Otevřít hlavní menu

Šlechetnosť, ozdoba dítek/Kdo tobě kamenem, ty jemu chlebem

Údaje o textu
Titulek: Kdo tobě kamenem, ty jemu chlebem
Autor: Václav Špaček
Zdroj: ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek I. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1883. s. 21–29. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Na dvoře velkoměstského domu hrál kolovrátek. Slepý stařeček točil zvolna klikou, a smutné tóny kolovrátku zdály se truchliti nad jeho slepotou. Ubožák, nikdy nespatřil denního světla, nikdy nemohl se těšiti z pohledu na krásy, které připravil Stvořitel svým tvorům. Vedle stařečka stálo děvčátko. Bylo chatrně oděno a chvělo se zimou. Byloť léto již minulo, a z rána i k večeru bývalo chladno. Ve třesoucí se ruce drželo děvčátko plechovou mísku, nebylo dotěrné, nespěchalo vstříc těm, kteří kráčeli po dvoře, a nenastavovalo své mísky.

„Nesmíme býti dotěrni a směli,“ říkal jí často ubohý dědeček; „kdo se nad námi ustrne, udělí nám rád almužny; a kdo má srdce necitelné, toho nemůžeme nutiti.“

Stařeček hrál dlouho, ale nikdo mu nedal ani krejcaru, ani chleba. „Můj Bože, jak je žebrota zlá!“ vzdychl slepec. „Půjdeme zase jinam, Mařenko.“

„Snad nás neslyšeli nebo nemají kdy, aby sešli dolů,“ praví děvčátko. „Půjdu nahoru do prvního patra, dědečku; jsou tam na pavlači pěkně ustrojené děti, snad mi tam něco dají, jejich rodiče jsou zajisté bohatí. Ještě jsme dnes ničeho nedostali. Dovolíte-li, abych tam šla?“

Stařeček přisvědčuje a Mařenka jde ke schodům. Kráčí pomalu nahoru a jde pomalu po pavlači ku dveřím, kde stojí dvě děti, chlapec a dívka. Mařenka nastavuje mísku, a děti se dají do smíchu.

„Co chceš — my nic nemáme,“ vece hošík, „a tatínek i maminka nejsou doma; nedostaneš nic.“

Na pavlač vyjde kuchařka. „To je hrůza, co těch lidí chodí, kam bychom se dostali, kdybychom každému dávali! Kdo vám stojí o vaši hru! Vždyť vám to vříská, že si musí člověk uši zacpávati.“

Ubohé Mařence vstupují do očí slzy; mlčky odchází. „Vždyť tu ani ničeho nemám,“ dokládá kuchařka, počínajíc litovati, že se tak osopila na ubohé dítě.

„Tu máš, něco ti přece dám!“ zvolal hošík a hodil Mařence na mísku trojník.

„Zaplať Pán Bůh,“ děkovala Mařenka.

„Já ti také něco dám!“ zvolala dívka. Mařenka k ní přistoupila a nastavila mísku. Děvče, tajíc v sobě smích, drželo chvíli ruku za zády; pojednou ozvalo se křapnutí — děvče hodilo na mísku kámen.

Mařenka se zachvěla leknutím a bolestí, slzy jí smáčely líce; vzpamatovavši se odhodila kámen a kvapila po schodech dolů. Za sebou slyšela smích…

„Dostalas něco Mařenko?“ tázal se stařeček.

„Jen trojník, dědečku, a ten byl drahý,“ vece děvčátko vzlykajíc.

Sotva že mohla pro pláč vypravovati stařečkovi, co se jí stalo.

„Bezbožné děti!“ horlil stařeček. Nediv se jim, Mařenko, nevědí, co je chudoba a co je hlad. Ó Bože, jak je ta žebrota zlá!“

Mařenka přehodila si přes rameno široký popruh, za který táhla malý vozík s kolovrátkem, neboť dědeček nemohl již kolovrátku nositi.

„Toho jsi neměla dělať, Otilko,“ pravil chlapec na pavlači ke své sestře, pohlížeje za odcházejícími. „Ubohé děvče pláče.“

Ale Otilka se smála útrpnému bratrovi a smějíc se odběhla do pokoje.

„Otilko, kam neseš ten kámen?“ volal Stanislav spěchaje za sestrou; „co budeš dělati s kamenem v pokoji? Že to povím matince!“

„Budu si jím hráti,“ odpověděla Otilie; podívej se, jak jest hladký a kulatý; že ho nechytíš!“ A rozpustilá dívka vyhazovala kámen a chytala jej. Stanislav jí chtěl nerozumnou hračku vzíti, ale nepodařilo se mu.

„V pokoji nesmíš kámen vyhazovati, mohla bys něco rozbiti!“ hněval se Stanislav. „Jsi rozpustilá, Otilie; uvidíš, že to povím otci!“

„Však ty nepovíš,“ smála se Otilie; už jsi mi často tak hrozil a přece jsi ničeho neřekl.“

„Ale dnes to dojista povím,“ řekl bratr. Avšak lehkomyslná Otilka nedbala jeho výhrůžky a vyhazovala kámen stále.

