Otevřít hlavní menu

Šlechetnosť, ozdoba dítek/Nedbalá chůvička

Údaje o textu
Titulek: Nedbalá chůvička
Autor: Václav Špaček
Zdroj: ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek II. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1884. s. 42–50. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Kateřina byla dvanáctiletá dcerka chudé vdovy. Její matka měla již tak starý věk, že nemohla vykonávati těžkých prací. A pracemi snadnějšími, jaké mohla zastati, vydělala velmi málo, že jí bylo s těžkem sebe a dceru vyživiti.

Proto však přece chodila Kateřina do školy velmi pilně; matka její nevymlouvala se chudobou, jak to činívají mnozí nedbalí rodičové, ale vědouc, že nemůže dceři své zůstaviti majetku, hleděla ji aspoň pečlivě vychovati.

Však byla Kateřina dobré matce za její péči vděčná: pilností a dobrým chováním činila jí jen radosť. Uznávala také obtíže, kterých bylo matce zakoušeti, a přičiňovala se všemožně, aby jí pomohla se živiti.

Snad se otážeš, milý čtenáři, jak mohla Kateřina matce své k výživě přispívati, chodíc do školy?

Nezapomínejte, milé dítky, že přičinlivý vždycky práci si najde, a Kateřina byla přičinlivá. V zimě mohla matce sice velmi málo přispívati, ale sotva že přišlo léto, měla Kateřina práce dosti.

Jakmile přišla ze školy, vzala košíček a šla do blízkého lesa: zde rostlo množství jahod, červených i černých, a Kateřina neustala, dokud neměla plný košíček. Také hojně hub v lese bývalo: pěkné hřiby, lišky, klouzky a kuřátka; Kateřina chodívala také na houby.

Ale člověk nemůže jísti toliko houby a jahody, pomyslíš si, milý čtenáři. Ovšem, ale Kateřina nesbírala hub a jahod jen pro sebe. Druhého dne vstala již o páté hodině, nasypala jahod do džbánku, dala houby do košíčku a spěchala do blízkého města, kde své zboží prodávala. Měla již jistá místa, kam docházela; kuchařky a paničky ve městě rády od ní kupovaly, neboť Kateřina svého zboží nikdy nepředražovala. Když bylo jahod nebo hub ještě málo, prodávala je právě za tolik, jako když jich bylo hojně, protože jí záleželo na tom, aby lidé od ní kupovali po celé léto: snažila se, aby zboží brzy vyprodala, neboť školy zanedbati nesměla.

Však přece stržila Kateřina vždy více, bylo-li o jahody neb o houby zle; svědomité paničky samy jí několik krejcarů přidaly.

Nedovedu vám vypověděti, jakou radosť měla Kateřina, přinášejíc matce stržené peníze. Takové radosti snad žádná jiná radosť se nevyrovná.

Ovšem stalo se někdy, že nemohla jíti na jahody pro velikou nepohodu. Někdy nemohla zase jíti do města pro touže příčinu; tu bývala zarmoucena: smutně pojídala jahody, které by nebyly druhého dne již tak dobré. Houby však rozkrájela, aby uschly; sušené mohla také prodati.

Avšak taková nehoda nestihla ji příliš často, a její výdělky, jakkoli nebyly stkvělé, pomáhaly matce značně, neboť chudým i malý příspěvek je dobrý.

Jednoho dne přišla Kateřina z lesa všecka radostí rozechvěná; kromě hub a jahod přinášela uzel ženského šatstva a prádla.

„Dítě, odkud to neseš?“ tázala se matka.

„To vám posýlá paní myslivcová, maminko,“ pravila Kateřina.

„Kéž to Bůh té dobrodějce odplatí!“ vece potěšená vdova.

„To je hodná paní,“ mluvila dále Kateřina; „nevím věru, jak bych vám pověděla, co mne dnes potkalo. Nyní budeme míti některý čas po starosti.“

„Já ti nerozumím, dítě,“ řekla matka.

