Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Šperky
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Les Bijoux
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 133–143. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Od té chvíle, co setkal se s dívkou onou při dychánku u svého kancelářského podchefa, láska opředla pana Lantina jako sítí.

Byla dcerou po jistém venkovském berním, zemřelém před několika lety. Po smrti otcově přišla do Paříže se svou matkou, jež navštěvovala některé měšťanské rodiny své čtvrti v naději, že zdaří se jí mladou osůbku provdati. Byly chudy a počestny, tichy a příjemny. Mladá dívka jevila se dokonalým vzorem cnostné ženy, které ve snech svých mladý řádný muž svěřiti chce svůj život. Skromná její krása vynikala půvabem andělské cudnosti a jemný úsměv, jenž neopouštěl její rty, podobal se odlesku jejího srdce.

Každý rozplýval se o ní chválou a kdokoli ji znal, říkal při každé příležitosti: „Blažen, kdo si ji vezme; lepší nemohl by ani nalézti!“

Pan Lantin, tehdy úřadník v ministerstvě vnitra s ročním služným tří tisíc pěti set franků, požádal za její ruku a oženil se s ní.

Byl s ní k neuvěření šťasten. Spravovala domácnost se spořivostí tak obratnou, že zdálo se, jako by žili v nadbytku. Nebylo pozornosti, povděku, ani něžnosti, jíž nebyla by zahrnula svého manžela; a vnada její bytosti byla tak velká, že šest let po jejich setkání miloval ji více ještě nežli v prvých dnech manželství.

Vytýkal jí pouze dvojí choutku, a sice zálibu pro divadlo a zálibu v nepravých klenotech.

Přítelkyně její — znala několik žen vyšších úřadníků — opatřovaly jí každou chvíli loži k některému proslulému kusu, ano i na prvá představení; i vláčela volky nevolky svého manžela k těmto zábavám, jež strašlivě unavovaly jej po celodenní pilné práci. Brzo prosil ji, aby uvolila se choditi do divadla s některou starší známou dámou, která pokaždé opět přivedla by ji domů. Trvalo dlouho nežli se poddala, ježto málo slušným zdál se jí tento spůsob chování. Konečně odhodlala se z poslušnosti, a manžel neskonale povděčen byl této její ústupnosti.

Pak tato záliba pro divadlo vzbudila v ní touhu po krášlení a výzdobě. Toiletta její zůstávala ovšem stále úplně prostou, vkusnou sice, ale nevalně nádhernou, a zdálo se, jako by lepý její vděk, neodolatelný její vděk, skromný a úsměvný, byl nabyl nové lahody jednoduchostí jejího šatu — leč přivykla znenáhla věšeti si na uši velké rýnské křišťály, jež znázorňovaly démanty, a nosila na krku šňůry nepravých perel, náramky z talmového zlata a hřebeny posázené různobarevnými skly, zářícími jako skutečné drahokamy.

Manžel její, jejž urážela poněkud tato libůstka v blýskavých cetkách, často opakoval: „Nemáme-li, drahoušku, prostředků, abysme koupiti si mohli šperky pravé, nemáme ukazovati se jinak vyzdobeni nežli svou krásou a svým půvabem, jež dosavad nejvzácnějšími jsou ještě skvosty.“

Manželka se však mírně usmála a namítla: „Nu, co naplat! Mám věci takové ráda a je to moje vada. Uznávám, že máš pravdu, ale těžko někoho zjinačiti v povaze; zbožňuju klenoty.“

A v prstech otáčela šňůru perel a obracela broušené hráně náramku a dokládala: „Ale, podívej se přec, jak pěkně to jest provedeno! Každý by přísahal, že jsou pravé!“

Usmál se a odvětil: „Máš vkus cikánského děvčete.“

Mnohdy u večer, když zdrželi se pohromadě u teplého krbu, přinesla na stůl, kdež pili čaj, safianovou krabici, v níž schovávala svoje „haraburdí“ — dle slov pana Lantina — a jala se prohlížeti nápodobené tyto šperky s náruživou bedlivostí, jako by okoušela jakous tajnou a hlubokou rozkoš. A nedala si brániti, aby hned ten či onen šperk nepřipjala na krk svého manžela, načež smála se z celého srdce a volávala: „Jak jsi komický!“ Načež vrhla se mu pokaždé do náručí a vášnivě jej zobjímala.