Co počíti s nezbednou? Stanislav chtěl žalovati kuchařce, co Otilka vyvádí; ale kuchařka byla právě někam odešla.

Otilie se smála rozhněvanému bratrovi; vyhazovala kámen opět a opět, až jej vyhodila posledně: kámen vysmekl se jí z ruky a letěl směrem vodorovným — pěkné, veliké zrcadlo bylo rozbito — střepy rozrážely se řinčíce o podlahu. Otilce dělaly se před očima mžitky; pádila ven, neslyšela nářku Stanislavova, neviděla vracející se kuchařky, ač by byla do ní málem vrazila. Utíkala, ano pádila po schodech a po dvoře na ulici; neviděla, co je vůkol ní.

Chladný vítr vál ulicí, ale Otilka necítila zimy. Prostovlasá běžela dále — dále od otcovského domu. Proběhla jednu ulici, vešla do druhé, a ještě ji to pudilo dále.

Byla za městem; vůkol viděla pole, o něco dále les. Otilka spěchala k lesu. Pronásleduje ji snad někdo? Nikoli, jdou za ní lidé, ale jsou cizí, neznají jí. Ale kdyby ji chtěli dovésti domů! Toho se Otilka bála; půjde kamkoli, jenom domů ne; dala se opět do útěku, aby byla brzy v lese. Cítila již chladno; byla jen lehce oděna, na hlavě neměla ničeho; kéž by byla již v lese, tam nevane studený vítr.

Doběhla lesa, skutečně, zde nevál vítr, šelestil jen vrcholky stromů vysoko nad prchající Otilkou. Spěchala dále lesem, stanula opět ohlížejíc se. nejde-li někdo za ní. Neviděla nikoho, neboť pěšina se tu právě zatáčela. Ale lidé jdou opodál za ní, viděla je na téže cestě, kudy běžela. Musí se dáti stranou, aby jí neviděli, až tudy půjdou.

Otilka pustila se mezi stromy; běžela chvíli a přišla na paseku, kde bylo srovnáno mnoho dříví. Zde nemohla zůstati, snad sem přijdou lidé pro dříví. Neustala dříve během, až se octla v mladém jehličnatém lese. Stromky byly malé; jejich větve byly jenom nízko nad zemí.

Tu se Otilka zastavila, bylať všecka udýchána. Odhrnula si vlasy, které se jí za útěku pošinuly až do obličeje. Co nyní počne? Na to Otilka nemyslila, jí se v lese líbilo; usedla na zemi, aby si odpočinula. Na měkkém mechu pěkně se jí sedělo.

Ale brzy se jí zastesklo, a s poklidem, který se po malé chvíli tělu jejímu vrátil, ucítila také chladno podzimního vzduchu. Otilka měla brzy ručky přestydlé, nohy ji zábly a všecka se chvěla zimou; než přišlo poledne, měla veliký hlad.

Z hladu si mnoho nedělala; v létě chodívala často s otcem do lesa a nasbírala si vždy hojnosť jahod. Nemusí tedy trpěti hladu; ale kam Otilka dohlédla, nebylo ničeho.

„Snad budou jahody dále,“ pomyslila si a šla hledat; ale dlouho chodila nadarmo lesem. Nevěděla, že na podzim jahody nerostou.

Utrmácená usedla opět; hlad ji trápil, a s hladem zmáhala se zima.

„Doma zajisté jsou již po obědě,“ připadlo Otilce; musila vzdychati, jakmile pomyslila na domov; otec i matka již vědí, co učinila. Co asi řekli? Dojista se na ni hněvají; snad by jí odpustili, ale ona nemůže jíti domů, nesmí, bojí se, co by jí řekli; snad nepřijde již domů — ani snad jich nespatří!

Otilka se dala do pláče; plakala dlouho, ale potichu, aby ji nikdo nezaslechl, kdyby šel nedaleko ní; po chvíli zase umlkla.

Jak je tu zima! Co zkusí asi ten, kdo musí býti stále venku za takového chladna; jak bylo asi zima tomu děvčátku, které vodí slepého starce, táhnouc vozík s kolovrátkem; a chodí zajisté každý den po městě v té zimě!

Otilka má veliký hlad; neměla-li i ta ubohá dívka hlad — a ona jí dala kámen! Otilka poznávala, že je hlad zlý, poznávala, že se měla k ubohému děvčátku necitelně — ukrutně. Dala se opět do pláče, jak jí bylo děvčátka nyní líto.

Skřehlýma rukama utírala si horké slzy; bylo jí již velmi zima. Sklonivši hlavu ke kolenám, schovala si ruce jak mohla a zavřela oči.

Po chvíli zvedla hlavu. Co to — v lese jest již šero. Ano, nastává noc.