„Však mi porozumíte, až vám všecko povím,“ pravila Kateřina s úsměvem. „Tedy poslouchejte: když jsem vycházela z lesa, potkala jsem paní myslivcovou; chovala malého Františka a byla velmi smutná, víte proč? František je sice zdráv, ale ještě neběhá, jakkoli mu budou brzy dva roky, jest velice sláb. A to paní myslivcovou rmoutí.“

„Není divu,“ vece matka.

„Podala jsem Františkovi několik jahod a ty mu chutnaly,“ vypravovala dívka. „Když je snědl, říkal ‚etě, etě‘ a natahoval ručky. Dala jsem mu tedy ještě hrstku; pak chtěl jíti ke mně, a já jsem ho chvilku chovala.“

Matka se na Kateřinu přívětivě usmála.

„Pak mi paní myslivcová povídala,“ vypravovala Kateřina, „že jí lékař poradil, aby vycházela s Františkem často do lesa, to prý mu bude zdrávo; má tak činiti třeba každý den. Ale paní myslivcová nemá kdy; poslyšte tedy, co mi řekla: za čtrnácte dní budou, jak víte, prázniny; pak mám přijíti do myslivny, paní myslivcová dá mi službu.“

„Službu — jakou pak?“

„Každý den budu choditi s Františkem do lesa, jiného dělati nebudu. Za to budu dostávati jídlo a ještě zlatý měsíčně — považte, matinko — zlatý. Stržím sice za jahody a za houby více nežli zlatý měsíčně, ale nedostávám jídla. Viďte, matinko, že takto více získám?“

„Ovšem,“ pravila matka.

„Ale to ještě není všecko,“ vypravovala Kateřina. „Paní myslivcová mi dovolila, že budu směti snídaní, oběd i večeři přinésti si domů. Pak budeme jídati spolu; paní myslivcová mi slíbila, že mi dá vždycky plný talíř, a to stačí nám oběma, vždyť nikdy více nesníme.“

Kateřina počala radostí skákati po světnici, že by byla málem rozházela všecky jahody, neboť košíček držela ještě v ruce.

„Můžete si pomysliti, matinko, že bych nebyla bez vašeho svolení paní myslivcové ničeho slíbila, kdybych nesměla donášeti si jídla domů. Neboť co by mi bylo platno, kdybych sama požívala chutných pokrmův, a své matince z toho ničeho nemohla dáti? Ale takto mohla jsem té dobré paní slíbiti, že k ní půjdu, viďte, matinko, že nebudete činiti námitek?“

Matka byla pohnuta. „Tys hodné dítě,“ pravila Kateřině a laskavě ji políbila.

„U myslivců mají každý den k obědu maso,“ oznamovala švitořivá dceruška, „z toho však si nevezmu ani kousek, musíte je snísti všecko sama, to vás posilní, vždyť jste beztoho proto tak slabá, že jíme pořád jen brambory a suchý chléb.“

„Nikoli, rozdělíme je rovným dílem,“ pravila matka.

„Ne, matinko, vy musíte jísti více,“ vece Kateřina. „To však není ještě všecko.“

„Ještě to není všecko?“ divila se matka. „Co mi ještě povíš?“

„To nejpěknější jsem si nechala naposledy,“ vypravovala dívka s úsměvem. „Když budu s Františkem v lese, nebudu zaháleti; vezmu si jak obyčejně košíček a budu sbírati jahody nebo houby. Neboť na chvíli budu moci Františka posaditi, to mi paní myslivcová také dovolila. Ráno pak časně vstanu a pospíším do města, kde jahody a houby prodám… Ani nevíte, jak se z toho raduji — ale vy se tváříte velmi starostlivě, matinko, což vás to netěší?“

„Těším se z toho jako ty,“ pravila matka, „netajím ti však, že mám starosti, protože tvoje služba bude velmi těžká.“

„Těžká?“ divila se Kateřina, „proč, matinko? Chovati dítě není přece tak obtížno, a Františka snadno unesu.“

