!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. 16. února 1893 vyšla v Národní politice (roč. 11. č. 47, s. 5) tato
   Oprava úředníČlánek: „Štědrý večer v žalářích. Dle učení vrahů a lupičů ve zdejší trestnici uvězněných. Napsal Karel L. Kukla“ — uveřejněný v příloze čísla 356 periodického tiskopisu „Česká-Národni Politika“ ze dne 25. prosince 1892 opravuje se v ten smysl, že není pravda, že p. Karel L. Kukla obdržel v r. 1891 a 1892 svolení k podrobné prohlídce c. k. trestnice pro mužské v Praze (Pankráci), že není pravda, že mu při této prohlídce jednotliví trestanci sdělili ony ve svrchu uvedeném článku vylíčené popisy denního pořádku, jakýž ve dřívějších letech v trestnicích u sv. Václava v Praze, v Kartouzích a na Špilberku pro 24. prosinec stával, a že není pravda, že by se byl pan K. L. Kukla další v jmenovaném článku vypsané podrobnosti dozvěděl od průvodce, který mu v trestnici přidán byl. C. k. statní zastupitelství v Praze,dne 15. února 1893.
   C. k. vrchního zemského soudu rada a statní zástupce:Koschin.