Jedné zimní noci vrátila se domů z opery všecka prokřehlá mrazem. Nazítří kašlala. Osm dní později zemřela zánětem plic.

Lantin málem že nesledoval ji do hrobu. Zoufalství jeho bylo tak hrozné, že vlasy za měsíc mu zbělely. Plakal od rána do večera, mysl zervánu nesnesitelnou útrapou a pronásledován vzpomínkou, úsměvem, hlasem a celou vnadou nebožčinou.

Čas nijak neukonejšil jeho bolest. Mnohdy v kancelářských hodinách, kdy soudruzi jeho dali se do hovoru o běžných událostech, viděti bylo, jak náhle tváře jeho se naduly, nos jeho se skrčil a oči jeho naplnily se slzami; strašlivě se zašklebil a jal se hlasitě vzlykati.

Pokoj družky své, kamž uchyloval se každého dne, aby rozjímal o ní, nechal netknutý a všechen nábytek, ano i její šat zůstaly na svém místě, jakž nacházely se posledního dne.

Leč živobytí stalo se mu krušným. Služné jeho, jež v rukou jeho ženy stačilo na všecky potřeby domácnosti, bylo nyní nedostatečno pouze pro jeho osobu. A s úžasem uvažoval, jak možno bylo, že k pití předkládala mu stále výtečná vína a k jídlu vybrané pokrmy, které nyní nebyl s to opatřovati si ze svých skrovných příjmů.

Udělal několik dluhů a sháněl se po penězích obvyklým spůsobem lidí, kteří ociťují se v naléhavé tísni. Konečně jednoho dne, když právě byl téměř bez haléře, celý ještě týden před koncem měsíce, připadlo mu na mysl, že by něco mohl prodati. A ihned napadla mu myšlénka, aby zbavil se „haraburdí“ své ženy, neboť v srdci svém choval potud jakési zanevření proti „blyskotkám“, jež druhdy byly jej dráždily a hněvaly. Sám pohled na ně kalil mu poněkud každého dne vzpomínku na milovanou jeho ženu.

Dlouho probíral se v kupě cetek, jež byla po sobě zůstavila, neboť až do posledních dnů svého života kupovala je horlivě, přinášejíc téměř každého večera nový předmět, a rozhodl se pro velký náhrdelec, jehož zdánlivě nejvíce si vážila a který dle úsudku jeho mohl míti největší cenu — šesti či osmi franků ― neboť byl na nepravý klenot práce dosti pilné a pečlivé.

Dal jej do kapsy, vypravil se ku svému úřadu a kráčeje po boulevardech, hledal klenotnický krám, který vzbudil by v něm důvěru.

Konečně jeden si vyhlédl a vešel, poněkud ostýchavě, že takto bude mu odhaliti svoji bídu a ke koupi nabízeti věc tak nepatrné hodnoty.

― Pane, pravil obchodníkovi, přál bych si zvěděti, zač ceníte tento kus.

Klenotník vzal předmět, podíval se naň, potěžkal jej, chopil se lupy, zavolal svého příručího, šeptem sdělil mu svůj náhled, položil náhrdelec na stůl a pohledl naň z dáli, aby lépe seznal jeho efekt.

Pan Lantin, rozpačit tolika okolky, otevíral již ústa, aby podotkl: „Oh, vím dobře, že to nemá valné ceny,“ když tu klenotník se ozval:

― Pane, to zde stojí za dvanáct až patnáct tisíc franků; ale nemohu náhrdelec koupiti, leda že byste zevrubně udal mi jeho původ.

Vdovec vytřeštil zjeveně zrak a nechápaje zůstal státi s ústy otevřenými. Konečně zakoktal: „Jak že pravíte?… Jste tím jist?“ Klenotník klamal se o jeho udivení a odpovídal suše. „Můžete se ohlednouti jinde, dá-li vám kdo více. Já cením to nejvýše na patnáct tisíc franků. Nenajdete-li lepšího kupce, vrátíte se ke mně.“

Pan Lantin, úplně zmámen, sebral svůj náhrdelec a odešel, poddávaje se neurčitému popudu, až ocitl se o samotě a poněkud mohl přemítati a uvažovati.