„Ovšem,“ přisvědčila matka. „Nedovedeš si však ještě pomysliti, jaké bedlivosti vymáhá opatrování dítěte; nesmíš je spustiti s očí, sice by mohlo snadno přijíti k úrazu. Musíš býti k němu laskava; bude-li plakati, musíš je chácholiť, ale ne na ně hubovati. Dovedeš toho všeho?“

„Ovšem že dovedu, matinko,“ pravila Kateřina. „Však by mi paní myslivcová Františka nesvěřila, kdyby neměla ve mne důvěru, že naň budu míti bedlivý pozor.“

„Chceš-li tak vždycky činiti, tedy jsem upokojena,“ pravila matka. —

Nastaly prázniny: Kateřina vstoupila v myslivně do služby. František si ji brzy oblíbil a byl vždycky vesel, když procházela se s ním po lese. Když jí byl těžký, vyhledala stinné místo, kde bylo hodně trávy, prostřela na zemi šátek a posadila Františka; za chvilku přinesla mu jahody a květinky, a chlapec byl hodnou chvíli zticha. Kateřina zatím sbírala pilně jahody a houby, které hodlala příštího jitra ve městě prodati.

Nikdy nevzdálila se příliš od Františka, jsouc pamětliva slov matčiných.

Jednou odpoledne setkala se v lese s několika dívkami, které přišly také na jahody. Kateřina posadila Františka a připojila se k dívkám.

„Pojďte sem, zde jest jahod, až se vše červená!“ zvolala Cecilie Nováková, která byla o několik kroků napřed.

Dívky běžely k ní, Kateřina však se ohlédla na Františka, který sedel pod stinným stromem, hraje si květinami.

„Proč nejdeš také, Kateřino?“ tázala se Barbora Černá.

„Nesmím odejíti od Františka,“ pravila Kateřina.

„Tys až příliš úzkostliva,“ řekla Barbora. „Vždyť vidíš, jak pěkně si hraje, nemusíš míti oň péče.“

„Vždyť jsme jen několik krokův od něho a můžeme ho dobře slyšeti, kdyby plakal,“ pravila Anna, Ceciliina sestra.

Kateřina šla za dívkami. Věru, zde bylo jahod až červeno.

„Ale zde jest jich ještě více!“ zvolala Cecilie, předběhnuvši ostatní dívky.

Všecky spěchaly za ní, Kateřina také.

Tak odcházely dál a dále, neboť nacházely pořád jahody; každá snažila se býti napřed.

Pojednou vzpomněla si Kateřina na Františka.

„Jenom neměj o něho starosti,“ pravila Barbora. „Podívej se, odtud jest ho dobře viděti mezi těmito řadami stromů.“

Kateřina se podívala naznačeným směrem, skutečně, František si pokojně hrál.

Šly zase dále: Kateřině rychle přibývalo jahod v košíčku; těšila se, že bude brzy pln.

Za chvíli přišly na paseku. Sluneční parno zatím poněkud ulevilo, a dívky poznaly příčinu toho teprve, když černý mrak zastíral velikou čásť oblohy a šířil se víc a více.

„Vraťme se, bude bouřka,“ zvolala Kateřina, znamenajíc s hrůzou, že se vzdálila příliš od Františka.

Sotva že to dořekla, zahučel v dáli hrom, a za chvíli počaly padati s oblohy veliké krůpěje. Dívky daly se na útěk; déšť byl hustší a prudší. Kateřina přiběhla skoro bez dechu k místu, kde byla zanechala Františka. Ale div že neomdlela leknutím — dítěte tu nebylo.

Také ostatní dívky se lekly, zvláště Barbora, která Kateřinu byla ujišťovala, že se chlapci nic nestane.

„Pro Pána Boha, dnes ráno šli tudy cikáni,“ pravila Cecilie.

Kateřina slýchala, že cikáni kradou děti; i byla všecka ustrašena.

Snad se mýlí, snad seděl František jinde? Nikoli, zde to bylo, květinky, jimiž si František hrál, byly tu rozházeny, tráva byla zde přimačkána k zemi.