Otilka se zachvěla hrůzou; je zde samotna a musí tráviti noc v pustém lese; nebojí se strašidel, ví, že jich není; ale leká se šelestu stromů, který jí zněl tak příjemně, když vešla do lesa. A jsou-li snad v lese vlci a medvědi, co se s ní stane!…

Nastala čirá tma; Otilka, chvějíc se strachem a zimou, zakrývala obličej, aby neviděla černé tmy, a štkala potichu, aby se hlasitým pláčem neprozradila medvědům a vlkům.

Seděla tak dlouho, bojíc se pohlédnouti do tmy. Vůkol bylo ticho.

Pojednou sebou Otilka trhla; zaslechla v dáli kročeje a hovor. Kdo to jde tak pozdě lesem? Snad jsou to nějací zlí lidé, loupežníci…

Zamhouřila pevně oči a tajila v sobě dech, aby se neprozradila. Tu zaslechne štěkot, a za chvíli šustění listí nedaleko sebe; již je to u ní, vrčí to a skučí… Otilka se chvěje.

„Toť zajisté vlk,“ myslí ubohá a zavírá tím více oči, ahy ho neviděla. Ale kročeje se blíží, snad přicházející vlka zaženou.

„Co pak to máš, Pozore?“ ozve se tu hlas blízko Otilky; ještě několik kročejův, a někdo stál u ní; věděla to, ale bála se otevříti oči.

„Zde je nějaké dítě, je velmi skřehlé, ubožátko,“ pravil člověk u Otilky stojící; „zdá se, že spí,“ mluvil dále, hýbaje šetrné dívkou. „Pojďte se podívat.“

„Vždyť já ubohý ničeho nevidím,“ odvětil jiný hlas žalostně. „Mařenko, podívej se!“

„Ovšem, zapomněl jsem,“ odvece zase první. „Otevři přece oči, děvčátko, my ti neublížíme.“

Otilka otvírá pomalu oči; vidí cizího chlapce, který drží v ruce svítilnu; vedle něho stojí dívka a veliký pes. Bohudík, není to tedy vlk.

„Dědečku, tu dívku znám!“ volá děvčátko u Otilky stojící; „dnes ráno jsem ji viděla.“

Také Otilka poznala děvčátko po hlase.

„Kdes ji viděla?“ tázal se děvčátka druhý hlas.

„Dnes ráno ve městě, vždyť je to ta —“ Více děvčátko neřeklo.

„Pojď tedy s námi,“ řekl chlapec zvedaje Otilku; ale ta zase klesla.

„Ubohá, nemůže se ani postaviti,“ pravil chlapec. „Musím do města k jejím rodičům, snad je naleznu.“

„Bydlí v Jizerské ulici v nárožním domě na levo v prvním poschodí,“ pravilo děvčátko.

„To naleznu a budu zde brzy, neboť do města není již daleko,“ pravil chlapec a postaviv svítilnu na zemi, odkvapil.

„Co je ti?“ tázala se Mařenka ustydlé dívky.

„Mám hlad,“ zašeptala Otilka.

„Dědečku, ona má hlad,“ pravila Mařenka; „neseme si chléb a koláče, viďte, že jí dáme!“

„Ovšem,“ přisvědčoval stařeček a políbiv Mařenku zašeptal: „Kdo tobě kamenem, ty jemu chlebem, milá děvečko. Dej jí také kousek pečeně a trochu vína, vždyť nám Pán Bůh dnes hojně nadělil,“ doložil nahlas.

Mařenka vykonala s radostí rozkaz dědečkův; nemyslila na to, jak jí byla Otilka ublížila, viděla jen, že potřebuje její pomoci.

Odpoledne byla s dědečkem ve blízké vesnici, kdež bylo právě posvícení, bylo to v pondělí. Vešli do domu zámožného hospodáře, který dopřál rád své čeládce zábavy, ale do hospody ji nerad pouštěl; zavolali dědečka do světnice, vynesli stůl a židle, postavili kolovrátek do kouta a dali se do tance. Dědeček hrál až do večera; dostal něco peněz a pečiva, i kousek pečeně a trochu vína mu dali. Aby nezbloudil s Mařenkou v lese, poslal s nimi hospodář chlapce; že byl pes Pozor zvyklý choditi s chlapcem, šel také a pomohl nalézti Otilku.

Za chvíli přikvapila matka s chlapcem; co úzkosti vystáli ubozí rodiče pro své dítě! A dobrá matinka uchopila a líbala laskavě svou dcerušku, která jí způsobila takový zármutek. Otec a služebné hledali Otilky po celé odpoledne. Ubohá dívka mnoho zkusila za svou lehkomyslnosť; roznemohla se těžce z nastuzení, a nemoc její trvala dlouhý čas.

Rodiče nelitovali příliš pěkného zrcadla; milejší jim byla jejich dceruška; a byla jim tím milejší, že se v nemoci všecka změnila: odvrhla svou lehkomyslnosť, byla vždy mravna a činila rodičům jen radosť.

Mařenka přicházela opět s dědečkem do jejich domu. Přišla vždy do prvního patra optat se, stůně-li ještě Otilka. A jak se zaradovala, když ji opět uzřela na pavlači! Otilka kladla jí na mísku vždy dárek, ale nikdy to nebyl kámen.