Leč jedva že vkročil na ulici, bylo mu do smíchu a mihlo se mu hlavou: „Hlupák, oh, jaký to hlupák! kdybych byl býval jej vzal hned za slovo! Vida, klenotníka, který neumí rozeznati nepravé od pravého!“

A vstoupil k jinému obchodníku na kraji ulice de la Paix. Jakmile spatřil šperk, zlatník zvolal:

― Ah, věru, tento náhrdelec znám, vždyť pochází ode mne!

― Zač stojí?

― Pane, prodal jsem jej za pět a dvacet tisíc franků. Jsem ochoten koupiti jej zpět za osmnáct tisíc franků, udáte-li mi, aby vyhověno bylo zákonným předpisům, kterak dostal se ve vaše držení. Tentokráte pan Lantin, ohromen překvapením, sklesl na židli. „Prosím, zajíkal se, prohlédněte si ho jen pozorněji, pane, domníval jsem se až dosavad, že jest nepravý.“

Zlatník pokračoval: „Řekl byste mi laskavě své jméno, pane?“

― Zajisté. Jmenuju se Lantin, jsem úředníkem v ministerstvu vnitra a bydlím v ulici des Martyrs číslo šestnáct.

Obchodník otevřel zápisník, chvíli převracel listy a hledal, a posléze pravil: Tento šperk byl skutečně zaslán na adresu paní Lantinové, ulice des Martyrs, číslo šestnáct a sice dne dvacátého července 1876.“

Oba mužové upřeně navzájem na sebe se zahleděli, úředník vyděšen úžasem a zlatník s podezřením, že před sebou má zloděje.

Tento se konečně ozval: „Chcete zanechati mi zde tento skvost jenom na čtyři a dvacet hodin, dám vám na něj potvrzení!“

Pan Lantin koktal: „Oh, ano, ovšem že zanechám.“ A složiv papír a zastrčiv jej do kapsy, vzdálil se z krámu.

Pak přešel ulici, vracel se kudy přišel, a spozorovav, že zmýlil se v cestě, obrátil se zpět k Tuileriím, přešel mostem přes Seinu, znova seznal svůj omyl, vrátil se na Champs-Elysées bez jediné jasné myšlenky ve třeštícím mozku. Snažil se událost uvážiti a sobě vysvětliti. Žena jeho nemohla koupiti předmět podobné ceny! Ne, nikoli, tolik bylo jisto! Ale pak musil to býti dar!… Dar! Dar, od koho? Dar, zač?

Stanul a zůstal jako přikován uprostřed aleje, neboť zmocnilo se ho strašlivé tušení. Ona? Ale pak byly všecky ostatní klenoty rovněž dary! Zdálo se mu, že zachvěla se pod ním země a že stromy vůkol se kácí; zamával rukama a bez vědomí sřítil se k zemi.

Nabyl paměti v lékárně, kamž kolemjdoucí byli jej dopravili. Dal se dovésti domů a zavřel se v bytu svém.

Až do noci plakal usedavě, zahrazuje si ústa šátkem, aby vzlykot jeho nebyl slyšán v sousedství. Posléze, přemožen únavou a hořem, ulehl na lůžko a usnul těžkým snem.

Ráno zbudil jej jasný sluneční svit a zvolna vstal, aby odebral se do svého úřadu. Krušno bylo pracovati po takové ráně! Takž přemítal, jak mohl by se ospravedlniti svému chefovi, a odhodlal se posléze napsati omluvenku. Pak vzpomněl si, že nutno jest zajíti opět ke zlatníkovi, studem ve tváři se zarděl a dlouho byl na rozpacích, pohroužen v truchlivé rozjímání. Nemohl však nechati klenot u toho člověka, i oblékl se a odešel.

Bylo krásně, modrá obloha klenula se nad městem, jež zdálo se usmívati. Řady zahalečů přecházely semotam, ruce v kapsách.

Vida je kolkolem lelkovat, Lantin posteskl si pro sebe: „Šťasten, kdo má jmění! Pomocí peněz může každý zbýti se i zármutku, jíti, kam chce, cestovati a obveselovati se. Oh, kdybych byl bohat!“

Náhle pocítil hlad, neboť ničeho nebyl požil od minulého rána. Leč tobolka jeho byla prázdna a znova upamatoval se na šperk. Osmnáct tisíc franků! Bylo to celé bohatství!

Dal se do ulice de la Paix a jal procházeti se sem a tam chodníkem na druhé straně proti krámu. Osmnáct tisíc franků!