„Podivujte se, zde jsou stopy — vedou do lesa — tráva je splouhána,“ zvolala Anna.

Bylo tomu tak, stopy vedly s tohoto místa dále do lesa. Kateřina byla jista, že některý cikán ukradl Františka.

Žalostně bědujíc běžela po stopě, a brzy zašla mezi stromy.

Zatím zachmouřila se obloha černými mraky; bouře zuřila, blesk stíhal blesk, a hustý déšť lil se s oblak. Kateřina byla za chvíli všecka promoklá, neustávala však ve běhu stopy bedlivě pozorujíc. Chvílemi volala Františka, naslouchala, neslyší-li snad jeho pláč, ale jen skučení větru a šelestění stromů zaznívalo k jejím uším.

Konečně byla tak unavena, že nemohla běžeti. Stopa přivedla ji na paseku, kde bylo ještě před bouří pracovalo několik lidí. Zde bylo mnoho stop, a Kateřina nemohla rozeznati té pravé od jiných.

Zvolna vracela se jinou stranou k myslivně; plakala žalostně a činila si výčitky, že nechala Františka o samotě. Kam nyní půjde — domů nebo do myslivny? Do myslivny bála se jíti — co jí řekne paní? Domů se také bála, neboť jak se matka zarmoutí, až uslyší, že Kateřina nedbala jejích napomenutí!

Dojista ji paní myslivcova hned vyžene; Kateřina byla u ní teprve týden — její naděje, že bude moci své matce přispívati, byla ta tam.

To bylo jí ubohé dívce velikým neštěstím. Přece by však služby ráda oželela, jen kdyby nalezla Františka. Nebude nikdy pokojné mysli, jest-li ho nenajdou. Nemůže déle meškati, pospíší do myslivny a poví, co se stalo. Pán pošle hned lidi, aby hledali dítě.

Kateřina spěchala k myslivně; již nemyslela na to, jak předstoupí před svou paní — chtěla se ze všeho vyznati.

Za malou chvíli byla u domu: ale co to — neklame ji zrak? Nikoli, paní myslivcova stojí ve dveřích, držíc na ruce — Františka, který natahuje po Kateřině ručky.

„Kdes byla, jak to vypadáš?“ diví se paní.

Kateřina neodpovídala.

„Vím všecko,“ vece myslivcová. „Několikráte vyšla jsem za tebou do lesa, abych se přesvědčila, jak ostrahuješ Františka. Byla jsem s tebou spokojena, proto jsem ti úplně důvěřovala. Dnes byla jsi však nedbalou chůvičkou; Františka jsi posadila nepečujíc dále o něj. Když bylo patrno, že bude bouřka, šli lidé z paseky domů. Hajný spatřil Františka o samotě a přinesl ho domů, protože začínalo již pršeti. Slyšel sice opodál tvůj hlas, ale nechtěl na tebe čekati, protože pršelo pořád více. Tvoje družky tudy šly a pověděly mi, že jsi šla hledat Františka do lesa. Co jsi zkusila, zavinila jsi svou nedbalostí. Nevím věru, mám-li ti Františka ještě svěřiti.“

„Ach, odpusťte mi, drahá paní,“ prosila Kateřina, „a věřte, že se nikdy již nikomu nepodaří mne přemluviti, abych se od Františka vzdálila.“

„Budiž, odpustím ti tentokráte,“ pravila paní. „Odpouštím ti pro ten strach, který jsi vystála, a nechci také způsobiti zármutek tvé matce. Podruhé však bych ti již neodpustila.“

Kateřina políbila dobré paní ruku.

Nazvali jsme Kateřinu nedbalou chůvičkou, ale nedbalou byla jen toho dne. Od té doby opatrovala Františka jak oko v hlavě.

Paní myslivcová oblíbila si ji pro její pracovitosť a věrnosť. Kateřina vstoupila k ní do stálé služby, když vyšla ze školy. Dostávala slušný plat, tak že uživiti mohla i svou matku.