Dvacetkráte chtěl vstoupiti, ale pokaždé stud zdržel jej od jeho záměru.

Leč měl hlad, velký hlad a v kapse ani haléře. Pojednou se rozhodl, chvatně přeběhl ulici, aby nepopřál si chvíli k rozmýšlení, a hřmotně vpadl do zlatnického krámu.

Jedva že jej spatřil, obchodník nemeškal nabídnouti mu s úsměvnou zdvořilostí židli.

Sami pomocníci jeden po druhém připlížili se z vedlejší místnosti a prohlíželi si Lantina úkosem se zřejmým úštěpkem ve zraku i na rtech.

Zlatník pravil „Zjednal jsem si potřebných zpráv, pane, a jste-li posavad téhož úmyslu, jsem hotov vyplatiti vám částku, kterou jsem vám byl nabídl.“

Úřadník zakoktal: „Nu ovšem.“

Zlatník vyňal ze zásuvky pokladní osmnáct velkých bankovek, spočítal je a podal je Lantinovi, který podepsal malou kvitanci a třesoucí se rukou zastrčil peníze do své náprsní kapsy.

Pak na odchodu již náhle obrátil se k obchodníkovi, který stále se usmíval a sklopiv oči, tlumeně pravil: „Mám… mám ještě jiné šperky… pocházející… z téže pozůstalosti. Bylo by vám libo, rovněž mi je odkoupiti?“

Obchodník se uklonil. — „Zajisté, pane.“ Jeden z příručích se vzdálil, aby bez překážky mohl se zasmáti a druzí jen s těží tajili hlasitý checht.

Lantin, klidný, zardělý a vážný, dodal: „Přinesu vám je.“

Vzal si fiakr a odejel pro své skvosty.

Když objevil se o hodinu později u zlatníka, ještě nebyl po snídani. Jali se prohlížeti šperky a odhadovali kus za kusem. Skorem všecky pocházely z téhož závodu.

Lantin nyní počal rokovati o ceně, hněval se, žádal, aby ukázány mu byly knihy, a mluvil tím hlasitěji, čím obnos stoupal do výše.

Velké brillantové náušnice stály za dvacet tisíc franků, náramky třicet pět tisíc, jehlice, prsteny a medaillony šestnáct tisíc, smaragdová a safírová korunka čtrnáct tisíc, dlouhý zlatý řetěz s osazeným démantem čtyřicet tisíc a vše úhrnem dosahovalo částky sto devadesáti šesti tisíc franků.

Obchodník podotkl s ironickou upřímností: „Hm, patřívalo to bezpochyby osobě, která ukládala všecky své úspory v klenoty.“ Lantin zasmušile odpověděl: „Jest to spůsob jako jiný, ukládati své peníze.“ A odešel, usjednotiv se s kupcem, že protiodhad odloží na zítřek.

Když ocitl se na ulici, pohledl na sloup Vendômský s chutí, vyšplhati se naň nahoru, jako by to byl tělocvičný stožár. Cítil se lehkým, že skokem přenésti si troufal sochu císařovu, trčící vysoko na kamenném podstavci k nebesům.

Odebral se na snídani ku Voisinovi a pil víno, láhev za dvacet franků.

Pak najal fiakr a dal se provézti Boulogne-ským lesem. Díval se na ekypáže s jakýmsi pohrdáním a zmocňovala se ho žádosť rozkřiknouti se na projíždějící se: „Jsem bohat také, mám dvakrát sto tisíc franků!“

Na mysli zatanul mu jeho úřad. Dal se dovézti k ministerstvu vnitra a odhodlaně vešel ku svému chefovi a oznamoval mu: „Přicházím, pane, požádati vás za propuštěnou; zdědil jsem třikrát sto tisíc franků.“ Stiskl pak ruku svým bývalým soudruhům a svěřil jim záměry své do nastávající budoucnosti; na to obědval v „Café Anglais“.

Ocitnuv se místem v sousedství pána, který zdál se mu vznešeným, nemohl odolati choutce a zdělil mu s jistou zálibností, že zdědil právě čtyřikrát sto tisíc franků.

Poprvé v životě svém nenudil se v divadle a ztrávil noc v Orpheu.

Půl roku později opět se oženil. Jeho druhá žena byla velmi počestná, ale nepoddajné povahy a spůsobila mu mnoho příkoří.